My jsme třeba neměli efektivní nástroj, jak zasáhnout do ústecké kandidátky, kde byl nakonec trestně stíhaný tehdejší náměstek hejtmanky Vaňhové Kouda.
Pavel Kouda, dlouholetý představitel ČSSD na komunální a krajské úrovni, původně v krajských volbách 2012 figuroval na druhém místě kandidátní listiny v Ústeckém kraji. Nicméně jeho politické působení bylo provázeno několika skandály (např. Fond hejtmanky nebo Krajská zdravotní). Především však byl náměstek Kouda spojován s manipulacemi v přidělování evropských dotací v ROP Severozápad. V reakci na množící se kauzy tykající se fungování zastupitelstev krajů - zejména případ hejtmana Davida Ratha - vedení ČSSD 17. června 2012 schválilo možnost v závažných případech možnost škrtat v krajských kandidátkách na popud centrální úrovně strany. Po Koudově zatčení 4. září 2012 byl již následujícího dne na základě výsledku jednání vedení strany z kandidátky vyškrtnut a říjnových voleb se nakonec nezúčastnil (konečnou podobu kandidátní listiny viz zde). Výrok je pravdivý. V době nominace kandidátů krajskou organizací ústřední orgány strany skutečně nástrojem pro ovlivnění složení kandidátní listiny nedisponovaly. Teprve po červnové razii v sídle ROP Severozápad a v době, kdy byl Pavel Kouda obviněn a vzat do vazby, tedy na počátku září, ČSSD přijala potřebná opatření a v daném případě je také využila.
Praha sama má větší dluhy, než všechny kraje dohromady.
Ministerstvo financí ČR provádí každým rokem tzv. Monitoring zadluženosti územních rozpočtů. Ze zprávy na stránkách ministerstva z 10.10. 2012, vyplývá, že k 31.12. 2011 (poslední dostupná data) činil celkový dluh krajů 22,3 mld. korun (viz. Tabulka č. 4). Zadluženost hl.m. Prahy činila dle databáze ministerstva ke stejnému datu 26 mld. korun (konkrétně 25, 962 528 mld.). Na základě těchto aktuálně nejdostupnějších dat hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera jako pravdivý.
Já jsem se ničeho nevzdal (Jiří Dienstbier reaguje na poznámku Bohuslava Svobody, že se vzdal možnosti zasahovat do pražské politiky, pozn.). Já jsem tam byl, já jsem tam byl opoziční člen zastupitelstva. (..) Jediným mým právem, které jsem měl, bylo vystoupit na zastupitelstvu. To byla jediná možnost. (..) Navíc já jako senátor jsem si udržel tu samou možnost, kterou jsem měl jako zastupitel. I jako senátor můžu kdykoliv přijít a vystoupit.
Jiří Dienstbier skutečně získal v komunálních volbách 2010 mandát pražského zastupitele, v roce 2012 na něj pak rezignoval.
Podle zákona o obcích (§ 82) má člen zastupitelstva při výkonu své funkce právo:
"a) předkládat zastupitelstvu obce, radě obce, výborům a komisím návrhy na projednání, b) vznášet dotazy, připomínky a podněty na radu obce a její jednotlivé členy, na předsedy výborů, na statutární orgány právnických osob, jejichž zakladatelem je obec, a na vedoucí příspěvkových organizací a organizačních složek, které obec založila nebo zřídila; písemnou odpověď musí obdržet do 30 dnů, c) požadovat od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu, jakož i od zaměstnanců právnických osob, které obec založila nebo zřídila, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jeho funkce; informace musí být poskytnuta nejpozději do 30 dnů."
Zákon přitom v tomto smyslu nijak nerozlišuje mezi opozičními a "koaličními" (např. v radě zastoupenými) zastupiteli. Podle jednacího řádu pražského zastupitelstva (čl. 9, č. 9) musí být senátorovi na požádání uděleno během jednání zastupitelstva slovo.
Výrok hodnotíme jako zavádějící, Dienstbier měl ze zákona širší pravomoc, než přiznává a rezignací na svůj mandát řadu těchto pravomocí ztratil. O možnost vystoupit na zastupitelstvu ale opravdu nepřišel.
Já jsem velmi kritický ke Zdeňkovi Koudelkovi, proto jsem patřil k senátorům, kteří odmítli schválit jeho nominaci do Ústavního soudu.
Výrok hodnotíme jako pravdivý. Dokazuje to stenografický záznam z 21. schůze Senátu PČR na které se J. Dienstbier vyjádřil následovně:
"Vážené kolegyně a kolegové, Senát často zdůrazňuje, že chce být pojistkou zákonnosti a ústavnosti v ČR. Nemyslím si, že by bylo dobrým signálem v tomto smyslu, pokud bychom rozhodli vyslat na Ústavní soud člověka, který působením v nejvyšším vedení Státního zastupitelství nepochybně nesl odpovědnost za stav a pověst české justice. To jsou důvody, proč i já jsem se rozhodl nepodpořit nominaci pana doktora Koudelky do Ústavního soudu".
Tady pan ministr má k panu Koudelkovi blízko. Dokonce byli obchodní partneři. Před nějakou dobou společně zakládali jednu akciovou společnost.
Dle obchodního rejstříku (jelikož nelze odkázat přímo na konkrétní zápis, zadejte do vyhledávání "Víno Marcinčák", a poté přejděte na "úplný výpis") spolu Pavel Blažek a Zdeněk Koudelka v roce 2001 založili společnost Vysoké učení Brno, a.s. Předsedou představenstva byl v době založení firmy Pavel Blažek, členy představenstva pak Zdeněk Koudelka a Radovan Novotný. Pavel Blažek ostatně společné působení ve společnosti se Zdeňkem Koudelkou přiznal i ve studiu OVM: " (...) my (myšlen Pavel Blažek a Zdeněk Koudelka, pozn.) jsme před asi 12 lety, nebo kolik to je, jsme s dalšími osobami založili akciovou společnost".
Výrok Jiřího Dienstbiera na základě těchto informací hodnotíme jako pravdivý.
Protože on už dlouhou dobu tuto funkci nevykonává. Státním zástupcem zůstává jenom formálně, protože má samozřejmě pohádkový plat, který vůbec neodpovídá těm činnostem, které vykonává. Ať už na Justiční akademii nebo na Ministerstvu spravedlnosti.
Výrok Jiřího Dienstbiera hodnotíme vzhledem k nedohledatelnosti některých informací jako neověřitelný. Na stránkách Nejvyššího státního zastupitelství se můžeme dočíst, že Zdeněk Koudelka je členem analytického a legislativního odboru. Podle životopisu na stránkách právnické fakulty MU je od roku 2011 náměstkem ředitele Justiční akademie. Zda-li zůstává Zdeněk Koudelka zástupcem pouze formálně a zda jeho plat odpovídá činnostem, které vykonává, však již ověřit nedokážeme.
Podle ústavy nese vláda odpovědnost za kontrasignované pravomoci. Premiér nemusel nic podepisovat. Kdyby on bez znalosti věci nic nepodepsal, tak by prezident žádnou amnestii vyhlásit nemohl.
Výrok na základě Ústavy České republiky hodnotíme jako pravdivý.
Článek 63 Ústavy ČR se v bodech (1) a (2) zabývá pravomocemi, které podle bodu (3) vyžadují kontrasignaci ke své platnosti. Doslova bod (3) uvádí:
" Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. "
Poslední bod článku 63, bod (4), pak hovoří o odpovědnosti vlády:
" Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. "
Ve prospěch výroku Jiřího Dienstbiera hovoří také argumenty předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl mimo jiné: " A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie není institut kontrasignace formální akt. Není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat. "
Máme tady mnohem větší recidivu, než v jiných, v jiných zemích.
Srovnání komplikuje fakt, že jednotlivé studie zabývající se mírou recidivy v jednotlivých zemích používají při výzkumu jinou metodologii a rovněž parametry nastavení výzkumu, jako zkoumaný vzorek, či zkoumané časové rozpětí jsou zcela jiné a tak je velmi obtížné, ne-li nemožné tyto výsledky navzájem porovnat a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.
Pokud bychom se i tak do srovnání pustili, záleželo by s jakou zemí bychom ČR porovnávali. Podle Zprávy o stavu lidských práv v České republiceza rok 2011 je procento recidivy v ČR asi 65% (.pdf; str. 11). Pokud budeme porovnávat např. s Norskem, které má recidivu asi 20% nebo s dalšími severskými zeměmi, ve kterých se recidiva pohybuje mezi 24%- 31%, tak ČR v tomto srovnání vychází hůře. Avšak pokud srovnáme např. s Irskem, kde se míra recidivy pohybuje kolem 50% nebo s USA kde činí 67,5%, není větší míra recidivy v ČR již tak zřejmá. Takové srovnání však, jak již bylo naznačeno výše, díky odlišnostem v metodice výzkumů, dle našeho názoru není relevantní.
Česká republika se zavázala, že bude naopak zavádět bezplatné vysokoškolské vzdělání a je to ústavně garantované právo.
Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Česká republika se v mezinárodní smlouvě zavázala k zavádění bezplatného vzdělání a o ústavně garantované právo se jedná, i když pouze podmíněně.
Česká republika se skutečně zavázala v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve článku 13, že "vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání."
Listina základních práv a svobod (která je součástí tzv. ústavního pořádku ČR) pak v článku 33 uvádí, že "občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana amožností společnosti též na vysokých školách." Bezplatné vysokoškolské vzdělání tedy české ústavní právo garantuje za určitých podmínek, nicméně garantuje. Hodnotíme proto výrok jako pravdivý.
Prezident také skládá slib, když vstupuje do svého úřadu a tam se zavazuje zachovávat ústavu.
Slib prezidenta upravuje článek 59 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Konkrétně: (1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. (2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Článek 60 dále uvádí: Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.
