SPD

Americká tisková agentura Associated Press dne 18. května 2021 uvedla, že před začátkem květnové eskalace izraelsko-palestinského sporu mělo (podle izraelské armády) palestinské hnutí Hamás k dispozici 15 tisíc raket. Tuto informaci citovala i další zahraniční média (Politico, ABC, CNBC) a později i server iDNES.cz.

Komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland 12. května uvedl, že palestinský Hamás má k dispozici raket desetkrát více, tedy 150 tisíc.

Zmínku blízkovýchodního reportéra ČT Davida Borka o počtu těchto raket se nám však v archivu České televize ani v mediální databázi Newton Media nepodařilo dohledat. O upřesnění jsme tedy požádali asistenta poslance Kobzy. Ten v e-mailové odpovědi uvedl, že Jiří Kobza viděl reportáž Davida Borka v hlavních Událostech ČT v rozmezí 17. až 19. května. V Událostech ani v jiných pořadech ČT z těchto dnů se však vstup reportéra Borka, kde by mluvil o počtu raket, kterými hnutí Hamás disponuje, nenachází.

Poslanec Kobza nám tedy prostřednictvím svého asistenta potvrdil, že s Davidem Borkem například nemluvil osobně, ale že skutečně čerpá z vysílání ČT. Zároveň víme, že David Borek o počtu raket Hamásu na obrazovce České televize ve dnech předcházejících výroku nemluvil. Výrok Jiřího Kobzy proto hodnotíme jako nepravdivý.

Sčítání lidu, domů a bytů proběhlo od 27. března do 11. května 2021. Podobu letošního sčítání lidu upravoval zákon č. 332/2020 Sb.

Po spuštění online sčítání stihli lidé odeslat několik tisíc formulářů. První problémy byly Českým statistickým úřadem (ČSÚ) zaznamenány v 6:00. Přibližně od osmi ráno nebylo možné se ke sčítání přihlásit. ČSÚ následně systém pozastavil. K obnově došlo po 17. hodině. Problémy však sčítání provázely i nadále, jelikož se cca do 20:00 některým lidem nedařilo odeslat již vyplněný formulář.

Předseda ČSÚ Marek Rojíček k výpadku systému podotkl, že „pokud nastala situace, že občané formulář vyplňovali a spadlo jim to v průběhu vyplňování, tak se bohužel budou muset - až systém naběhne - přihlásit znovu a ten formulář vyplnit.“

ČTK ohledně výpadku systému např. uvádí: „problémy s on-line sčítáním jsou podle odborníků s ohledem na délku příprav překvapivé a zvýraznily dlouhodobé problémy státu se systémy IT.“

Možnost kybernetického útoku jako důvodu problému byla vyloučena. Příčina problému byla dle Rojíčka v samotném systému, konkrétně se jednalo o závadu „modulu pro vyplňování adres, která způsobila zahlcení databázových serverů a přetížení systémů“.

Výše zmíněný zákon původně stanovil, že elektronický formulář musí být vyplněn ve lhůtě od 27. března do 9. dubna 2021 (§ 17 odst. 1). Kvůli výpadku se však elektronické sčítání prodloužilo až do 11. května 2021.

Tomio Okamura odpovídá v kontextu diskuze o novele zákona o volbách do Parlamentu ČR a také plánovaném zavedení korespondenční volby. V České republice nevycházejí všechny volby ze stejného právního předpisu. Kromě již zmíněného zákona o volbách do Parlamentu ČR existují také zákon o volbách do zastupitelstev obcí, zákon o volbách do zastupitelstev krajů a zákon o volbách do Evropského parlamentu. Můžeme se tak domnívat, že výrok Tomia Okamury se vztahuje především k probíranému aktuálnímu tématu voleb do Poslanecké sněmovny.

V roce 2019 Ministerstvo vnitra v čele s Janem Hamáčkem zaslalo do připomínkového meziresortního řízení návrh nového zákona o správě voleb. V předkládací zprávě (.doc) uvádí, že cílem zákona je sjednotit obecná pravidla voleb do jednoho předpisu, ale také zavést některé novinky. Především se jedná o elektronizaci volebního procesu, korespondenční hlasování, konání voleb v jednom dni nebo umožnění hlasování v předstihu. V důvodové zprávě ministerstvo přímo uvádí (.doc, str. 65): „Česká republika je v Evropské unii posledním státem se dvěma volebními dny, pátkem a sobotou. Jde o systém neefektivní a zpochybňovaný často i z pohledu bezpečnosti (zabezpečení volební místnosti a volební schránky přes noc).“ 

Dle kalendáře všech voleb ve členských státech Rady Evropy z let 2021, 2020, 2019 a 2018 vidíme, že v drtivé většině států probíhají volby pouze v jednom dnu. V roce 2021 jsou všechny volby, kromě českých podzimních, jednodenní. V roce 2020 se v září v Itálii konaly regionální volby v 7 italských oblastech, ve kterých lidé mohli hlasovat ve dvou dnech. V roce 2019 byly opět všechny volby jednodenní stejně jako i v roce 2018, kdy byly znovu jedinou výjimkou volby v České republice.

Pokud se zaměříme dále na volby v Itálii, zjistíme, že poslední volby do italského parlamentu, tedy senátu i sněmovny zároveň, proběhly pouze v jednom dni, a to 4. března 2018. V předešlých parlamentních volbách konaných v roce 2013 však ještě Italové mohli hlasovat ve dvou dnech. Dodejme, že Itálie svůj volební systém například mezi lety 2013 a 2017 upravila pětkrát. Protože se však jednalo pouze o volby lokální, zatímco Tomio Okamura mluví v kontextu voleb do celostátního parlamentu, jedná se v tomto kontextu pouze o menší nepřesnost.

I pokud se podíváme na průběh posledních voleb do Evropského parlamentu v roce 2019, z informací EP zjistíme, že Česká republika je jediným státem, ve kterém se volí dva dny, v ostatních zemích je to pouze jeden den. Stejné informace uvádí také server iROZHLAS.cz ve své infografice.

Debaty o zavedení zákona o celostátním referendu se na české politické scéně vedou už řadu let. Jeho zastánci se opírají především o čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky, který stanovuje možnost ústavním zákonem vymezit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

Podporu celostátnímu referendu ve svém volebním programu vyjádřila KSČM (.pdf, str. 9), Piráti (.pdf, str. 14) a SPD. Volební programy hnutí ANO (.pdf) ani ČSSD (.pdf) nic o zavedení referenda neuvádějí, zmínku o něm nicméně obsahuje programové prohlášení vlády Andreje Babiše. V něm se v červnu 2018 vláda zavázala, že Poslanecké sněmovně předloží „ústavní zákon o celostátním referendu“ (.pdf, str. 24). Doplňme však, že od té doby žádný takový návrh nepodala, podobný vládní dokument neobsahuje ani elektronická knihovna připravované legislativy (VeKLEP).

Zavedení zákona o referendu na celostátní úrovni naopak ve svém volebním programu z roku 2017 nezmiňují občanští demokraté (.pdf), kteří jej nepodporují dlouhodobě. Zmínky o něm se neobjevují ani v programu KDU-ČSL (.pdf), která je zastáncem referenda spíše jen na komunální úrovni. TOP 09, která institut celostátního referenda nepovažuje za zodpovědný, ve svém volebním programu pouze uvádí, že nepřipustí konání referenda o vystoupení z EU (.pdf, str. 16).

Dále je ovšem důležité uvést, že každá politická strana, která ve svém volebním programu slíbila zákon o referendu přijmout či podpořit, má jiné představy o jeho parametrech.

SPD v čele Tomiem Okamurou předložila v roce 2017 (tedy ještě za první vlády Andreje Babiše) zákon o obecném referendu, který by umožnoval občanům v hlasování rozhodovat o ratifikaci či vypovězení mezinárodních smluv, věcech vnitřní i zahraniční politiky, o ústavních zákonech (.pdf, str. 1), ale i o daňových otázkách (str. 9). Projednávání tohoto návrhu zákona bylo přerušeno již na začátku roku 2019.

KSČM svůj vlastní návrh zákona o obecném referendu předložila v březnu 2018. Na rozdíl od návrhu SPD by ale předmětem hlasování nemohly být „daně, odvody nebo jiné platební povinnosti k veřejným rozpočtům“ (.pdf, str. 2). Podobná ustanovení obsahuje také dřívější návrh ČSSD (.pdf, str. 3) z února 2018. Oproti návrhu KSČM (.pdf, str. 3) však například neumožňuje v referendu rozhodovat o členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci (.pdf, str. 3).

Piráti, kteří svůj vlastní návrh nepředložili, ve svém vyjádření uvádějí, že i přes některé výhrady mají nejblíže k návrhu ČSSD.

Pro kontext dodejme, že projednávání návrhů KSČM (.pdf) a SPD (.pdf) je přerušeno do té doby, dokud se neprojedná návrh ČSSD. U něj bude zapotřebí opakovat druhé čtení. Více o podobě zákonů o referendu píšeme v revizi vládních slibů zde.

Na závěr uveďme, že se Tomio Okamura ve svém výroku nevyjadřuje zcela přesně. Pokud sečteme poslance stran, které ve svém předvolebním programu slíbily přijmout či podpořit zákon celostátním referendu (KSČM, Piráti a SPD), dostaneme 56 poslanců, tedy méně než polovinu z celkového počtu 200 poslanců. K přijetí zákona o referendu se ve svém programovém prohlášení nicméně vyslovila také vláda hnutí ANO a ČSSD, celkem by se tak jednalo o 148 poslanců. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) je jedním z 13 celostátních útvarů Policie ČR. Její ředitel Jiří Mazánek tyto informace dle dvou zástupců SPD sdělil na jednání (.pdf) Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny, které ovšem proběhlo v důvěrném režimu a nebylo veřejné.

Na tiskové konferenci hnutí SPD 20. dubna předseda výboru a poslanec Radek Koten vystoupil (video, čas 8:40) s v zásadě totožným prohlášením. Mazánek podle něj členům výboru sdělil, že jsou v případu zapojení Rusů do výbuchu ve Vrběticích pouze nepřímé důkazy a na jejich základě prý není možné zahájit trestní stíhání nebo soudní řízení. To potvrdil i další ze zástupců SPD ve Výboru pro bezpečnost Radovan Vích.

Vzhledem k tomu, že výrok Ivana Davida potvrzují slova dalších dvou poslanců, hodnotíme ho jako pravdivý.

Podle dat Českého statistického úřadu, která popisují pohyb zboží přes hranice, činil v roce 2020 (.pdf) export z České republiky do Ruska 98,8 mld. Kč. Import z Ruské federace do ČR poté odpovídal hodnotě 67,2 mld. Kč. Tato čísla se tak pohybují – i když v případě importu poměrně hraničně – v rámci naší 10% tolerance, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro srovnání doplňme, že v roce 2019 (.pdf) byla hodnota vývozu do Ruské federace téměř totožná jako v roce 2020 a po zaokrouhlení odpovídala také 98,8 mld. Kč. Dovoz z Ruska do ČR byl nicméně v roce 2019 o několik desítek miliard vyšší než v roce 2020 a činil 115,1 mld. Kč. Podle pohybu zboží přes hranice tedy v roce 2019 import z Ruské federace převyšoval hodnoty českého exportu do Ruska, podobně jako v letech 2018, 2017, 2016 či 2015 (vše .pdf).

Na závěr uveďme, že data o dovozu a vývozu zveřejňuje Český statistický úřad podle dvou hlavních ukazatelů. Jedním z nich je právě tzv. pohyb zboží přes hranice, dříve označovaný jako přeshraniční pojetí zahraničního obchodu. Druhým je pak zahraniční obchod se zbožím, původně nazývaný národní pojetí zahraničního obchodu. 

ČSÚ k tomu zmiňuje: „Zjednodušeně řečeno statistika pohybu zboží přes hranice vypovídá o přechodu zboží přes národní hranice, zatímco zahraniční obchod se zbožím zohledňuje i změny vlastnictví zboží mezi domácími a zahraničními subjekty (firmami, občany).“ Pro úplnost tedy dodejme, že v případě zahraničního obchodu se zbožím (na základě změny vlastnictví) odpovídal dle posledních dostupných dat za rok 2019 (.pdf, str. 1) export zboží do Ruska 85,7 miliardám Kč a import z Ruska 115,1 miliardám Kč. 

Ivan David mluví o důsledcích diplomatické roztržky s Ruskem na energetickou bilanci České republiky. Poukazuje na to, že přestože se o cenách ropy a zemního plynu rozhoduje na burze v Rotterdamu, suroviny se těží právě v Rusku, a spor s Ruskem tak může mít negativní vliv na energetickou soběstačnost Česka. 

Protože potenciální omezení importu surovin nemůže logicky vést k oslabení čisté exportní pozice Česka, jak Ivan David uvádí, předpokládáme, že ve vztahu k pozici Česka europoslanec nemluví o exportu surovin, ale elektrické energie. V odůvodnění se proto zaměříme právě na tuto interpretaci. Logikou spojení dodávek zemního plynu a produkce elektřiny v Česku, kde se tyto suroviny v elektrárnách nepoužívají, se raději zabývat nebudeme.

Údaje o výrobě a spotřebě elektrické energie v České republice pravidelně zveřejňuje Energetický regulační úřad. Data úřadu, která pocházejí z dat uvedených v ročních zprávách z roku 2019 (.pdf, str. 12), 2016 (.pdf, str. 9) a z tiskové zprávy o výrobě a spotřebě elektřiny v minulém roce, uvádíme v následující tabulce.

Jak je zřejmé z tabulky, Česká republika v každém z posledních 13 let vyrobila vždy více elektřiny než spotřebovala, a řadí se tak mezi čisté vývozce elektrické energie.

Ivan David svým výrokem poukazuje na to, že je ve vztahu k Ukrajině a Rusku používán „dvojí metr“ (video, čas 14:22). Upozorňuje, že k zásahům státní moci do svobody tisku dochází i na Ukrajině. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Ivan David vidí strůjce těchto represí v představitelích dnešního ukrajinského režimu. V odůvodnění se proto podíváme na případy zadržení či věznění novinářů po roce 2014, kdy na Ukrajině proběhl tzv. Euromajdan, respektive změna ve vedení státu.

V prosinci 2015 Evropský parlament zveřejnil otevřený dopis (.pdf), ve kterém se řada europoslanců staví za vězněného novináře Ruslana Kocabu obviněného z vlastizrady. Kocaba byl po osmnácti měsících vazby díky odvolacímu soudu propuštěn v červenci 2016.

K devíti letům vězení byli v září 2017 ukrajinskými úřady odsouzeni novinář Dmytro Vasylec a jeho kameraman Jevhen Tymonin. Příčinnou jejich uvěznění byla publikace vysílání separatistické stanice Novorossija TV na YouTube. V únoru 2018 byli propuštěni z vazby, přičemž jim soud nařídil strávit dva měsíce v domácím vězení a poté nosit elektronické náramky.

Dalším zadrženým novinářem na Ukrajině je Kyrylo Vyšynskyj pracující pro ruskou státní zpravodajskou agenturu RIA Novosti. V květnu 2018 byl obviněn ze spolupráce s ozbrojenými separatisty na východě Ukrajiny. Vyšynskému hrozilo až 15 let vězení, v září 2019 byl však propuštěn v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou.

V listopadu 2017 byl ukrajinskou tajnou službou zadržen a následně deportován gruzínský novinář Tamaz Šavšišvili, který připravoval reportáže o působení Michaila Saakašviliho na Ukrajině. V lednu 2019 byl zadržen a deportován také běloruský novinář Pavel Karnazickyj. V roce 2017 byli z Ukrajiny deportováni i dva španělští novináři a také dvě ruské novinářky, a to navzdory protestu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Doplňme, že k zadržování a věznění novinářů dochází také na Ruskem okupovaném Krymu a v separatistických oblastech na východě Ukrajiny. Lidskoprávní organizace Amnesty International v březnu 2014 informovala o nejméně pěti zadržených proukrajinských aktivistech a novinářích. Amnesty konkrétně zveřejnila případ novinářek Oleksandry Rjazancevové a Kateryny Butkové, které byly v kleče svázané u svého auta, zatímco jim ozbrojenci, kteří si říkali „krymská domobrana“, vyhrožovali zbraněmi.

O měsíc později byla ve městě Slavjansk, které leží v doněckém regionu, zatčena Irma Kratová, provozovatelka televizního serveru Prychovana pravda, a také novinář Serhij Lefter. Zadrženi byli také tři zahraniční novináři, kteří ale byli po výslechu propuštěni. Zpravodaj České televize Miroslav Karas tehdy potvrdil, že situace pro novináře na jihovýchodě Ukrajiny, kde operují proruští separatisté, je velice těžká a že novináři často bývají terčem útoků.

Organizace Human Rights Watch v listopadu 2014 vydala zprávu, ve které uvedla, že proukrajinští aktivisté a novináři na Krymu jsou terčem útoků, výhružek a zastrašování zbraněmi. V mnoha případech jim byla také zabavena technika. V září 2015 Amnesty International zveřejnila hned několik jmen Ruskem zatčených novinářů.

Novinář Stanislav Asejev, pracující pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, byl v roce 2019 doněckými separatisty uvězněn na 15 let, mimo jiné také za produkování materiálu, který separatisty „vykresloval v negativním světle“.

Roskomnadzor, federální úřad spadající (.pdf, str. 5) pod ruské ministerstvo komunikací, v roce 2019 mimo jiné také usiloval o odstranění videí a zpráv, která zaznamenávají svědectví krymského obránce lidských práv Emira-Useina Kukua. 

Pravděpodobně nejnovější případ z března 2021 se týká nezávislého novináře Vladislava Jesypenka, který byl označen za agenta ukrajinské civilní kontrarozvědky. Dle ruského práva mu hrozí až dvacet let vězení.

Nynější ukrajinský režim tedy skutečně vícekrát zadržel či dokonce uvěznil novináře. Dodejme, že k mnoha zatčením a uvězněním novinářů v posledních letech dochází také na územích na východě země kontrolovaných Ruskem či proruskými separatisty. Jelikož však v kontextu výroku tuto skutečnost europoslanec David nezamlčuje, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Ukrajinci tvoří největší skupinu pracovních migrantů v Evropské unii. Nejvíce Ukrajinců v zemích EU pracuje (.pdf, str. 11) v Polsku, Itálii a v České republice. Mnoho Ukrajinců pracuje také v Rusku, ještě v roce 2012 to bylo celých 43 % z celkového počtu Ukrajinců pracujících v zahraničí. Tento počet však postupně klesá a podle dat z roku 2017 se nejčastější zahraniční destinací ukrajinské pracovní síly stalo Polsko (39 % z celkového počtu). 

Odhady počtu Ukrajinců pracujících v zahraniční se však velmi liší. Průzkum provedený ukrajinským statistickým úřadem v roce 2017 odhaduje přibližně 1,3 milionu lidí. Podle dalších průzkumů se počet ukrajinských pracovních migrantů pohybuje mezi 2,2 a 2,7 miliony, jak uvádí studie (.pdf, str. 11) Evropské komise z roku 2020. Mezinárodní organizace pro migraci pak tvrdí, že v zahraničí pracují až 3 miliony Ukrajinců. Podle některých zdrojů může počet Ukrajinců pracujících v zahraničí dosahovat až 4 milionů.

Na začátku pandemie covidu-19 vyzvala ukrajinská vláda své občany, aby se vrátili zpět na Ukrajinu. Odhadem 2 miliony Ukrajinců cestovaly zpět do země, uvedl web Politico. Vláda se snaží i nadále udržet pracovní sílu doma. Začala uplatňovat přísnější pravidla pro opuštění země, mnozí proto na Ukrajině uvázli. Platy Ukrajinců stále zůstávají nejnižší v Evropě, odliv lidí se tak vládě zastavit nedaří. Situaci navíc zhoršila pandemie koronaviru.

Odhady počtu Ukrajinců, kteří v minulých letech pracovali v zahraničí, tedy nejsou jednotné. Žádný relevantní zdroj však nepracuje s odhadem vyšším než 4 miliony lidí. Výrok Ivana Davida proto hodnotíme jako nepravdivý.

Pro úplnost uveďme rovněž data týkající se pouze České republiky. Ukrajinci tvoří podle nejaktuálnějších oficiálních údajů (.pdf, str. 7) 26 % (tedy přes 165 tisíc) ze všech cizinců žijících v České republice, kterých je podle Ministerstva vnitra celkem přes 630 tisíc. Přesný počet Ukrajinců, kteří u nás dlouhodobě žijí a pracují nelegálně, však není znám.  Důvodem je, že někteří neustále migrují mezi oběma zeměmi a jedni střídají druhé.

Zákon o ukrajinštině jakožto jediném státním jazyce přijala ukrajinská Nejvyšší rada již v dubnu 2019. Tato právní norma ukládá každému občanovi země ukrajinský jazyk ovládat a omezuje užívání některých dalších jazyků včetně ruštiny. Podle článku 9 tohoto zákona mají povinnost ukrajinštinu používat při výkonu svých služebních povinností zaměstnanci státní správy, policie, a armády, dále soudci, prokurátoři, zaměstnanci státních a komunálních zdravotnických zařízení nebo také učitelé.

V červenci 2019 byl ke zmiňovanému zákonu připojen článek 30, který vstoupil v platnost po roce a půl, tedy 16. ledna 2021. Tento článek poskytovatelům služeb, například prodavačům či číšníkům, ukládá povinnost mluvit se zákazníky ukrajinsky. Pokud o to zákazník požádá, může poskytovatel služeb nebo prodejce komunikovat i v jiném jazyce, který je přijatelný pro obě strany (čl. 30 odst. 3).

Podle některých odborníků je tento zákon odrazem rusko-ukrajinského konfliktu na východě země. Rusko uvedenou změnu zákona kritizovalo a stížnost zaslalo EU i NATO. Proti novele se ohradila i maďarská menšina v Zakarpatské oblasti. Doplňme, že při systematickém nedodržování článku 30 hrozí pokuta okolo pěti tisíc Kč.