Tomáš Petříček
SOCDEM

Tomáš Petříček

Pravda
V rámci repatriačního programu na pomoc s návratem českých občanů do ČR vyrazilo 69 autobusů, které využilo 2 447 Čechů, a bylo zorganizováno 20 letů, kterými bylo zpět do vlasti dopraveno 2 635 Čechů. Celkem Ministerstvo zahraničních věcí dopravilo domů 5 082 Čechů.

Repatriace uspořádalo Ministerstvo zahraničních věcí (MZV), aby pomohlo Čechům, kteří uvízli v zahraničí kvůli pandemii COVID-19. Většina letů do ČR totiž byla zrušena a lidé se neměli jak vrátit.

První repatriační autobusy se na cestu vydaly do Frankfurtu a Vídně už 14. března 2020. První repatriační let se pak uskutečnil 18. března 2020, a to z Kanárských ostrovů. 

Nakonec v rámci repatriačního programu (.pdf) na pomoc s návratem Čechů do vlasti vyrazilo 69 autobusů, které využilo 2 447 Čechů, a bylo zorganizováno 20 letů, kterými bylo dopraveno 2 635 Čechů. Celkem MZV dopravilo domů 5 082 Čechů a pomohlo přepravit 934 občanů jiných států EU a 68 občanů dalších států. Díky repatriacím se tedy domů vrátilo 6 084 lidí.

Tento projekt byl ukončen posledním letem z Austrálie a Nového Zélandu 14. dubna 2020.

Co se týče velikosti akce, tak je pravdou, že v historii samostatné České republiky je takto velká repatriace unikátní. Za největší akci svého druhu v českých dějinách ji označuje i Deník.cz.

Pravda
Mezi Ruskem a Českou republikou existuje dohoda upravující vzájemnou spolupráci při péči o pietní místa a hřbitovy, mimo jiné i československých legionářů. Už v roce 2012 měl být postaven pomník v ruském městě Samara, jeho instalace ale byla několikrát odložena.

Českoslovenští legionáři během první světové války sehráli významnou roli v bojích proti ruským bolševikům ve městě Samara, které leží na břehu Volhy v evropské části Ruska. V roce 2012 zde měl být postaven pomník poblíž hrobu československých vojáků. Těsně před odhalením památníku se ovšem od místních obyvatel údajně zvedla vlna nevole a od té doby se postavení památníku odkládá. Opět pak měl být památník odhalen v roce 2018 ke 100. výročí bojů u Samary, ovšem i tentokrát bylo odhalení odloženo a hřbitov s ostatky legionářů byl převezen na skládku.

Co se týče ostatních památníků, existuje dohoda mezi Ruskem a Českou republikou upravující mj. péči o hroby a pietní místa československých legionářů. Jde například o pomník připomínající vlak, stojící od roku 2011 v Čeljabinsku, ale také mnoho dalších, z nichž některé byly v minulosti poškozeny.

Pravda
Na péči o ruské válečné hroby na území ČR vynakládají česká města a obce částky, které ročně dosahují několika milionů korun. Péči dotuje i Ministerstvo obrany, v roce 2018 například poskytlo 1,4 mil. korun. Skutečnost, že se ČR o tyto hroby stará vzorně, uznala i ruská strana.

Ve Smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci ze srpna 1993 se Česká republika zavázala, že „bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky“ Ruské federace (článek 21).

V dubnu 1999 pak v rámci Dohody mezi vládou ČR a vládou RF o vzájemném udržování válečných hrobů došlo k ujednání, že „náklady na udržování ruských válečných hrobů nacházejících se na území České republiky hradí česká strana“. Náklady na české válečné hroby pak má hradit Rusko. V této dohodě je také jasně vymezen pojem „ruské válečné hroby“. Jedná se o „místa na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktu, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovu, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“.

Na péči o více než tisíc válečných hrobů vojáků Rudé armády, které se na našem území nacházejí, vynakládají nejvíce prostředků jejich vlastníci, jimiž jsou v naprosté většině města a obce (.pdf, str. 1). Částky hrazené z jejich rozpočtů podle posledních veřejně dostupných informací Ministerstva obrany (.pdf, str. 1) v posledních letech dosahují několika milionů korun za rok.

Městům a obcím na péči o ruské válečné hroby přispívá formou dotací také samotné Ministerstvo obrany. V letech 2008 až 2018 činila tato podpora celkem 22,1 milionu korun. Dá se tedy říci, že česká strana dlouhodobě neporušuje svůj závazek uváděný v Dohodě mezi vládou ČR a vládou RF o vzájemném udržování válečných hrobů a hradí náklady na udržování ruských válečných hrobů na svém území.

Kromě výše uvedených číselných údajů dokládá tvrzení, že se Česká republika řádně stará o ruské válečné hroby, také vyjádření zástupců ruské strany. V roce 2018 podle Aktuálně.cz například tajemník ruského velvyslanectví v Praze Valerij Konnov, který je zároveň představitelem ruského ministerstva obrany pro ruské válečné hroby v ČR, uvedl, že se Češi o existující hroby sovětských vojáků starají vzorně.

Česká republika také dlouhodobě poukazuje na to, že na udržování válečných hrobů vynakládá podstatně větší finanční prostředky než Ruská federace. Z porušování závazků tak naopak už řadu let obviňuje česká strana tu ruskou. Svou nespokojenost vyjádřila Česká republika například už v roce 2010. Určité spory pokračovaly i v roce 2017 kvůli neochotě ruských úřadů vyřešit vybudování pomníku československých legionářů v povolžské Samaře. Na konci roku 2019 se dokonce ukázalo, že se ostatky československých legionářů v Samaře nacházely na skládce. Znovu tento nedostatek připomnělo MZV ve svém vyjádření k otázce sochy maršála Koňeva ze dne 10. dubna 2020.

Samostatnou otázkou, kterou zde nehodnotíme, je pak to, zda je odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6 porušením některého ze závazků vůči Ruské federaci. Dohoda o udržování válečných hrobů se na tento pomník nevztahuje, jelikož se dle definice nejedná o „ruský válečný hrob“. Na sochu maršála Koněva se však teoreticky může vztahovat výše zmiňovaná česko-ruská smlouva o přátelských vztazích. V ní se Česká republika zavázala zajišťovat péči, udržování a přístup k válečným pomníkům. Ministr Petříček ale již dříve uvedl, že podle právníků tato smlouva neurčuje, kde má památník stát. Vyjádřil se také takto: „Pokud najdeme důstojné místo pro sochu, podle mě svým závazkům ze smlouvy dostojíme.“

Pravda
Rada městské části Praha 6 vydala 2. dubna usnesení, v němž souhlasí se zapůjčením bronzové sochy maršála Koněva, tří nových dodatkových cedulí a jedné původní informační cedule Muzeu paměti 20. století. Socha má být zapůjčena muzeu do roku 2030, s možností obnovení smlouvy.

V usnesení (č. 120/19) zastupitelstva městské části Praha 6 z 12. září loňského roku stojí, že „zastupitelstvo městské části Praha 6 dnes rozhodlo o dalším nakládání s pomníkem maršála Koněva a přijalo usnesení poměrem hlasů 33 pro, 1 proti (6 zdrželo, 5 nehlasovalo).“ Vedení městské části bylo pověřeno vyhlásit soutěž na nový památník, který by měl nahradit současnou sochu maršála Koněva. Rada městské části byla také pověřena, aby našla pro sochu nějaké důstojné uplatnění, nejlépe v některé z paměťových institucí.

Následně městská rada 2. dubna 2020 na základě již zmíněného usnesení souhlasila „se sejmutím bronzové sochy maršála I. S. Koněva včetně tří dodatkových cedulí umístěných na pozemku č. parc. 2114/5 k.ú. Bubeneč,“ jak se lze dočíst v usnesení 1393/20 (.doc, str. 1).

Tímto dalším usnesením také vyjádřila městská část svůj souhlas „se zapůjčením bronzové sochy maršála I. S. Koněva, tří nových dodatkových cedulí a jedné původní informační cedule Muzeu paměti XX. století, z.ú. k dočasnému užívání za účelem její veřejné prezentace v budově muzea na dobu od 03.04.2020 do 01.04.2030 s automatickým prodlužováním o dalších 10 let“ (tamtéž, str. 1). Socha také bude muzeu zapůjčena zcela zdarma.

Socha maršála Koněva momentálně sídlí v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o, neboť muzeum stále podle usnesení nemá pro sochu vhodné prostory: „Vzhledem k tomu, že Muzeum vzniklo na konci roku 2019 a v současné době teprve probíhají kroky spojené s přípravou vhodných muzejních prostor, bude socha maršála Koněva včetně desek dočasně umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o na adrese XXX, a to v termínu od 03.04.2020 do 31.12.2020. Od 01.01.2021 bude socha maršála Koněva včetně desek umístěna v prostorách Muzea za účelem veřejné prezentace.“ (tamtéž, str. 3)

Neověřitelné
Ministerstvo obrany ČR nemůže sochu maršála Koněva Ruské federaci vrátit, protože socha nepatří ministerstvu, ale městské části Praha 6. Informace o tom, zda o možném vrácení sochy bude s Ruskem jednat právě Ministerstvo zahraničních věcí ČR, se nám nepodařilo dohledat.

Socha generála Ivana Stěpanoviče Koněva byla z náměstí Interbrigády v Bubenči odstraněna 3. dubna. V plánu bylo sochu uložit do depozitáře a následně ji umístit do plánovaného Muzea paměti 20. století. Její odstranění bylo kritizováno KSČM i prezidentem Zemanem. Proti odstranění sochy se také ostře ohradilo ruské velvyslanectví, které postup městské části Praha 6 považuje za porušení česko-ruské smlouvy o přátelských vztazích z roku 1993.

Podle Ministerstva zahraničních věcí ČR však odstranění sochy není porušením žádné z česko-ruských smluv. Ruský ministr obrany Sergej Šojgu i tak navrhl trestní stíhání lidí, kteří jsou za odstranění sochy zodpovědní, a Ruská federace následně trestní stíhání zahájila. Ministerstvo zahraničních věcí ČR uvedlo, že „striktně odmítá zásahy státních orgánů Ruské federace do vnitřních záležitostí České republiky. Pokud budou orgány Ruské federace pokračovat svými konfrontačními prohlášeními a úkony v tomto duchu, bude to signál, že ztratily zájem o rozvoj vzájemně výhodných vztahů mezi našimi zeměmi. (…) Místní samospráva v České republice je nedílnou součástí ústavního zřízení našeho státu. Stíhání jejich demokraticky zvolených představitelů cizím státem za plnění jejich mandátu je z pohledu ČR nepřípustné. Příslušná ruská legislativa – navíc uplatňována retroaktivně – nebude ve vztahu k ČR nijak vymahatelná“.

Sergej Šojgu dopisem požádal českého ministra obrany Lubomíra Metnara o vrácení sochy. Mluvčí Ministerstva obrany Jan Pejšek však uvedl, že socha Ministerstvu obrany ČR nepatří a není tedy možné, aby sochu vrátilo. Socha generála Koněva je ve vlastnictví městské části Praha 6.

Nepodařilo se nám dohledat další informace o tom, zda Tomáš Petříček jedná s Lubomírem Metnarem o vrácení sochy Ruské federaci, respektive o tom, že by se tím nadále mělo zabývat Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Proto musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

Pravda
Dostupné zdroje nehovoří o tom, že by v dané věci bylo Ruskem kontaktováno ministerstvo zahraničí.

Od začátku se Kreml vyjadřuje k situaci přemístění sochy maršála Koněva negativně. Ruská strana často vystupuje s argumentem, že došlo k porušení smlouvy o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ruskou federací (čl. 21) z roku 1993.

Budeme usilovat o to, aby naši čeští kolegové dodržovali své závazky vyplývající ze smlouvy z roku 1993. Doufáme, že si jsou vědomi rizik spojených s dalším zhoršováním této situace.“ – Tak znělo zatím poslední prohlášení ruského ministra zahraničí, Sergeye Lavrova, 14. dubna. Tuto informaci potvrdila 23. dubna také mluvčí ruského ministerstva zahraničí, Maria Zakharova. Od té doby ovšem žádné jiné prohlášení o aktivním řešení z ruské strany neproběhlo.

Rusko v této věci českou stranu oficiálně kontaktovalo prostřednictvím ministra obrany Sergeje Šojgua, který zaslal dopis českému ministrovi obrany, Lubomíru Metnarovi. V tomto dopise Šojgu požádal o postoupení pomníku ruské straně. Žádost česká strana ovšem odmítla s tím, že socha není majetkem státu, ale městské části.

Informace o kontaktu ruské strany s českým ministerstvem zahraničí se nenachází ani na oficiálním webu českého ministerstva zahraničí, ani ruského ministerstva zahraničí

Pravda
Ve Smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci se nařizuje stranám udržování vojenských hrobů a památníků a přístup k nim, smlouva však neomezuje samotné umístění ani přesun těchto objektů.

Problematiku vojenských pomníků, válečných hrobů a podobných objektů upravila Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. A to konkrétně v článku 21, ve kterém se uvádí:

„Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim.“

Podrobněji pak byly válečné hroby a jejich údržba rozebrány v Dohodě mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999. Podle této dohody jsou ruskými válečnými hroby „místa na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktů, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovu, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“.

Česko se na základě tohoto dokumentu stará o celkem 4 224 válečných hrobů, památníků či pomníků ruských vojáků, na jejich údržbu jdou miliony korun ročně.

Koněvova socha však nespadá do kategorie válečných hrobů, mezi něž se některé památníky řadí. Ministerstvo obrany, podle své příslušnosti podle § 4 odst. 3 písm. a) zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, v případě pochybností rozhoduje o tom, co je válečným hrobem. Zařazení sochy Koněva na Praze 6 do evidence válečných hrobů však několikrát odmítlo, protože Ivan Stěpanovič Koněv nezemřel ve válce.

Podle Ministerstva zahraničních věcí se tak na sochu vztahuje smlouva o přátelských vztazích, která však, na rozdíl od dohody o válečných hrobech, nikterak neomezuje místo, kde má socha stát, ani samotný přesun.

Pravda
Jak britské úřady, tak Evropská komise tvrdí, že po odchodu Velké Británie z Evropské unie bez dohody bude pro občany EU možné cestovat do Velké Británie pouze na občanský průkaz.

Britské úřady na svém informačním webu tvrdí, že v případě odchodu Velké Británie z Evropské unie bez dohody se pro občany EU v rámci krátkodobých cest nic nezmění. Zůstane tudíž možnost cestovat do země pouze s občanským průkazem. Tuto informaci rozvádí naše velvyslanectví v Londýně na stránkách Ministerstva zahraničí ČR, které uvádí, že cestovat pouze s občanským průkazem bude možné do 31. prosince 2020. Stejnou informaci jako naše velvyslanectví pak podává i dokument (.pdf, str. 1) Evropské komise k cestování do Velké Británie pro případ brexitu bez dohody.

Přes všechny tyto záruky Ministerstvo zahraničí ČR prostřednictvím svého náměstka Martina Smoleka doporučuje brát si na cestu do Velké Británie i pas. Odkazuje na problémy s imigrační policií na britských letištích. Ostatně své pochybnosti vyjádřil i sám ministr Petříček v tomto rozhovoru (čas 27:55).

Pravda
Proti brexitu bez dohody se vyjádřil jak ministr Petříček, tak ministr Babiš. Ministr zahraničí zároveň připustil možnost dalšího odkladu brexitu. V září pak premiér uvedl, že další odklad je pravděpodobný.

V únoru roku 2019 ministr Petříček uvedl, že odchod Velké Británie z EU bez dohody by poškodil ekonomiku České republiky. Konkrétně se mělo jednat o ztrátu 0,5 až 1% HDP. Nutno dodat, že v této době ještě platil termín 29. března 2019 pro odchod Velké Británie z Evropské Unie. Termín brexitu však byl z 29. března odložen nejprve na 12. duben, později na 31. října.

Ministr Petříček prohlásil, že s nástupem Borise Johnsona do funkce britského premiéra se šance na odchod Velké Británie z EU s dohodou snížila. Boris Johnson ve své volební kampani nevylučoval ani tvrdý odchod Velké Británie bez dohody. EU pak podle Petříčka trvá na dříve dojednané dohodě s Velkou Británií. Pokud by však odložení brexitu mělo znamenat větší šanci pro uzavření dojednané dohody, měla by se tato možnost zvážit.

Andrej Babiš po jednání s irským vicepremiérem uvedl, že jak pro Českou republiku, tak pro Irsko by byl brexit bez dohody problém. České firmy by podle ředitele sekce mezinárodních vztahů Svazu průmyslu a dopravy Lukáše Martina v takovém případě mohly přijít i o 30 miliard korun. V září pak premiér uvedl: „Ono to vypadá zase asi na prodloužení a vypadá to asi zase na nějaký mimořádný summit.“ Další odklad by přitom musely schválit všechny členské státy EU včetně Česka.

Dříve Andrej Babiš podporoval i roční odklad Brexitu (do 30. března 2020). Tuto variantu navrhl Donald Tusk s tím, že pokud by britský parlament schválil dohodu před tímto termínem, vystoupí Velká Británie z EU k prvnímu dni následujícího měsíce. Státy EU se nakonec na tomto jednání shodly na odložení brexitu na 31. říjen 2019.

Konfliktním bodem dohody je tzv. irská pojistka. Jedná se o bod, podle kterého by Severní Irsko mělo zůstat součástí celní unie s EU, dokud se v navazující dohodě nevyřeší celní uspořádání mezi Británií a EU. Pojistka má zaručit, že na hranici mezi Irskem a Severním Irskem nevznikne klasická pevná hranice, ani její infrastruktura. Dohodu obsahující irskou pojistku vyjednala bývalá britská premiérka Theresa Mayová. Britský parlament však nesouhlasí s tím, aby Severní Irsko zůstalo součástí celní unie s EU. Boris Johnson navrhl odstranění irské pojistky z dohody o brexitu, což Donald Tusk odmítl. Podle posledního návrhu, který premiér Johnson poslal do Bruselu, by vznikly celnice pouze v přístavech Severního Irska a mimo jeho hranici. Rozhodující má být summit EU 17. a 18. října 2019.

Tomáš Petříček

Pravda
Po referendu v červnu 2016, odhlasovaném občany Spojeného království ve prospěch odchodu z EU, začalo v červnu 2017 vyjednávání o finální podobě dohody o brexitu. Dohoda byla přijata na summitu v listopadu 2018, celý proces vyjednávání tak trval více než jeden rok.

23. června 2016 proběhlo na územích Spojeného království referendum o vystoupení z Evropské unie. Volební účast čítala 72,2% platných hlasů, z čehož se 51,9 % zúčastněných občanů Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska vyjádřilo souhlas s opuštěním Evropské unie, 48,1 % pak bylo proti. Podrobné výsledky zde.

Oficiální začátek jednání v čele s Michelem Barnierem za unijní vyjednávací tým a Davidem Davisem za VB se datuje k 19. červnu 2017. Speciální summit k článku 50 (str. 31) o výstupu z EU, na němž byla představena finální verze dohody, se konal 25. listopadu 2018. V rámci vyjednávání se diskutovalo především o řešení hranic mezi Irskou republikou a britským Severním Irskem. Mezi další diskutované otázky patřilo finanční vyrovnání nebo práva občanů EU na území Velké Británie. Vyjednávání dohody o brexitu mezi Velkou Británií a Evropskou unií tak trvalo skutečně déle než jeden rok, konkrétně se jednalo o 17 měsíců a 6 dní.

Dohoda posléze na půdě britského parlamentu utrpěla několik porážek a v konečném výsledku vedla k rezignaci Theresy Mayové na post premiérky. V době ověřování výroku zbývá 15 dní do sjednaného termínu, který rozhodne o tom, zda Spojené království opustí EU s dohodou, nebo tzv. tvrdým brexitem.