V návaznosti na telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem se v pořadu Události, komentáře potkali ministr zahraničí Jan Lipavský (nestr.) a předseda hnutí SPD Tomio Okamura. Podle Lipavského se nejednalo o velký posun směrem k mírovému ukončení války na Ukrajině, zatímco Okamura kvitoval zahájení mírových jednání mezi USA a Ruskem. Faktické výroky z debaty jsme ověřili v nové analýze.
V době pronesení výroku skutečně mezi Ruskem a Ukrajinou nedošlo k dohodě o pozastavení útoků na energetickou infrastrukturu.
Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku mluví o telefonátu mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem, který se uskutečnil 18. března 2025. Podle Lipavského nešlo o významný posun ve snaze ukončit válku na Ukrajině a dodal, že zatím nedošlo ani k dohodě o přerušení útoků na energetickou infrastrukturu.
Telefonát mezi Trumpem a Putinem
Některé informace o telefonátu se liší – například podle americké strany činila délka hovoru hodinu a půl, zatímco podle Ruska trval telefonát více než dvě hodiny. Server iRozhlas.cz uvedl, že hovor skončil po více než dvou a půl hodině. Veřejnědostupnézdroje se ale shodují na tom, že podle informací agenturyReuters a Kremlu souhlasil Putin se zastavením útoků na energetickou infrastrukturu na 30 dnů.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ještě 18. března 2025 řekl, že podporuje americký návrh na zastavení útoků na energetickou infrastrukturu. K dohodě přímo mezi Ukrajinou a Ruskem o omezeném příměří v oblasti energetické infrastruktury ale ke dni výroku nedošlo. USA až o týden později s oběma stranami uzavřely dvě samostatné dohody, ve kterých země souhlasily s přerušením vzájemných útoků na energetická zařízení. Podle Kyjeva toto příměří začalo platit právě až 25. března, zatímco podle Kremlu začalo platit už 18. března. Krátce po uzavření dohod ale Rusko zasáhlo energetickou infrastrukturu v Chersonu a dle Zelenského toto příměří porušilo.
Závěr
Vladimir Putin po telefonátu s americkým prezidentem souhlasil s přerušením útoků na energetickou infrastrukturu po dobu 30 dnů a Volodymyr Zelenskyj tento plán podporoval. K 18. březnu 2025, tedy ke dni vyřčení výroku, mezi Ukrajinou a Ruskem nicméně nedošlo k uzavření dohody o neútočení na energetickou infrastrukturu. Výrok ministra zahraničí Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.
Podle dostupných zdrojů docházelo v den námi ověřované debaty k ruským útokům na Ukrajinu, a to včetně bombardování, a podle vyjádření prezidenta Zelenského i k útočení na energetickou infrastrukturu.
Ministr zahraničí Jan Lipavský komentuje březnový telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem. Zmiňuje, že se podle něj nejedná o významný posun směrem k ukončení války na Ukrajině, a dodává, že během hovoru nedošlo ani k dohodě o neútočení na energetiku. Dále podotýká, že v době, kdy se telefonát uskutečnil a kdy proběhla námi ověřovaná debata, Rusko stále útočilo na Ukrajinu, a to včetně zásahů do energetické infrastruktury.
Útoky v den debaty
Server Novinky.cz pár minut před zahájením námi ověřované televizní debaty (video, čas 01:48) s odvoláním na web Ukrajinska pravda napsal, že Ukrajina jen několik hodin po telefonátu mezi Trumpem a Putinem čelila útokům ruských dronů a raket. Také ČTK napsala, že Rusko útočilo na Ukrajinu, a odvolávala se na vyjádření prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského. O tomto vyjádření informovala agentura Reuters a ukrajinská zpravodajská agentura RBC-Ukraine, jež citovala zdroj v prezidentské kanceláři.
ČTK po odvysílání debaty článek upravila a přidala do něj vyjádření Volodymyra Zelenského o tom, že tyto noční útoky ničí ukrajinský energetický sektor, infrastrukturu a běžný život Ukrajinců. Generální štáb Ozbrojených sil Ukrajiny navíc denně zveřejňuje informace o útocích, které proběhly předchozí den. Den po debatě štáb uvedl, že Rusko za posledních 24 hodin provedlo několik desítek útoků ze vzduchu.
Útoky v minulosti
Rusko na ukrajinskou energetickou infrastrukturu útočí již od počátku války. Jedny z útoků ruská strana provedla i v nedávné době, konkrétně v prosinci 2024, kdy podle slov ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského podnikla jeden z největších útoků právě na energetickou infrastrukturu. Podle Moskvy šlo o útok na objekty, které jsou klíčové pro podporu zbrojařského průmyslu, a svůj krok označila i za odvetu vůči útoku na vojenské letiště v Taganrogu.
Rusko na ukrajinskou energetiku cílilo také v prvníchtřechměsících roku 2025. Například v lednu podniklo útok na ukrajinskou energetickou infrastrukturu, který poškodil plynárenská zařízení v Poltavské oblasti. Na začátku března ukrajinská energetická společnost DTEK pro BBC uvedla, že za poslední tři týdny zaznamenala sedm útoků v Oděské oblasti. Den před zmíněným telefonátem vedly útoky v těchto oblastech k výpadkům proudu. Kromě toho Rusko v minulosti opakovaněbombardovalo některá ukrajinská území.
Informace z válečných oblastí bývají často obtížně ověřitelné. Média obvykle přebírají vyjádření zúčastněných stran, která mohou být z taktických důvodů nepřesná. U konkrétních tvrzení je někdy možné dohledat pouze jediný zdroj, což znesnadňuje jejich ověření.
Závěr
Podle dostupných informací docházelo k útokům na ukrajinská území i v době debaty, které se účastnil ministr zahraničí Jan Lipavský. Ukrajina ještě v ten samý večer, kdy se debata uskutečnila, čelila útokům dronů a raket a Volodymyr Zelenskyj řekl, že podobné noční útoky ničí ukrajinský energetický sektor. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.
Rusko od začátku invaze na Ukrajinu neustupuje od svých požadavků týkajících se např. odzbrojení a neutrality Ukrajiny, trvá také na uznání svých nároků na anektovaná území.
Ministr zahraničí Jan Lipavský komentuje telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který proběhl 18. března 2025. Podle Lipavského hovor nepřinesl žádný významný pokrok v jednání o míru na Ukrajině. Dodává, že dosažení trvalého míru komplikuje postoj Ruska, jelikož neslevilo ze svých požadavků, které dle Lipavského ohrožují existenci ukrajinského státu.
Požadavky Ruska
Rusko zveřejnilo návrh dohody, v níž od Spojených států a NATO požadovalo několik bezpečnostních záruk už v prosinci 2021, tedy ještě před zahájením invaze na Ukrajinu. Šlo mmj. o požadavek, aby Ukrajina nesměla vstoupit do NATO nebo aby bylo omezeno rozmístění vojáků a zbraní ve východní Evropě. Po zahájení invaze na Ukrajinu v únoru 2022 požadoval Vladimir Putin odzbrojení ukrajinské armády, formální uznání ruského nároku na Krym a nezávislost území Doněck a Luhansk. Dalším Putinovým požadavkem byla ochrana ruského jazyka a kultury a „denacifikace“ Ukrajiny.
Na podzim 2022 Rusko formálněanektovalo Doněckou, Luhanskou, Záporožskou a Chersonskou oblast. Tuto anexi mezinárodní komunita neuznala a např. generální tajemník OSN António Guterres ji označil za porušení mezinárodního práva a Charty Spojených národů. Uznání nároku na tyto oblasti poté Rusko prezentovalo jako další požadavek pro mírová jednání.
V březnu 2025 Rusko předložilo Spojeným státům seznam požadavků pro ukončení války na Ukrajině. Tyto požadavky byly podobné těm, které Rusko zmiňovalo již dříve. Náměstek ruského ministra zahraničí Alexander Gruško zopakoval, že Rusko trvá na garanci ukrajinské neutrality a vyloučení jejího vstupu do NATO. Také uvedl, že Rusko odmítá, aby byly na Ukrajině po ukončení války rozmístěny jakékoliv zahraniční vojenské jednotky.
Ve zmíněném telefonátu s Donaldem Trumpem ruský prezident zdůraznil, že třicetidenní příměří navrhované USA se uskuteční, pouze pokud bude znemožněna mobilizace a přezbrojení ukrajinské armády. K dlouhodobějšímu klidu zbraní by podle Putina bylo nezbytné ukončit zahraniční dodávky vojenské pomoci a přestat Ukrajině poskytovat zpravodajské informace.
Představitelé Ruska se rovněž opakovaně vyjadřovali k požadavku „denacifikace“ Ukrajiny. Např. mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová označila ukrajinský režim za neonacistický v reakci na diplomatickou roztržku mezi prezidenty Zelenským a Trumpem z konce února 2025. Prohlásila, že dosažení demilitarizace a denacifikace Ukrajiny zůstávají „neměnnými cíli Ruska“. V dubnu 2025, tedy až po zveřejnění námi ověřované debaty, se šéf zahraniční zpravodajské služby SVR Sergej Naryškin nechal slyšet, že jedna z podmínek Ruska pro dohodu o příměří je právě „denacifikace“ Ukrajiny.
Závěr
Rusko od začátku invaze opakuje, že požaduje odzbrojení Ukrajiny, záruku, že nebude přijata do NATO, uznání anektovaných území za součást Ruska a „denacifikaci“ Ukrajiny. Ze svých podmínek neustoupilo a jeho představitelé je nadále opakují. Některé z nich zazněly i v březnu 2025 během telefonického jednání se Spojenými státy o ukončení války. Výrok ministra zahraničí Jana Lipavského proto hodnotíme jako pravdivý.
Zástupci EU s ruskou stranou o mírovém řešení války na Ukrajině opravdu nejednali. Jedinou výjimkou byl telefonát předsedy Evropské rady Charlese Michela, který dva měsíce po začátku invaze vyzval Vladimira Putina k příměří a k jednání s Ukrajinou.
Předseda hnutí SPD Tomio Okamura kritizuje přístup Evropské unie k potenciálnímu mírovému řešení války na Ukrajině a podotýká, že EU s Ruskem za dobu trvání konfliktu nejednala. V kontextu výroku pak uvádí, že březnový telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem vnímá jako pozitivní posun směrem k ukončení války.
EU a jednání
Ve druhé polovině dubna 2022, tedy dva měsíce po začátku ruské invaze na Ukrajinu, telefonoval s Vladimirem Putinem tehdejší předseda Evropské rady Charles Michel. Během zhruba devadesátiminutového hovoru Putina vyzval k příměří a k jednání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Jiná jednání mezi představiteli Evropské unie a Ruskem ke dni námi ověřované debaty neproběhla.
Jednotlivé členské státy Evropské unie ale čas od času přichází s vlastní iniciativou. Telefonický kontakt s Ruskem udržoval v prvníchměsících konfliktu například francouzský prezident Emmanuel Macron. S Putinem v listopadu 2024 telefonoval také německý kancléř Olaf Scholz, který jej vyzval ke stažení vojáků z Ukrajiny a k mírovým jednáním s Kyjevem. Kromě toho se maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó na okraj zasedání Rady bezpečnosti OSN setkal s ruským šéfem diplomacie Sergejem Lavrovem a maďarský premiér letos v březnu EU vyzval, aby zahájila přímá jednání s Ruskem o příměří.
Podle vyjádření některých evropských politických představitelů ale Rusko o mír nestojí – např. lotyšská ministryně zahraničí Baiba Braže řekla, že „není jediný ukazatel toho, že by Rusko chtělo mír.“Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallas v prosinci 2024 pro Financial Times uvedla, že Západ by měl přestat tlačit Zelenského k jednání s Putinem, protože Rusko o ukončení války nestojí.
Osobní setkání s Putinem
Někteří lídři členských států EU se vydali s Vladimirem Putinem jednat osobně. Například v červenci 2024 s Putinem jednal premiér Maďarska Viktor Orbán. V prosinci 2024 pak do Ruska přijel slovenský premiér Robert Fico. Zástupci EU se zejména od Orbánovy cesty distancovali a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen napsala, že „ústupky Putina nezastaví. Jedině jednota a odhodlání vydláždí cestu k úplnému, spravedlivému a trvalému míru na Ukrajině.“
Závěr
Představitelé Evropské unie skutečně od začátku války s Ruskem o mírovém řešení války na Ukrajině nejednali. Výjimkou byl někdejší předseda Evropské rady Charles Michel, který vyzval ruského prezidenta Vladimira Putina k příměří a k jednání s ukrajinským prezidentem Zelenským. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.
Telefonát z 18. března 2025 mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem byl skutečně již druhým v pořadí. Ten první proběhl 12. února 2025.
Podle předsedy hnutí SPD Tomia Okamury došlo ke dvěma pozitivním posunům v situaci ve válce na Ukrajině. Prvním je dle něj zahájení mírových jednání mezi Spojenými státy a Ruskem a druhým je v pořadí již druhý telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem.
První telefonát
První telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem se uskutečnil 12. února 2025. Jednalo se o první potvrzený přímý kontakt mezi americkým a ruským prezidentem od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Oba lídři spolu podle vyjádření obou stran téměř hodinu a půl hovořili o bilaterálních vztazích, situaci na Blízkém východě a Ukrajině nebo o výměně vězňů mezi Spojenými státy a Ruskem. Krátce po tomto hovoru Trump zavolal ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému, podle kterého oba státníci vedli dlouhou konverzaci o možnostech dosažení míru na Ukrajině.
Druhý hovor
Druhý telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem se uskutečnil 18. března 2025. Některé informace o telefonátu se liší – např. délka hovoru činila podle americké strany hodinu a půl, zatímco podle Ruska trval více než dvě hodiny. Server iRozhlas.cz uvedl, že hovor skončil po více než dvou a půl hodinách. Veřejnědostupnézdroje se ale shodují na tom, že podle informací agenturyReuters a Kremlu Putin souhlasil se zastavením útoků na energetickou infrastrukturu na 30 dnů.
Kromě toho Putin svému protějšku sdělil, že další den si Rusko a Ukrajina vymění 175 zajatců a Rusko předá Kyjevu 23 těžce raněných ukrajinských vojáků. K tomu následně skutečně došlo, pouze vážně zraněných vojáků bylo nakonec o jednoho méně. Podle Bílého domu oba prezidenti mluvili také o Blízkém východě, potřebě zastavit šíření strategických zbraní a o bilaterálních vztazích mezi USA a Ruskem.
Závěr
První telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem proběhl 12. února 2025, jednalo se přitom o první potvrzený přímý kontakt mezi hlavami obou států od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Druhý telefonát se uskutečnil 18. března 2025. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý.
Americký prezident Donald Trump i ministr obrany Pete Hegseth odmítli, že by Ukrajina mohla být přijata do NATO. Oba politici také řekli, že návrat ukrajinských hranic do stavu před rokem 2014 je nepravděpodobný, respektive nerealistický cíl.
Přijetí Ukrajiny do NATO
Americký prezident Donald Trump označil 12. února 2025 členství Ukrajiny v NATO za „nepraktické“. Na konci února svá slova zopakoval s tím, že ke vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance nedojde. Také řekl, že možnost připojení k Alianci je podle něj „důvodem, proč tahle celá věc začala“ (video, čas: 00:14). Ještě před tím, než se Trump podruhé ujal prezidentské funkce, uvedl, že chápe ruský postoj k tomu, že by Ukrajina neměla být součástí NATO.
Kriticky se k potenciálnímu vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance vyjádřil podle agentury Reuters také americký ministr obrany Pete Hegseth, který uvedl, že „Spojené státy nevěří, že členství Ukrajiny v NATO je realistickým výsledkem vyjednaného řešení“.Podle Hegsetha nevidí Bílý dům členství Ukrajiny v NATO jako součást řešení války. Tato slova řekl při jednání vojenských spojenců Ukrajiny v bruselském sídle NATO v polovině února (video, čas: 01:26).
Obnova ukrajinských hranic
Ve stejnou dobu, kdy se konalo jednání vojenských spojenců Ukrajiny, sdělil Donald Trump, že je nepravděpodobné, aby Ukrajina získala zpět celé své území. Trump takto reagoval na dotaz novináře BBC, který se ptal na to, jestli se stav ukrajinských hranic může navrátit do stavu před rokem 2014 (video). Na závěr své odpovědi Trump upřesnil, že některé části území by se Ukrajině ale mohly vrátit (čas 00:25). Ve svém vyjádření se Trump odkazoval i na slova Hegsetha, který se také odmítavě postavil k tomu, že by se ukrajinské hranice vrátily do podoby, v jaké byly před rokem 2014. Konkrétně řekl, že je to nerealistický cíl (video, čas: 00:56).
Závěr
Hlava Spojených států Donald Trump i americký ministr obrany Pete Hegseth se vyjádřili skepticky k přijetí Ukrajiny do Severoatlantické aliance a oba odmítli, že by k takovému scénáři mohlo dojít. Podle nich se jeví jako nepravděpodobné a nerealistické i to, že by Ukrajina získala zpět svá území a její hranice by se navrátily do stavu, jaký existoval před rokem 2014. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.
Minské dohody vznikly v roce 2014 a 2015 jako pokus zastavit boje na východní Ukrajině a dosáhnout diplomatického řešení. Angela Merkelová v roce 2022 uvedla, že Ukrajině Dohody poskytly čas na přípravu k obraně proti ruské armádě.
Předseda hnutí SPD Tomio Okamura reaguje na otázku, jak vyjednávat příměří s Ruskem, které dle moderátorky v minulosti opakovaně porušovalo různé dohody. Okamura odpovídá, že je třeba vnímat situaci i z pohledu Ruska, které podle něj může mít své důvody k nedůvěře v potenciální příměří. Jako příklad uvádí vyjádření Angely Merkelové k Minským dohodám.
Minské dohody
Minské dohody byly podepsány po vypuknutí války na východní Ukrajině v roce 2014 poté, co došlo k protiprávní ruské anexiKrymu na jaře 2014. Následně proruští separatisté v Doněcku a Luhansku vyhlásili dvě samozvané lidové republiky, proti čemuž zasáhly ukrajinské jednotky a situace eskalovala v ozbrojený konflikt.
Krizi měla zklidnit první minská dohoda (.pdf) podepsaná v září 2014. Jejím cílem bylo zastavení bojů, decentralizace moci a udělení zvláštního statutu pro Doněckou a Luhanskou oblast. Tato dohoda byla však často porušována a v lednu 2015 kompletně padla (.pdf, str. 3).
Mírového vyjednávání se následně ujali tehdejší francouzský prezident François Hollande a tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová. V únoru 2015sjednali s lídry Ukrajiny a Ruska druhou minskou dohodu, která obsahovala 13 bodů. Mezi ně patřily například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí.
Mělo také dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla i ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region. Minské dohody byly před vypuknutím války na Ukrajině v únoru 2022 porušovány jak z ruské, tak z ukrajinské strany.
Vyjádření Merkelové
Během rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel v listopadu 2022 Angela Merkelová prohlásila, že svým postojem při mírových jednáních v Minsku chtěla dát Kyjevu čas na přípravu k obraně proti ruské armádě. V rozhovoru z prosince 2022 pro Die Zeit svůj postoj zopakovala, když o minských dohodách mluvila jako o pokusu „dát Ukrajině čas, aby se stala silnější“.
V roce 2023 se bývalá německá kancléřka stala terčem ruských komiků, kteří se během telefonního hovoru vydávali za bývalého ukrajinského prezidenta Porošenka. Během telefonátu se muži Angely Merkelové zeptali na názor na minské dohody. Opět zopakovala, že podepsaná dohoda Ukrajině poskytla drahocenný čas.
Závěr
Cílem Minských dohod uzavřených v roce 2014 a 2015 po ruské anexi Krymu bylo dosažení příměří na východě Ukrajiny, decentralizace státu a udělení zvláštního statusu Doněcké a Luhanské oblasti. Angela Merkelová opakovaně uvedla, že minské dohody Ukrajině poskytly čas, během kterého se mohla připravit na obranu země. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.
Evropská komise představila v březnu 2025 plán „ReArm Europe“ na přezbrojení EU a pomoc Ukrajině. Státy se zároveň zavázaly poskytnout Ukrajině v roce 2025 alespoň 20 miliard eur na zbraně, výcvik a další vojenskou podporu.
Předseda hnutí SPD Tomio Okamura odpovídá na otázku, jak vyjednávat příměří s Ruskem, které podle redaktorky opakovaně porušovalo dohody. Okamura upozorňuje, že je potřeba vnímat situaci i z pohledu Ruska, které dle něj může mít své důvody k nedůvěře. Uvádí příklad minských dohod, jejichž cílem bylo zastavit boje na východní Ukrajině, které propukly v roce 2014 po anexi Krymu. Konkrétně upozorňuje na vyjádření Angely Merkelové, která dle něj uvedla, že minské dohody měly sloužit k dozbrojení Ukrajiny. Následně dodává, že Evropská unie prý chce podobným způsobem pokračovat ve zbrojení Ukrajiny.
Postoj EU po začátku války
Evropská unie již 27. února 2022, krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, rozhodla o financování dodávek zbraní na podporu Ukrajiny. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen tehdy prohlásila: „Poprvé v historii EU financuje nákup a dodávku zbraní a dalšího vybavení do napadené země.“ Ukrajina se dočkala dodávek zbraní od západních států v několika případech i před ruskou invazí – od Litvy v roce 2016 a od USA o tři roky později v souvislosti s válkou na Donbase.
Finance byly uvolněny v rámci Evropského mírového nástroje (EPF). Ten byl zřízen již v březnu 2021 jako mimorozpočtový fond EU s cílem financovat činnosti v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, které jsou zaměřené na zachování míru, předcházení konfliktům a posilování mezinárodní bezpečnosti.
V průběhu let byly přijímány další balíčky pomoci a EU se stala jedním z hlavních poskytovatelů vojenské i finanční podpory Ukrajině. K únoru 2025 dosáhla celková výše pomoci přibližně 134 miliard eur. Přibližně dvě třetiny této pomoci EU poskytla ve formě grantů a věcné podpory, zbytek jako zvýhodněné půjčky. Celková vojenská podpora z EPF a všech členských států dosáhla od začátku války téměř 50 miliard eur.
Současné iniciativy
4. března 2025 představila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen plán na „přezbrojení Evropy“ (ReArm Europe), jehož cílem je posílit obranyschopnost EU a umožnit okamžitou pomoc Ukrajině. Počítá s mobilizováním až 800 miliard eur, rozvolněním rozpočtových pravidel EU pro obranné výdaje a se společnými půjčkami ve výši 150 miliard eur krytými rozpočtem Unie. Peníze mají směřovat například na budování celoevropských vojenských kapacit v protivzdušné obraně, dělostřelectvu, dronech, kybernetické bezpečnosti nebo vojenské mobilitě.
Na mimořádném summitu Evropské rady 6. března vyzvalo 26 členských států Radu EU k urychlenému posílení vojenské podpory Ukrajině. V přijatém dokumentu se státy zavázaly poskytnout v roce 2025 vojenskou pomoc v hodnotě minimálně 20 miliard eur, s potenciálem navýšení až na 40 miliard. Pomoc má pokrývat zejména dodávky velkorážní dělostřelecké munice, systémů protivzdušné obrany, raket, dronů a stíhaček a také výcvik ukrajinských sil nebo příspěvky členských států k bezpečnostním zárukám pro Ukrajinu.
Závěr
Evropská unie skutečně deklarovala záměr pokračovat ve vojenské podpoře Ukrajiny. Předsedkyně Komise von der Leyen 4. března představila plán ReArm Europe, který počítá mj. s okamžitou pomocí Ukrajině. O dva dny později se 26 členských států zavázalo poskytnout Ukrajině v roce 2025 minimálně 20 miliard eur na vojenskou podporu, včetně dodávek zbraní a munice. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý.
Donald Trump označil Čínu za největšího rivala USA v roce 2013, tedy ještě před svým prvním funkčním obdobím. Svou rétoriku následně zmírnil, nadále ale zemi uváděl jako jednoho z hlavních soupeřů.
Předseda hnutí SPD Tomio Okamura tvrdí, že konflikt na Ukrajině kvůli sankcím sblížil Rusko a Čínu. Donald Trump se proto podle něj snaží s Ruskem navázat lepší vztahy, aby spojení obou mocností oslabil. Podle Okamury je pro amerického prezidenta situace na Ukrajině a v Evropské unii vedlejší a jeho hlavní motivací je soupeření Spojených států s Čínou.
Trumpův postoj k Číně
Donald Trump se o Číně vyjadřoval negativně už před svým prvním prezidentským mandátem v letech 2017–2021. V roce 2011 na svém profilu na sociální síti X (tehdy Twitter) uvedl, že Čína není přítelem USA a představuje pro ně hrozbu. V jiném příspěvku napsal, že Čína chce Spojené státy zničit. O dva roky později na stejné sociální síti o Číně psal jako o největší hrozbě a soupeři Spojených států.
Trump svoji rétoriku vůči Číně zmírnil poté, co se v roce 2017 ujal prezidentského úřadu. Přímo o čínském prezidentu Si Ťin-pchingovi se Trump vyjádřil kladně a mluvil o něm jako o příteli. V prosinci téhož roku označil v programovém dokumentu „Národní bezpečnostní strategie USA“ Čínu spolu s Ruskem za ekonomického soupeře a bezpečnostní hrozbu (.pdf, str. 2, 21, 25). Zároveň prohlásil, že je s těmito mocnostmi nutné vybudovat„velké partnerství“. O rok později, na dotaz novináře ohledně největšího nepřítele či soupeře, Trump jmenoval Evropskou unii jako nepřítele v rámci obchodu, Rusko jako nepřítele „v určitých ohledech“ a Čínu jako nepřítele ekonomického. V roce 2019 označil Čínu za „měnového manipulátora“.
Donald Trump kritizoval Čínu také v kampani před volbami v roce 2024, a to zejména na poli čínské obchodní politiky, kterou označil za zneužívání. Tvrdil, že zruší její obchodní status a uvalí 60% cla na čínské zboží. Dále prohlásil, že v případě napadení Taiwanu Čínou navýší tarify na čínský dovoz na 150 až 200 %. V rámci předvolební kampaně také slíbil, že omezí čínskou špionáž v USA.
Vyjádření Trumpových spolupracovníků
Trump si po volebním vítězství do svého týmu vybral osoby, které s ním kritiku Číny sdílejí. Dva týdny po jeho znovuzvolení označil Trumpův budoucí ministr zahraničí Marco Rubio Čínu za „hrozbu, která bude definovat toto století“. Později rovněž uvedl, že jde „o největšího, nejvyspělejšího protivníka, jakého kdy USA měly“ a „největší hrozbu pro americkou prosperitu“. Čínu jako hrozbu označil také Mike Waltz, Trumpův poradce pro bezpečnost USA. Šéf Úřadu pro vědeckou a technologickou politiku Michael Kratsiospoukázal na Čínu jako na „předního geopolitického rivala a vědeckého a technologického konkurenta“.
Na začátku svého druhého volebního období podepsal Trump memorandum o národní bezpečnosti, kde se mj. píše o hrozbách „ze strany zahraničních protivníků, jako je Čínská lidová republika“.V dokumentu Čínu například osočuje z využívání amerického kapitálu, technologií a znalostí a slíbil, že zabrání čínským firmám krást jejich „duševní vlastnictví“ . Dokument obsahuje výčet dalších zahraničních protivníků USA, kromě Číny ale žádnému z nich není v textu věnováno více prostoru.
Závěr
Donald Trump označil Čínu za největší hrozbu a hlavního soupeře USA už v roce 2013, tedy ještě před svým prvním prezidentským obdobím. Po nastoupení do úřadu svá vyjádření sice zmírnil, i nadále však Čínu označoval za ekonomického soupeře a bezpečnostní hrozbu. Trump se vůči Číně vymezoval také v prezidentské kampani před volbami v roce 2024 a i po opětovném převzetí úřadu ji řadil mezi hlavní protivníky a vystupoval vůči ní kriticky. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.
Od počátku ruské invaze do dubna 2024 Rusko zaútočilo na 80 % ukrajinských tepelných elektráren a poškodilo asi polovinu ukrajinských vodních elektráren a rozvoden. Útoky na ukrajinskou energetickou infrastrukturu pokračovaly i po zbytek roku 2024 a také během roku 2025.
Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský komentuje výsledek březnového telefonátu mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a jeho americkým protějškem Donaldem Trumpem. Souhlasí s tvrzením moderátorky Jany Peroutkové, že Rusko zdevastovalo většinu ukrajinských elektráren a námořnictva. Případná dohoda o neútočení na ukrajinskou energetiku a námořní příměří je tak podle jeho slov výhodná pouze pro ruskou stranu a dokazuje, že Rusko nehodlá ve vyjednávání o míru dělat ústupky.
Stav ukrajinské energetiky
Vladimir Putin v minulosti tvrdil, že útoky necílí na civilní infrastrukturu, Rusko ale zároveň za legitimní cíl považuje ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Kvůli takovým opakovaným útokům ztratila Ukrajina od počátku ruské invaze více než dvě třetiny výrobních kapacit. Už na začátku března 2022 Rusové ostřelovali Záporožskou jadernou elektrárnu a později ji také obsadili. Tuto největší jadernou elektrárnu v Evropě pak Rusové znovu trefili v srpnu 2022 při ostřelování města Enerhodar, na jehož okraji se elektrárna nachází. V září 2022 ruské jednotky ostřelovaly Jihoukrajinskou jadernou elektrárnu v Mykolajivské oblasti, podle ukrajinské energetické společnosti Energoatom však reaktory nebyly poškozeny.
Ukrajinský ministr energetiky Herman Haluščenko na jaře 2023 uvedl, že útoky na město Pavlohrad způsobily škody na energetické infrastruktuře, konkrétně na distribučních sítích. Dle ukrajinské strany Rusové na podzim 2023 útočili i v okolí Chmelnycké jaderné elektrárny, kde výbuch vyrazil okna v areálu elektrárny a způsobil také dočasný výpadek proudu ve stanicích monitorujících radiaci.
Při rozsáhlých útocích koncem března 2024 pak Rusové zaútočili na Zmijivskou tepelnou elektrárnu v Charkovské oblasti. Všechny její jednotky byly zničeny. Při útocích z března 2024 bylo vážně poškozeno celkem pět z šesti elektráren největší ukrajinské soukromé energetické společnosti DTEK. V dubnu 2024 Rusové zcela zničili Trypilskou elektrárnu v Kyjevské oblasti. Ta byla na tomto území po odstávce jaderné elektrárny Černobylu největším fungujícím zařízením na výrobu elektřiny.
Ruské útoky na ukrajinskou energetiku pokračovaly i nadále. V červnu 2024 Rusové vážně poničili dvě tepelné elektrárny i jiné energetické objekty. Další masivní útoky na energetiku Rusko provedlo také v prosinci 2024, kdy podle slov ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského podniklo jeden z největších útoků právě na energetickou infrastrukturu. Podle Moskvy šlo o útok na objekty, které jsou klíčové pro podporu zbrojařského průmyslu, a svůj krok označila i za odvetu vůči útoku na vojenské letiště v Taganrogu, ke kterému Ukrajinci dle ruské strany použili americké balistické střely ATACMS. Rusko na ukrajinskou energetiku cílilo i v prvníchtřechměsících roku 2025.
Častým terčem ruských útoků na energetiku jsou tedy ukrajinské tepelné elektrárny. Jen do dubna 2024 bylo napadeno celkem 80 % z nich. Např. na podzim 2024 se tak některé regiony potýkaly s přerušením dodávek elektřiny. Rusko jen do února 2025 poškodilo také více než polovinu ukrajinských vodních elektráren a rozvoden. Dle slov ekonomického diplomata české ambasády v Kyjevě Ivana Galata byla před válkou maximální kapacita výroby elektřiny na Ukrajině 55 gigawattů (GW), v červenci 2024 pak klesla pod 20 GW. Přesná čísla však nejsou známa.
Závěr
Rusko dlouhodobě útočí na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Od počátku konfliktu do dubna 2024 Rusové napadli celkem 80 % ukrajinských tepelných elektráren. Mezi zničenými elektrárnami byla např. Zmijivská v Charkovské oblasti a Trypilská v Kyjevské oblasti. Rusko poškodilo také asi polovinu ukrajinských vodních elektráren a rozvoden. Podle slov ekonomického diplomata z české ambasády v Kyjevě Ivana Galata se maximální kapacita výroby elektřiny na Ukrajině snížila z 55 GW před válkou na 20 GW v červenci 2024. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.
Valné shromáždění OSN přijalo několik rezolucí, ve kterých podporuje teritoriální integritu Ukrajiny. Stalo se tak např. v březnu 2022, únoru 2023 nebo únoru 2025. Mimoto OSN odsoudila ruský pokus o anexi ukrajinských oblastí, který dle ní porušil ukrajinskou územní celistvost.
Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský reaguje na dotaz moderátorky, která se ptala, jaké ústupky by pro mírové ukončení války na Ukrajině měla udělat ukrajinská strana. Lipavský odpovídá, že by Ukrajina měla uhájit svou suverenitu, aby mohla např. sama rozhodovat o tom, s kterými státy vstoupí do vojenské aliance. Dodává, že uznání anexe Krymu by mohlo vést k vypuknutí několika konfliktů po celém světě, a nakonec zmiňuje, že se Valné shromáždění OSN několikrát vyjádřilo v tom smyslu, že je třeba dbát na územní celistvost Ukrajiny.
Rezoluce Valného shromáždění
Valného shromáždění OSN se účastní zástupci všech 193 členských států. Už počátkem března 2022 členské státy schválily rezoluci Valného shromáždění, která odsuzuje ruskou agresi vůči Ukrajině a požaduje ukončení bojů a stažení ruských vojáků (.pdf, str. 3). Dokument také potvrzuje závazek OSN vůči „svrchovanosti, nezávislosti, jednotě a územní celistvosti Ukrajiny v rámci jejích mezinárodně uznaných hranic“ (str. 3). Tuto rezoluci Valné shromáždění prosadilo 141 hlasy. Proti se vyslovilo pět států, a to konkrétně Rusko, Bělorusko, Eritrea, Severní Korea a Sýrie. Zbytek se hlasování zdržel.
Rezoluce Valného shromáždění nejsou právně závazné, ale mají politickou váhu a podle Reuters odrážejí globální pohled na určitou problematiku.
Později v roce 2022 OSN přijala také rezoluci, kterou odsoudila ruský pokus o anexi čtyř částečně okupovaných ukrajinských území. Dokument konkrétně odsoudil nezákonná referenda, která dle něj porušila teritoriální integritu, a také vyzval ke stažení ruských jednotek z Ukrajiny (.pdf).
23. února 2023, tedy skoro přesně rok od počátku ruské invaze na Ukrajinu, členské země OSN přijaly další rezoluci týkající se této země (.pdf). Dokument odsoudil ruský útok, podpořil územní integritu Ukrajiny a vyzval Rusko k okamžitému stažení z Ukrajiny (.pdf, str. 2). Pro rezoluci opět hlasovalo 141 členských států, na rozdíl od březnové rezoluce z předešlého roku se proti postavily také Mali a Nikaragua.
Další rezoluce, schválená 24. února 2025 (.pdf), vyzývá mimo jiné k deeskalaci konfliktu a naléhá na to, aby se zdvojnásobila intenzita hledání diplomatického řešení (.pdf, str. 2). Také tento dokument uznává celistvost ukrajinského území. Valné shromáždění rezoluci prosadilo celkem 93 hlasy, proti se vyslovilo 18 zemí.
Závěr
Valné shromáždění OSN schválilo hned několik rezolucí, ve kterých uznává územní celistvost Ukrajiny. Závazek vůči dodržování ukrajinské teritoriální integrity přijalo krátce po začátku ruské invaze a později zopakovalo v únoru 2023 nebo únoru 2025. Kromě toho odsoudilo ruský pokus o anexi čtyř částečně okupovaných území, který dle Valného shromáždění porušil ukrajinskou teritoriální integritu. Výrok Jana Lipavského z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.
Oblasti opravdu dříve ovládalo Rusko, Krym je ovšem Rusy obýván až od 20. stol. a Luhansk a Doněck mají dodnes ukrajinskou většinu. Na územích proběhla referenda, dle kterých se hlasující chtěli připojit k Rusku. Referenda ale byla protiústavní a doprovázela je řada problémů.
Předseda hnutí SPD Tomio Okamura v kontextu výroku komentuje přístup amerického prezidenta Donalda Trumpa k válce na Ukrajině. Reaguje na dotaz moderátorky, k jakým ústupkům by měla ruská strana přistoupit pro vyřešení konfliktu. Okamura odpovídá, že by Rusko nemělo nabízet žádné ústupky, jelikož jsou podle něj území Krymu, Doněcku a Luhansku historicky ruská a tamní ruské obyvatelstvo nechce být součástí Ukrajiny.
Historický vývoj Krymu
Na Krymu se v jeho historii vystřídala řada národů. Původně jej obýval například kmen Taurů, v předantické době také Sarmati a Skytové. V 7. až 6. století př. n. l. území kolonizovali Řekové, kteří zde založili několik měst. Od 1. století patřila některá tato pobřežní města Římské říši. Později část poloostrova byla pod nadvládou Gótů, Chazarů nebo Hunů (.pdf, str. 6 z 24). Od poloviny 13. století na poloostrov pronikali i Mongolové a svůj vliv na něm upevňovala tatarsko-mongolská Zlatá horda. Po jejím rozpadu v roce 1443 vznikl Krymský chanát, který se v roce 1475 stal osmanským vazalem.
Ve druhé polovině 18. stoletíovládlo území Krymu ruské impérium, což způsobilo vlnu emigrace krymských Tatarů. Kvůli snahám o dosídlení poloostrova příznivě nakloněným obyvatelstvem přišli na Krym Rusové, Němci nebo Bulhaři. Po ruské občanské válce se Krym v roce 1921 stal součástí Ruska, později Sovětského svazu. Na národnostním složení se poté podepsal ukrajinský hladomor, deportace krymských Tatarů na území dnešního Kazachstánu a vyhnání Italů, Řeků, Bulharů či Arménů. V roce 1954převedl Sovětský svaz poloostrov z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky, což nicméně nemělo prakticky žádný dopad.
Od roku 1991 je Krym součástí Ukrajiny jako autonomní republika. Po většinu 90. let docházelo ke sporům ohledně podoby autonomie Krymu (.pdf, str. 21–26), objevovaly se i separatistické snahy (.pdf, str. 47, 50). Míra autonomie se během této doby proměňovala. Například v roce 1995 Ukrajina krymskou správu dočasně podřídila ukrajinské vládě, brzy poté byl Krymu ale autonomní status zase vrácen (.pdf, str. 23).
V roce 2014 byl poloostrov v rozporu s mezinárodním právem anektován Ruskou federací. Ukrajinská helsinská unie pro lidská práva v roce 2023 uvedla, že od anexe se na Krym nelegálně přistěhovalo až 800 tisíc Rusů, zatímco přibližně 100 tisíc Ukrajinců poloostrov opustilo.
!function(){"use strict";window.addEventListener("message",(function(a){if(void 0!==a.data["datawrapper-height"]){var e=document.querySelectorAll("iframe");for(var t in a.data["datawrapper-height"])for(var r,i=0;r=e[i];i++)if(r.contentWindow===a.source){var d=a.data["datawrapper-height"][t]+"px";r.style.height=d}}}))}();
Historický vývoj Donbasu
Donbas má výrazně jednodušší národnostní historii než Krym. V dnešní Doněcké a Luhanské oblasti, ze kterých se skládá Donbas, se v 7. století př. n. l. pohybovali Skytové a následně mnohé kočovné kmeny. Oblasti nicméně zůstávaly téměř neobydlené až do druhé poloviny 17. století, kdy donští kozáci v oblasti založili první trvalé osady. Donbas byl pod kontrolou ukrajinského Kozáckého hetmanátu a Krymského chanátu až do poloviny 18. století, kdy oblast dobyla ruská říše. S těžbou uhlí se oblast industrializovala a tamní populace se výrazně rozšířila. Město Doněck bylo založeno v roce 1869 jako osada pro dělníky metalurgického závodu a několika uhelných dolů. V roce 1882 získal status města i Luhansk.
Po roce 1918 města na Donbase nejdřív ovládala německo-rakouská vojska, pak region v lednu 1920 obsadila Rudá armáda. V letech 1941–1943 se Doněck (tehdy Stalino) nacházel pod německou okupací. Po druhé světové válce obě města patřila Sovětskému svazu až do jeho zániku v roce 1991, kdy se Doněcká a Luhanská oblast staly součástí nezávislé Ukrajiny. Tamní populace potvrdila přistoupení k Ukrajině v referendu.
Obyvatelstvo Donbasu se na rozdíl od Krymu historicky skládá převážně pouze ze tří početnějších národností, a to Ukrajinců, Rusů a Židů. Od roku 1991 podíl Ukrajinců rostl a podíl ruského obyvatelstva naopak klesal. Poslední údaje o složení obyvatelstva jsou dostupné pouze k roku 2001, kdy proběhlo poslední sčítání lidu na Ukrajině. Poté bylo opakovaněodloženo.
!function(){"use strict";window.addEventListener("message",(function(a){if(void 0!==a.data["datawrapper-height"]){var e=document.querySelectorAll("iframe");for(var t in a.data["datawrapper-height"])for(var r,i=0;r=e[i];i++)if(r.contentWindow===a.source){var d=a.data["datawrapper-height"][t]+"px";r.style.height=d}}}))}();!function(){"use strict";window.addEventListener("message",(function(a){if(void 0!==a.data["datawrapper-height"]){var e=document.querySelectorAll("iframe");for(var t in a.data["datawrapper-height"])for(var r,i=0;r=e[i];i++)if(r.contentWindow===a.source){var d=a.data["datawrapper-height"][t]+"px";r.style.height=d}}}))}();
Veřejné mínění o státním zřízení na Krymu
Samostatnost Ukrajiny byla v roce 1991 potvrzena referendem (.pdf), ve kterém se 54 % obyvatel většiny Krymského poloostrova vyslovilo k odtržení od Sovětského svazu a připojení k Ukrajině.
V únoru 2014 Krym vojensky obsadilo Rusko a zahájilo okupaci poloostrova. Následující měsíc se na poloostrově konaloreferendum, ve kterém se bezmála 97 % hlasujících údajně vyslovilo pro připojení k Rusku. Průběh hlasování ovšem nekontrolovali nezávislí pozorovatelé a území, na kterém hlasování probíhalo, bylo vojensky okupované Ruskem. Hlasování bylo navíc v rozporu s ukrajinskou ústavou. Podle ní totiž může být územní uspořádání Ukrajiny vymezeno pouze ukrajinským státem (.pdf, str. 31–32) a článek 73 ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „o změně území Ukrajiny se rozhoduje výhradně celoukrajinským referendem“. Samotný krymský parlament, který v roce 2014 referendum vyhlásil, tak k tomu ze zákona pravomoc neměl.
V podobnou dobu mapovaly postoje obyvatel poloostrova i výzkumné agentury. Americký think tank Pew Research Center provedl v dubnu 2014 výzkum, podle jehož výsledků (.pdf, str. 4) byl Krym jediným regionem Ukrajiny, kde více než polovina obyvatel (konkrétně 54 %) podporovala odtržení od Ukrajiny. Podle dat této výzkumné organizace měli obyvatelé Krymu téměř všeobecně pozitivní vztah k Rusku (.pdf, str. 6). Nejméně devět z deseti obyvatel důvěřovalo ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi (93 %) a uvedlo, že Rusko hraje na Krymu pozitivní roli (92 %).
Veřejné mínění o státním zřízení na Donbase
V referendu z roku 1991 podpořilo nezávislost Ukrajiny na Sovětském svazu 83 % obyvatel Donbasu. V dubnu 2014 vypukla válka na Donbase mezi ukrajinskou armádou a Ruskem podporovanými separatisty a jen chvilku po začátku konfliktu se v Doněcké a Luhanské oblasti konala referenda o nezávislosti regionů, která uspořádali proruští separatisté. Podobně jako u krymského hlasování se výrazná většina obyvatel Doněcké a Luhanské oblasti (89 a 96 %) podle organizátorů vyslovila pro odtržení od Ukrajiny. Ovšem i v těchto případech byla legitimita hlasování zpochybněna a Ukrajina či západní státy ho označily za nelegální. Podobně jako v případě plebiscitu na Krymu ani tato referenda nebyla v souladu s ústavou.
Podle průzkumu Pew Research Center z dubna 2014 se pouze 18 % východních Ukrajinců vyslovilo pro odtržení, zatímco 70 % si přálo zůstat součástí jednotné Ukrajiny (.pdf, str. 4). Podle průzkumu z dubna 2014, který provedl Kyjevský mezinárodní institut sociologie, bylo pouze 27,5 % lidí z Doněcku a 30,3 % respondentů z luhanského regionu pro odtržení od Ukrajiny a připojení k Ruské federaci. K podobnému výsledku došel i průzkum Doněckého institutu sociálního výzkumu.
V únoru 2022 zahájilo Rusko plnohodnotnou vojenskou invazi na Ukrajinu. V září téhož roku se na částech území Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti konala další referenda, která měla stvrdit připojení k Rusku. Hlasování proběhla v Ruskem okupovaných částech Ukrajiny a podle Moskvy se i v nich hlasující vyslovili pro připojení k Rusku. Provázely je zprávy o nucené účasti a dalších volebních podvodech a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě předem upozornila, že výsledky nebudou z právního hlediska platné, protože je akce v rozporu s ukrajinskými zákony i mezinárodním právem.Západní státy ani ukrajinská vláda jejich výsledky opět neuznaly. Rusko následně Doněckou, Luhanskou a také Záporožskou a Chersonskou oblast anektovalo.
Závěr
Území Krymu a Donbasu byla skutečně část historie pod ruskou nadvládou, z hlediska složení obyvatelstva je však Krym z většiny obýván Rusy teprve od první poloviny 20. století. Doněcká a Luhanská oblast jsou dokonce dodnes etnicky převážně ukrajinské. Expanzi ruského obyvatelstva na Krymu navíc předcházely hladomor či deportace původního obyvatelstva pod taktovkou Sovětského svazu.
Při hlasování o nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se 54 % obyvatel Krymu a 83 % obyvatel Donbasu vyslovilo pro odtržení od Sovětského svazu a připojení k Ukrajině. V letech 2014 a 2022 se na Krymu a v Doněcké a Luhanské oblasti konalo několik referend, na základě kterých se tamní obyvatelstvo údajně vyslovilo pro odtržení od Ukrajiny či přímo o připojení k Rusku. Jednalo se však o protiústavní hlasování, jejichž legitimita byla opakovaně zpochybněna a jejichž výsledky nebyly uznány ukrajinskou vládou ani západními státy.
Podle průzkumů veřejného mínění, které byly v daných regionech sesbírány v roce 2014, si pouze mírná většina obyvatel Krymu přála odtržení od Ukrajiny. Většina obyvatel Donbasu chtěla zůstat její součástí. Z uvedených důvodů výrok poslance Tomia Okamury hodnotíme jako zavádějící.
Na Ukrajině proběhlo pouze jedno oficiální sčítání lidu, a to už v roce 2001. Podle něj v Doněcké a Luhanské oblasti žilo asi 7 milionů osob, z nichž se 2,8 milionu hlásilo k ruské národnosti. Podle novějších odhadů měly tyto oblasti v roce 2022 již jen 6 mil. obyvatel.
Poslanec a předseda hnutí SPD Tomio Okamura tvrdí, že podle jeho názoru není reálné, aby se Ukrajina vrátila k hranicím před válkou. Podle něj má Rusko výhodu, protože na Krymu, v Doněcku a v Luhansku žije početná ruská menšina, která si přeje být součástí Ruska. Na začátku ruské invaze, tedy v roce 2022, tato menšina v Doněcké a Luhanské oblasti podle Okamury čítala přibližně 10 milionů lidí.
Ruská menšina v Doněcku a Luhansku
Informace týkající se velikosti ruské menšiny na Ukrajině mohou být zastaralé, protože sčítání lidu bylo opakovaně odloženo. Jediné sčítání lidu v historii samostatné Ukrajiny proběhlo v roce 2001, kdy měla Doněcká oblast 4,8 milionu obyvatel, z toho 38 % uvedlo jako svou národnost ruskou. V Luhanské oblasti žilo 2,5 milionu lidí, z nichž se 39 % hlásilo k ruské národnosti. V součtu se k ní tedy přihlásilo asi 2,8 milionu z celkových více než 7 milionů obyvatel obou oblastí. V celé Ukrajině se k ruské národnosti přihlásilo 17 % obyvatel, což odpovídalo zhruba osmi milionům osob.
Podle novějších odhadů měla Luhanská oblast v lednu 2022 přibližně 2,1 milionu obyvatel a Doněcká oblast 4,1 milionu, v součtu tedy přes 6 milionů (.xslx). V porovnání s rokem 2001 tak došlo k úbytku obyvatelstva, což souviselo zejména s emigrací kvůli válce na Donbase, která probíhala od roku 2014.
Závěr
Z veřejně dostupných informací je zřejmé, že v Doněcké a Luhanské oblasti nežije ruská menšina o velikosti 10 milionů osob, protože celkový počet obyvatel těchto regionů byl v minulosti nižší. Podle odhadů ukrajinské vlády v nich v roce 2022 žilo pouze zhruba 6 milionů lidí. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako nepravdivý.
Právo na sebeurčení národů je skutečně zakotveno v Chartě Spojených národů z roku 1945. Toto právo zdůrazňují i některé další dokumenty přijaté OSN.
Charta OSN
Charta Spojených národů je zakládajícím dokumentem, kterým vznikla Organizace spojených národů (OSN). Tento dokument stanovuje práva a povinnosti členských států a upřesňuje postupy fungování celé organizace. Charta byla podepsána v červnu 1945 a vešla v platnost o čtyři měsíce později (.pdf, str. 5).
Respektování práva národů na sebeurčení Charta uvádí jako jednu ze svých zásad. Konkrétně říká, že cílem je „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru“ (.pdf, str. 8). Sebeurčení je v dokumentu zmíněné ještě jednou, kdy popisuje, že pro zajištění výše zmíněných principů bude OSN podporovat zvyšování životní úrovně a úctu k lidským právům a základním svobodám (str. 32).
Další dokumenty
Právo na sebeurčení národa poté zdůraznila rezoluce Valného shromáždění z roku 1952 (.pdf, str. 1). Vztahuje se k němu také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (.pdf) a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (.pdf), oba z roku 1966. Tyto dokumenty OSN shodně popisují, že „všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj“ (.pdf, str. 1; .pdf, str. 1). V těchto textech také stojí, že státy, včetně těch, které jsou odpovědné za nesamosprávná či poručenská území, budou podporovat právo na sebeurčení v souladu s Chartou OSN.
Závěr
Charta OSN z roku 1945 opravdu ukotvuje právo na sebeurčení národů. K tomuto právu se vztahují i některé další dokumenty, které OSN později přijala. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý.
V roce 2024 byl průměrný důchod na Ukrajině v přepočtu přibližně 3 350 Kč, zatímco v Rusku se dle nejnovějších údajů k 1. lednu 2024 jednalo o zhruba 5 100 Kč. Nominálně jsou tedy ruské penze opravdu vyšší.
Důchody na Ukrajině a v Rusku
Podle penzijního fondu Ukrajiny je na Ukrajině přes 10 milionů penzistů. Průměrná výše jejich důchodu v roce 2024 činila 5 789 hřiven, podle průměrného kurzu v roce 2024 jde přibližně o 3 350 Kč, přičemž nejvyšší důchody pobírají Ukrajinci v Kyjevě, nejnižší pak v západních regionech. Věk odchodu do důchodu se na Ukrajině pohybuje od 60 do 65 let podle počtu odpracovaných let.
K 1. lednu 2024 činil průměrný ruský důchod přibližně 20 800 rublů, což bylo tehdy v přepočtu kolem 5 100 Kč. Změny, které v Rusku v roce 2018zavedla důchodová reforma, zvýšily věk odchodu do důchodu pro muže i ženy postupně až o pět let. K růstu penzijního věku na konečných 65 let pro muže a 60 let pro ženy by dle reformy mělo dojít v roce 2028.
Podle posledních dat Světové banky byly v Rusku mírně vyšší ceny než na Ukrajině. Při započítání kupní síly tak rozdíl mezi důchody obou států může být menší než v případě nominálního srovnání.
Závěr
Průměrný důchod na Ukrajině byl v roce 2024 přibližně 3 350 Kč. V Rusku k začátku roku 2024 činil průměrný důchod 5 100 Kč. Ruské penze jsou tak nominálně vyšší. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.
Okamura se odvolává na starší průzkum agentury STEM, podle kterého si konec války na Ukrajině, i za cenu ztráty části jejího území, přálo 65 % respondentů. Podle nejnovějšího průzkumu toto číslo ještě vzrostlo.
Průzkumy STEMu
Analytický ústav STEM dlouhodobě provádí průzkumy týkající se názorů obyvatelstva ohledně války na Ukrajině. Poslanec Tomio Okamura se v námi ověřovaném rozhovoru odkazoval na článek serveru iDNES.cz z června 2024 (video, čas 15:33), který pojednával o průzkumu, který kromě důvěry v armádu zkoumal také postoj k právě probíhajícímu konfliktu na Ukrajině. Podle něj 65 % respondentů upřednostňuje rychlé ukončení války, i kdyby to znamenalo ztrátu některých území.
Pro naše odůvodnění jsou nicméně nejdůležitější nejnovější data, která byla ve veřejných zdrojích dostupná ke dni ověřované debaty. Nejnovější průzkum ke dni vysílání námi ověřované debaty STEM publikoval během února 2025. Z něj vyplývá, že rychlý konec války i za cenu toho, že Ukrajina ztratí část svého území, si přálo už 72 % dotazovaných. Jednalo se o nejvyšší číslo od začátku šetření, které STEM provádí od června 2023. Největší podporu Ukrajině v boji za znovuzískání okupovaného území i za cenu prodloužení konfliktu vyjádřili respondenti v září 2023, kdy se jich takto vyslovilo 38 %.
!function(){"use strict";window.addEventListener("message",(function(a){if(void 0!==a.data["datawrapper-height"]){var e=document.querySelectorAll("iframe");for(var t in a.data["datawrapper-height"])for(var r,i=0;r=e[i];i++)if(r.contentWindow===a.source){var d=a.data["datawrapper-height"][t]+"px";r.style.height=d}}}))}();
Závěr
Tomio Okamura správně tvrdí, že většina Čechů souhlasí s koncem války na Ukrajině i za cenu ztraceného území. Pouze uvedl lehce nepřesné číslo, jelikož se odvolával na starší, již neaktuální průzkum. Podle nejnovějšího průzkumu agentury STEM si nicméně takový konec konfliktu přeje ještě více respondentů než dvě třetiny, dokonce 72 %. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.
Československo vzniklo už v roce 1918, zatímco Charta OSN byla podepsána a ratifikována až v roce 1945. Na jejím základě tedy Československo vzniknout ani nemohlo. Naopak stálo u zrodu OSN jako jeden ze zakládajících států.
Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na předchozí vyjádření Tomia Okamury, který v kontextu situace Rusů žijících na Ukrajině hovoří o Chartě OSN v souvislosti s právem národů na sebeurčení. Okamura podotýká, že právě takto vzniklo Československo. Ministr Lipavský poté koriguje Okamurova slova a říká, že vznik Československa s Chartou OSN nesouvisí. Předseda hnutí SPD svá předchozí slova následně upřesnil a řekl, že měl právě na mysli právo národů na sebeurčení, nikoli Chartu.
Charta OSN
Charta Organizace spojených národů byla podepsána v San Franciscu v červnu 1945 (.pdf, str. 5). Vstoupila v platnost v říjnu 1945 a slouží jako zakládající dokument OSN, který stanovuje práva a povinnosti členských států a upřesňuje postupy fungování celé organizace. Zároveň kodifikuje základní principy mezinárodních vztahů, například suverenitu a rovnost států nebo právo národů na sebeurčení (.pdf, str. 8, 9). Jedním ze zakládajících států OSN bylo i Československo, jehož delegaci na konferenci v San Franciscu vedl tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk.
Založení Československa
Hlavním důvodem, proč založení Československé republiky (ČSR) nemohlo souviset se sepsáním Charty OSN, je časové rozmezí. Když byl zakládající dokument OSN v roce 1945 podepsán, ČSR by, nebýt historických událostí a druhé světové války, oslavila už 27 let své existence (.pdf, str. 36–37 z 65).
První republika vznikla po první světové válce a na jejím vzniku se podíleli čeští krajané, obzvláště ve Francii a Spojených státech (.pdf, str. 3). Celý proces je dnes spojován primárně s filozofem, vysokoškolským pedagogem a později prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Ten se na založení státu podílel vyjednáváním v zahraničí a hledáním podpory u zahraničních státníků, včetně amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Důležitou roli v získávání podpory sehráli také českoslovenští legionáři bojující v Rusku.
K vyhlášení samostatné Československé republiky došlo 28. října 1918, kdy řízení státu převzal Národní výbor. O dva dny později Slovenská národní rada vydala Martinskou deklaraci a oficiálně připojila své území k Československu.
Shrnutí
Vznik Československé republiky nijak nesouvisí s Chartou OSN. ČSR na základech Charty nevznikla, a to už z toho důvodu, že ČSR je starší a existovala už od roku 1918, zatímco zakládající dokument OSN byl podepsán a přijat až v roce 1945. Československo naopak stálo u zrodu Organizace spojených národů jako jeden ze zakládajících států. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.
Vláda v březnu 2025 skutečně schválila záměr zvyšovat výdaje na obranu o minimálně 0,2 % HDP ročně. V roce 2030 by tak Česká republika dle usnesení měla vydávat na obranu nejméně 3 % HDP.
Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku nesouhlasí s tím, že by Česko mělo ustupovat Rusku v souvislosti s válkou na Ukrajině. Podle něj je potřeba Ukrajinu podporovat, a to i přesto, že přijatá opatření nejsou mezi veřejností populární. Zároveň dodává, že v současné době by bylo nezodpovědné, kdyby vláda nenavýšila rozpočet na armádu.
Závazek vůči NATO
Závazek dávat 2 % HDP na obranu ministři obrany členských zemí NATO ústněodsouhlasili v roce 2006. Kvůli finanční krizi v letech 2007–2008 ale řada zemí investice do obrany naopak snížila (.pdf, str. 4–6). Platnost a aktuálnostzávazku potvrdili čelní představitelé států Severoatlantické aliance na summitu NATO ve Walesu v roce 2014.
Nové debaty o zvýšení výdajů na obranu se začaly vést především po nástupu staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který požadoval, aby členské země Severoatlantické aliance zvýšily obranné výdaje na 5 % HDP. K nárůstu těchto výdajů vyzval také generální tajemník NATO Mark Rutte, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen nebo polský prezident Andrzej Duda.
Výdaje na obranu v Česku
Vláda 5. března 2025 schválila záměr navýšit výdaje státního rozpočtu na obranu tak, aby v roce 2026 dosáhly nejméně 2,2 % HDP a následně se každý další rok zvyšovaly o 0,2 % (.pdf). Dle usnesení tak Česko na obranu v roce 2030 vydá minimálně 3 % HDP. Podle ministryně obrany Jany Černochové chce armáda tyto finanční prostředky v příštích letech využít např. na posílení protivzdušné obrany.
Česku se od vstupu do NATO podařilo dvouprocentní hranici překročit jen v období mezi lety 1999 a 2003. Podle Ministerstva obrany jí dosáhlo ještě v roce 2005 (.xlsx). Od té doby už ale byly výdaje na obranu nižší a přes dvouprocentní hranici se opět dostaly až v roce 2024, kdy Česko podle předběžných údajů NATO vynaložilo na obranu 2,1 % HDP (.pdf, str. 9). Vyčerpat se podařilo 166,8 miliardy, z nichž 159 miliard šlo přímo Ministerstvu obrany. Podle nejnovější makroekonomické predikce Ministerstva financí z ledna 2025 šlo na obranu v roce 2024 2,08 % HDP, z čehož 1,99 % čerpal přímo samotný resort obrany (.pdf, str. 3).
Závěr
Na začátku března 2025 schválila vláda usnesení se záměrem zvyšovat výdaje na obranu nejméně o 0,2 % HDP ročně tak, aby Česko v roce 2030 na obranu alokovalo minimálně 3 % HDP. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.