Jiří Dienstbier

Výrok Jiřího Dienstbiera hodnotíme jako zavádějící, neboť i přes jistý průnik mezi programem ČSSD a návrhy projektu Rekonstrukce státu se tyto subjekty liší v pojetí koncepce majetkových přiznání.

Shoda mezi programem ČSSD (.pdf) a návrhy Rekonstrukce státu panuje například v postoji na zrušení tzv. anonymních akcií či odpolitizování státní správy. Co se však týče návrhu majetkových přiznání, tak zde se záměry ČSSD a Rekonstrukce státu principielně liší. Zatímco ČSSD v minulosti prosazovala návrhy na majetková přiznání zaměřená na prokázání vlastnictví pro občany s vysokými příjmy, Rekonstrukce státu požaduje vyplnění majetkových přiznání pouze pro poslance, senátory a členy vlády. Zároveň Rekonstrukce státu požaduje vyplnění majetkových přiznání elektronickou formou, o čemž se však ČSSD ve svých dřívějších návrzích ani programu nezmiňovala.

Jiří Dienstbier společně se skupinou senátorů předložil 10. prosince 2011 návrh (.pdf) na změnu zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích.

Tento návrh zákona mimo jiné upravuje pravidla pro financování politických stran a volebních kampaní.

Na své 23. schůzi 14. června Senát návrh zákona schválil a 21. června jej předložil Poslanecké sněmovně. 23. července vyslovila Vláda s tímto návrhem nesouhlas. Celý proces je k dispozici na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Přikládáme také aktuální znění zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. (předpis č. 424/1991 Sb.)

Na základě těchto skutečností hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera jako pravdivý.

Podle dohledaných informací hodnotíme výrok Jiřího Dienstbiera o odkládání účinnosti služebního zákona jako pravdivý.

Jedná se o zákon č. 218/2002 o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) ze dne 26. dubna 2002.

Podle Transparency International(.pdf, strana 12)"uvedená norma ovšem do dnešního dne nenabyla plně účinnosti a vztah státních zaměstnanců a státu se nadále řídí zákoníkem práce. Česká republiky je tak de facto jedinou zemí EU, která nemá postavení státních úředníků upraveno zvláštním zákonem."

Podle Aktuálně.cz byla účinnost služebního zákona, který byl přijat již za Zemanovy vlády, odsunuta za Špidlovy vlády v roce 2003. Dále byla účinnost posunuta za vlády Mirka Topolánka a to na dvakrát - poprvé na roky 2009 - 2011, poté znovu až na léta 2014 - 2015. Současná vláda Petra Nečase odložila účinnost služebního zákona na léta 2017 - 2018.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Dokazuje to stenografický záznam z 21. schůze Senátu PČR na které se J. Dienstbier vyjádřil následovně:

"Vážené kolegyně a kolegové, Senát často zdůrazňuje, že chce být pojistkou zákonnosti a ústavnosti v ČR. Nemyslím si, že by bylo dobrým signálem v tomto smyslu, pokud bychom rozhodli vyslat na Ústavní soud člověka, který působením v nejvyšším vedení Státního zastupitelství nepochybně nesl odpovědnost za stav a pověst české justice. To jsou důvody, proč i já jsem se rozhodl nepodpořit nominaci pana doktora Koudelky do Ústavního soudu".

Dle obchodního rejstříku (jelikož nelze odkázat přímo na konkrétní zápis, zadejte do vyhledávání "Víno Marcinčák", a poté přejděte na "úplný výpis") spolu Pavel Blažek a Zdeněk Koudelka v roce 2001 založili společnost Vysoké učení Brno, a.s. Předsedou představenstva byl v době založení firmy Pavel Blažek, členy představenstva pak Zdeněk Koudelka a Radovan Novotný. Pavel Blažek ostatně společné působení ve společnosti se Zdeňkem Koudelkou přiznal i ve studiu OVM: " (...) my (myšlen Pavel Blažek a Zdeněk Koudelka, pozn.) jsme před asi 12 lety, nebo kolik to je, jsme s dalšími osobami založili akciovou společnost".

Výrok Jiřího Dienstbiera na základě těchto informací hodnotíme jako pravdivý.

Výrok Jiřího Dienstbiera hodnotíme vzhledem k nedohledatelnosti některých informací jako neověřitelný. Na stránkách Nejvyššího státního zastupitelství se můžeme dočíst, že Zdeněk Koudelka je členem analytického a legislativního odboru. Podle životopisu na stránkách právnické fakulty MU je od roku 2011 náměstkem ředitele Justiční akademie. Zda-li zůstává Zdeněk Koudelka zástupcem pouze formálně a zda jeho plat odpovídá činnostem, které vykonává, však již ověřit nedokážeme.

Výrok na základě Ústavy České republiky hodnotíme jako pravdivý.

Článek 63 Ústavy ČR se v bodech (1) a (2) zabývá pravomocemi, které podle bodu (3) vyžadují kontrasignaci ke své platnosti. Doslova bod (3) uvádí:

" Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. "

Poslední bod článku 63, bod (4), pak hovoří o odpovědnosti vlády:

" Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. "

Ve prospěch výroku Jiřího Dienstbiera hovoří také argumenty předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl mimo jiné: " A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie není institut kontrasignace formální akt. Není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat. "

Srovnání komplikuje fakt, že jednotlivé studie zabývající se mírou recidivy v jednotlivých zemích používají při výzkumu jinou metodologii a rovněž parametry nastavení výzkumu, jako zkoumaný vzorek, či zkoumané časové rozpětí jsou zcela jiné a tak je velmi obtížné, ne-li nemožné tyto výsledky navzájem porovnat a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Pokud bychom se i tak do srovnání pustili, záleželo by s jakou zemí bychom ČR porovnávali. Podle Zprávy o stavu lidských práv v České republiceza rok 2011 je procento recidivy v ČR asi 65% (.pdf; str. 11). Pokud budeme porovnávat např. s Norskem, které má recidivu asi 20% nebo s dalšími severskými zeměmi, ve kterých se recidiva pohybuje mezi 24%- 31%, tak ČR v tomto srovnání vychází hůře. Avšak pokud srovnáme např. s Irskem, kde se míra recidivy pohybuje kolem 50% nebo s USA kde činí 67,5%, není větší míra recidivy v ČR již tak zřejmá. Takové srovnání však, jak již bylo naznačeno výše, díky odlišnostem v metodice výzkumů, dle našeho názoru není relevantní.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Česká republika se v mezinárodní smlouvě zavázala k zavádění bezplatného vzdělání a o ústavně garantované právo se jedná, i když pouze podmíněně.

Česká republika se skutečně zavázala v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve článku 13, že "vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání."

Listina základních práv a svobod (která je součástí tzv. ústavního pořádku ČR) pak v článku 33 uvádí, že "občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana amožností společnosti též na vysokých školách." Bezplatné vysokoškolské vzdělání tedy české ústavní právo garantuje za určitých podmínek, nicméně garantuje. Hodnotíme proto výrok jako pravdivý.

Slib prezidenta upravuje článek 59 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Konkrétně: (1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. (2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Článek 60 dále uvádí: Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.