Jiří Dienstbier

Výrok hodnotíme jako pravdivý vzhledem faktu, že úkolem BIS je zabezpečovat informace v oblastech, které jsou jí vymezeny § 5 zákona č. 153/1994 Sb. (.pdf), nikoli konkrétně zasahovat do trestního řízení. Zároveň do její působnosti spadá ochrana ekonomických zájmů státu.

Pravomoc jmenovat členy bankovní rady ČNB je zakotvena v Ćlánku 62 Ústavy ČR, který vyjmenovává výlučné pravomoce prezidenta, tedy takové, které nevyžadují žádnou kontrasignaci.

Podrobněji o tom, kdo může být jmenován do bankovní rady a na jak dlouho, hovoří Zákon o České národní bance v §6 (.pdf, strana 6).

Ústava ČR v hlavě třetí, článku 62 e) prezidentovi vysloveně neukládá povinnost ústavní soudce jmenovat. Tento bod doslova zní: prezident " jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy ". Není tedy jasné, zda lze tento bod chápat jako povinnost, či pravomoc.

Paragraf 7, odstavec 4 Zákona č. 182/1993 o Ústavním soudu hovoří o situaci, kdy ústavnímu soudci funkce zanikne. V tomto případě " sdělí to předseda Ústavního soudu neprodleně prezidentu republiky ". V zákoně však nelze dohledat ustanovení, které by explicitně hovořilo o povinnosti prezidenta v případě uvolnění místa ústavního soudce jmenovat soudce nového.

Na základě těchto platných právních předpisů tedy hodnotíme výrok Jiřího Dientsbiera jako zavádějící.

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg jmenoval v září 2011svého prvního náměstka Jiřího Schneidera státním tajmeníkem pro evropské záležitosti.

Udělal tak krátce poté, kdy na úřadu vlády vznikla sekce pro evropské záležitosti v čele s tajemníkem pro evropské záležitosti Vojtěchem Bellingem.

Tuto dvojkolejnost kritizovali například v týdeníku Ekonom představitelé českého byznysu, všiml si jí napřklad i server europeanvoice.com, který patří do skupiny The Economist Group.

Kritéria pro přijetí eura (nazývaná též jako Maastrichtská kritéria) jsou následující a jejich plnění či neplnění je převzaté ze společného dokumentu Ministerstva financí ČR a České národní banky (Vyhodnocení Maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou) (.pdf):

Schodek veřejených financí v zemi nepřesáhl 3 % HDP

ČR neplní - za uplynulý rok je deficit předpokládán ve výši 5 % HDP (důvodem je započítání v tomto roce celého objemu finančního vyrovnání s církvemi, což odpovídá 59 mld. Kč a 1,5 % HDP).

Celkový veřejný dluh nepřekročil 60 % HDP

ČR plní - pro rok 2012 je dluh očekáván ve výši 45,5 % HDP.

Průměrná míra inflace po jeden rok nesmí přesáhnout více než o 1,5 % průměr tří členských zemí s nejnižší inflací

ČR neplní - důvodem je zvláště zvýšení snížené sazby DPH od počátku roku.

Dlouhodobé úrokové míry nesmí přesáhnout o více než 2 % sazby tří zemí s nejnižší inflací

ČR plní - i přes obtížně předvídatelný vývoj na finančních trzích.

Dva roky musí země dodržovat dané rozpětí pohybu své měny v mechanismu směnných kurzů (ERM)

ČR prozatím nevstoupila do systému ERM II a tedy nemá stanovenou centrální paritu měny vůči euru, jejíž pohyb by byl po dva roky sledován.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Česká republika se v mezinárodní smlouvě zavázala k zavádění bezplatného vzdělání a o ústavně garantované právo se jedná, i když pouze podmíněně.

Česká republika se skutečně zavázala v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve článku 13, že "vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání."

Listina základních práv a svobod (která je součástí tzv. ústavního pořádku ČR) pak v článku 33 uvádí, že "občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana amožností společnosti též na vysokých školách." Bezplatné vysokoškolské vzdělání tedy české ústavní právo garantuje za určitých podmínek, nicméně garantuje. Hodnotíme proto výrok jako pravdivý.

Slib prezidenta upravuje článek 59 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Konkrétně: (1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. (2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Článek 60 dále uvádí: Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.

Jiří Dienstbier jinými slovy popisuje to, co přesně definuje Ústava České republiky (Článek 63). "(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda."

Uvedená citace pochází z Článku 51 Ústavy ČR.

Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.

Zároveň Článek 50, odst 1 říká

Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Nikde však není jasně definováno co se stane, když prezident nechá tuto patnáctidenní lhůtu marně uplynout.

Současný prezident Klaus se již několikrát zachoval tak, že zákon sice nevetoval, ale ani nepodepsal, čímž vyjádřil symbolický nesouhlas s normou, naposled například s tzv. zákonem o církevních restitucích. V článku České televize se k tomu vyjadřují ústavní experti a jeich názory na ústavnost tohoto počínání nejsou úplně jednotné. Ve své práci (.pdf) jej schvaluje například Zdeněk Koudelka, jeden z neúspěšných nominantů prezidenta Klause na pozici ústavního soudce.

Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, připouštíme však, že opačný právnický názor je možný.

Je pravdou, že Václav Havel byl ve svém posledním prezidentském období zastáncem americké invaze do Iráku. Označoval tento konflikt za "morálně ospravedlnitelný". Slovo "nejhlasitější" v tomto výroku nehodnotíme - zajímali jsme se pouze o to, zda fakticky tento krok Václav Havel podporoval.