ODS

Při hodnocení tohoto výroku vycházíme ze zpráv v médiích. Podle těch si ještě v roce 2009 stěžoval europoslanec Richard Falbr na nejednotnost českých europoslanců a dával za příklad slovenské europoslance, kteří se podle něj pravidelně scházejí před štrasburskou schůzí na snídani.

Od té doby však začaly fungovat podobné schůzky i mezi 22 českými europoslanci. Zprávy hovoří o tradičních úterních snídaních, kterých se v posledních letech zúčastnili například ředitelé veřejnoprávních médií, generální ředitelé Českých drah a SŽDC, zástupci Ministerstva dopravy, ministr pro evropské záležitosti nebo zástupci ČEPS a Svazu chemického průmyslu.

Ze zpráv vyplývá, že europoslanci si se svými hosty vyměňovali stanoviska k aktuální agendě, která pak mohli použít při tvorbě legislativy. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Na základě e-mailové odpovědi Ing. Ladislava Nováka, ředitele Svazu chemického průmyslu České republiky (SCHP), hodnotíme výrok jako pravdivý. K tomuto hodnocení připojujeme odpověď na náš dotaz v plném znění:

Dobrý den

mohu potvrdit, že ke komunikaci Svazu s našimi europoslanci docházelo v průběhu projednávání Nařízení REACH v letech 2004-2006 naprosto pravidelně a často – jednal jsem s nimi převážně já, jak formou zasílání emailů, tak formou osobních schůzek v Bruselu, Štrasburku i v ČR. Osobních schůzek bylo nespočet a vždy byly konstruktivní a věcné.

S pozdravem

Ladislav Novák

Nařízení (.pdf) Evropského parlamentu a Rady č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals, tzv. REACH) sjednocuje a přibližuje legislativu týkající se chemických látek a posuzuje jejich vliv na zdraví a životní prostředí.

Látky budou muset být také registrovány v databázi nově zřízené Evropské chemické agentury v Helsinkách. Nařízení bylo podepsáno 18. prosince 2006 a v platnost vstoupilo dne 1. června 2007 (str. 69). Pokud jde o termín "nejsložitější směrnice", toto nařízení nahrazuje (.pdf) 45 současných předpisů. Server EUobserver toto nařízení skutečně označuje jako " nejkomplexnější v evropské historii " (cit. z angl. originálu).

Legislativní proces přijetí Směrnice o službách byl velice zdlouhavý. Oproti původnímu návrhu byla ze směrnice nakonec vyjmuta řada částí a Jan Zahradil se v době projednávání normy k jejímu omezení veřejně ohradil. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Směrnice o službách na vnitřním trhu upravuje poskytování služeb při usazení v jiném členském státě a také poskytování služeb přes hranice. Týká se jak poskytování služeb spotřebitelům, tak podnikům a podnikatelům. Je postavena na principu nediskriminace na základě státní příslušnosti v přístupu ke službám, a to jak pro příjemce, tak především pro poskytovatele. Směrnice pro ně poskytuje nediskriminační podmínky při usazování v jiném členském státě (čl. 9–10).

Směrnice byla přijata v roce 2006. Celý legislativní proces byl přitom nebývale komplikovaný (završení prvního čtení v Evropském parlamentu trvalo dva roky), což mělo dva důvody:

1. Norma měla zahrnovat skoro všechny služby.
2. Směrnice obsahovala tzv. princip země původu, což v podstatě mělo znamenat, že by v Evropské unii šlo podnikat na jeden živnostenský list nebo podobné oprávnění.

Řada služeb byla nakonec ze směrnice vyňata. Patřily mezi ně například: služby obecného zájmu nehospodářské povahy, finanční služby, zdravotní služby, audiovizuální služby, činnosti spojené s výkonem veřejné moci, telekomunikační služby, soukromé bezpečnostní služby, hazardní hry, sociální služby či poštovní služby. Nakonec také sešlo z principu země původu.

Jan Zahradil se podepsal pod společnou deklaraci skupiny poslanců z klubu Evropské lidové strany a Evropských demokratů (ELS-ED). Poslanci v ní vyjadřují zklamání nad výslednou podobou směrnice, jejíž obsah byl dle jejich názoru rozmělněn a oslaben, protože směrnice byla zbavena řady klíčových bodů. Směrnice podle nich například nadále zachovává omezení ve svobodě vysílání pracovníků a odporuje tak základním principům Evropského společenství.

Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.

Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.

Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.

Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.

Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož institut žluté karty byl od jejího zavedení v roce 2009 úspěšně použit pouze dvakrát.

Žlutá (a na něj navazující oranžová) karta je mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů. Ty mohou vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům EU hned na počátku legislativního procesu, a to formou stanoviska vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity (tj. v případech, kdy jsou parlamenty přesvědčeny, že by se konkrétní otázka efektivněji vyřešila na úrovni národní než na evropské).

Mechanismus žluté karty je pak spuštěn, pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží odmítavé stanovisko. Návrh je následně přezkoumán Komisí. Tento mechanismus byl do čl. 12 Smlouvy o EU implementován Lisabonskou smlouvou jejím vstupem v platnost 1. prosince 2009 (Změny po Lisabonské smlouvě, Euroskop.cz).

Žlutá karta byla úspěšně uplatněna pouze ve dvou případech, a to zaprvé stran evropské legislativní úpravy práva na stávku a zadruhé stran vytvoření evropského státního zastupitelství (evropské prokuratury). (The EU's 'yellow card' comes of age: Subsidiarity unbound? 12. 11. 2013, CER.org.uk) V obrovském množství legislativy, kterou Evropská unie každoročně přijímá, je použití mechanismu žluté karty tedy velmi vzácné.

Technicky kontrolu kvality potravin na území České republiky skutečně zajišťují místní orgány (viz např. zde), a proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pro doplnění však můžeme uvést, že zde existuje poměrně vysoká míra zapojení těchto orgánů do právního a institucionálního rámce nastaveného EU.

Provázanost funguje například ve vztahu Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) k zajištění bezpečnosti potravin. Zde se SZPI například podílí na přípravě kontrolních misí z Potravinového a veterinárního úřadu spadající pod SANCO (Generální ředitelství EK pro zdraví a spotřebitele; ang.). Způsob prováděných kontrol je navíc pravidelně auditován (ang.).

SZPI dále spolupracuje s Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA; ang.) a podílí se na činnosti Systému rychlého varování pro potraviny a krmiva koordinovaného prostřednictvím SANCO.

EU taktéž formuluje vlastní politiku zaměřenou na kvalitu potravin, přičemž definuje kategorie (.pdf; ang.) Chráněné označení původu, Chráněné zeměpisné označení nebo Zaručená tradiční specialita. Kontrolní funkce je pak na základě čl. 36 nařízení (.pdf) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin delegována na jednotlivé členské státy, kdy "[...]členské státy určí orgán nebo orgány příslušné k provádění úředních kontrol za účelem ověření toho, zda jsou dodržovány právní požadavky týkající se režimů jakosti zřízených tímto nařízením".

Z diskutujících (Falbr – PSE, Ransdorf – GUE/NGL, Roithová – PPE-DE, Zahradil – PPE-DE) hlasovali (.pdf, str. 75) pro přijetí Lisabonské smlouvy Falbr a Roithová, Ransdorf byl proti a Zahradil se zdržel.

Není tedy pravda, že by Zahradil "na rozdíl od ostatních" přítomných Lisabonskou smlouvu nepodpořil, neboť sice sám aktivně pro nehlasoval, nicméně oproti němu europoslanec Ransdorf byl proti přijetí Smlouvy.

Zmíněný výrok Bohuslava Sobotky zazněl z pozice ministra financí v rozhovoru pro MF DNES z 17. května 2003 a zněl přesně: “ Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí. Byli bychom blázni, pokud bychom trvali na něčem, co není ekonomicky reálné, a tlačili zemi do větších schodků jen proto, abychom prosadili naše politické sliby“ (MF DNES, 17.5.2003, Sobotka: Naše sliby nebyly reálné).

Oproti tomu je často připomínáno tvrzení jeho tehdejšího stranického šéfa a současného poradce Vladimíra Špidly z předcházející volební kampaně, kdy tvrdil, že “z droje jsou ”. Tento výrok zazněl například v rozhovoru pro časopis Týden z 3. června 2002.

“ Týden: Vláda před volbami objíždí republiku a v regionech slibuje stamiliardy. Deset miliard pro obchvat Prahy, třicet miliard v Brně na přesun nádraží atd. Kde na to příští vláda vezme?

V. Špidla: Všechny naše sliby jsou zcela seriózní. Žádný není nekrytý. Buď jsou k dispozici předpokládatelné zdroje, nebo je znám proces, jak zdroje získat. Přečtěte si vládní usnesení o Praze a zjistíte, že tam není uvedena žádná částka. Bylo pouze stanoveno, že fond dopravní infrastruktury se na tom bude podílet. Z předpokládaných privatizací se do fondu vloží několik desítek miliard. Čili vláda schvaluje, že okruh Praha je součástí celé dopravní infrastruktury státu a budou do něj zapojeny prostředky z centrálního rozpočtu. Ty zdroje jsou.“

(Týden, 3.6.2002, Špidla: Běžec po levé noze)

Zmíněné body se skutečně objevily v programovém prohlášení vlády Vladimíra Špidly v roce 2002 (.pdf), proto je výrok hodnocen jako pravdivý. Jako jednu z hlavních priorit si tehdejší vláda stanovila „rozvíjení sociálního státu na základě sociálně tržního a ekologicky orientovaného hospodářství a při udržení sociální soudržnosti a sociálního smíru“ (str. 2).

Jedním z bodů programového prohlášení bylo též provedení důchodové reformy. Vláda doslova deklarovala, že „[...] zabezpečí růst reálné úrovně vyplácených důchodů“ (str. 18).

V rámci programového prohlášení byl taktéž zmíněn růst reálných mezd. Konkrétně můžeme citovat pasáž, kdy „[v]láda bude hospodářskou politikou vytvářet podmínky pro růst produktivity práce a reálných mezd tak, aby se postupně snižoval rozdíl v úrovni odměňování mezi Českou republikou a Evropskou unií“ (str. 18).

V jistém smyslu bylo přislíbeno i navyšování některých sociálních dávek. Příkladem je rodinná politika, kde podle programového prohlášení „[v]láda ve vazbě na vývoj veřejných rozpočtů rozvine vyvážený systém podpory rodin s dětmi. přídavek na dítě vláda navrhne jako příspěvek společnosti na výživu a výchovu dětí, který má náležet všem dětem bez rozdílu, ve stejné výši a diferencovaný pouze podle věku dítěte s tím, že jeho součástí bude jednorázový školní příspěvek zvyšující se podle stupně školního vzdělání“ (str. 19).

Rozvoj infrastruktury byl zmíněn v souvislosti s dopravní politikou. „Vláda podpoří další rozvoj dopravní infrastruktury z veřejných i soukromých zdrojů s využitím fondů Evropské unie. Zaměří se na modernizaci železničních koridorů a výstavbu nových úseků dálnic a rychlostních komunikací zejména ve vazbě na transevropské dopravní sítě. Podpoří přestavbu velkých železničních uzlů a rozvoj dopravně logistických center v návaznosti na hospodářské zóny“ (str. 11).

O čísle půl milionu živnostníků využívajících výdajové paušály hovoří např. články uveřejněné na zpravodajském serveru ČT 24 (články z 9.1. 2012 a 24.3. 2012), portálu Ihned.cz (článek z 21. 1. 2012), severu měšec.cz (článek z 16.1. 2012). Statistiky orgánů veřejné správy zabývajících se problematikou živnostenského podnikání – především Ministerstvo financí či Generální finanční ředitelství – se nám nepodařilo nalézt. I přesto s ohledem na četnost zdrojů potvrzujících výrok jej označujeme jako pravdivý.