Karel Havlíček

Národní energetický mix představuje podíl zdrojů energie ve státě. Jedná se o přehled využití energie z jednotlivých primárních zdrojů jako jsou fosilní zdroje (uhlí, zemní plyn, ropa), jaderné zdroje a obnovitelné zdroje (sluneční, větrné, vodní, geotermální a další).

Výsledný energetický mix se v každém regionu a zemi liší. Odvíjí se od daných přírodních, ekonomických a sociálních podmínek. Roli hrají také historické, geopolitické, environmentální a další faktory.

Podoba energetické politiky ČR vychází ze Státní energetické koncepce České republiky (.pdf). Ta představuje dlouhodobou národní strategii, která je nastavena „v souladu s dlouhodobou energetickou strategií Evropské unie zaměřenou na dekarbonizaci, vysokou bezpečnost dodávek a konkurenceschopné ceny energie“ (.pdf, str. 5).

Legislativa Evropská unie v oblasti energetiky se soustředí zejména na problematiku společného trhu a životního prostředí.

Energetice se věnuje hlava XXI části třetí Smlouvy o fungování Evropské unie. Článek 194 odstavec 1 smlouvy uvádí (.pdf, str. 134) cíle politiky EU a její působnost v oblasti energetiky: „Zajistit fungování trhu s energií; zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii; podporovat energetickou účinnost a úspory energie jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie; a podporovat propojení energetických sítí."

Odstavec 2 článku 194 deklaruje (.pdf, str. 135) nezávislost členských států při tvorbě vlastní energetické politiky. Článek říká, že legislativa a opatření, které mají dosáhnout cílů v odst. 1, se nedotýkají „práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií."

Existují tedy normy a předpisy, které ovlivňují energetickou politiku jednotlivých členských států EU, avšak sestavení energetického mixu je v kompetenci států.

Jedním z opatření, která se týkají vnitřního trhu EU a ovlivňují také oblast energetiky, je nedovolená podpora. Tu vymezuje Smlouva o fungování Evropské unie článkem 107: „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak“ (.pdf, str. 91).

Ze Smlouvy vyplývá (.pdf, str. 92), že Komise dohlíží na slučitelnost státní podpory s vnitřním trhem a může případně přikázat státu nedovolenou podporu zrušit či upravit (čl. 108 odst. 2).

Dále Smlouva říká (.pdf, str. 92), že „Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 107 slučitelný s vnitřním trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí“ (čl. 108 odst. 3).

Dalším příkladem legislativních kritérií jsou závazky v oblasti životního prostředí. Evropská komise v roce 2015 představila tzv. Energetickou unii, která má zajistit v EU systém bezpečné, udržitelné, cenově dostupné a konkurenceschopné energie. Existuje řada strategií a cílů EU v oblasti klimatu a energetiky (např. Energetická strategie 2030 a 2050).

Jedním z požadavků EU je zavést 32% podíl obnovitelných zdrojů k roku 2030. Tento a další požadavky implementuje Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu (.docx). Tento klimaticko-energetický plán (.docx, str. 26–27) uvádí, že „Česká republika plánuje dosažení podílu obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě do roku 2030 na úrovni 22 %, což je nárůst o 9 procentních bodů v porovnání s vnitrostátním cílem na úrovni 13 % pro rok 2020. Uvedený podíl ve výši 22 % odpovídá požadavku na vyjádření vnitrostátního příspěvku k dosažení závazného cíle EU ve výši 32 % do roku 2030 dle článku 3 revidovaného znění směrnice 2009/28/EC o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (směrnice 2018/2001).“

Vnitrostátní klimaticko-energetický plán (.docx, str. 1) koresponduje s prioritami Evropské komise, která je představila 30. listopadu 2016 v rámci balíčku „Čistá energie pro všechny Evropany.“

Politika EU v oblasti jaderné energetiky vychází ze Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii. Státy EU samy rozhodují o tom, zda zařadí jadernou energii do svých energetických mixů.

Ve Francii nyní funguje 58 jaderných reaktorů. Výrok hodnotíme jako nepravdivý vzhledem k tomu, že Karlem Havlíčkem uvedený počet reaktorů ve Francii není pravdivý, a to ani v rámci 10% tolerance.

Zdroj: IAEA (str. 12)

Jaderná elektrárna Dukovany je nejstarší jadernou elektrárnou v České republice. Momentálně je tvořena čtyřmi bloky, z nichž první byl uveden do provozu roku 1985 a poslední o dva roky později. Každý z těchto bloků v současnosti produkuje energii o výkonu 510 MW, a to díky zvyšování účinnosti a využití výkonných rezerv. Celkem jaderná elektrárna Dukovany dlouhodobě pokrývá přes 20 % celkové spotřeby elektřiny v ČR.

S odstavením těchto 4 bloků a následným nahrazením počítá státní energetická koncepce (.pdf, str. 112) v letech 2033–2037, tedy 50 let po jejich výstavbě. Letos prověřuje ČEZ možnost udržení bloků v provozu do roku 2045.

Podle statistik společnosti OTE a. s. (jediným akcionářem je Česká republika) mělo v roce 2018 hnědé a černé uhlí dohromady podíl 48,81 % na tvorbě elektrické energie v České republice. Z toho hnědé uhlí tvořilo 44,63 % a černé uhlí 4,18 %. V roce 2017 to pak bylo celkově 49,15 % (43,77 % hnědé uhlí a 5,38 % černé uhlí).

Druhým nejvýznamnějším zdrojem elektrické energie jsou jaderné zdroje, jejichž podíl byl v minulém roce 36,88 %. Obnovitelné zdroje se v roce 2018 na produkci elektrické energie podílely více než 6 %, přičemž v roce 2015 to bylo téměř 12 %.

Zdroj: OTE

Ministr Havlíček ve výroku reaguje na tzv. solární boom z let 2008–2010, kdy se tehdejší česká vláda rozhodla vytvořit systém podpory a dotací pro výstavbu nových obnovitelných zdrojů elektřiny (OZE), jehož důsledkem byl enormní nárůst počtu fotovoltaických elektráren.

V roce 2005 vstoupil v platnost zákon č. 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kde bylo ustanoveno každoroční určování výkupních cen elektřiny Energetickým regulačním úřadem (ERÚ). Například v roce 2006 byla výkupní cena ze solárních elektráren určena (.pdf, str. 9) na 15 260 Kč/MWh. Součástí zákona bylo též zakotvení maximálního poklesu těchto cen na příští kalendářní rok o nejvíce 5 %.

Samotný boom pak přišel v letech 2008–2010. Byl zapříčiněn razantním snížením cen fotovoltaických technologií, který souvisel zejména s rostoucí nabídkou čínských fotovoltaických modulů, které tlačily náklady dolů, a pomalou reakcí státu, který nesnížil výši své podpory. Analytik Václav Járka k tomu dodal, že „náklady na podporu OZE se pak zvyšovaly úměrně rostoucímu instalovanému výkonu výroben OZE“. Navýšení podpory OZE pak logicky razantně pocítila a v budoucnu pocítí státní kasa. Například solární elektrárny dostavěné v roce 2010 mají dále zaručeny (.pdf, str. 534) zvýhodněné výkupní ceny elektřiny na dalších 20 let, tj. do roku 2030. Tyto ceny jsou dále valorizovány každý rok o 2 %.

Částka 1 bilion korun pak vychází ze zprávy (.pdf, str. 540) Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2015, kde kontroloři uvedli závěry Energetického regulačního úřadu o vyčíslení nákladů na provozní podporu OZE. Tato podpora tak bude i v následujícím desetiletí zatěžovat státní pokladnu.

Podporu na všechny obnovitelné zdroje energie vyplácí Operátor trhu s elektřinou (OTE). Tuto podporu z jedné části tvoří dotace ze státního rozpočtu, z části druhé je to pak suma od spotřebitelů energie.

Celková výše podpory obnovitelných zdrojů se dle dat OTE rok od roku zvyšuje, jak je možné vidět i v přiložené tabulce níže. V roce 2013 činila podpora obnovitelných zdrojů přibližně 34,9 miliard korun. V roce 2018 už se jednalo o 43,7 miliard korun, přičemž poskytnutá podpora pouze na solární energii představovala v roce 2018 přibližně 29,2 miliard korun. Data pro rok 2019 zatím nejsou dostupná.

Zdroj: OTE

Státní podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v roce 2005 zavedl zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Ze zákona byly Energetickým regulačním úřadem (ERÚ) ustanoveny dotační podmínky a garantované výkupní ceny pro fotovoltaické elektrárny, které jsou dle tohoto zákona fixovány (.pdf, str. 534) na 20 let. Součástí zákona bylo též zakotvení maximálního poklesu těchto cen pro každý následující kalendářní rok nejvíce o 5 %.

Takto stanovenou podporu bylo možné získat do konce roku 2010, kdy byla schválena novela zákona, která podporu pro další nově postavené solární elektrárny omezila. Fotovoltaické elektrárny, které byly dokončeny v roce 2010, mají ale nadále zaručeny (.pdf, str. 534) zvýhodněné výkupní ceny elektřiny na 20 let, vyplácení této podpory bude tedy trvat do konce roku 2030.

Ačkoliv z kontextu není zřejmé, koho ministr Havlíček myslí pod slovem investor, my jsme se rozhodli předpokládat, že jde o investory, kteří si zaregistrovali v období solárního boomu FVE, tedy fotovoltaickou elektrárnu. Karel Havlíček zde mluví o malých investorech, budeme se tedy bavit o FVE s výkonem do 10 kW, protože pro tyto a menší fotovoltaické systémy není potřeba licence.

Solární boom je období, kdy byla vysoká výkupní cena elektřiny ze solárních panelů. V roce 2009 a 2010 (.pdf, str. 48–50) byl pak zaznamenán největší nárůst nainstalovaného výkonu, tudíž má smysl se bavit o investorech především v této době.

Z databáze FVE jsme zjistili, že v roce 2009 se objevilo 3 061 nových malých investorů a o rok později to bylo 3 364. Je tedy pravda, že jde o „tisíce“. Námi zpracovaná data si můžete prohlédnout v přehledné tabulce.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii je mezinárodní organizací, která dohlíží na mírové využívání jaderné energie ve světě. V současné době má 171 členských států.

Podle dat zveřejněných touto mezinárodní organizací (k 24. listopadu 2019) se v současné době ve světě staví 53 jaderných reaktorů. Nejvíce jich staví Čína (10), Indie (7) a Rusko (6).

Stavba reaktorů ve světě:

Zdroj: PRIS

Délku výstavby jaderného bloku nelze přesně určit bez započtení všech faktorů, které mohou stavbu ovlivnit. Mj. jde i o politický rozpor mezi investicemi do stále méně podporovaného jádra a investicemi do zelených zdrojů, které v současnosti zažívají prudký rozmach.

V posledních letech se u jaderných elektráren v Evropě množí komplikace výstavby vč. prodlužování a významného růstu nákladů. V Evropě se přitom staví pouze jednotky nových reaktorů, statistický vzorek tedy není dostatečný k určení průměrné délky stavby. Pro příklad však uveďme, že mezi rozestavěné jaderné elektrárny patří např. Slovenské Mochovce, jejichž stavba byla započata již v 80. letech minulého století, a s problémy se tedy potýkají dlouhodobě (stavba 3. a 4. bloku byla také na několik let přerušena). Dalším příkladem může být Finská Olkiluoto, kde se od r. 2005 (Reuters) staví nejnovější, dosud nikde nezprovozněný, typ reaktoru. Naopak poměrně bez problémů jsou stavěny jaderné bloky v Bělorusku, tato výstavba je však kritizována např. litevskými politiky. Poslední dostavěnou jadernou elektrárnou v Evropě je pak Temelín, nacházející se v České republice.

Podle zprávy organizace World Nuclear Association pro rok 2019 se celosvětově délka výstavby jaderného bloku pohybuje (str. 3) kolem 8,5 roku (medián), průměrná doba pak byla kolem 5 až 6 let. Když však uvážíme celý proces přípravy a realizace stavby vč. evropských specifik, můžeme dát ministru Havlíčkovi za pravdu. Např. podle serveru iRozhlas totiž trvá celý proces výstavby od počáteční byrokracie až po zprovoznění elektrárny přibližně dvě desetiletí.