Vít Rakušan

Vojtěch Filip, poslanec za KSČM, je skutečně prvním místopředsedou (.pdf) Poslanecké sněmovny. Je tedy prvním, kdo může zastupovat předsedu Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka (ANO 2011).

Ve Sněmovně za KSČM sděloval svůj názor na téma týkající se maršála Koněva například poslanec Leo Luzar na 13. a 34. schůzi Poslanecké sněmovny.

Vojtěch Filip poskytoval svá vyjádření na toto téma během posledního roku do různých médií opakovaně. Například během rozhovoru pro Interview ČT24, který byl odvysílán 13. září 2019. Podobně se poslanec Filip vyjádřil v rozhovoru pro Seznam Zprávy 28. dubna, opět pro Interview ČT24 o den později nebo pro ruský armádní deník Krasnaja zvezda 15. května letošního roku.

Své stanovisko k odstranění sochy maršála Koněva, o němž rozhodli politici Prahy 6, uveřejnil Vojtěch Filip i na svém twitterovém účtu:

Někteří tzv. komunální politici mají dost drzosti dělat bez mandátu od voličů dokonce i zahraniční politiku a to i proti vládě ČR. Když se pak proto dostanou do potíží, tak škemrají, aby je za peníze daňových poplatníků Policie ČR chránila. Jejich strážníci jim najednou nestačí.

— Vojtěch Filip (@vojtafilip) April 26, 2020

Lze tak konstatovat, že Vojtěch Filip se vyjadřuje k okolnostem souvisejícím s událostmi okolo sochy maršála Koněva poměrně často. Jeho jakékoli vyjádření o této záležitosti na půdě Poslanecké sněmovny se nám však nepodařilo dohledat. Zároveň ale nedokážeme vyloučit, že se takto Vojtěch Filip nevyjadřuje např. v rámci kuloárních rozhovorů s ostatními poslanci. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Vít Rakušan zde hovoří o vyjádření předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, který v rozhovoru zveřejněném dne 15. května 2020 ruským armádním listem Krasnaja zvezda uvedl:

„(…) Ministerstvo zahraničních věcí [se] odchyluje od celostátního stanoviska, když kritizuje Ruskou federaci za to, že dosud neobnovila na svém území válečné pomníky padlých československých legionářů, kteří v roce 1918 bojovali v Samaře, u novokujbyševských Lipjag a na dalších místech Ruska s ruskými revolucionáři-komunisty.

Členové KSČM a další občané České republiky kladně vnímají skutečnost, že ruská vláda neprojevuje zájem nutit místní úřady, aby stavěly pomníky těm českým legionářům, kteří v Rusku nikoho neosvobozovali a neudělali nic dobrého pro nejskvělejší světovou socialistickou revoluci minulého století v roce 1917 v Rusku.“

Zmiňovanými legionáři, kteří v červnu 1918 bojovali v povolžské Samaře (PLESKÝ, Metoděj. 4. pluk Prokopa Velikého. 1936, str. 219) a u stanice Lipjagi v nedalekém městě Novokujbyševsk (tamtéž, str. 202–203), jsou vojáci 4. čs. střeleckého pluku Prokopa Holého a 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi (LANGER, František. Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi. 1920, str. 44). Ti zde zvítězili nad bolševickými vojsky, se kterými se dostali do sporu především kvůli tomu, že z ruské strany nebyla dodržována dohoda o odchodu československých legionářů přes Vladivostok do Francie. Historik Vojenského historického ústavu Tomáš Jakl k tomu uvádí:

„Na konci dubna 1918 se však přeprava československých transportů na nátlak Německa prakticky zastavila. Na konci května se navíc sovětská vláda pokusila čs. sbor zcela odzbrojit a převést Čechoslováky buď do Rudé armády, nebo do pracovních jednotek. Čs. vojáci na tento pokus reagovali rozhodnutím o odjezdu do Vladivostoku vlastními silami.“

Před začátkem rozporů s bolševiky již měli tito českoslovenští legionáři v Rusku za sebou řadu vojenských úspěchů v bojích s rakousko-uherskou a německou armádou. V březnu 1918 se například 4. čs. střelecký pluk Prokopa Holého zúčastnil bitvy u Bachmače, kde se nacházel významný železniční uzel. A především, vojáci 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi na začátku července roku 1917 vítězně bojovali u Zborova.

V současnosti se obě města nacházejí na Ukrajině, v době bojů pak byl Bachmač součástí samostatné Ukrajinské lidové republiky a Zborov Rakousko-uherské monarchie. Nicméně je důležité zmínit, že například Bachmač byl ještě na začátku 1. světové války součástí Ruského impéria. Dodejme, že u Zborova byla celá čs. střelecká brigáda přímo podřízena ruskému 49. armádnímu sboru (KAVENA, Karel. Dějiny dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v ruské revoluci a ve vlasti. 1937, str. 44). Je také nesporným faktem, že 4. a 1. čs. střelecký pluk svým dílem (spolu s mnohými jinými) pomohl Rusku ke konečnému vítězství na východoevropském bojišti.

Porážka rakousko-uherské armády u města Zborov podle historiků také sehrála (MOJŽÍŠ, Milan, RAK, Michal a kol. Zborov 1917–2017. 2019, str. 150) spolu s dalšími bojovými akcemi československých legionářů v Rusku velmi důležitou úlohu při politických vyjednáváních o vzniku samostatné Československé republiky. Při příležitosti 100. výročí bitvy u Zborova v roce 2017 pak například Poslanecká sněmovna přijala usnesení, které končí slovy: „Činy legionářů by neměly být nikdy zapomenuty. Hrdinové od Zborova zasloužili se o stát.“

Z těchto důvodů lze vyjádření Vojtěcha Filipa do jisté míry opravdu považovat za zpochybňování historické role těchto jednotek, jak ve výroku uvádí Vít Rakušan. Z výroku však vyznívá, že Vojtěch Filip přímo zpochybňoval roli legionářů při vzniku samostatného Československa. Filip přitom hovořil pouze o jejich významu pro Rusko a pro revoluci v Rusku. Rakušan tak Filipovo vyjádření uvádí v zavádějícím kontextu.

Návrh na přesunutí pomníku maršála Koněva předložila koalice TOP 09, KDU-ČSL, ODS a STAN zastupitelům Prahy 6. Na jednání o návrhu se vyjádřili poslanci i občané. Pro návrh hlasovalo 33 zastupitelů, jeden hlas byl proti a šest zastupitelů se hlasování zdrželo. Zastupitelé pověřili radu Prahy 6, aby našla pro Koněvovu sochu důstojné uplatnění. Pomník nechala radnice odstranit začátkem dubna a chce ji následně umístit do Muzea paměti 20. století. V současnosti je socha Ivana Stěpanoviče Koněva v depozitáři.

„To, co se stalo v Praze – a byl to zločin – se může stát dlouhodobým zdrojem podráždění v našich dvoustranných vztazích. Nepochybně to nezůstane bez odpovědi,“ řekla 9. dubna mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová.

10. dubna vyšetřovací výbor Ruské federace zahájil ve věci trestní řízení na základě článku 354.1 o rehabilitaci nacismu, konkrétně podle odstavce 3 o znesvěcení symbolů vojenské slávy Ruska spáchaných na veřejnosti. Nikdo konkrétní nebyl v trestním stíhání obviněn. Příslušná ruská legislativa nebude podle českého Ministerstva zahraničí v ČR nijak vymahatelná.

„Socha maršála Koněva je válečným pomníkem, a vztahuje se tak na ni Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993, přemístění sochy ale není v rozporu s jejím zněním,“ uvedlo Ministerstvo zahraničí.

Striktně odmítáme zásahy státních orgánů Ruska do vnitřních záležitostí ČR. Místní samospráva je nedílnou součástí našeho ústavního zřízení. Stíhání jejích představitelů cizím státem za plnění mandátu je nepřípustné a v ČR nevymahatelné. Celé prohlášení ▶️https://t.co/L82BCValxG

— MZV ČR (@mzvcr) April 10, 2020

Ministr zahraničí České Republiky Tomáš Petříček požádal Rusko o diplomatické jednání podle vzájemné smlouvy o spolupráci, Rusko souhlasilo s diplomatickými konzultacemi.

Jako faktický hodnotíme pouze výrok o hlasování, a to jako pravdivý. Výrok o tom, že Rusko nemůže podat trestní oznámení, nehodnotíme jako faktické tvrzení, ale jako vyjádření nesouhlasu s danou skutečností. Nicméně Rusko na svém území zahájit trestní řízení sice může, avšak bez spolupráce českých orgánů nemá na českém území ruská legislativa žádný vliv.

V rozhovoru pro CNN Prima NEWS 5. května předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová prohlásila, že začíná sbírat podpisy poslanců k petici za odvolání Vojtěcha Filipa z postu 1. místopředsedy dolní komory. Motivací tohoto kroku bylo podle jejích slov Filipovo lživé vyjádření, že pražští politici podporují fašismus, čímž měl Filip posloužit ruské propagandě. 

Dále svůj krok vysvětluje Pekarová Adamová na webu TOP 09. Podle jejího názoru by měl Filip skončit ve vedení Sněmovny, protože: „Výroky, které pronesl na adresu komunálních politiků z Prahy, kteří jsou dnes pod policejní ochranou kvůli výhrůžkám na jejich adresu, jsou naprosto nepřijatelné pro funkci místopředsedy Sněmovny. On je reprezentantem celé Poslanecké sněmovny.“

Podobně svou motivaci ten samý den oznámila na svém Twitteru a Facebooku:

Poslanec Filip dlouhodobě ukazuje, že nemá zájem být součástí české demokratické společnosti. Prosazuje lživý ruský narativ dějin a osočuje komunální politiky z fašismu!

To je neslučitelné s funkcí místopředsedy PS, proto jsem začala se sběrem podpisů pro jeho odvolání.

— Markéta Adamová (@market_a) May 5, 2020

V článku na serveru Novinky.cz z 18. května poslankyně Pekarová Adamová uvedla, že výběr podpisů zatím stále pokračuje. „Je to proces, kdy může být odvolán jen na základě žádosti, kterou musí podepsat 80 poslanců. Předpokládám, že předseda Rakušan navazuje na to, co já tu už několik týdnů dělám.“

„Já jsem připraven podpořit usnesení, které jasně řekne, že Poslanecká sněmovna si váží role legionářů při vzniku Československé republiky“, uvedl Jan Hamáček 17. května v Otázkách Václava Moravce (video, čas 17:28). Dále v diskusi Jan Hamáček zdůraznil, že je zapotřebí jasně říci, jaká byla role našich legionářů v minulosti.

Toto prohlášení odpovídá části návrhu usnesení Poslanecké sněmovny, se kterým přišel 18. května předseda hnutí STAN Vít Rakušan. Poslední bod tohoto návrhu totiž říká, že Poslanecká sněmovna „si váží boje československých legionářů během první světové války, kteří se svou odvahou a odhodláním zásadně přičinili o vznik samostatného, svobodného a demokratického Československa.“

Vít Rakušan vystudoval historii, germanistiku a také školský management. V praxi poté vyučoval německý jazyk na gymnáziu v Kutné Hoře.

Ruská osvobozenecká armáda (ROA) známá pod názvem vlasovci vznikla v listopadu 1944. Stalo se tak poté, co se generál Vlasov dostal do německého zajetí při obraně Leningradu. Mezi členy ROA byli sovětští zajatci i tzv. bílá emigrace, neboli lidé, kteří SSSR opustili ve 20. letech a rozhodli se bojovat proti Stalinovi. Jejich hlavním cílem bylo porazit Stalina. Německo jim mělo dopomoct k dosažení těchto cílů. Na straně nacistického Německa bojovali proti SSSR v prostoru mezi Odrou a Nisou.

Na jaře 1945 však bylo Vlasovovi jasné (audio, čas od 15:30), že nemůže počítat s pomocí Německa při dlouhodobějším boji proti Stalinovi. Naopak Němci Vlasovovu armádu spíše využívali ke svým vlastním cílům. Z tohoto důvodu se tedy rozhodl odjet se svou armádou z Německa do Lince. Ve snaze naklonit si spojenecká (resp. americká) vojska se pak spolu s generálem Buňačenkem rozhodl pomoci osvobodit Prahu.

Do Prahy dorazili 5. května 1945. Bojovali především na jižním břehu a jejich největším úspěchem bylo dobytí Ruzyně. Odtud startovala německá letadla, která bombardovala Prahu. Při těchto bojích padlo okolo 300 vlasovců.

Socha maršála Koněva byla odhalena 9. května 1980 v Praze při příležitosti 35. výročí konce 2. světové války. 

Povstání v Maďarsku započalo v říjnu 1956 poklidnou demonstrací, která následně vyústila v odpor vůči tamějšímu režimu. Maďarská armáda procházela reorganizací a nebyla schopna zasáhnout. Proto někteří maďarští představitelé požádali o pomoc SSSR. Akce „Vichr“, v jejímž čele stál maršál Ivan Stěpanovič Koněv, začala 4. listopadu 1956. Koněv tak plnil rozkaz potlačit invazi za jakoukoliv cenu. Boje si vyžádaly životy až 4 000 lidí.

Roku 1961 byl maršál Koněv kvůli druhé berlínské krizi vyslán do východního Berlína, kde velel skupině sovětských vojsk. Druhá berlínská krize následně vyvrcholila stavbou Berlínské zdi.

Jistou roli sehrál maršál Koněv i v souvislosti s přípravou invaze zemí Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. 8 května 1968 do Prahy přijela skupina sovětských generálů vedených maršálem Koněvem. Jejich cílem bylo podat o zprávu o vnitropolitické situaci v Československu. Navštívili prezidenta Ludvíka Svobodu a následně i průmyslové oblasti, jednotky armád a pohraniční stráž. Zda však o přípravě invaze Koněv skutečně věděl, není jisté ani podle historiků.

O těchto třech zmiňovaných událostech informovalo domácí Rudé právo (1956, 1961, 1968). Dále o nich informovala i západní média, například The New York Times nebo Daily Telegraph, na který se odkazovalo samotné Rudé právo. 

Tyto informace ovšem byly zkreslovány tehdejším režimem a maršál Koněv byl představován (video, reportáž ze slavnostního odhalení pomníku) výhradně jako osvoboditel a symbol konce války roku 1945. Ukazuje to například i samotný text na desce z roku 1980, která doplňovala sochu maršála Koněva, a na níž stálo, že Koněv byl „velitel vojsk 1. ukrajinského frontu, která zachránila 9. května 1945 Prahu před zničením“. Stejně tak článek v Rudém právu ze dne 12. května 1980 s názvem „V Praze odhalen pomník maršála Koněva“ uvádí, že socha bude „navždy připomínat historické májové dny roku 1945“. Ani v uvedené reportáži, ani na soše, ani v uvedeném článku nenajdeme žádnou zmínku o Koněvově roli v událostech roku 1956, 1961 a 1968.

Závěrem tedy můžeme říci, že Vít Rakušan ve svém výroku uvádí řadu pravdivých skutečností. Ovšem jeho tvrzení, že existovala nějaká jednoznačná znalost o Koněvově roli při událostech z uvedených let, je problematická. Jistě mohli existovat lidé, kteří si jeho podíl na uvedených událostech pamatovali. V roce 1980 se ale zdůrazňovaly Koněvovy zásluhy z druhé světové války a zásluhy na osvobození ČSR. O jeho podílu na dalších událostech se spíše mlčelo. Proto hodnotíme tento výrok jako zavádějící.

Dobytím Berlína byl pověřen 1. běloruský pluk pod vedením G. K. Žukova a 1. ukrajinský front pod vedením I. S. Koněva. Akce byla zahájena 16. dubna 1945 a boje pokračovaly až do 2. května 1945.

1. ukrajinský front se poté měl přesunout do Prahy. Byl ovšem příliš na severu z důvodu účasti na dobytí Berlína. Proto překročil tehdejší československé hranice až 8. května 1945. V té době již však byla podepsaná kapitulace německých vojsk v Praze, která byla předána do rukou vojenského velitele pražského povstání generála Kutlvašra 8. května. Do Prahy pak dorazily první jednotky Koněvovy armády 9. května. To už byla podepsaná kapitulace a žádné větší jednotky nepřátel v Praze nebyly.

Druhá světová válka v Evropě byla oficiálně ukončena 8. května 1945. Podpis tzv. druhé kapitulace v Berlíně (tentokrát s účastí vysokého zástupce SSSR) proběhl sice několik minut po půlnoci již 9. května, ale akt kapitulace byl datován na večer předchozího dne, tj. 8. květen.

V souladu s výrokem ruské velvyslanectví v Praze požádalo Českou republiku prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí o policejní ochranu pro svého zaměstnance. Diplomat dle příspěvku ruského velvyslanectví na sociální síti Facebook zveřejněného 11. května 2020 čelí kvůli lživému a nepodloženému obvinění z útoku na pražské politiky výhrůžkám.

Česká diplomacie ruskou žádost obdržela a předala ji policii k vyhodnocení bezpečnostních hrozeb.

Ruské velvyslanectví v Praze žádá o policejní ochranu dle článku 29 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, kterou je Česká republika vázána:

„Článek 29

Osoba diplomatického zástupce je nedotknutelná. Diplomatický zástupce nesmí být žádným způsobem zatčen nebo zadržen. Přijímající stát s ním bude jednat s náležitou úctou a učiní všechna vhodná opatření, aby zabránil každému útoku proti jeho osobě, svobodě nebo důstojnosti.“

Výrok odkazuje na glosu v týdeníku Respekt, ve které Ondřej Kundra popsal příjezd muže z Ruska s diplomatickým pasem, jenž měl v kufříku ricin (jed). Dále uvedl, že bezpečnostní složky o příletu cestovatele věděly a muže vyhodnotily jako bezprostřední riziko pro dvojici českých politiků, jejichž kroky v posledních měsících vyvolaly hněv Moskvy. Těmito politiky měli být Ondřej Kolář a Zdeněk Hřib. Tyto informace Ondřej Kundra podepřel blíže nespecifikovanými zdroji Respektu. 

Dle zdrojů České tiskové kanceláře shledal výbor pro bezpečnost reakci českých bezpečnostních složek za adekvátní. Obavy o bezpečnost pražských politiků potvrzuje také přidělení policejní ochrany dvěma výše zmíněným politikům a starostovi Řeporyjí Pavlu Novotnému.

Na vysoký počet ruských diplomatů v ČR upozorňuje opakovaně Bezpečnostní informační služba (BIS). Ve své výroční zprávě za rok 2018 (.pdf, str. 6) například uvádí, že „naddimenzování ruské diplomatické mise v ČR“ je dlouhodobý bezpečnostní problém. Ve výroční zprávě za rok 2015 pak BIS upozornila (.pdf, str. 8), že ruská diplomatická mise je početně „velmi disproporční vůči ostatním diplomatickým zastoupením“.

Podle údajů Ministerstva zahraničí, které si vyžádal server Hlídací Pes, bylo v České republice k dubnu tohoto roku celkem 51 ruských diplomatů. Ovšem celkový početní stav ruské ambasády (včetně personálu a také konzulátů v Brně a Karlových Varech) byl 138 lidí. Česko má přitom v Rusku výrazně menší zastoupení.

Ve Velké Británii, která je svým počtem obyvatel, rozlohou i geopolitickou rolí značně významnější než Česká republika, bylo před dvěma lety 58 ruských diplomatů. Musíme ovšem brát v potaz, že Velká Británie roku 2018 vyhostila v kauze Skripal 23 ruských diplomatů. I tak je to značný nepoměr vůči zastoupení v Česku. USA má v České republice okolo sedmi desítek zaměstnanců a Čínská ambasáda okolo 30 zaměstnanců. 

Stejný nepoměr počtu zaměstnanců na ambasádách v Česku byl viditelný již roku 2014, kdy zde Rusko mělo 142 zaměstnanců, USA 70 zaměstnanců a Čína 28 zaměstnanců. Roku 2009 bylo na ruském velvyslanectví 147 lidí a roku 2011 dokonce 151 lidí.