Tomio Okamura

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť pro zmíněný návrh hlasovali mimo poslanců Úsvitu a KSČM také někteří poslanci ČSSD.

Zmíněný návrh byl projednáván v Poslanecké sněmovně 18. března. Šlo o návrh poslanců KSČM na vydání ústavního zákona o referendu o zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Tento návrh byl zamítnut v prvním čtení. Proti zamítnutí (tedy v logice výroku Okamury "pro referendum") hlasovalo celkem 56 poslanců a poslankyň. Z toho šlo o 32 členů klubu KSČM, 11 poslanců hnutí Úsvit a také 13 poslanců ČSSD.

Není tedy pravda, že by pro zmíněný návrh hlasovali pouze poslanci hnutí Úsvit a poslanci KSČM. Návrh byl podpořen také 13 zástupci ČSSD. Jediný klub, který hlasoval v této otázce jednotně proti zamítnutí, byl klub KSČM. V rámci hlasování byl mimo jiné i 1 poslanec hnutí Úsvit (Augustin Karel Andrle Sylor) pro zamítnutí tohoto návrhu.

Při vstupu do EU se Česká republika spolu s dalšími přistupujícími státy v roce 2004 zavázala k přijetí společné měny v Aktu o podmínkách k přistoupení (článek 4, .pdf).Tento závazek platí pro Českou republiku dodnes, avšak není stanoveno datum pro splnění kritérií, které jsou elementární podmínkou pro vstup do eurozóny.

Trvalou výjimku přijmout společnou měnu mají pouze Velká Británie a Dánsko. Jak uvádí server Euroskop.cz, Švédko si takovou výjimku v Maastrichtské smlouvě nezajistilo, avšak rozhodlo se neúčastnit se měnové unie již od jejího počátku. Referendum k této otázce se konalo v září 2003 a Švédové odmítli euro bezmála 56 procenty občanů.

Stejně jako ostatní státy aspirující na vstup do eurozóny musí i Švédsko nejprve splnit konvergenční kritéria. Severská země se zatím vyhýbá naplnění konvergenčních kritérií, čímž i vstupu do eurozóny tím, že se neúčastní systému ERM II.

Je pravdou, že Pavel Telička byl hlavním vyjednavačem při jednáních o přístupu České republiky do Evropské unie.

Vstupu do Evropské unie předchází dlouhá vyjednávání. Švédská zapojení do evropských struktur jsou dohledatelná již v 70. letech. Švédsko poté vstoupilo do Evropské unie 1. ledna 1995.

Česká republika podala naproti tomu přihlášku ke členství do EU v roce 1996 a přistoupila 1. května 2004.

Protože jednání o vstupu do EU jsou vždy velmi komplexní a rozsáhlá, nejsme bohužel schopni přesným způsobem popsat podmínky přístupu obou zemí tak, abychom je mohli porovnávat.

Výrok Tomia Okamury je proto hodnocen jako neověřitelný.

Okamurou popisovaná kauza se týká nákupu letounů CASA v hodnotě 3,6 miliardy korun. Nákup schválila vláda Mirka Topolánka, která byla v té době v demisi. Podle protikorupční policie byla způsobena škoda ve výši 658 milionů a rozhodla se stíhat tehdejší ministryni obrany Vlastu Parkanovou.

Tomio Okamura zde naznačuje, že nikdo za kauzu nemá zodpovědnost. To však není úplně pravda, protože případ stále není uzavřen a stíhání exministryně obrany Parkanové pokračuje. Stále tedy probíhá práce orgánů činných v trestním řízení a nelze tedy říci, že se svým způsobem nic neděje.

Tomio Okamura reaguje na předchozí výrok o návrhu zákona o odpovědnosti komunálních politiků. Tento návrh byl skutečně předložen skupinou poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou. Návrh byl sice vzat zpět ještě před prvním čtením ve Sněmovně, ale platí, že předložen byl, a proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, a to z důvodů závažných nepřesností v užitých právních pojmech.

Nejprve je nutné podívat se z hlediska práva na pojem "péče řádného hospodáře". Ten do českého práva poprvé "zavedl" (nikoliv přesně definoval) dnes již neúčinný obchodní zákoník, který byl nahrazen zákonem o obchodních korporacích (částečně samozřejmě také novým občanským zákoníkem).

V souhrnu můžeme říci, že dle původního obchodního zákoníku je pojem "péče řádného hospodáře" chápán (.pdf, str.10–11) jako:"základní míra péče, kterou musí členové představenstva akciové společnosti, jednatelé společností s ručením omezeným, komplementáři komanditní společnosti, členové dozorčích rad, společníci veřejné obchodní společnosti a likvidátoři vynaložit při výkonu svých funkcí, a to při plnění všech povinností vyplývajících pro ně ze zákona nebo zakládajících dokumentů" (definice převzata z diplomové práce PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE (.pdf) Markéty Keilové z Masarykovy univerzity z roku 2007, pro srovnání předchozí odkaz na na e.pravo.cz).

Přestože se pojem péče (a zásady) řádného hospodáře v posledních několika letech objevil i v jiných zákonech (viz dále), než je původní obchodní zákoník, zákonodárce nikde tento pojem nevymezuje (ani v předpisech na obchodní zákoník navazujících). Nalezení jeho obsahu tedy zůstává především na judikatuře, odborné veřejnosti (viz naše citace) a také na podnikatelské praxi samotné.

Nyní musíme konstatovat, že obecně se tedy "péče řádného hospodáře" vztahuje na všechny politiky (starosty, hejtmany, poslance, zastupitele, členy vlády atd.), kteří jsou za stát či územně samosprávný celek (ÚSC) účastni v kontrolních orgánech právnických subjektů (soukromoprávní subjekty s majetkovou účastí státu či ÚSC) zřízených na základě výše uvedených zákonů, ale i dalších zákonů (viz dále), které pracují se zásadami a znaky poměrně obtížně vymezeného pojmu "péče řádného hospodáře". Tomio Okamura se však zásadně mýlí, když tvrdí, že jsou z něho (ve výše nastíněném kontextu a vymezení pojmu) vyloučeni např. ministři či hejtmani.

Ve vztahu k (veřejnému) majetku veřejnoprávních korporací (nikoliv soukromoprávních osob s majetkovou účastí státu) – státu (protože ten je veřejnoprávní korporací) či ÚSC – je však vymezení pojmu a zásad odpovídajících "péči řádného hospodáře" často i daleko přísnější, nežli je tomu ve výše nastíněném případě (dnes účinného) zákona o obchodních korporacích či občanského zákoníku.

Obecně jsou zásady odpovídající pojmu "péče řádného hospodáře" v této oblasti vymezeny a rozprostřeny mezi několik zákonů. Typicky se jedná o zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, či tzv. velká rozpočtová pravidla (zákonč. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, atd. ve vtahu ke státnímu majetku. A dále tzv. "malá rozpočtová pravidla" (zákonč. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) a zákony o krajích, obcích, či o hl. m. Praha, ve vztahu k majetku ÚSC.

Více o celé materii hovoří Stanovisko vlády ČR (.pdf), jež posoudila návrh vydání zákona o péči řádného hospodáře u svěřeného majetku veřejnoprávních korporací, který předložila skupina poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou.

Naše odůvodnění však nekončí. Je nutné definovat i pojem hmotná odpovědnost, který předseda hnutí Úsvit používá naprosto bezprecendentně a nesprávně.

Hmotná odpovědnost je specifický právní statut, který upravuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (a to samozřejmě i státním zaměstnancem, nikoliv však zaměstnancem ÚSC, který má svoji vlastní úpravu) ve věci: ..."hospodaření s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odpovědností zaměstnavateli za škodu, kterou zaměstnaneczpůsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním..." (viz předchozí odkaz), Tento právní statut je upraven zákoníkem práce (tzv. dohoda o hmotné odpovědnosti musí mít např. písemnou podobu, jinak je neplatná atd.).

S výše popsanými zásadami "péče řádného hospodáře" však takto definovaná a v českém právu zakotvená "hmotná odpovědnost" nemá – a ani nemůže (alespoň prozatím) – mít absolutně nic společného, neboť starostové, hejtmani, ministři atd. nejsou zaměstnanci státu či ÚSC a zodpovídají se pouze svým voličům.

Na závěr je tedy nutné konstatovat, že politici (všichni) jsou samozřejmě za "nevhodnou péči o veřejný majetek" odpovědní (nikoliv však "hmotněodpovědni", neboť hmotná odpovědnost je specifický právní vztah, jak jsme popsali výše) za porušení různě ve výše uvedených právních předpisech vymezených a specifikovaných "zásad péče řádného hospodáře", a to dle příslušných sankcí uvedených v těchto či jiných zákonech (např. i v trestnímzákoně, protože ten samozřejmě obsahuje přečiny a zločiny proti majetku či hospodářské trestné činy).

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Tomio Okamura hovoří o soudcích obecně, avšak ve Spojených státech neplatí pro všechny soudce totožná (ani podobná) pravidla ustanovení do funkce. Volby soudců se používají pouze u soudců v jednotlivých státech (někde dokonce jen na některé úrovni). Federální soudci jsou všichni jmenováni prezidentem Spojených států. Jelikož jsou soudci voleni pouze v některých případech a nelze jednoznačně říci, jaké požadavky na funkci musí splnit ani jak dlouhé jsou jednotlivé mandáty, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Ustanovování soudců se ve Spojených státech amerických odehrává na dvou úrovních, a to na národní (federální) a státní (v jednotlivých státech). Na federální úrovni jsou všichni soudci (nejvyššího, odvolacích i prvostupňových soudů) jmenováni prezidentem Spojených států a následně schváleni Senátem. Toto jmenování zpravidla podléhá politické situaci – nominovaní jsou často sympatizanti prezidenta nebo politické strany, jejímž byl kandidátem. Soudci jsou jmenováni na dobu "dobrého chování", tedy na neurčito. Mohou být ovšem kdykoliv odvoláni(USCourts.gov).

Na státní úrovni jsou soudci voleni, a to obecně dvěma způsoby: soutěživé volby, v nichž proti sobě stojí kandidáti (nominovaní v různých státech různým způsobem) a jsou zvoleni voliči ve volbách. Druhým způsobem jsou retenční volby, ve kterých jsou dvoustranickými komisemi vybráni kandidáti, jejichž jména jsou předložena guvernérovi, který následně soudce ze seznamu vybere a jmenuje. Voliči následně pravidelně rozhodují, jestli konkrétního soudce ponechat nebo odvolat (Justice at Stake). Délka mandátu soudce se různí v jednotlivých státech a také v jednotlivých úrovních, může být od 2 do 15 let (USLegal.com).

Požadavky na federální soudce i na soudce v jednotlivých státech se velmi různí.

Tomio Okamura ve výroku srovnává "neodvolatelnost" českých soudců s deklarovaným pětiletým mandátem soudců v USA. Poměry v USA se zabýval předchozí výrok, v tomto se budeme věnovat výhradně situaci v ČR. Jeho výrok hodnotíme jako zavádějící, protože sice soudci nemusí obhajovat svůj mandát v několikaletých obdobích (jak nastiňoval v předchozím výroku), ale může nastat situace, kdy budou odvoláni z funkce.

Institut soudců a jeho náležitosti jsou upraveny v zákoně o soudech a soudcích (č. 6/2002 Sb.). §61 toho zákona říká: " Soudci jsou jmenováni do funkce bez časového omezení".

To ovšem neznamená, že by byli neodvolatelní. Například § 88 jako jedno z kárných opatření, které je možné uložit soudci, stanoví i odvolání z funkce soudce.

§94 výčtem vyjmenovává případy, kdy funkce soudce zaniká: "Funkce soudce zaniká
a) uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let,

b) dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo zjištěno, že je z důvodu uvedeného v § 91 nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci,

c) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně nebo odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin spáchaný z nedbalosti,

d) zrušeno,

e) dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudce [§ 88 odst. 1 písm. d)],

f) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo kterým byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

g) dnem, kdy soudce pozbyl státní občanství České republiky,

h) smrtí nebo dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce prohlášen za mrtvého."

Spokojenost českých občanů se soudnictvím hodnotil naposled v lednu 2014 průzkum CVVM. Podle tohoto průzkumu bylo s českým soudnictvím spokojeno nebo spíše spokojeno 13 % respondentů vůči 43 procentům nespokojených nebo spíše nespokojených.

Velké šetření pak proběhlo v rámci průzkumu Eurobarometer (.pdf) v září a říjnu 2013. Průzkum se zabýval především důvěrou občanů k jednotlivým aspektům soudního systému. Z tohoto výzkumu vyplynulo, že čeští občané soudům spíše nedůvěřují (str. 14, soudům věří 25 % občanů, což je jeden z nejhorších výsledků, průměr v EU je 53 %).

Ke dni ověření (tj. 31. března 2014) bylo v Poslanecké sněmovně projednáno celkem 83 sněmovních tisků návrhů zákonů a žádný z nich se netýkal návrhu zákona o financování politických stran (Sněmovní tisky - návrhy zákonů). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

To fakticky potvrdil v diskuzi následně i ministr Dienstbier, když uvedl, že v legislativním plánu vlády je tato agenda zařazena na září 2014.