Piráti

Výbor pro bezpečnost Poslanecké sněmovny zasedal v tomto volebním období dosud celkem 56×, z některých schůzí však vzhledem k utajovaným informacím nebyl pořízen zápis. Podívejme se tedy na jednotlivé schůze, jejich zápisy a také jednotlivá usnesení z jednání, kde nebyl pořízen zápis.

Na jednáních č. 18 (.pdf, str  6), 21 (.pdf, str. 2) a 22 (.pdf, str. 2) poslanci projednávali vládní návrh zákona, kterým se mimo jiné mění zákon o Bezpečnostní informační službě (BIS). Výsledkem jednání byla dvě usnesení, ve kterých se výbor vyjádřil k návrhu jako celku (.pdf) a k pozměňovacím návrhům (.pdf). Činnost BIS nijak nehodnotil.

V prosinci 2019 se jednání bezpečnostního výboru účastnil ředitel BIS Michal Koudelka, řeč však byla o 5G sítích (.pdf, str. 8), nikoliv o činnosti BIS. Výbor informace poskytnuté mj. Michalem Koudelkou pouze vzal (.pdf) na vědomí. 

V květnu 2020 bezpečnostní výbor projednával (.pdf) „informaci ředitele Bezpečnostní informační služby k některým článkům uveřejněným v předchozích dvou týdnech v internetovém vydání periodika Respekt“ – jednalo se o tzv. kauzu ricin. Výbor tuto (neveřejnou) informaci vzal (.pdf) na vědomí a vyjádřil „podporu opatřením Bezpečnostní informační služby proti působení cizích zpravodajských služeb“.

Na 44. jednání výboru v listopadu 2020 poslanci jednali (.pdf, str. 8) o rozpočtu BIS na rok 2021. Tato část jednání však byla vzhledem k utajovaným informacím uzavřena, a zápis z ní tak není dostupný. Výbor následně návrh rozpočtové kapitoly odsouhlasil (.pdf). Obdobná usnesení výbor přijal i v letech 2019 (.pdf) a 2018 (.pdf). V těchto letech navíc příslušníkům BIS poděkoval za jejich službu České republice.

Významná byla schůze bezpečnostního výboru 19. dubna 2021, na které poslanci společně s ministrem vnitra Hamáčkem, ředitelem BIS Koudelkou a dalšími představiteli bezpečnostních sborů řešili (.pdf) důsledky odhalení tzv. kauzy Vrbětice. Tehdy výbor přijal usnesení (.pdf), ve kterém vyslovil poděkování „Ministerstvu vnitra, Ministerstvu zahraničních věcí, Bezpečnostní informační službě, Úřadu pro zahraniční styky a informace, Vojenskému zpravodajství, Policii České republiky a Nejvyššímu státnímu zastupitelství a všem, kteří se podíleli na ztotožňování činnosti příslušníků GRU na území České republiky“.

Na jedné z dalších schůzí, 13. května 2021, bezpečnostní výbor projednal návrh státního závěrečného účtu, respektive jeho kapitolu týkající se Bezpečnostní informační služby a vyslovil (.pdf) s ním souhlas. Doplňme, že obdobné usnesení výbor přijal i v roce 2020, 2019 a 2018 (vše .pdf).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož výbor pro bezpečnost Poslanecké sněmovny opakovaně vyjádřil podporu Bezpečnostní informační službě a jejím příslušníkům. Zároveň vždy odsouhlasil návrhy rozpočtů BIS i její závěrečné účty.

Z výroku není zcela zřejmé, co konkrétně má být podle poslance Františka Kopřivy obsahem rezolucí OSN. Předpokládáme, že zde hovoří o tom, že některá z rezolucí OSN uvádí, že Izrael okupuje část palestinského území. Taková usnesení skutečně existují. Jedná se například o rezoluci Rady bezpečnosti OSN z prosince 2016 (.pdf). V ní je také kromě jiného obsažen požadavek, aby Izrael „okamžitě a zcela ukončil veškeré osídlování na okupovaných palestinských územích, včetně východního Jeruzaléma“ (.pdf, str. 2). 

Výstavbu židovských osad na tomto území považuje OSN za zjevné porušení mezinárodního práva (.pdf, str. 2), které ohrožuje možnost dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu (.pdf, str. 1). Podobná vyjádření poté obsahují například i rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2017 (.pdf str. 1–3) či z roku 2020 (.pdf, str. 3).

Postupné rozšiřování židovských osad na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě Palestinci označují za tzv. salámovou metodu. 

Dále uveďme, že Rada bezpečnosti OSN v rezoluci z roku 2016 (.pdf, str. 1) kromě výstavby a rozšiřování izraelských osad odsoudila například také „vystěhovávání palestinských civilistů“, které ve výroku František Kopřiva zmiňuje.

Co se týče dvoustátního řešení, zmínka o vzniku samostatného arabského státu je obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN.

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu s rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada následně Chartu upravila a rozšířila v roce 1968.

Na konci 80. let poté Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání.

Doplňme, že nutnost dvoustátního řešení konfliktu, tzn. nutnost vzniku palestinského státu, OSN zdůrazňuje např. také v rezoluci (.pdf, str. 5) přijaté Valným shromážděním OSN v roce 2011.

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Zákon o státním zastupitelství byl naposledy novelizován návrhem (.pdf), který vláda, zastoupená tehdejším ministrem spravedlnosti Kněžínkem, předložila Poslanecké sněmovně 20. listopadu 2018. Návrh byl schválen Sněmovnou i Senátem. Prezident poté zákon podepsal a novela nabyla účinnosti 1. prosince 2019. Nejzásadnějším bodem této novely bylo připojení nových ustanovení o úřadu evropského veřejného žalobce do zákona.

Záměr prosadit novelu zákona o státním zastupitelství pak ministryně spravedlnosti Benešová představila v polovině roku 2019. Součástí návrhu (.docx) byla i novela zákona č. 7/2002 Sb. (zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů).

Dle původního plánu měla novela nabýt účinnosti 1. ledna 2022. Po sporech, které se o podobě novely rozhořely ve vládní koalici, však zákon Poslanecké sněmovně vůbec nebyl předložen.

Pro kontext dodejme, že v Poslanecké sněmovně momentálně na projednání čekají dva opoziční návrhy novely (tisk 476 a 524) zákona o státním zastupitelství. Vláda zaujala nesouhlasné stanovisko jak ke sněmovnímu tisku 476 (.pdf), tak k tisku 524 (.pdf).

Co se týče zákona o ochraně oznamovatelů korupce, návrh zákona o ochraně oznamovatelů (.pdf) byl vládou schválen 1. února 2021. Marie Benešová na tiskové konferenci uvedla: „Pokud jde o moji agendu, tak dnes vláda schválila (…) protikorupční zákon, a to o ochraně oznamovatelů.“

Prosazení tohoto zákona je součástí programového prohlášení vlády (.pdf, str. 24). Návrh byl předložen Poslanecké sněmovně 9. února 2021. Zpravodajem návrhu se stal poslanec Grospič a garančním výborem výbor Ústavně právní. Návrh však zatím k 6. květnu 2021 nepostoupil do prvního čtení. Zákon tedy pochopitelně dosud nebyl prosazen.

Elektronický monitorovací systém (.pdf) sloužící k dálkovému monitoringu osob ve výkonu trestu začala Česká republika poprvé využívat již v září 2018. Jedná se o zařízení v podobě pásku s krabičkou, která monitorují pohyb sledovaných osob. Využívají se především při trestu domácího vězení či soudním zákazu přiblížení. Jejich konkrétní zákonná využití upravuje například § 334b nebo § 360a trestního řádu.

K 2. květnu 2021 je v České republice evidováno 102 osob monitorovaných systémem elektronických náramků. Z toho 52 osob je kontrolováno z důvodu nahrazení vazby dohledem, 47 osob je ve výkonu trestu domácího vězení, zbývající 3 osoby jsou monitorovány kvůli podmíněnému propuštění s dohledem. Od začátku roku 2020 celkový počet monitorovaných osob klesá.

Podle Probační a mediační služby bylo v říjnu 2019 v České republice k dispozici 280 těchto zařízení. Dalších 120 měla do České republiky dopravit izraelská firma SuperCom ještě tentýž měsíc. Dodávka se však zpozdila o více než 6 měsíců, některé z doručených přístrojů byly navíc nefunkční. V květnu 2020 tak ministryně spravedlnosti Marie Benešová avizovala, že plánuje ukončit spolupráci s touto firmou a vypsat nové výběrové řízení.

Český právní řád neuznává manželství stejnopohlavních párů, která byla uzavřena v zahraničí. V českém kontextu lze na tyto svazky hledět jen jako na registrované partnerství, protože to je jediná forma „trvalého společenství dvou osob“ (§ 1 odst. 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství), kterou česká právní úprava dovoluje uzavřít osobám stejného pohlaví. To potvrzuje například i rozsudek (.pdf) Nejvyššího správního soudu, podle kterého brněnská matrika postupovala správně, když neuznala svazek dvou mužů uzavřený v Nizozemsku jako manželství v České republice.

Česká právní úprava manželství a registrovaného partnerství se v mnohém odlišuje. V tomto ohledu je klíčový § 3020 občanského zákoníku. Podle tohoto paragrafu se registrované partnerství neřídí ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy v oblasti rodinného práva. To tedy znamená, že například právní vztahy mezi registrovanými partnery a dětmi v jejich péči nemají stejnou právní úpravu jako obdobné vztahy v manželství.

Nejdiskutovanějším rozdílem mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím je osvojení. České právo neumožňuje společné osvojení dítěte stejnopohlavním párem, a proto ani není možné uznávat zahraniční osvojení dítěte stejnopohlavním párem, což potvrdil ve svém nálezu (.pdf) i Ústavní soud.

Odlišně je v českém právu upraveno tzv. individuální osvojení dítěte. Jedná se o situaci, kdy si jeden z partnerů osvojí dítě, druhý partner ovšem nemá k tomuto dítěti i nadále de facto žádný právní vztah. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, původně obsahoval ustanovení, které tento postup zakazovalo, Ústavní soud jej ale ve svém nálezu Pl. ÚS 7/15 z roku 2016 zrušil. Zákon tedy stále neumožňuje, aby si partner tzv. „přisvojil“ dítě svého partnera, jak je to dovoleno v případě manželů.

Podle § 13 odst. 3 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, má sice partner, který se podílí na výchově dítěte, „povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte“, nevzniká mu ovšem automaticky zákonné zastoupení dítěte. Ocitá se tak v pozici tzv. sociálního rodiče (str. 75), který nemá k dítěti, na jehož výchově se podílí, téměř žádný právní vztah. Z toho důvodu by mu mohlo být dítě odebráno v případě úmrtí partnera, jenž je rodičem dítěte i podle právní úpravy.

Registrované partnerství lze uzavřít jen na některých matrikách. Podle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, lidé vstupující do registrovaného partnerství „činí prohlášení osobně před matrikářem registrujícího matričního úřadu“. Seznam těchto registrujících matričních úřadů, které o partnerství provádějí zápis, lze nalézt ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 207/2001 Sb.

S výjimkou Středočeského kraje se vždy jedná o úřad sídlící v krajském městě. Celkem je tedy evidováno 14 úřadů, na kterých lze uzavřít registrované partnerství. V tomto případě například nehraje roli trvalé bydliště partnerů.

Uveďme, že uzavření manželství se liší už z toho důvodu, že svazek může být církevní nebo civilní (občanský). V případě svazku civilního je nutné se obrátit na matriční úřad, do jehož správního obvodu spadá místo obřadu. Podle dokumentu (.pdf, str. 2) Ministerstva vnitra i webu státní správy se v České republice nachází přes 1270 úřadů, které poskytují matriční služby, včetně obřadů.

V případě církevního obřadu „je nutné se obrátit na osobu pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností“. Místo obřadu poté určují vnitřní předpisy dané církve. Typicky se tedy v případě křesťanských církví jedná o kostely či kaple, kterých je v České republice několik tisíc.

Na závěr zmiňme, že nelze zcela objektivně zhodnotit poměrně subjektivní tvrzení, že „lze manželství uzavřít téměř kdekoliv“. Obecně však můžeme říct, že 14 registrujících matričních úřadů je v porovnání s počtem běžných matrik či kostelů, který se pohybuje v řádu tisíců, nízké číslo. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Kopřiva mluví o návrhu novely občanského zákoníku a dalších zákonů, který předložila skupina poslanců zastoupená právě Františkem Kopřivou. Tento návrh byl projednáván v prvním čtení 29. dubna 2021.

Všechny změny v občanském zákoníku podle zmiňovaného návrhu (.pdf, str. 1–2) vycházejí pouze z možnosti uzavření manželského svazku také stejnopohlavním párům. Jde tedy pouze o formální úpravy, které podle kontextu spojení „muž a žena“ nahrazují výrazem „dva lidé“.

Změny stejného typu předpokládá návrh také u zákonů č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení (.pdf, str. 9–12), a zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech (.pdf, str. 6).

Ke znění zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se návrhem přidává (.pdf, str. 4) § 51a o nároku na vdovecký důchod také pro manžele stejného pohlaví: „Stanovení této hlavy platí obdobně pro nárok vdovy na vdovecký důchod po manželce a nárok vdovce na vdovecký důchod po manželovi.“ Ostatní ustanovení tohoto zákona zůstávají nezměněna.

Znění § 21 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, návrh částečně upravuje (.pdf, str. 13), jelikož je bezpředmětné, aby v případě uzákonění manželství bez ohledu na pohlaví obsahovalo část o zániku manželství v případě změny pohlaví jednoho z manželů.

Celkově je ve zvláštní části návrhu (.pdf, str. 26 a násl.) několikrát deklarováno, že jeho zájmem není měnit procesní záležitosti platných zákonů. Cílem je pouze práva a povinnosti manželů rozšířit také na stejnopohlavní manžele.

Ke dni 30. dubna 2021 bylo stejnopohlavní manželství oficiálně legalizováno ve 29 státech světa. Více než polovina zemí, které umožňují manželství osob stejného pohlaví, je v západní Evropě. Státem, který jako první schválil stejnopohlavní sňatky, bylo Nizozemsko. Zákon o možnosti stejnopohlavních manželství zde začal platit 1. dubna 2001. Naposledy bylo stejnopohlavní manželství uzákoněno 26. května 2020 v Kostarice, která se tak stala první zemí Střední Ameriky, kde mohou lidé stejného pohlaví uzavřít manželství. Mezi další státy umožňující stejnopohlavní sňatky patří například Brazílie, Kanada, Španělsko či Švédsko, ze sousedních států je to pak Německo a Rakousko.

Celkem 34 dalších zemí uznává určitou formu občanského partnerství pro páry stejného pohlaví. Jednou z nich je i uzavření registrovaného partnerství, které umožňuje také Česká republika. Doplňme, že o možnosti uzavření stejnopohlavního manželství se jedná např. také ve Švýcarsku.

Přestože stejnopohlavní manželství je legální pouze v 29 státech světa, a ne ve více než 30, jak uvádí poslanec Kopřiva, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož se poslanec uvedenou hodnotou vešel do 10% tolerančního pásma.

Poslanec Kopřiva ve svém výroku poukazuje také na to, že se v zemích, kde byly stejnopohlavní sňatky legalizovány, v podstatě nic nezměnilo. Zjevně tak upozorňuje na fakt, že tato legislativní změna neměla žádný zásadní vliv na fungování tamních společností či rodin. Toto tvrzení je však poměrně obecné a jako takové jej nedokážeme posoudit.

Na schůzi Poslanecké sněmovny dne 29. dubna 2021 byl projednáván návrh novely zákona (.pdf), který by uzákonil sňatky stejnopohlavních párů. Návrh prošel prvním čtením, a zamíří tedy k projednání ve výborech. Sněmovní výbory mají na projednání 80 dní.

Při debatě se proti návrhu vymezili především předseda SPD Tomio Okamura a zástupci KDU-ČSL. Jedná se o strany, které naopak podporují zakotvení manželství jako svazku muže a ženy (.pdf, str. 2) do Listiny základních práv a svobod. Předseda SPD Tomio Okamura rovněž odmítl, aby se párům stejného pohlaví umožnila adopce.

V Událostech, komentářích poslanec František Kopřiva (Piráti) zmínil návrh Patrika Nachera (nestr. za ANO), který údajně obsahuje koncept rovných práv pro všechny typy svazků, avšak bez titulu „manželství“ pro stejnopohlavní páry. Ověřujeme tedy, zda takový návrh byl ve Sněmovně Patrikem Nacherem předložen.

Patrik Nacher později v pořadu uvedl (video, čas 6:32–6:43): „Ten návrh tady je (…), týká se to asi šesti nebo sedmi norem a zákonů a já v té chvíli jsem ho prostě stáhl, mám ho v šuplíku.“ Uveďme, že Patrik Nacher se o návrhu zmínil rovněž na Twitteru.

Poslanec Nacher o tomto návrhu hovořil také na půdě Sněmovny: „Já jsem původně přišel s konceptem, který se dá popsat větou ‚práva ano, manželství ne‘, tedy narovnat ta práva (…), ať už je to společné jmění manželů, příjmení, možnost oddávat před starostou, ne před matrikářkou, dva dny dovolené, příbuzenské vztahy, dědictví a tak dále, a tak dále. To prostě prostupuje několika zákony, ale aby se to nejmenovalo manželství. Tenkrát ten koncept byl postaven, že by se to jmenovalo partnerství, nikoliv registrované partnerství, ale partnerství.“

Avšak žádný takový návrh nebyl 29. dubna 2021 poslancem Nacherem na 100. schůzi Poslanecké sněmovny oficiálně předložen. Dodejme, že sněmovní tisk, jehož byl Patrik Nacher předkladatelem, se týkal návrhu novelizace trestního zákoníku (.pdf).

Stejně tak nebyl předložen žádný pozměňovací návrh, jelikož daná novela zákona se doposud nedostala do druhého čtení v Poslanecké sněmovně, kdy v podrobné rozpravě mohou být předkládány pozměňovací návrhy jednotlivými poslanci. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Františka Kopřivy jako pravdivý.