Vít Rakušan

Skupina senátorů složená z členů hnutí STAN, TOP 09, KDU-ČSL a nezávislých představila v prosinci 2017 návrh (.pdf) na zrušení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, z důvodu jejich neústavnosti.

Návrh sepsal advokát a europoslanec Stanislav Polčák. Za skupinu senátorů jednal (.pdf, str. 1) tehdejší senátor Jiří Šesták, který byl členem senátorského klubu Starostové a nezávislí.

První část návrhu se týkala zrušení § 26 věty druhé a § 48 až § 51, jejichž podstatou je rozdělení ČR do 14 volebních obvodů a uplatnění d’Hondtovy metody jakožto nástroje pro přepočet voličských hlasů na mandáty politických stran. Skupina senátorů hlavní problém spatřovala v tom, že tehdejší systém tak porušoval základní ústavní zásadu www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl18-1">rovnosti hlasů: „Především v menších volebních krajích mají hlasy voličů stran, které překročily uzavírací klauzuli, natolik odlišnou hodnotu, že voliči menších stran jsou systémově diskriminováni.“

V druhé části pak navrhovatelé usilovali o zrušení části § 49, který stanovoval načítací (aditivní) klauzuli pro koalice. Podle tohoto ustanovení potřebovaly koalice dvou a více stran k postupu do skrutinia a přidělení mandátů větší počet hlasů než samostatně kandidující strany. Podle klauzule musely dvoučlenné koalice pro zisk mandátů obdržet 10 % hlasů, tříčlenné 15 % a čtyř a vícečlenné koalice 20 % hlasů.

Toto pravidlo bylo dle návrhu diskriminační (.pdf, str. 5) a „vede k výrazné deformaci volebního výsledku ve prospěch silných a etablovaných stran“ (.pdf, str. 14).

Ústavní soud na začátku února 2021 svým nálezem Pl. ÚS 44/17 (.pdf) zrušil ustanovení volebního zákona, která upravovala způsob přerozdělování mandátů mezi volební kraje. Rozhodnutí zrušilo ustanovení zakotvující d’Hondtovu metodu jako techniku přerozdělování mandátů v dolní komoře Parlamentu. Zrušena byla taktéž výše zmíněná aditivní klauzule pro kandidující koalice politických stran. 

Předseda KDU-ČSL Marian Jurečka na svém Twitteru zmiňuje náhradu nákladů na testování ve firmách již 10. listopadu 2020. Poslankyně Olga Richterová (Piráti) pak uvádí potřebu zajistit finanční podporu pro dobrovolné testování na pracovištích 23. listopadu 2020.

V lednu pak Anticovid tým fungující v rámci koalice SPOLU (ODS, TOP 09, KDU-ČSL) představil 6. ledna 2021 další ze svých doporučení vládě. V jednom ze šesti bodů se zde objevuje i téma hromadného testování zaměstnanců větších firem.

Hromadné testování ve firmách se však v obecnější diskuzi objevuje častěji až na konci ledna a v únoru. Z počátku pouze na bázi doporučení zaměstnavatelům, později jako povinnost. V těchto doporučeních se však přesné údaje o tom, jaká by měla být spodní hranice počtu zaměstnanců pro povinné testování, nevyskytují. Piráti a STAN pak na testování ve firmách upozorňovali např. na schůzi Sněmovny na konci února. Již v říjnu pak Piráti navrhovali zavést tzv. pool-testing, který se mimo jiné dá použít i ve firmách, avšak zde ze strany Pirátů nešlo o snahu zavést testování ve firmách, jako spíše upozornění na nové metody testování. 

Vláda schválila povinné testování ve firmách 1. března 2021 s účinností odstupňovanou podle počtu zaměstnanců.

Návrh na omezení pohybu na 1 kilometr od místa bydliště se poprvé objevil 26. února 2021 na jednání zástupců vlády s opozicí, které předcházelo 88. schůzi Poslanecké sněmovny. Informace, že vláda plánuje tímto způsobem omezit volný pohyb, se hned po jednání dostala do médií. Podle Jana Hamáčka se jednalo o pracovní verzi Ministerstva vnitra. „My jsme jednu z těch verzí představili dneska ráno na té poradě a už je v médiích, že Ministerstvo vnitra chce omezit pohyb na kilometr od bydliště. Ano, byla to jedna z pracovních verzí," uvedl.

Na samotné schůzi pak takovéto omezení označil ministr Hamáček za „velmi razantní a velmi tvrdé“ a po debatě s opozicí představil místo něj návrh na omezení pohybu v rámci katastrů jednotlivých obcí.

Ministr Hamáček označil původní pracovní návrh za návrh Ministerstva vnitra a Jan Blatný se k němu na schůzi nevyjádřil. Výrok Víta Rakušana nicméně hodnotíme jako neověřitelný, jelikož se nám nepodařilo vyloučit ani potvrdit, že by na poradě předcházející schůzi Poslanecké sněmovny návrh představil právě ministr Blatný.

V pátek 12. března otevřel oblastní spolek Českého červeného kříže Kolín ve spolupráci s městem už druhé odběrové místo pro antigenní testování na onemocnění covid-19. Pro veřejnost je otevřené od pondělí do pátku od 12:00 do 19:30 a v sobotu pak od 9:00 do 19:30.

Starostou města Kolín se v roce 2019 stal Michael Kašpar. Nahradil právě Víta Rakušana, který dal přednost poslaneckému mandátu a pozici předsedy hnutí Starostové a nezávislí před starostováním ve středočeském městě. V komunálních volbách v roce 2018 získala strana Změna pro Kolín, za kterou kandidovali oba politici a která sdružuje nezávislé kandidáty a členy STAN, 62,81 procent hlasů a z 27 mandátů jich obsadila 21.

Závěrem dodejme, že Vít Rakušan poněkud nepřesně v pondělí 15. března uvedl, že k otevření testovacího centra došlo „tento týden“. K otevření však došlo o tři dny dříve v pátek 12. března, tedy v minulém týdnu. I přes tuto drobnou nepřesnost však výrok hodnotíme jako pravdivý.

11. března 2021 zveřejnil neziskový ústav STEM výsledky výzkumu, jehož tématem bylo dodržování a hodnocení protipandemických opatření a důvěra lidí ve schopnost vlády zvládat pandemii covidu-19. Výzkum vychází z dat nasbíraných během února 2021 a ukazuje, že důvěra lidí ve vládu v současné situaci dosahuje 25 % (součet kategorií „určitě ano“ a „spíše ano“).

Od loňského jara, kdy vládě důvěřovalo dle dat STEM 83 % lidí, došlo k poklesu o 58 %. K poklesu důvěry došlo rovněž ve všech sledovaných zemích, v Česku se však jedná o největší propad. Důvěra ve vládu v České republice výrazně klesla i od předchozího měření v listopadu 2020, kdy dosahovala 38 %.

Ve výroku zmiňovaných 11 % s největší pravděpodobností vychází z výzkumu (.pdf) agentury Kantar CZ, který byl vytvořen pro Českou televizi na začátku března (.pdf, str. 3). Tento výzkum mimo jiné sleduje spokojenost s politickou situací obecně, nikoliv však důvěru ve vládu. Zde data ukazují (.pdf, str. 22), že na jaře loňského roku (při první vlně covidu-19) se spokojenost s politickou situací vyšplhala až na 61 %. Následně pak probíhal postupný pokles až na současných 11 %.

„Aktuální únorová vlna odráží hodnocení situace po dalším zhoršení epidemiologické situace a po přijetí přísných opatření vládou. (…) aktuálně tak kladně situaci hodnotí pouhých 11 % občanů, což je s přehledem nové historické minimum,“ komentuje tento vývoj agentura Kantar CZ (.pdf, str. 22).

Digitalizace státu je zakotvena v programovém prohlášení (.pdf, str. 11) vlády Andreje Babiše z 27. června 2018. Bod zvaný „Digitální Česko“ zmiňuje (str. 12): „Základem Digitálního Česka bude jedna digitální identita pro každého občana, kde budou všechny služby státu dostupné na jednom místě.“

Hlavní cíl v podobě „digitální revoluce“ je zde vytyčen jako: „(…) pokrytí cenově dostupným vysokorychlostním internetem, propojení všech státních databází a elektronickou identitu pro každého občana“ (str. 11).

Vláda vydala 3. října 2018 usnesení (.pdf) č. 629 ohledně programu „Digitální Česko“, čímž schválila 3 hlavní koncepce/pilíře programu, a to:

1. Česko v digitální Evropě (v gesci Úřadu vlády, .pdf)
2. Informační koncepce ČR (v gesci Ministerstva vnitra, .pdf)
3. Digitální ekonomika a společnost (v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu, .pdf)

15. dubna 2019 vláda schválila usnesením (.pdf) č. 255 implementační plány pro „Digitální Česko“. V dokumentu (.pdf) jsou stanoveny konkrétní cíle pro rok 2019. Digitální identita je v tomto dokumentu obsažena v rámci konkrétních priorit Informační koncepce ČR. Jde o následující oblasti (.pdf, str. 4–7): 

• „Uživatelsky přívětivé a efektivní ‚on-line‘ služby pro občany a firmy“
• „Digitálně přívětivá legislativa“
• „Rozvoj celkového prostředí podporující digitální technologie“
• „Zvýšení kapacit a kompetencí zaměstnanců ve veřejné správě“
• „Efektivní a centrálně koordinované ICT veřejné správy“ 

28. března 2019 byl v Poslanecké sněmovně předložen návrh zákona o právu na digitální služby. Podle důvodové zprávy (.pdf) má zákon posílit práva občanů a firem na to, aby jim státní správa poskytovala své služby elektronicky (str. 14). Zákon byl vyhlášen v lednu 2020 ve Sbírce zákonů. Tento zákon pak má být legislativním základem jednotné digitální identity.

Jedna z oblastí týkající se digitální identity zahrnuté v implementačních plánech 2019 „Rozvoj celkového prostředí podporující digitální technologie“ (.pdf, str. 5) se týká např. využití Bankovní identity (BankID) jako poskytovatele elektronické identity (např. pro Portál občana). Návrh zákona (.pdf) umožňující využití BankID pro přihlášení do služby eGovernment (.pdf, str. 8) byl předložen v Poslanecké sněmovně 12. července 2019. Úspěšně prošel legislativním procesem a vyšel v únoru 2020 ve Sbírce zákonů jako zákon č. 49/2020 Sb.

V květnu 2020 bylo vydáno nové Shrnutí implementačních plánů pro období 2020–2021 (.pdf). Zde jsou uvedeny služby, kterých se povedlo dosáhnout (str. 2): „Přes Portál občana vyřídíme z pohodlí domova zhruba 150 služeb. Na webu Businessinfo.cz pro podnikatele je přes 1000 formulářů. Všechny chceme digitalizovat a zpřístupnit z datové schránky. Projekt BankID umožní do jednoho roku přístup ke službám státu prostřednictvím stejných přihlašovacích údajů, které využíváme do svého internetového bankovnictví. Jednoduchá dostupnost pro 5,5 milionu lidí.“

Akreditaci pro provozování Bankovní identity pro zjednodušení ověření totožnosti mají zatím ČSOB a Česká spořitelna. Komerční banka pak dostala akreditaci Ministerstva vnitra pro využívání BankID v prosinci 2020. Air Bank, Fio Banka a Moneta Money Bank se také chystají na spuštění bankovní identifikace v 1. čtvrtletí 2021, k tomuto účelu založily „Alianci pro bankovní identitu“. Další banky se následně mají k Bankovní identitě připojit v průběhu roku 2021.

Výrok Víta Rakušana, že se digitalizace v Česku „nepohla ani o centimetr“, je zjevnou nadsázkou, nelze jej tedy interpretovat doslovně. Nicméně podstata výroku, tedy že digitalizace státu stagnuje, případně se v oblasti digitalizace nic podstatného neděje, neodpovídá skutečnosti. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

OPRAVA: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý. Na základě upozornění Víta Rakušana na detailní data ze státních závěrečných účtů jsme hodnocení změnili na pravdu.

Pro posouzení vývoje počtu úředníků se zaměříme na dva ukazatele, které se ve veřejné správě používají – vývoj počtu míst a počtu zaměstnanců.

Ministerstvo vnitra vydalo Výroční zprávu o stavu veřejné správy České republiky za rok 2019 (.pdf). Co se týče počtu míst, zpráva udává, že „v roce 2019 došlo k výraznému snížení počtu služebních a pracovních míst ve služebních úřadech, a to o 2 042 míst“ (.pdf, str. 58). K 1. lednu 2020 pak snížení činilo 2 089 míst. Zpráva udává, že poklesl počet systematizovaných míst ve služebním poměru. Naopak počet míst dle zákoníku práce vzrostl o 222 (.pdf, str. 58). Z grafu níže je vidět, že počet míst podle zákoníku práce představuje cca 10 % všech míst.

Celkový počet zaměstnaneckých úvazků v obcích a krajích klesl o 1 101 v porovnání s rokem 2018 (.pdf, str. 56). Je však nutné říct, že ve statistice je zahrnuto jen cca 60 % obcí (.pdf, str. 51), dle samotného ministerstva to však je i proto, že některé obce nemají úředníky, které by mohly nahlásit. Výroční zpráva za rok 2020 pak není zatím vypracovaná.

Podle vládního návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2021 (.pdf) vzroste počet míst v organizačních složkách státu, neboť má přibýt 6 901 míst. (.pdf, sešit B, str. 30). Téměř 5 tisíc z nich má přibýt v příspěvkových organizacích státu, zejména v regionálním školství (str. 31), nikoli v organizačních složkách státu.

Přírůstek míst pro státní zaměstnance, jak již bylo naznačeno, ovšem automaticky neznamená přírůstek úředníků, neboť ne všechna místa musí být obsazena.

Co se týče úředníků zaměstnávaných státem, zde se jedná o státní zaměstnance v režimu státní služby.

Vláda v srpnu 2019 obdržela žádost „o poskytnutí dat o počtu zaměstnanců/pracovníků ve státním sektoru za roky 2017 až 2019 u všech organizačních složek státu.“ Úřad vlády nicméně tuto žádost odložil a požadované informace neposkytl.

Co se týče počtu státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru, v roce 2018 (.pdf, sešit B, str. 42) tento počet činil necelých 68 tisíc. Na základě vládního návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2020 (.pdf) byl tento počet v roce 2019 lehce přes 67 tisíc (.pdf, sešit B, str. 29).

V roce 2020 (.pdf, sešit B, str. 29) bylo v České republice necelých 65 tisíc státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru. Tato čísla však zachycují tabulkové počty míst, bez ohledu na to, zda jsou reálně obsazena či nikoliv. Snížení počtu míst tedy nemusí znamenat i reálné snížení počtu úředníků, pokud např. byla jen zrušena neobsazená místa.

Počet reálných zaměstnanců ve státní správě každoročně sleduje Národní kontrolní úřad (NKÚ). Na Stanovisko NKÚ k návrhu státního závěrečného účtu České republiky za rok 2019 nás po zveřejnění úvodního odůvodnění upozornil Vít Rakušan s tím, že z tohoto stanoviska vycházel. NKÚ v grafu (str. 40) zobrazuje vývoj počtu zaměstnanců ve státní správě, „tedy bez těch, kteří nemají status zaměstnance ve státní správě (např. učitelé, vojáci)“ (str. 39). NKÚ poukazuje na nárůst počtu zaměstnanců až na 161 tisíc v roce 2019. Tento ukazatel však nelze bez dalšího označovat za počet „úředníků“ v pravém slova smyslu, jelikož je v něm mimo jiných zahrnuto více než 40 tisíc příslušníků Policie ČR či přibližně 10 tisíc hasičů (.pdf, str. 24).

Ve svém Stanovisku NKÚ vychází z údajů obsažených v tabulkových přílohách státních závěrečných účtů. Ty obsahují data o plnění závazných počtů zaměstnanců v jednotlivých složkách státní správy. Níže vložený graf zobrazuje vývoj počtu úředníků dle státních závěrečných účtů. Jedná se (.pdf, str. 25) o zaměstnance v ústředních orgánech státní správy (str. 22) a organizačních složkách státu (str. 23). Vzhledem k obecnému významu slova úředník jsou v našem grafu vynecháni zaměstnanci obranných a bezpečnostních složek, Generálního ředitelství cel, soudů, Státního zastupitelství a Vězeňské služby (str. 24). Vynechána je také Agentura ochrany přírody a krajiny, která byla pod Ministerstvo životního prostředí včleněna až v roce 2019. Tito zaměstnanci byli v roce 2019 formálně přesunuti (str. 26) mezi „úředníky“ (str. 23), pro lepší meziroční srovnání jsme je však i pro rok 2019 ponechali mimo náš ukazatel.

Reálný počet těchto státních zaměstnanců (úředníků) za roky 2016, 2017, 2018 a 2019 (vše .pdf, str. 22–25) měl tedy opravdu v posledních letech rostoucí trend. Státní závěrečný účet za rok 2020 zatím není k dispozici, změnu mezi lety 2019 a 2020 tak zatím neznáme.

Jak bylo uvedeno výše, počet míst ve státní správě se naopak snižuje a počet zaměstnaneckých úvazků v samosprávách také. Jelikož však Vít Rakušan mluví o úřednících a ne jejich místech, navíc v kontextu kritiky přebujelé byrokracie státu a nikoli samospráv, lze výrok interpretovat tak, že hovoří pouze o úřednících státu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť počet státních úředníků dle dostupných údajů roste.

Na začátek uveďme, že Vít Rakušan používá slovo „sliboval“, které však v kontextu knihy Andreje Babiše nelze vnímat jako slib v pravém smyslu, ale spíše jako vizi, jak by měla Česká republika v budoucnu vypadat.

Andrej Babiš svou knihu O čem sním, když náhodou spím (.pdf) vydal v roce 2017. Kniha hovoří o výzvách/problémech, kterým Česká republika momentálně čelí, a jejich možných řešeních. Mezi problémy, které Babiš popisuje, například jsou: 

• velká byrokratická zátěž občanů, která by se měla vyřešit „úplnou digitalizací státu“ (str. 28)
• problém současného důchodového systému (str. 43, str. 57) a s tím spojená nízká porodnost (str. 44) a řešení pomocí změny sociálních dávek, aby se lidem vyplatilo pracovat (str. 48), a také větší podpora rodin například v podobě „konta pro rodinu“ (str. 55)
• dluhové pasti, které by se podle Babiše vyřešily legální prací dlužníků, následným placením věřitelům a z toho plynoucím možným odpuštěním části dluhu (str. 51)
• problematická sociální péče (str. 61), kterou by řešila „speciální pojištění nebo spoření na sociální péči“ nebo „konto sociálních služeb“ (str. 61)
• nákladná péče o lidi, kteří trpí onemocněními často vycházejícími ze špatného životního stylu (obezita, cukrovka, vysoký krevní tlak), a s tím spojená prevence v této oblasti (str. 67) a možná přirážka na pojistném (str. 71)
• nedostatek veřejných sportovišť (str. 82), která by dle Babišova snu měla být v každé větší obci (str. 83) a s odborníky na sportování, „kteří lidem poradí při sportování a zároveň si všimnou talentovaných dětí“ (str. 84)
• ekologické problémy (skládky, problémy s pitnou vodou) (str. 94) a s tím se pojící lepší využívání solární energie (str. 97), omezení skládkování (str. 102), "znovupoužití“ vody (str. 104)
• problémy s korupcí a boj proti ní v podobě zákona o whistleblowingu (str. 112)
• nízká důvěra občanů v politiky (str. 125–126) a řešení v podobě diskuse o zapojení více schopných lidí (str. 126), snížení počtu poslanců na polovinu (str. 129), volba poslanců přímou volbou a jen 3x za sebou (str. 130)
• úpadek znalostí českých dětí (str. 145) a východisko v podobě zvednutí platů učitelům o 50 % (str. 146), zavedení fondu „vzdělávání“ nebo „unikátního vzdělávacího portálu“ (str. 154)
• zastaralost české kultury a její budoucí oživení (str. 164)
• dopravní zastaralost a představa modernizace železničních tratí (str. 181) a dálnic (str. 185)

Předesíláme, že Vít Rakušan zde hovoří o úsporách, které může digitalizace přinést. Odkazuje přitom na Finsko a Estonsko, kterým se ale věnujeme v samostatném hodnocení. V tomto výroku pouze zjišťujeme, zdali by uspoření 2–3 % HDP skutečně v České republice znamenalo úsporu přesahující 100 mld. Kč.

V posledním roce, ke kterému jsou dostupná data (.xlsx) týkající se HDP, tedy v roce 2019, dosahoval hrubý domácí produkt výše 5 747 mld. Kč. V případě dolní 2% hranice zmiňované úspory by došlo k ušetření 115 mld. Kč. V případě horní 3% hranice úspory by byla ušetřena částka ve výši 172 mld. Kč. V obou případech se jedná o částku přes 100 mld. Kč, jak pravdivě Vít Rakušan uvádí.

Úroveň digitalizace zemí je v Evropské unii každoročně hodnocena podle Indexu digitální ekonomiky a společnosti. V tomto žebříčku je Finsko nejvíce digitalizovanou zemí v Evropské unii, Estonsko pak zaujímá 7. příčku.

Podle vyjádření někdejšího estonského premiéra Taaviho Rõivase z května 2016 Estonsko díky digitalizaci šetří 2 % HDP. Dle dat centra e-Estonia, které se zabývá digitalizací v Estonsku, zde došlo k úspoře odpovídající 2 % hrubého domácího produktu díky zavedení elektronického podpisu.

Podrobnější informace o výši úspor, které Finsku ročně přináší digitalizace, se nám nicméně ve veřejně dostupných zdrojích nalézt nepodařilo. Dodejme, že z vyjádření finského poradce ministerstva financí Olli-Pekky Rissanena z roku 2017 vyplývá, že Finsko počítá s tím, že digitalizace v této zemi skutečně úspory přinese. Podle Rissanena pak Finsko plánuje díky digitalizaci uspořit do roku 2029 až 1 miliardu euro. Jedná se nicméně pouze o cíl, kterého by finská vláda chtěla dosáhnout, a není jasné, zda k takové výši úspory opravdu dojde.

Jelikož se nám tedy ve veřejně dostupných zdrojích podařilo dohledat pouze data k estonské výši úspor, výrok hodnotíme jako neověřitelný.