Jiří Dienstbier

Ústava ČR v hlavě třetí, článku 62 e) prezidentovi vysloveně neukládá povinnost ústavní soudce jmenovat. Tento bod doslova zní: prezident " jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy ". Není tedy jasné, zda lze tento bod chápat jako povinnost, či pravomoc.

Paragraf 7, odstavec 4 Zákona č. 182/1993 o Ústavním soudu hovoří o situaci, kdy ústavnímu soudci funkce zanikne. V tomto případě " sdělí to předseda Ústavního soudu neprodleně prezidentu republiky ". V zákoně však nelze dohledat ustanovení, které by explicitně hovořilo o povinnosti prezidenta v případě uvolnění místa ústavního soudce jmenovat soudce nového.

Na základě těchto platných právních předpisů tedy hodnotíme výrok Jiřího Dientsbiera jako zavádějící.

Pravomoc jmenovat členy bankovní rady ČNB je zakotvena v Ćlánku 62 Ústavy ČR, který vyjmenovává výlučné pravomoce prezidenta, tedy takové, které nevyžadují žádnou kontrasignaci.

Podrobněji o tom, kdo může být jmenován do bankovní rady a na jak dlouho, hovoří Zákon o České národní bance v §6 (.pdf, strana 6).

Výrok hodnotíme jako pravdivý vzhledem faktu, že úkolem BIS je zabezpečovat informace v oblastech, které jsou jí vymezeny § 5 zákona č. 153/1994 Sb. (.pdf), nikoli konkrétně zasahovat do trestního řízení. Zároveň do její působnosti spadá ochrana ekonomických zájmů státu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož veřejné části zpráv od roku 1996 skutečně obsahují zmínky o korupci, přičemž tyto informace jsou ve většině případů vázány na organizovaný zločin v ČR.

Ve výroční zprávě za rok 2011 je celá jedna kapitola věnována tématu korupce a střetu zájmů na regionální úrovni:

"Potvrzuje se, že provázanost podnikatelské a komunální sféry je příčinou korupčních jevů při transakcích s veřejným majetkem a že klientelistické a korupční praktiky zasahují jak velká (statutární) města, tak malé obce. ..."

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož prezident ČR má možnost vyžádat si zprávy a ukládat úkoly BIS, což explicitně uvádí § 8 zákona č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách České republiky (.pdf):

"(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti....(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády."

Jiří Dienstbier jinými slovy popisuje to, co přesně definuje Ústava České republiky (Článek 63). "(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda."

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Česká republika se v mezinárodní smlouvě zavázala k zavádění bezplatného vzdělání a o ústavně garantované právo se jedná, i když pouze podmíněně.

Česká republika se skutečně zavázala v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve článku 13, že "vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání."

Listina základních práv a svobod (která je součástí tzv. ústavního pořádku ČR) pak v článku 33 uvádí, že "občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana amožností společnosti též na vysokých školách." Bezplatné vysokoškolské vzdělání tedy české ústavní právo garantuje za určitých podmínek, nicméně garantuje. Hodnotíme proto výrok jako pravdivý.

Slib prezidenta upravuje článek 59 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Konkrétně: (1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. (2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Článek 60 dále uvádí: Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg jmenoval v září 2011svého prvního náměstka Jiřího Schneidera státním tajmeníkem pro evropské záležitosti.

Udělal tak krátce poté, kdy na úřadu vlády vznikla sekce pro evropské záležitosti v čele s tajemníkem pro evropské záležitosti Vojtěchem Bellingem.

Tuto dvojkolejnost kritizovali například v týdeníku Ekonom představitelé českého byznysu, všiml si jí napřklad i server europeanvoice.com, který patří do skupiny The Economist Group.

Etický kodex VV skutečně hovoří o zákazu změny stranické příslušnosti a povinnosti rezignace na mandát v případě porušení tohoto kodexu.

V etickém kodexu strany VV se můžeme dočíst (článek pátý), že "...Zástupce občanů nesmí v průběhu své funkce změnit politickou stranu, za kterou byl zvolen." Závěrečná ustanovení tohoto kodexu pak uvádějí, že "...Zástupce občanů (...) se zavazuje, že se v případě prokázaného porušení tohoto Etického kodexu vzdá svého mandátu." Tato ustanovení Karolína Peake skutečně porušila, když se svého mandátu nevzdala, a to ani na vyzvání svých (nyní již svých bývalých) stranických kolegů. Hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.