Lubomír Zaorálek

Dne 20. prosince 2016 podepsali v Moskvě představitelé Ruské federace, Turecka a Íránu společnou deklaraci o řešení syrského konfliktu. V rámci poměrně úspěšného krátkodobého příměří spojeného s evakuací východního Aleppa došlo k dohodě o zahájení jednání o mírové dohodě v Sýrii.

Prvním krokem mělo být zavedení celo-syrského příměří, na kterém se dohodli zástupci Ruska a Turecka a které podpořila většina bojujících stran. Příměří, jež mělo sloužit jako předpoklad pro mírová jednání, bylo zahájeno 28. prosince 2016, ale již několik dní po zavedení byla hlášena jeho porušení, a to především ze strany režimních sil a jejich íránských spojenců. Některé opoziční skupiny dokonce hrozí, že se proto nebudou účastnit mírových jednání.

Samotná jednání, u kterých ještě nebyly zveřejněny detaily ani body programu, by měla probíhat v kazašské Astaně 23. ledna 2017. Na jednání byli pozváni zástupci OSN. Během ledna mají být pozvány i ostatní zainteresované země. Byl zmíněn Egypt, Irák, Jordánsko, Katar a Saudská Arábie. Mimo vlastní mírovou iniciativu bylo potvrzeno, že jednání se mohou zúčastnit i USA, ale až s novým prezidentem.

Otázkou zůstává účast syrské opozice, kdy je docela možné, vzhledem k účasti na posledním příměří, že byla oslovena většina opozice mimo skupiny považované organizátory za teroristické (Fronty dobytí Sýrie, ISIS a kurdské jednotky YPG). Dle posledních zpráv, právě rijádská skupina (HNC) zatím nebyla na jednání pozvána. Během posledních dní několik opozičních skupin z okolí Damašku vzalo zpět svůj souhlas s účastí na jednání z důvodu porušování příměří.

Je sice faktem, že se jedná doposud o první pokus těchto tří aktérů o podobnou iniciativu v daném prostoru. Není však pravdou, že by k dané iniciativě byly od počátku přizvány USA. Právě naopak, všechna prvotní jednání byla vedena bez jejich pozvání či konzultace. V případě budoucích jednání v Astaně byla přítomnost USA podmíněna účastí nové administrativy. Další nepravdou je zmiňovaná účast, hodnotu 60 % oslovených opozičních sil bohužel nedokážeme potvrdit, ale není známo, že by byla v současné době pozvána HNC - tedy rijádská opozice. I přes pravdivé části je celek výroku většinově spíše nepravdivý, a je tak tedy i hodnocen.

Moskevskou deklaraci jakožto dokument s ambicí oživit politický proces a ukončit syrský konflikt podepsali zástupci Ruska, Turecka a Íránu v Moskvě dne 20. prosince 2016. Obsahuje mimo jiné vyjádření, že je nemožné současnou situaci vyřešit vojensky. Text připisuje důležitou roli OSN a vyzývá ke spolupráci a kooperaci.

Otázka odchodu prezidenta Sýrie Bašára Asada zde není zmíněna – deklarace pouze klade důraz na to, že vedení politického dialogu a vzájemné vyjednávání o budoucí podobě Sýrie musí probíhat mezi současnou legitimní syrskou vládou a veškerými opozičními skupinami, s výjimkou ISIS a Jabhat al-Nusra. S těmi se naopak zainteresované strany zavazují bojovat.

Fakt, že deklaraci podepsala i turecká strana, dost možná indikuje změnu postoje v otázce syrského konfliktu. Vztah mezi Tureckem a Sýrií byl skutečně kritický, od počátku občanské války v Sýrii roku 2011 docházelo k sérii událostí, které poukazovaly na špatné vzájemné vztahy. Současný turecký prezident Erdogan se již několikrát vyjádřil, že hlavní prioritou Turecka je boj proti teroristickým skupinám. Zároveň však spolu se Spojenými státy pracoval na odstranění syrského režimu s Bašárem Asadem v čele.

Během příměří v Sýrii, které bylo z iniciativy Ruska a Turecka uzavřeno 28. prosince 2016 a s nímž souhlasila syrská vláda i opozice, byl skutečně porušen klid zbraní, a to ze strany syrské vlády. Klid zbraní měl přitom platit minimálně do konání mírových rozhovorů na konci ledna tohoto roku.

K události došlo 30. prosince 2016, a to v údolí Barada severozápadně od Damašku. Oblast, která je hlavním zdrojem vody pro syrskou metropoli, již dlouho ovládají skupiny rebelů (opozice). Jak však informovala média, vládní vojska začala území bombardovat a porušovat tak dohodnuté příměří. Navíc došlo v důsledku situace k zastavení dodávek vody do Damašku – miliony lidí bez vody - a následnému obviňování ze strany syrské vlády ohledně znečištění vody naftou, čímž byly ospravedlňovány její omezené dodávky.

Zatím se nezdá, že by toto porušení příměří mělo ohrozit plánované mírové rozhovory mezi syrskou vládou a opozicí, které se mají uskutečnit na konci ledna 2017 v hlavním městě Kazachstánu Astaně, s ruskou a tureckou stranou jako garanty.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť z teroristických útoků, které se v Turecku odehrály od června 2016, se pouze k jednomu přihlásil tzv. Islámský stát a u dalších dvou je tato organizace z atentátů obviňována. U některých útoků byla prokázána vina kurdských separatistů a u dalších není viník jasný.

Během těchto útoků v Turecku zemřelo celkem 241 lidí, z toho 39 osob je prokazatelně obětí teroristického útoku spáchaného Islámským státem. Skutečnosti tedy neodpovídá ani uvedený počet obětí (400), ani jediný uvedený viník (IS), byť i reálná čísla jsou pochopitelně zcela tragická.

7. 6. 2016 poblíž historického centra Istanbulu vybuchl automobil naložený výbušninou. Zahynulo 12 lidí, k atentátu se přihlásila skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

8. 6. 2016 při atentátu v jihovýchodním Turecku zahynulo 6 lidí, k útoku se taktéž přihlásila radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

28. 6. 2016 došlo k atentátu na istanbulském letišti, při kterém zemřelo 44 lidí. Kdo za útokem stojí, není jasné. Turecké úřady podezírají teroristickou organizaci Islámský stát.

18 .8. 2016 proběhla na východě Turecka trojice pumových útoků, tento útok si vyžádal 14 obětí a nikdo se k němu nepřihlásil. Turecké úřady viní kurdské separatisty.

20. 8. 2016 došlo k pumovému útoku na svatbu ve městě Gaziantep v jižním Turecku. Zemřelo 51 lidí. K útoku se nepřihlásila žádná teroristická organizace, spáchal ho sebevražedný atentátník. Podle Turecka stál za atentátem nejspíš Islámský stát nebo kurdští separatisté.

26.8. 2016 bylo bombovým útokem na jihovýchodě Turecka zavražděno 11 osob, čin provedli kurdští radikálové napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK).

16.10. 2016 zemřelo na jihovýchodě Turecka 8 osob po útoku sebevražedného atentátníka. Útočník je v podezření, že patřil k organizaci IS.

4. 11. 2016 zemřelo po výbuchu na jihovýchodě Turecka 9 osob. K činu se přihlásili kurdští radikálové napojení na PKK.

24.11. 2016 zemřeli při explozi ve městě Adana v jižním Turecku 2 lidé. Z útoku jsou podezříváni kurdští radikálové napojení na PKK.

10. 12. 2016 se odehrál atentát u fotbalového stadionu v Istanbulu, přihlásila se k němu kurdská radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu. Podle informací z 5. 1. 2017 je obětí celkem 45.

17.12. 2016 zabila bomba nastražená v automobilu 13 tureckých vojáků. Prezident Erdoğan označil za viníky kurdské radikály napojené na PKK.

V noci z 31. 12. 2016 na 1. 1. 2017 došlo k atentátu v istanbulském klubu. Tento útok má 39 obětí a přihlásil se k němu Islámský stát.

Ministr zahraničních věcí Zaorálek opravdu před Vánoci navštívil Turecko a v rámci této návštěvy se setkal s tureckým prezidentem Erdoganem. Ten vydal po útoku v Istanbulu prohlášení, ve kterém odsoudil pokus o rozdělení společnosti. Česká republika však spíše apeluje na zachovávání základních práv a principů právního státu. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničních věcí Zaorálek navštívil Turecko 13. prosince 2016, v rámci návštěvy se setkal i s prezidentem Erdoganem. V rámci návštěvy prohlásil: „Turecko je klíčovým partnerem EU a Česká republika podporuje pokračování přístupových jednání mezi Tureckem a EU."

Turecký prezident Erdogan vydal po novoročním útoku v Istanbulu prohlášení, podle kterého bylo cílem útoku rozdělení společnosti a poškození hospodářství. „Turecko ale nesmí na hru teroristů přistoupit a musí si zachovat chladnou hlavu, " dodal.

Co se týče debaty o potrestání osob v návaznosti na červencový pokus o převrat, kritika České republiky se soustředí na dodržování vlády práva a právního státu. V prohlášení MZV k výroční zprávě (.pdf) o rozšíření EU, ve které Evropská komise Turecko zkritizovala za události následující po puči, MZV apelovalo na dodržování základních práv a principů právního státu a kritizovalo pokus o zavedení trestu smrti.

Sám ministr zahraničních věcí Zaorálek pak na schůzce s ministrem Cavusogluem 13. prosince odsoudil červencový pokus o převrat, zároveň však při potrestání viníků apeloval na zachování právního státu a dodržování práva. Varoval také před eskalací situace.

Po jednání s tureckým ministrem zahraničních věcí v polovině prosince 2016 Zaorálek řekl, že vidí na turecké straně ochotu pomoci a vyjít Česku vstříc. Turecko umožní rodičům vězněné dvojice je navštívit a bere na vědomí i informace české diplomacie, které tvrdí, že se zadržení nechtěli zapojit do teroristických aktivit, ale pouze na území Sýrie ovládaném kurdskými milicemi postavit polní nemocnici. Důležitým faktorem dle Zaorálka je, že Česko má důvěru Turků v tom, že nepomáháme teroristům.

Dle tiskové zprávy MZV ministr prohlásil, že z jednání má dobrý pocit a dějí se vstřícné kroky. Turecko potvrdilo ochotu pomoci najít řešení této situace a shoda je i v tom, že zadržení dvou Čechů by nemělo narušit dobré vzájemné vztahy.

Přesto však z dostupných zdrojů mapujících vyjádření ministra Zaorálka na závěr jeho cesty do Turecka není zřejmé, zda řekl, že se v dohledné době delší než několik týdnů najde řešení tohoto problému.

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Zaorálek zde navazuje na svůj předchozí výrok a popisuje kritiku amerického ministra zahraničí. Ohledně kritiky selhávání syrské opozice ze strany ministra zahraničí USA jsme bohužel nedokázali dohledat dokument potvrzující slova ministra Zaorálka. V jednom prohlášení z 10. prosince 2016 se vyjadřuje k obviněním, že některé opoziční skupiny v Aleppu bojkotují humanitární pomoc a zdržují uprchlíky. Kerry to přiznává, ale než aby je káral, apeluje na ně, aby přistoupili na jednání.

Spojené státy opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, vedoucím úřadem dozorujícím nad ostatními 16 je Úřad ředitele národních zpravodajských služeb. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společenství zpravodajských služeb Spojených států, které má 17 členů, bylo založeno nařízením 12333 z roku 1984. Podle něj má společenství za úkol 6 základních cílů: 1. sběr informací pro prezidenta a ostatní výkonné orgány, které jsou potřebné pro výkon činností těchto orgánů, 2. vyhodnocování a analýza takových informací, 3. sběr informací a výkon činností potřebných k ochraně proti zpravodajským činnostem namířeným proti USA, mezinárodním teroristickým a drogovým činnostem a dalším nepřátelským aktivitám namířeným proti USA, 4. výkon speciálních činností, 5. poskytování administrativních a koordinačních činnosti potřebných pro výkon schválených činností na území USA i v zahraničí, 6. výkon dalších zpravodajských činností podle potřeb prezidenta.

Ze 17 zpravodajských služeb 5 vykonává služby pro složky ozbrojených sil (vojenské zpravodajství, zpravodajská služba leteckých sil, zpravodajská služba pobřežní stráže, zpravodajská služba námořní pěchoty, zpravodajská služba námořnictví) a 10 zpravodajských služeb spadá pod jednotlivá ministerstva (4 pod ministerstvo obrany (.pdf), 2 pod ministerstvo spravedlnosti (FBI a DEA) a jednou službou disponují ministerstva energetiky, vnitřní bezpečnosti, zahraničí a financí).

Samotná pak stojí CIA, jejíž ředitel až do roku 2005 řídil všechny ostatní zpravodajské služby. Nyní je však i CIA podřízena stejně jako všechny ostatní zpravodajské služby Úřadu ředitele národních zpravodajských služeb, zřízenému na základě zákona (.pdf, str. 7, titulek A) z roku 2004 o reformě zpravodajských služeb a ochraně před terorismem. Tento úřad dohlíží a řídí provádění Národního zpravodajského programu a zároveň slouží jako poradce prezidenta a Bezpečnostní rady státu.

USA opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, které jsou součástí Společenství zpravodajských služeb. Jejich činnost řídí a dozoruje Úřad ředitele národních zpravodajských služeb, který je zpravodajskou službou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr Zaorálek patrně naráží na kauzu Colina Powella, který byl v letech 2001–2005 ministrem zahraničí USA v administrativě prezidenta George W. Bushe.

Na půdě Rady bezpečnosti OSN vystoupil Powell jen několik týdnů před invazí do Iráku s prezentací, v níž představil důkazy amerických tajných služeb proti Iráku. Powell zde hovořil o tom, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení a že v Iráku existují laboratoře pro vývoj biologických zbraní, což dokládal satelitními snímky. Na základě těchto zjištění Powell prosazoval nutnost použití síly proti Iráku.

Ve své prezentaci vycházel z informací zpravodajské agentury CIA. V roce 2004 Powell přiznal, že značné množství informací, které v prezentaci na setkání RB OSN použil, bylo nepřesných či nepravdivých.

V roce 2015 server CBS News informoval, že se bývalý náměstek ředitele CIA Michael Morell ve své nové knize omluvil Powellovi za to, že mu CIA poskytla chybné informace, kvůli čemuž Powell čelil veřejné kritice. Morell také připomněl, že CIA oficiálně odmítla, že by sehrála jakoukoliv roli v Powellově projevu.

Tvrzení, že na základě této kauzy došlo k diskreditaci CIA, je spekulativní. Ve zprávách některých médií se nicméně objevovala tvrzení například o tom, že USA zahájily válku proti Iráku na základě nadhodnocených a nepravdivých zpravodajských informací (The Guardian). Magazín Foreign Policy pak zařadil „Powellovu kauzu“ do seznamu deseti největších selhání amerických zpravodajských služeb.