SPD

Před vypuknutím sporů o nezávislost v 90. letech 20. století bylo Kosovo jednou ze dvou autonomních oblastí Srbské republiky, jedné z republik tehdejší federativní Jugoslávie. Přijetím nové srbské ústavy 28. září 1990 došlo ke zrušení (str. 61) politické autonomie obou srbských autonomních oblastí. Přesněji se jednalo o Socialistickou autonomní oblast Kosovo a Socialistickou autonomní oblast Vojvodina. Obě oblasti se tedy staly opět pevnou součástí Srbska a přišly o svoji částečnou autonomii.

V Kosovu se v roce 1991 konalo neoficiální referendum o vyhlášení nezávislosti a samostatného státu. Drtivá většina, 99,7 % obyvatel, podpořila vyhlášení kosovské nezávislosti, které proběhlo (.pdf, str. 452) 22. září 1991.

K eskalaci napětí mezi Srbskem a Kosovem docházelo postupně (str. 41) již od konce 80. let. V únoru 1998 (.pdf, str. 54–55) došlo k napadení a zabití několika desítek kosovských Albánců. Napětí následně přerostlo v ozbrojený konflikt mezi kosovskými povstalci a tehdejší Jugoslávií. Po snahách o mírové jednání byly 24. března 1999 zahájeny vojenské nálety NATO v rámci operace Spojenecká síla. V rámci přibližně 38 000 vojenských výpadů došlo k bombardování různých taktických cílů v Jugoslávii. Operace se zúčastnilo čtrnáct zemí zapojených v Severoatlantické organizaci, mezi nimi také armáda Spojených států amerických. Doplňme, že tato operace byla schválena také tehdejší vládou České republiky v čele s Milošem Zemanem.

Organizace spojených národů 10. června 1999 přijala rezoluci č. 1244 (.pdf), která oprávnila mezinárodní a vojenskou přítomnost v Kosovu a také umožnila zavedení Mise OSN v Kosovu (UNMIK). Kosovo tedy přešlo pod přímou správu OSN. Na klid a stabilitu v Kosovu dohlíží také jednotky NATO v rámci mise Kosovo force (KFOR). Obě mise, jak OSN, tak NATO, působí v Kosovu do dnešní doby.

Kosovské národní shromáždění 17. února 2008 přijalo deklaraci nezávislosti, čímž vyhlásilo nezávislost a svrchovanost svého státu. Vyhlášení nezávislosti prověřil také Mezinárodní soudní dvůr v Haagu a potvrdil, že vyhlášení nezávislosti neodporuje (str. 53) mezinárodnímu právu. Mezinárodní soudní dvůr tak odmítl žalobu Srbska, že vyhlášení nezávislosti Kosova narušuje územní celistvost Srbska.

V Kosovu tedy, na rozdíl od případu Krymu, na který poukazuje Ivan David, nedošlo k připojení území k jinému státu (anexi). Kosovo po odtržení od Srbska, respektive Jugoslávie, bylo pod správou OSN a později vyhlásilo nezávislost. Výrok Ivana Davida proto hodnotíme jako nepravdivý.

Někdejší ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana Ivan David byl zástupcem navrhovatele, tedy vlády, která přišla s návrhem zákona (.doc) o ochraně veřejného zdraví. Vládní návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně dne 10. března 1999. Na 13. schůzi Poslanecké sněmovny dne 1. června 1999 byl zákon v prvním čtení vrácen (.doc) k dopracování.

Dle tehdejšího znění zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, § 90 odst. 2 (dnes odst. 7), je možné v prvém čtení zákon zamítnout, vrátit navrhovateli k dopracování, nebo ho přikázat příslušnému výboru a pokračovat tak v legislativním procesu. Odmítnutí, o kterém hovoří europoslanec Ivan David ve výroku, jednací řád nezná.

Na druhou stranu je možné ve vztahu k výroku hovořit o odmítnutí podoby zákona, kterou Ivan David prosazoval. Vrácení k dopracování spočívá ve stanovení námitek, které poslanci k návrhu zákona mají a které by měly být ve stanovené lhůtě zapracovány. Vrácení k dopracování bylo prosazeno ve hlasování především opozičními poslanci. Skutečně tedy ve své podstatě návrh zákona odmítnut byl.

Nový návrh zákona o ochraně veřejného zdraví byl nakonec předložen 10. února 2000 a Sněmovnou schválen 25. května 2000, následně byl 11. srpna 2000 vyhlášen jako zákon č. 258/2000 Sb. Dodejme, že předmětem hodnocení není srovnání obou návrhů z obsahového hlediska.

Předně uveďme, že v tomto odůvodnění neověřujeme, zda je Evropská komise schopná si způsobilost společností dopředu zjistit. Předmětem našeho hodnocení je především druhá část výroku, tedy jestli jsou zmínky o počtu dodávaných dávek vakcín proti covidu-19 skutečně utajené.

Evropská komise a členské státy se v rámci jednotné evropské strategie pro očkovací látky, jejímž cílem je především urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti covidu-19, dohodly na společném postupu. Evropská komise tak jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi smlouvy na dodávky očkovacích látek. Jako první Komise 27. srpna 2020 uzavřela smlouvu právě se společností AstraZeneca.

Na začátku ledna 2021 Komise uvedla, že části smluv jsou a budou důvěrné, ať už kvůli situaci na trhu, obchodním zájmům, citlivým informacím o vyjednávání nebo výrobním plánům. 29. ledna následně Evropská komise smlouvu se společností AstraZeneca zveřejnila v upravené podobě, ve které jsou začerněné například počty dávek vakcín (.pdf, str. 11).

Plné znění této smlouvy však 19. února 2021 publikovala italská veřejnoprávní televize RAI (.pdf). Dostupný je zde tak i bod 5.1 (.pdf, str. 11), který Komise nezveřejnila. V něm se AstraZeneca zavazuje Evropské unii dodat „přibližně 30 až 40 milionů dávek do konce roku 2020, 80 až 100 milionů dávek v 1. čtvrtletí roku 2021“ a zbytek z celkových 300 milionů dávek (str. 2) ve 2. čtvrtletí. Na konci smlouvy lze také nalézt předpokládaný časový rozvrh dodávek za jednotlivé měsíce (str. 40).

Ačkoliv tuto smlouvu Evropská komise nezveřejnila a její části byly tajné, celé znění smlouvy publikovala italská stanice RAI a je tedy dnes dostupné veřejnosti. Ivan David správně upozorňuje na to, že Evropská komise plné znění smlouvy dodnes nezveřejnila, uvádí však, že jsou některé části smluv dodnes utajené. Tím vyvolává dojem, že veřejnost tato ustanovení dodnes nezná. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Pro kontext uveďme, že zveřejnění této smlouvy souvisí se sporem Komise se společností AstraZeneca, který nastal kvůli tomu, že tato firma za první čtvrtletí roku 2021 do EU nedodala dohodnuté množství vakcín. Doplňme, že v pátek 23. dubna Evropská komise na společnost AstraZeneca podala žalobu. „Důvodem je, že některé části smlouvy nebyly dodrženy a společnost nedokázala přijít se spolehlivou strategií, která by zajistila včasné doručení vakcín,“ uvedl mluvčí Evropské komise Stefan De Keersmaecker.

17. června 2020 Evropská komise zveřejnila vakcinační strategii EU, která měla urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti onemocnění covid-19. V rámci této strategie se země EU dohodly na společném postupu, jehož součástí je také to, že Evropská komise jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi předběžné kupní smlouvy na dodávky očkovacích látek. Vakcíny pak mají být jednotlivým zemím EU rozdělovány poměrně podle jejich počtu obyvatel (.pdf, str. 3).

Členské státy se také zavázaly k tomu, že budou uzavírat samostatné dohody jen s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU (.pdf, str. 2, čl. 7).

Toho využilo Slovensko a kvůli pomalé vakcinaci způsobené nedostatkem očkovacích látek bývalý premiér Igor Matovič na přelomu února a března 2021 nakoupil dva miliony dávek ruské vakcíny Sputnik V, která nicméně ještě není registrovaná Evropskou lékovou agenturou (EMA). „Dva miliony vakcín pomohou očkovat milion lidí na Slovensku,“ řekl tehdejší předseda slovenské vlády, když 1. března na košickém letišti vítal letadlo s ruskými vakcínami. Doplňme, že Igor Matovič mimo jiné kvůli tomuto nákupu, o němž dopředu neinformoval koaliční partnery, nakonec skončil ve funkci premiéra.

Ještě dříve než Slovensko si Sputnik V opatřilo Maďarsko. Prvních 40 tisíc dávek ruské vakcíny do země dorazilo už 2. února a očkovat se jimi začalo o devět dní později, tedy 11. února. Maďarsko je tak první a prozatím jedinou zemí Evropské unie, která Sputnik V k vakcinaci skutečně používá. Zmiňované Slovensko k zahájení očkování touto látkou prozatím nepřistoupilo.

Zájem o Sputnik V má ale více států EU. Podle posledních informací Německo s ruskou stranou vyjednává o nákupu 30 milionů dávek, Rakousko pak s Ruskem jednalo o pořízení až jednoho milionu dávek této vakcíny.

I když se státy zavázaly uzavírat (.pdf, str. 2) samostatné dohody pouze s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU, Německo v září roku 2020 nakoupilo 30 milionů dávek vakcíny Pfizer/BioNTech. Evropská komise tento krok neodsoudila a odmítla odpovědět na otázku, zda dvoustranná dohoda porušila závazek společného nákupu.

Mimo centrální nákup Evropské unie si tedy vakcíny zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu.

„Aby bylo možné uvedených 37 miliard EUR evropských veřejných investic rychle nasměrovat k řešení důsledků krize koronaviru, navrhuje Komise zrušit letošní povinnost vrácení nevyčerpaného předběžného financování,“ uvádí důvodová zpráva v již zmíněném návrhu (.pdf, str. 1).

Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč). Díky citovanému opatření Česká republika nemusela do unijního rozpočtu vracet cca 8 miliard korun. Zbylých 24 miliard korun pak bylo uvolněno ze strukturálních fondů EU. Je sice pravdou, že i tyto peníze by teoreticky mohla Česká republika vyčerpat bez přijatého opatření, avšak takové čerpání by bylo navázáno na cca 15% spoluúčast z českého rozpočtu. Díky uvolnění těchto prostředků však podmínka finanční spoluúčasti odpadá a díky zrychlené proceduře mohla finance Česká republika čerpat okamžitě.

Europoslanec David správně uvádí, že se jedná o prostředky, které České republice náležely. Je však nutné dodat, že by všechny tyto prostředky Česká republika pravděpodobně nevyužila. 24 miliard korun by mohla použít pouze na 85% spolufinancování. 8 miliard korun by ve standardní situaci jako nevyčerpané předfinancování v rámci koheze za rok 2019 vracela zpět do rozpočtu EU, nicméně existuje také možnost (.pdf, str. 21) převedení nevyužitých prostředků například do jiného operačního programu a jejich dočerpání.

Výrok europoslance Ivana Davida hodnotíme jako pravdivý. Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se nejedná.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu. Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč).

Následující den, tedy 27. března, na tento fakt začala upozorňovat média, například Deník N, iDNES.cz či Aktuálně.cz. Na schválený přesun evropských financí toho dne reagoval na svém twitterovém účtu také premiér Andrej Babiš.

V následujícím tweetu předseda vlády doplnil: „Komise umožnila jen rychlejší čerpání a vyšší flexibilitu přesunů v kohezních fondech.“

Na tweet českého předsedy vlády reagovalo i české Zastoupení Evropské komise.

V rozhovoru pro SZ Byznys ministryně financí Alena Schillerová uvedla, že je připravena žádat poslance o další zvýšení rekordního půl billonového schodku.

Alena Schillerová v rozhovoru také uvedla: „Pokud by zůstala ekonomika zavřená, tak jak je teď, tak ty peníze vydrží tak zhruba do června, déle ne.“ Ministryně Schillerová odkazuje na peníze ve státním rozpočtu, které jsou určeny na program Antivirus, kompenzační bonus či programy COVID 2021, COVID Nepokryté náklady apod. V případě potřeby pokračování kompenzací by tedy bylo nutné novelizovat zákon o státním rozpočtu a navýšit jeho schodek. Ministryně Schillerová však uvedla, že věří, že k tomu nedojde.

Jelikož předseda SPD Okamura neuvádí žádné zdroje, ze kterých vychází, níže porovnáme Česko a Německo z hlediska počtu celkových prokázaných případů covidu-19 a počtu úmrtí způsobených tímto onemocněním napříč různými datovými portály a organizacemi.

Podle webu Ministerstva zdravotnictví ČR bylo v pátek 24. března, tedy den před uskutečněním ověřovaného rozhovoru, hlášeno kumulativně (celkově) téměř 1,5 milionu pozitivních případů prokázaných laboratorními testy. Německo (.pdf, str. 1), na základě údajů Institutu Roberta Kocha, ve stejný den mělo kumulativně počet pozitivních případů zhruba 2,7 milionu. Celkový počet úmrtí pak byl v Česku cca 25 000, zatímco v Německu 75 000.

Datový server Our World in Data uvádí ke dni 24. března kumulativní rozdíl pozitivních případů mezi Českem a Německem v přepočtu na milion obyvatel. Podle dat tohoto serveru je rozdíl zhruba 106 tisíc prokázaných případů, kdy Česko má 138 800 případů a Německo 32 500. Počet zemřelých, opět v přepočtu na milion obyvatel, pak činí 2 359 v případě Česka a v případě Německa to je 901. Desetkrát horší není ani aktuální situace, jak vyplývá z následujícího grafu. V Česku byl 24. března počet nových případů na milion obyvatel jen cca 4x horší než v Německu.

Dodejme, že ještě ve druhé polovině února a první polovině března Česká republika opravdu byla dle počtu nových případů na milion obyvatel přibližně desetkrát horší než Německo, na konci března však již situace byla výrazně jiná.

Podle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) se v České republice prozatím (ke dni 28. března 2021) nakazilo 14 147 lidí v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Německo v přepočtu na 100 tisíc obyvatel vykazovalo „pouze“ 3 308 pozitivních, což je opět přibližně čtyřnásobný rozdíl oproti ČR. V počtu úmrtí na 100 tisíc obyvatel uvádí WHO k 28. březnu 2021 celkem 91 případů v Německu a 242 v České republice.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý s výhradou, neboť Česká republika není v žádné významné statistické "covidové" kategorii desetkrát horší než Německo, nicméně před relativně nedávnou dobou to tak opravdu bylo.

Poslanec Tomio Okamura (SPD) se ve výroku vyjadřuje o statistikách týkajících se pandemie covidu-19. Z kontextu rozhovoru předpokládáme, že konkrétně hovoří o nových případech nebo o úmrtích na covid-19. Českou republiku zmiňuje jako nejhorší, či druhou nejhorší zemi v Evropě.

Podívejme se nejprve na statistiku nových případů covidu-19 v přepočtu na 1 milion obyvatel v sedmidenních průměrech. Uveďme, že v den rozhovoru 25. března byla zveřejněna jen data k 24. březnu, graf níže proto zobrazuje údaje za období od 24. února 2021 do 24. března 2021. V této statistice lze pozorovat, že ČR do 10. března zaujímala první místo v počtu nových případů, o den později už první příčku obsadilo Estonsko. Na druhém místě se poté Česká republika držela do 22. března. Následující den ji přeskočilo Maďarsko, od 23. března 2021 tak Česká republika zaujímala třetí příčku.

Podíváme-li se dále na sedmidenní průměry počtu úmrtí na covid-19 (rovněž v přepočtu na milion obyvatel), byla Česká republika k 24. březnu na druhé příčce. V období od 6. března do 20. března 2021 jsme měli dokonce nejvyšší poměr úmrtí ze všech zemí v Evropské unii. K 24. březnu 2021 u nás s covidem-19 zemřelo celkem 25 258 osob.

Závěrem doplňme, že vzhledem k obvyklému vykazování statistik v rámci států Evropské unie i častému zaměňování významu slov Evropa a EU v běžném jazyce jsme se i v našem odůvodnění zaměřili na srovnání Česka se státy EU. 

Pokud bychom nicméně skutečně porovnávali situaci v rámci celé Evropy, museli bychom konstatovat, že v počtu nových případů covidu-19 Česká republika druhé místo držela jen do 18. března 2021. Následující den ji přeskočilo San Marino a 23. března i Maďarsko. K datu 24. března tak v této statistice ČR zaujímala čtvrtou příčku. Co se týče srovnání počtu úmrtí ve spojitosti s covidem-19 v rámci celé Evropy, držela se ČR na prvním či druhém místě až do 23. března, o den později klesla na třetí místo.

Poslanec Okamura výrokem poukazuje na epidemickou situaci v Česku, proto se v našem ověření podíváme na standardní epidemiologické statistiky, které se v souvislosti s pandemií covidu-19 používají – počet nových případů a počet úmrtí, vždy v přepočtu na stejný počet obyvatel. Zaměříme se na to, zda Česká republika z těchto statistik v týdnech předcházejících výroku opravdu v mezinárodním srovnání vycházela nejhůře.

K 24. březnu 2021 figurovala Česká republika ve statistice týkající se počtu úmrtí s covidem-19 na sto tisíc obyvatel na druhém místě těsně za San Marinem, které však má jen 33 000 obyvatel, a tak jeho statistiku významně ovlivní i jednotky úmrtí. K tomuto datu údaj činil cca 236 zemřelých s prokázaným covidem-19 na 100 000 obyvatel. Pokud bychom se podívali jen na dvacítku států momentálně nejvíce zasažených pandemií covidu-19, je již Česko na prvním místě.

Od 18. února do 10. března 2021 pak byla Česká republika nejhorší na světě, i co se týče počtu nových denních případů covidu-19 v přepočtu na milion obyvatel v sedmidenním průměru. Dne 11. března byla ČR předstihnuta Estonskem. 19. března se pak před ČR dostalo San Marino a 23. března také Maďarsko.

Od 6. března do 20. března pak byla Česká republika nejhorší, i co se týče počtu úmrtí na milion obyvatel v sedmidenním průměru. Dodejme, že 21. března se v této statistice dostalo na čelo Maďarsko.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť Tomio Okamura správně tvrdí, že „jsme prokazatelně v uplynulých týdnech byli nejhorší na světě“. Česká republika byla k 24. březnu 2021 jedna z nejhorších, co se týče počtu úmrtí s covidem-19 na 100 000 obyvatel. V období od 6. do 20. března pak bylo Česko nejhorší rovněž v počtu úmrtí na milion obyvatel. Od 18. února do 10. března pak byla ČR nejhorší na světě, i co se týče počtu nových denních případů covidu-19 v přepočtu na milion obyvatel v sedmidenním průměru.