Alena Schillerová

Poslankyně Alena Schillerová reaguje na otázku moderátorky, jestli by byla ochotná hledat politický kompromis ohledně důchodové reformy. Odpověděla, že navrhované změny podle ní nejsou skutečnou reformou, ale pouze parametrickými úpravami. Dále řekla, že udržitelnost penzijního systému musí zajistit dodatečné finanční zdroje. V této souvislosti zmínila, že během Fialovy vlády došlo k výraznému poklesu účastníků ve třetím pilíři důchodového systému.

Třetí pilíř

Třetí pilíř důchodového systému představuje dobrovolné doplňkové penzijní spoření, které lidem umožňuje zajistit si dodatečný příjem v důchodovém věku nad rámec státního důchodu. Tento pilíř zahrnuje dva hlavní produkty, a to penzijní připojištění v transformovaných fondech a doplňkové penzijní spoření v účastnických fondech (.pdf, str. 3–5).

Transformované fondy sice stále fungují, už do nich ale nemůžou vstupovat noví zájemci. Účastnické fondy nabízí různé investiční strategie, na rozdíl od transformovaných fondů u nich však není garance, že hodnota vkladu neklesne. Oba produkty jsou podporovány státem prostřednictvím příspěvků.

Počet účastníků

Počet lidí zapojených do třetího pilíře pravidelně zveřejňuje Ministerstvo financí, nejnovější údaje ke dni vysílání námi ověřované debaty se ovšem týkají pouze roku 2021. Čísla ale publikuje také Asociace penzijních společností (APS ČR), podle které bylo ve třetím pilíři při nástupu vlády Petra Fialy na konci roku 2021 celkem 4 430 061 účastníků (.pdf, str. 1). Na základě posledních dat z druhého čtvrtletí roku 2024 tento počet poklesl na 4 122 895 (.pdf). Za dobu působení Fialova kabinetu tak ubylo 307 166 spořitelů.

Závěr

Za dobu vlády Petra Fialy skutečně ubylo účastníků v třetím pilíři důchodového systému. Podle dat Asociace penzijních společností ale nebyl pokles tak výrazný, jak zmiňuje Alena Schillerová – počet lidí klesl pouze o 307 tisíc. Číslo 400 tisíc, které Schillerová uvádí, se tak nevejde do naší běžné 10% tolerance, a její výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová mluví o financování důchodového systému. Podle ní může stát v budoucnu získat další prostředky díky boji proti šedé ekonomice, která dle jejích slov dosahuje 10 % hrubého domácího produktu (HDP).

Šedá ekonomika

Evropská komise za šedou ekonomiku považuje ekonomické činnosti pracovníků a ekonomických subjektů, které nejsou prováděny na základě formálních ujednání. Je to tedy taková ekonomická aktivita, která není registrovaná a přiznaná k dani. Kromě práce načerno, kdy lidé nehlásí své příjmy (.pdf, str. 5) a ze svých zisků státu neodvádějí daně, se může jednat i o tzv. barter, neboli výměnný obchod, při kterém se vyměňuje jedno zboží za druhé. V šedé ekonomice se podle sociologa a člena Národní ekonomické vlády Daniela Prokopa často pohybují např. zadlužení lidé.

Podle studie, kterou si nechala zpracovat společnost Visa, šedá ekonomika loni dosahovala necelých 14 % HDP České republiky a podle odhadu poprvé přesáhla hranici jednoho bilionu korun. Podle studie z roku 2022, kterou zveřejnil Evropský parlament, se šedá ekonomika v posledních několika letech pohybuje okolo 14 % HDP, přičemž v roce 2022 byla na úrovni 13,5 % HDP (.pdf, str. 14).

Světová banka ve své databázi uvádí (.xlsx), že šedá ekonomika v Česku dlouhodobě představuje přibližně 17 % HDP. Její nejnovější údaje se ale vážou pouze k roku 2020.

Závěr

Nejnovější studie od společnosti Visa a Evropského parlamentu odhadují, že šedá ekonomika v České republice dosahuje přibližně 14 % HDP. Podle Světové banky se v roce 2020 jednalo dokonce o 17 % HDP. Podle Aleny Schillerové by boj s šedou ekonomikou mohl napomoci státnímu rozpočtu, uvádí ale nepřesná čísla, a navíc podhodnocuje její velikost. Výrok Aleny Schillerové tak hodnotíme jako nepravdivý.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Poslankyně Alena Schillerová mluví o migračním paktu, který usiluje o reformu azylových pravidel na úrovni Evropské unie. Podle ní ministr vnitra Vít Rakušan zradil Českou republiku, když v listopadu 2023 nesprávně tvrdil, že tento pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. 

V listopadu 2023 se migračním paktem zabýval Výbor pro bezpečnost Poslanecké sněmovny (.pdf, str. 1), který navázal na projednávání ze září (.pdf). Obou schůzí se účastnil i ministr vnitra Rakušan (.pdf, .pdf), který svůj postoj k návrhu obhajoval. Právě v listopadu řekl, že „žádný z návrhů obsažených v paktu schválených Radou neobsahuje povinnost pro Českou republiku povinně přebírat migranty“ (.pdf, str. 2–3). Podobně se vyjádřil např. i v únoru letošního roku, kdy na platformě X (dříve Twitter) napsal, že migrační pakt podle něj neobsahuje povinné relokační kvóty, a doslova uvedl, že neobsahuje „povinné přijímání migrantů“.

Migrační pakt o mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci systému tzv. povinné solidarity (.pdf). Členské státy EU si ovšem budou moci vybrat z několika způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo možnosti relokace mohou státy zaplatit finanční příspěvek nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do ostatních států, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity budou mít podle návrhu stejnou váhu (str. 9, 122).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Vít Rakušan tedy v listopadu 2023 uvedl, že nový migrační pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinnost přijímat migranty z jiných zemí EU – tedy povinné relokace – opravdu nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat.

Doplňme, že v některých situacích podle paktu bude pro státy povinné posuzovat žádosti o azyl, které by za standardní situace do jejich působnosti nespadaly. Podle stanoviska Rady EU i zástupců Evropské komise se ale toto posuzování bude týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejde tedy o přijímání migrantů z jiných zemí Unie.

Jelikož Alena Schillerová nesprávně označuje slova ministra vnitra za lživá, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Alena Schillerová ve svém příspěvku zmiňuje povinné relokační kvóty v souvislosti s návrhem migračního paktu, na kterém se v únoru shodli vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU.

Ministr vnitra Vít Rakušan skutečně 16. března na své profily na sociálních sítích umístil video, ve kterém odpovídá na otázku týkající se případných relokačních kvót v rámci migračního paktu. „Povinné relokační kvóty prostě nebudou,“ uvádí Rakušan hned v popisku videa. Stejnou informaci opakuje závěrem, kdy říká, že kvóty nebudou (video, čas: 0:33). Následně zdůrazňuje, že podle něj „nebudou žádné povinné relokace“.

Návrh migračního paktu sice mluví relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 56, 122–125), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Kromě relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125). Stejná ustanovení obsahuje i návrh migračního paktu, která později 10. dubna 2024 schválil Evropský parlament.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Vít Rakušan na svých sociálních sítích 16. března zveřejnil video, ve kterém se vyjádřil, že migrační pakt povinné relokace neobsahuje. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinné kvóty na přerozdělování migrantů skutečně nenařizuje, relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Jelikož Alena Schillerová nesprávně označuje slova ministra vnitra za lživá, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Alena Schillerová mluví o toho času připravované migrační reformě, na jejíž podobě se členské státy Evropské unie definitivně dohodly v únoru 2024. Původní návrh tohoto nového paktu o migraci a azylu, jak se reforma oficiálně nazývá, předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se ale na její předběžné podobě shodly až v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Pakt po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku definitivně schválil Evropský parlament.

Povinná solidarita

Migrační pakt počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi, které jsou vystaveny imigračnímu tlaku. Nabízí státům volnost v tom, jakou formu pomoci zvolí (.pdf, str. 122–125). První možností jsou relokace, tj. přijetí běženců z území jiného státu Unie (str. 38). Kromě toho státy mohou zaplatit roční finanční příspěvek (str. 123) nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí zasažených migrační krizí, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity budou mít podle návrhu stejnou váhu (str. 9, 122).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si přitom mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.

Pokud státy EU celkově přislíbí relokovat méně osob, než by odpovídalo 60 % počtu „potřebných“ relokací, stanou se povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti. Tyto kompenzace se ale podle stanovisek Rady EU i Evropské komise budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Bývalá ministryně financí Alena Schillerová v debatě zmínila, že souhlasí s potřebou připravit důchodovou reformu. Podle ní tuto reformu nepodnikla žádná z předchozích vlád. Nečasův kabinet (2010–2013) nicméně učinil kroky, které se označovaly jako tzv. malá a velká důchodová reforma.

Malá důchodová reforma

Návrh úprav důchodového systému, označovaný jako malá důchodová reforma, předložila vláda Petra Nečase ve Sněmovně v březnu 2011. Parlament pak návrh schválil v červnu stejného roku. I přes nesouhlas tehdejšího prezidenta Václava Klause nakonec novelizace zákona o důchodovém pojištění, spolu s některými dalšími zákony (.pdf), vstoupila v účinnost na konci září 2011.

V rámci této malé důchodové reformy došlo především k navýšení věku odchodu do důchodu, u občanů narozených v roce 1977 byl např. věk jednotně stanoven na 67 let. Pro mladší ročníky se poté měl věk nástupu do důchodu postupně zvyšovat. Horní hranice, na níž by se mělo navyšování zastavit, přitom ale nebyla nijak zastropována (.pdf, str. 99–100). Rovněž v rámci novelizace z roku 2011 došlo ke změně výpočtu důchodů.

Velká důchodová reforma

Ke schválení tzv. velké důchodové reformy došlo v roce 2012, zahájena poté byla v lednu 2013. Snažila se o aktivnější zapojení obyvatel na důchodovém systému prostřednictvím vytvoření takzvaného druhého pilíře důchodového systému. Ten tvořily soukromé fondy, do nichž si lidé dobrovolně mohli převést část důchodového spoření. Tento mechanismus umožnil občanům převést „3 procentní body jejich sociálních odvodů na soukromé spoření za předpokladu, že k tomu přidají další 2 procentní body ze svých prostředků“. Součástí bylo rovněž zpřísnění pravidel pro získání státní podpory ve třetím pilíři, který představuje penzijní připojištění.

Druhý pilíř měl částečně nahradit pilíř první, tedy základní důchodové pojištění (.pdf, str. 1). Aby se nahradil výpadek příjmů prvního pilíře, byly navýšeny sazby DPH. „K 1. lednu 2012 vzrostla spodní sazba DPH z 10 % na 14 %, posléze od 1. ledna 2013 se tato sazba zvýšila o 1 p.b. na 15 % a současně se o 1 p.b. zvýšila na 21 % i základní sazba DPH“ (.pdf, str 104–105). Tento krok měl zajistit dostatek prostředků na vyplácení důchodů z veřejného důchodového systému (I. pilíře).

Doplňme, že Nečasova vláda rovněž prosadila dočasné (.pdf, str. 16) zpomalení valorizace důchodů (.pdf, str. 102).

Reakce na změny Nečasovy vlády

Dle dokumentu (.pdf) vypracovaného v roce 2017 Úřadem vlády, byly prvky důchodové reformy přijímány negativně jak laiky, tak odborníky, protože první pilíř počítal stále s velkým finančním deficitem, ač právě jemu měla reforma zabránit (.pdf, str. 100–101). Druhý pilíř pak byl neúspěšný, protože byl ze strany veřejnosti téměř ignorován (zapojilo se do něj pouze něco okolo 85 000 lidí). Uvádí se, že výhodný byl především pro lidi s vyšším a středním příjmem. To na druhou stranu popíral tehdejší premiér Petr Nečas i oficiální vyjádření vlády, ve kterém stálo, že „výhodnost vstupu byla podrobně testována modelem Ministerstva práce a sociálních věcí pro různé úrovně příjmů a pro různé věkové skupiny. Při stejném způsobu zhodnocování vychází výhodnost přibližně pro 50 % obyvatelstva a téměř nezávisí na věku.“

Vláda Bohuslava Sobotky tyto reformní kroky nicméně v roce 2015 zrušila. Zanikl tak výše zmiňovaný druhý pilíř, tedy hlavní bod velké důchodové reformy. Sobotkův kabinet též prosadil reformu valorizaci penzí (.pdf, str. 105–106) a kroky ke zrušení hlavních prvků malé důchodové reformy: novou vládou byl nastaven nový věk odchodu do důchodu a byl obnoven strop odchodu do penze (.pdf, str. 106) – stanoven byl na 65 let. Dodejme, že zvýšená hodnota DPH, která měla nahradit výpadek příjmů prvního pilíře (.pdf, str. 104–106), však tehdy byla částečně ponechána (vytvořena byla pouze druhá snížená sazba DPH ve výši 10 %, která pokrývala např. kojeneckou výživu či knihy), což kritizoval mimo jiné i předseda ODS Petr Fiala.

Závěr

I přes následné zrušení reformních kroků lze přípravu a realizaci malé a především velké důchodové reformy kabinetem Petra Nečase označit za důkaz o reformě důchodového systému. Výrok Aleny Schillerové tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Nejprve uveďme výrok do kontextu debaty. Poslankyně Schillerová hovořila o odpuštění DPH na pohonné hmoty a zastropování jejich cen. V naší analýze se podíváme na veškeré země, které předsedkyně klubu ANO vyjmenovala, abychom zjistili, zda tamní vlády snížily daň z benzínu a nafty, případně zastropovaly jejich ceny, které po ruské invazi na Ukrajinu Evropě významně vzrostly.

Nejprve se zaměřme na státy, kde skutečně došlo ke státním zásahům do cen pohonných hmot. Již na konci roku 2021 zastropovaly jejich ceny Chorvatsko a Maďarsko, v únoru tohoto roku Polsko snížilo DPH na pohonné hmoty. Důsledkem toho se polské čerpací stanice staly atraktivní i pro české řidiče. Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu snížily daňové zatížení benzínu a nafty také Irsko, Portugalsko, Kypr a Nizozemsko.

S jistou formou podpory občanům přišla i Francie. Den před výrokem Aleny Schillerové oznámil premiér Castex, že stát přispěje občanům 15 centy na každý litr paliva. V Belgii dlouhodobě razí politiku zafixovaných cen pohonných hmot, jejichž maximální výše se určuje každý pracovní den. Kořeny tohoto opatření sahají až do roku 1974 a jsou reakcí na první světový ropný šok, ke kterému došlo o rok dříve. V důsledku této politiky si nedávno čerpací stanice dokonce stěžovaly, že musí prodávat paliva pod cenou, a tudíž se ztrátou.

Španělsko 10. března oznámilo, že pokud se Evropská unie nedohodne na snížení cen energií, kam spadá i ropa, přijme země vlastní opatření. O 3 dny později, tedy v den, kdy Alena Schillerová pronesla námi ověřovaný výrok, oznámil španělský premiér balíček daňových úlev na zmírnění dopadů války na Ukrajině. Nedodal však, čeho přesně by se mělo daňové zvýhodnění týkat.

Německý ministr financí Christian Lindner odmítá snížení daňové zátěže na pohonné hmoty, jak navrhuje opozice. V neděli 13. března, tedy v den debaty, které se účastnila i Alena Schillerová, přišel deník Bild s informací, že ministr Lindner plánuje představit určitá opatření na levnější palivo pro řidiče. Návrh ministra financí se však ještě musí probrat s vládními koaličními partnery.

Bývalá ministryně financí Schillerová zmiňovala i další země, které ale v souvislosti s nedávným růstem cen benzínu a nafty žádná opatření nepřijaly. Podle zprávy bulharské národní zpravodajské agentury (BTA), která vyšla 8. března, nechystá tamní politická reprezentace opatření proti zvyšování cen pohonných hmot. V žádných bulharských médiích jsme nenašli, že by se od té doby na tomto postoji něco měnilo. Pro kontext však dodejme, že Bulharsko mělo již před současným růstem cen jedno z nejnižších zdanění pohonných hmot v celé Evropské unii.

Ani italská vláda zatím nepředstavila plán, ve kterém by chtěla ovlivnit ceny benzínu a nafty. 

Litevská předsedkyně vlády minulý týden odmítla snížení spotřební daně na pohonné hmoty. Své stanovisko zdůvodnila tím, že cena paliva v Litvě je složena především z ceny samotné ropy, která minulý týden stále stoupala.

V Rumunsku tamní vláda plánovala snížit spotřební daň na pohonné hmoty, ovšem od tohoto návrhu nakonec ustoupila. Pro zajímavost dodejme, že v Rumunsku minulý týden došlo v otázce pohonných hmot k vyhrocené situaci, kterou způsobily spekulace na sociálních sítích. Tyto spekulace předpovídaly, že brzy v Rumunsku dojde ke skokovému nárůstu cen paliv. Situaci museli uklidnit představitelé vlády, kteří obyvatele ujistili o dostatečných rumunských zásobách paliv. Zároveň oznámili, že rumunská vláda nebude tolerovat žádné snahy o spekulaci s pohonnými hmotami.

Estonská vláda o snížení spotřební daně z pohonných hmot diskutovala v pondělí 14. března, dosud ale k žádnému závěru nedošla a ceny nijak neupravila. Ceny benzínu a nafty nicméně v Estonsku tento týden již poklesly, v souvislosti s klesající cenou ropy.

Z výše uvedených informací k jednotlivým státům vyplývá, že zdaleka ne všechny jmenované přistoupily na určitou formu umělého snížení cen. Na snížení cen nepřistoupilo Estonsko, Rumunsko, Litva, Itálie, Bulharsko a zatím ani Německo. Alena Schillerová tedy do výčtu patnácti států zařadila šest, které k žádným opatřením nepřistoupily. Z důvodu této vysoké nepřesnosti výrok hodnotíme jako nepravdivý. 

Ministryně financí Alena Schillerová chce v připravovaném konsolidačním plánu dosáhnout stabilizace veřejných financí pomocí snižování podílu strukturálního deficitu na HDP o 0,5 procentního bodu každý rok. Strukturální deficit (saldo) je deficit očištěný (.pdf, str. 9) od vlivu hospodářského cyklu. O konsolidačním plánu informovala například ČT24.

Snižování strukturálního deficitu chce ministryně dosáhnout například pomocí zmražení platů ústavních činitelů, snižováním provozních výdajů rozpočtových kapitol nebo rušením některých pracovních míst.

Dle dubnové makroekonomické predikce (.pdf, str. 12) Ministerstva financí by měl strukturální deficit v roce 2021 činit 6,5 % HDP a dále se každý rok snižovat o 0,5 procentního bodu až do roku 2023. Přepočtem pomocí ministerstvem predikovaného HDP (str. 28) v těchto letech tak můžeme zjistit nominální hodnotu snížení strukturálních deficitů. V letech 2022 a 2023 by měl strukturální deficit poklesnout vždy o přibližně 30 miliard Kč, v roce 2024 pak jen o 13,5 mld.

Jelikož jsou předpokládané roční poklesy strukturálního deficitu ve všech letech nižší, než uvádí ministryně Schillerová, a to i v rámci naší 10% tolerance, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Současná vláda Andreje Babiše se ve svém programovém prohlášení z června 2018 (.pdf, str. 14) zavázala, že na konci volebního období v roce 2021 budou platy pedagogů i nepedagogických pracovníků ve školství odpovídat minimálně 150 % jejich výše v roce 2017. V rámci tohoto vládního slibu pak skutečně došlo k poměrně výraznému zvýšení průměrného platu učitelů v regionálním školství ze 31 578 Kč v roce 2017 na 44 224 Kč v roce 2020.

Jak lze však vidět v grafu výše, průměrný plat učitelů nerostl pouze během současné vlády Andreje Babiše, jak uvádí Alena Schillerová. Nominální hodnoty těchto platů i reálné platy, přepočtené pomocí indexu spotřebitelských cen, se zvyšovaly i v jiných obdobích. Uveďme, že data v grafu vycházejí ze statistických ročenek Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z roku 2020, 2014, 2010 a 2008 (vše .xlsx) a Výroční zprávy o stavu a rozvoji vzdělávací soustavy v hlavním městě Praze ve školním roce 2005/2006 (.docx, str. 83).

K navýšení platů učitelů došlo například za vlády Bohuslava Sobotky, tedy mezi lety 2014 a 2017. Je nicméně pravdou, že tento nárůst nebyl tak strmý jako během vlády Andreje Babiše. Dodejme, že za předchozích kabinetů Petra Nečase a Mirka Topolánka reálný průměrný plat učitelů stagnoval či klesal. Propad lze pozorovat například v letech 2010 a 2008.

Reálné platy učitelů v regionálním školství rostly nicméně také před rokem 2008. K výraznějšímu reálnému navýšení došlo mimo jiné i za vlády Vladimíra Špidly v roce 2003, a to meziročně o 11,5 % z 21 633 Kč na 24 127 Kč. Doplňme však, že i poté byli učitelé s výší svých platů a kroky tehdejší vlády nespokojení a na začátku září 2003 uspořádali stávku.

Pokud srovnáme průměrnou roční míru nárůstu reálných platů učitelů za vlády Vladimíra Špidly a vlád Andreje Babiše, zjistíme, že tempo růstu v posledních letech je srovnatelné. Za vlády Vladimíra Špidly (mezi lety 2002 a 2004) vzrostly reálné platy o 5,5 % ročně. V letech 2017–2020 bylo tempo růstu 7,3 %. Přestože Alena Schillerová zjevně ve svém výroku používá nadsázku, a její tvrzení proto nechápeme doslovně, není pravdou, že by vláda Andreje Babiše byla jedinou, která učitelům relativně více přidala.

Návrh (.pdf) novely zákona o daních z příjmů 10. července 2020 prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně. Novela by měla zavést možnost jednotných odvodů pro OSVČ s ročním příjmem do 800 000 korun. Zamýšlený systém kromě vlády, která návrh předložila, podporují (.pdf) také drobní podnikatelé a živnostníci.

Právě oni mají mít nově možnost výběru, zda při povinných odvodech využijí dosavadního systému či paušálního. Paušální daň v sobě obsahuje tři složky, které byly doposud řešeny odděleně – daň z příjmu, sociální pojistné a zdravotní pojistné. Výše jednotné paušální daně je pro nadcházející rok vyměřena (video, čas 0:25) na 5 740 korun. Z této částky tvoří daň z příjmu 100 korun. Zdravotní pojistné má být odváděno v minimální výši, sociální pojistné pak má být oproti minimální výši navýšeno o 15 %.

Logicky tak pro poplatníky v paušálním režimu odpadají (.pdf, str. 31) starosti s podáváním daňového přiznání, vypracováváním přehledu o příjmech a výdajích pro účely správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny. Nově mají být zúčastnění od těchto výpočtů zproštěni a mají odvádět jednotnou platbu na jediné místo. Vedle zjednodušení administrativy však úprava přináší i nevýhody. Tou hlavní je pozbytí možnosti využití odpočtů a daňových slev. Na tuto podstatnou změnu ministryně Schillerová správně upozorňuje. Jde například o slevu na manželku/manžela či zvýhodnění na dítě. I proto Ministerstvo financí počítá pouze s asi třetinovým využitím paušálního systému.

Evidenci, kterou Alena Schillerová ve výroku zmiňuje, pak lze chápat různými způsoby. Návrh skutečně bude znamenat konec přehledů (evidence) pojistného, ale například elektronické evidence tržeb se poplatníci nezbaví. Návrh totiž nepočítá se změnami (.pdf) pro fungování EET, která byla pro rok 2020 v souvislosti s koronavirovou krizí pozastavena. Zavedení paušální daně je však plánováno k 1. lednu 2021, kdy by povinnost vést EET měla opět platit. Pokud subjekt doposud této evidenci podléhal, zavedení jednotného odvodu na tom nic nemění.

Nezmizí také povinnost vést účetnictví ať už ve standardní, či nějak zjednodušené podobě. Přijetím daného návrhu nicméně skutečně dojde k zjednodušení administrativy, neboť dotčené osoby nebudou muset vést účetnictví za účelem podání daňového přiznání. Vzhledem k tomu, že daňové přiznání poplatníci paušální daně podávat nebudou (.pdf, str. 31, 41), bude jedinou administrativou udržování přehledu o příjmech tak, aby mohli prokázat, že nepřesáhli onu hranici 800 000 korun. Kvůli relativní jednoduchosti tohoto systému je pak také legitimní tvrdit, že podnikatelé v paušálním režimu nebudou potřebovat účetní.

Jen pro zajímavost lze však zmínit průzkum agentury Median (.pdf, str. 3). Pouze 55 % dotazovaných totiž uvádí, že by se bez daňových poradenských služeb po zavedení paušálního režimu obešlo. To ale může být zapříčiněno požadavky některých bank, které výstupy účetnictví, především pak daňová přiznání, považují za klíčová při posuzování bonity klienta. Jednou z těchot bank je například Česká spořitelna.

Ministryně Schillerová dále ve výroku uvádí, že v případě platby paušální daně nebude docházet ke kontrolám. Samotný návrh přitom neposkytuje žádné úpravy, které by to garantovaly. Ministerstvo financí na svém webu mluví o „minimálním riziku finančních kontrol“ a Alena Schillerová v jiném článku na webu Ministerstva financí tvrdí pouze to, že odpadne důvod „k většině kontrol z finančního úřadu“.

Budoucí existenci kontrol nasvědčuje také nutnost posouzení poplatníka z hlediska příjmového limitu, k čemuž se vyjádřila například Šárka Pavlasová z tiskového oddělení Ministerstva financí:

„Finanční správa disponuje nástroji, které jí poskytuje právní řád České republiky, především pak daňový řád, a které v rámci své vyhledávací a analytické činnosti využívá již nyní, například ke kontrole toho, zda poplatník nepřekročil limit obratu pro vznik povinnosti registrovat se k DPH. Tyto nástroje bude využívat i v případě zjišťování, zda poplatník splňuje podmínky pro setrvání v paušálním režimu.“

Výrok Aleny Schillerové se tak skládá z mnoha částí. Ministryně financí má pravdu, že po zaplacení paušální daně tito podnikatelé nebudou moci uplatnit odečitatelné položky nebo že odpadne povinnost podávat daňová přiznání. V části výroku, v níž mluví o konci vedení evidence, se pak Alena Schillerová vyjádřila značně nepřesně. Po přijetí daného návrhu skončí povinnost vést přehled pojistného, ovšem jiné evidence zůstanou zachovány (např. EET, evidování celkových příjmů) a tato část výroku tedy vyvolává zavádějící dojem.

Podobně nepřesné je i tvrzení, že se podnikatelé v režimu paušální daně „o nic dalšího nebudou starat“. Další část výroku, že skončí kontroly (zřejmě finančního úřadu), je pak v rozporu s předchozími slovy Aleny Schillerové i s tvrzením Ministerstva financí. Kontrol pravděpodobně v případě osob, které vstoupí do paušálního režimu, podstatně ubude – stále se však bude kontrolovat např. celková výše příjmů podnikatele a zda nepřesáhl hranici příjmů 800 000 korun či splnění dalších podmínek paušálního odvodu.

Celkově tedy hodnotíme výrok jako nepravdivý, neboť pravdivé jsou pouze části ohledně nemožnosti uplatnit odečitatelné položky a nepodávání daňového přiznání. Zda nebudou drobní podnikatelé potřebovat po zavedení vládní novely účetní, nedokážeme plně posoudit. V ostatních ohledech je ale vyjádření ministryně Schillerové značně nepřesné či nepravdivé.