SPD

Veškeré návrhy, které v minulosti zazněly od různých představitelů Pirátské strany, se týkaly zdanění prázdných bytů. V programu Pirátské strany pro sněmovní volby v roce 2017 stojí: „Dáme obcím možnost zvýšit daně z dlouhodobě neobydlených bytů.“ Nicméně aktuální program uskupení Pirátů a Starostů do voleb do Poslanecké sněmovny tento slib už neobsahuje.

Pražský primátor a člen Pirátské strany Zdeněk Hřib na besedě s občany 20. února 2019 uvedl, že „legislativní nástroj, který by existoval (k řešení bytové krize, pozn. Demagog), je založený na reformě daně z nemovitosti. To je nástroj, kterým to řešili například ve Vancouveru nebo v jiných světových metropolích. Myslím, že není úplně vyloučeno, že i na toto dojde, protože to patří k mixu těch nástrojů“. Přímo v rozhovoru pro Novinky.cz pak zdanění prázdných bytů nevyloučil. Ještě v srpnu 2019 pak o možném zdanění prázdných bytů někteří pražští radní přemýšleli.

V předvolebním desateru ČSSD je pak v kapitole o vlastním bydlení mj. uvedeno: „Zavedeme pokuty za dlouhodobě neobsazené byty.“ Ve svém podrobném programu (.pdf) tuto tezi strana dále rozvádí a nastiňuje, že pokuta má být ve formě zdanění (str. 16). Podle vyjádření Matěje Stropnického a ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové by se mělo jednat o zdanění ve výši průměrného nájmu. „Bylo by to do výše průměrného nájemného v daném městě. Tak, aby se nevyplatilo nechat byt prázdný,” uvedli pro CNN Prima News. Dodejme, že v předvolební debatě na CNN Prima News se Jan Hamáček k výši pokut vyjádřil následovně: „Mohlo by to být tři až pět tisíc korun měsíčně.“

Protože jak pražský pirátský primátor Hřib, tak ČSSD navrhovali zdanění prázdných bytů, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Tomio Okamura se veřejně vyjadřoval k různým otázkám již před rokem 2012, tehdy ale začala jeho politická kariéra. Už během roku 2012 se na něj upínala pozornost některých médií, ale přímo o hrozbě, kterou by měla představovat islamizace, veřejně nemluvil. Ani v rámci své kandidatury na prezidenta před islamizací nevaroval.

Již v roce 2011 se nicméně Okamura vyjadřoval k cizineckému zákonu a v souvislosti s ním varoval před migrací. „Je problémem, že většina cizinců, která v Česku žije, u nás pracuje minimálně zčásti načerno. Přínos těchto cizinců pro ČR je tedy nejen malý, ale v mnohých ohledech záporný,“ vyjádřil se tehdy Okamura pro Parlamentní listy. V srpnu 2011 také Tomio Okamura uvedl: „(…) Je to nutné, abychom předešli podobné situaci, jaká je nyní v Británii, ale jaká už byla před časem také ve Francii či Německu. Problém imigrace je totiž důležité řešit, pojmenovávat věci pravými jmény, ne před nimi zavírat oči a nechávat je rozrůst do problémů.“

Zmínky o islámu ve spojení s migrací se nám podařilo najít až z roku 2013, kdy před muslimskými migranty na svém facebooku varoval především v souvislosti s kampaní svého tehdejšího hnutí Úsvit. Na Twitter se připojil až v roce 2013, na něm tedy v roce 2012 před islamizací ani migrací varovat nemohl.

Výrok Tomia Okamury hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož neuvedl přesně rok, kdy začal před migrací a islamizací veřejně varovat. Jinak ale správně poukazuje na to, že před migrací a islamizací začal varovat kolem roku 2012. Před migrací obecně varoval již o rok dříve.

Italský premiér Mario Draghi se počátkem září vyjádřil k očkování proti onemocnění covid-19, které by podle něj mělo být povinné až Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) definitivně schválí vakcíny. Ty jsou momentálně v Evropské unii schváleny v nouzovém režimu.

Již v květnu bylo v Itálii zavedeno povinné očkování pro zdravotnický personál nebo pro zaměstnance v domovech pro seniory. Ministr zdravotnictví Roberto Speranza pak na začátku září potvrdil, že se zvažuje zavedení všeobecně povinného očkování, vše však mělo záviset na epidemiologické situaci a proočkovanosti.

Italská vláda nakonec rozhodla, že od 15. října bude pro všechny zaměstnance platit povinnost prokazovat se covidovými pasy, tedy očkováním, potvrzením o prodělání nemoci nebo negativním testem. Pokud se zaměstnanec certifikátem neprokáže, nemůže sice být propuštěn, ale bude mu pozastavena výplata. Navíc může takový zaměstnanec dostat pokutu v rozmezí od 600 do 1500 eur.

Hlasování o tzv. pandemickém zákonu, přesněji o vládním návrhu zákona o mimořádných opatřeních při epidemii covidu-19, proběhlo v rámci třetího čtení na 86. schůzi Poslanecké sněmovny 18. února 2021. Proti tehdy hlasovalo všech 16 přítomných poslanců za SPD, zbývající 3 poslanci tohoto hnutí byli v té době ze schůze omluveni. Lze tedy říci, že se proti vyslovil celý poslanecký klub hnutí Svoboda a přímá demokracie. 

Proti návrhu uvedeného zákona hlasovalo také 5 nezařazených poslanců: Marian Bojko a Lubomír Volný (nyní Volný blok), Tereza Hyťhová, Zuzana Majerová Zahradníková a Václav Klaus ml. (nyní Trikolóra). Tito poslanci však nemají ve Sněmovně svůj vlastní poslanecký klub.

Pandemický zákon nebyl podpořen ani poslanci KSČM. Ze 13 přítomných poslanců se však celkem 9 hlasování zdrželo. Zbylí 4 poslanci za KSČM poté hlasovali proti. 

Podobný byl následně i výsledek hlasování poté, co Senát vrátil Sněmovně návrh pandemického zákona s pozměňovacími návrhy. Ty dolní komora přijala na schůzi 26. února 2021. Z uvedených důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

O vládním návrhu zákona o mimořádných opatřeních při epidemii covid-19, tedy o návrhu tzv. pandemického zákona, se v Poslanecké sněmovně jednalo 18. února 2021. Poslanci SPD skutečně hlasovali proti. Ačkoliv byl návrh zákona v Poslanecké sněmovně schválen, Senát se schváleným zněním (.pdf) nesouhlasil a vrátil ho poslancům s pozměňovacími návrhy. Poslanci poté 26. února 2021 zákon v Senátem pozměněném znění schválili. Poslanci SPD opět hlasovali proti. 

Tomio Okamura pandemický zákon před konečným schválením tohoto návrhu Parlamentem kritizoval a v rozhovoru pro Český rozhlas 24. února 2021 například uvedl (video, čas 09:15), že je to podle něj jen „jinak pojmenovaný nouzový stav pouze na další rok, takže to není řešení“. V této souvislosti tehdy také konkrétně řekl (audio, čas 01:04): „Hnutí SPD v žádném případě nepodpoří prodloužení nouzového stavu, protože my navrhujeme po celou dobu alternativní pozitivní řešení pro všechny občany, a to je zaprvé, aby byla provedena vládou novela zákona o ochraně veřejného zdraví, která umožňuje zacílit na rizikové a ohrožené skupiny a na udržení zdravotního systému bez vyhlašování nouzového stavu.“ 

Také před předložením návrhu pandemického zákona vládou Tomio Okamura opakovaně vystupoval pro prosazení novely zákona o ochraně veřejného zdraví a tvrdil, že „je nutná změna zákona o ochraně veřejného zdraví, aby bylo možné chránit ohrožené a rizikové skupiny obyvatel a udržet zdravotnictví“. 

Předešleme, že Tomio Okamura zde hovoří o osobních automobilech, a jeho výrok tak nebudeme vztahovat k nákladní a další dopravě.

Celkový počet osobních automobilů v České republice za 2. čtvrtletí 2021 byl 6 225 195, z čehož bylo v Centrálním registru vozidel evidováno přes 8 533 elektromobilů na baterie (BEV) a 3 987 plug-in hybridů (PHEV). Zbývalo by tak nahradit elektromobily 6 212 675 aut se spalovacími motory (včetně CNG, LPG vozidel).

Průměrná spotřeba elektromobilu na 100 km se pohybuje kolem 20 kWh, průměrně pak Češi ujedou přibližně 20 000 km za rok. Z toho odhadujeme spotřebu 4 MWh/rok na jeden osobní automobil a 24,9 TWh pro všech 6,2 milionu elektromobilů.

V roce 2020 přitom roční výroba energie v jaderné elektrárně Temelín dosáhla 15,8 TWh, rekordem je pak výroba 16,5 TWh elektřiny v roce 2017. Pro získání elektrické energie, která by byla dostatečná pro napájení 6,2 milionu elektromobilů, tedy 24,9 TWh, bychom tedy skutečně potřebovali cca 1,5 temelínské jaderné elektrárny. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, byť pouze na základě našeho hrubého výpočtu. K podobným výsledkům však došel např. i server Seznam Zprávy.

Europoslanci z České pirátské strany jsou v Evropském parlamentu součástí frakce Zelení / Evropská svobodná aliance. V této frakci jsou zastoupeni zejména představitelé evropských zelených stran, přičemž nejpočetnější skupinu tvoří německý Svaz 90/Zelení. 

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), neboli Pařížská smlouva, vstoupila v platnost v roce 1952. Jejím úkolem bylo především „zajistit volný pohyb uhlí a oceli a uvolnit přístup k výrobním zdrojům“. Dalším cílem bylo také zřídit společný Vysoký úřad, který by „dohlížel na trh, sledoval dodržování pravidel hospodářské soutěže a zajišťoval transparentnost cen". Ekonomika (trh) by se tedy v tomto případě dala považovat za zásadní motiv vzniku.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS), neboli Římská smlouva, vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Jejím cílem bylo „prostřednictvím obchodu usilovat o integraci a hospodářský růst“. Vytvořila také společný trh fungující na základě volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Dalšími cíli byla např. spravedlivá hospodářská soutěž, společná obchodní politika anebo položení základů pro užší svazek evropských států. I v tomto případě se tedy jednalo především o ekonomickou integraci. Jejím prostřednictvím se však mělo dosáhnout i určité integrace politické.

Nad rámec výroku pak zmiňme, že Smlouva o Evropské unii, neboli Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 byla již o poznání komplexnějším řešením evropské integrace. Obsahovala například také pilíře o zahraniční a bezpečnostní politice, vyžadovala spolupráci členských států v oblasti dodržování lidských práv či podporovala jednotnost v boji proti terorismu. Mimo jiné však položila základ pro společnou hospodářskou a měnovou unii, podle níž musí členské země „koordinovat své hospodářské politiky, poskytovat mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně“. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť Josef Nerušil mluví o počátcích evropské integrace a zejména založení ESUO a EHS. V případě obou těchto společenství přitom můžeme říci, že jejich primárním cílem byla ekonomická integrace a vytvoření ekonomického společenství. 

Evropská unie vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva zavedla tři pilíře: prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhý pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Právní subjektivitu má Evropská unie ovšem až od doby, kdy vstoupila v platnost tzv. Lisabonská smlouva, což se uskutečnilo 1. prosince 2009 (.pdf, str. 1). V důsledku získání právní subjektivity se Evropská unie stala osobou v právním smyslu a jako taková obdržela práva a povinnosti a může právně jednat. Evropská unie tak nově mohla například podepisovat mezinárodní smlouvy v oblastech spadajících do jejích pravomocí a stát se členem mezinárodních organizací. Členské státy zároveň smějí od této doby podepisovat pouze mezinárodní smlouvy, které jsou slučitelné s právními předpisy EU (str. 2).

Na začátek uveďme, že Josef Nerušil v návaznosti na hodnocený výrok tvrdí, že zmíněný princip subsidiarity je uplatňován stále v menší míře. Předmětem hodnocení však bude pouze to, zda je tento princip zakotven v právu Evropské unie. Otázka míry uplatňování tohoto principu v praxi je totiž v daném kontextu spíše subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Zásadu subsidiarity zakotvuje článek 5 odst. 1 a 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18): „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Na základě principu subsidiarity pak může Unie v rámci oblastí, které spadají do tzv. sdílené pravomoci, jednat jen v případě, že jednotlivé členské státy nemohou problém samy uspokojivě vyřešit.

Jinými slovy by se princip subsidiarity dal popsat jako princip, který se snaží zabezpečit, že rozhodnutí budou přijímána co nejblíže občanům. Komise uvádí, že: „Kromě případů, kdy EU náleží výhradní pravomoc, by neměla být podnikána opatření na evropské úrovni, pokud by takové opatření nebylo účinnější než opatření přijaté na národní, regionální či místní úrovni.“

Zásada subsidiarity tak úzce souvisí s principem svěřených pravomocí, který je zakotven v článku 3 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Dle ní dělíme svěřené pravomoci do tří kategorií.

V první kategorii má Evropská unie pravomoci výlučné (jde například o oblast celní unie, společné obchodní politiky). V kategorii sdílených pravomocí najdeme oblasti jako doprava, energetika, životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Právě v těchto oblastech má být zásada subsidiarity uplatňována. Poslední kategorií jsou oblasti, ve kterých má unie pouze koordinační a doplňkovou pravomoc (například vzdělání, cestovní ruch nebo kultura).

Zásada subsidiarity se pak uplatňuje podle Protokolu o uplatňování zásady subsidiarity (.pdf). Ten zakotvuje například konzultační roli vnitrostátních parlamentů, když Komise připravuje nové legislativní akty.

Komitologie je potom konzultační proces v Evropské unii. Jde o širší systémy výborů, které asistují Komisi při implementaci evropské legislativy a zároveň hledají shodu mezi Komisí a členskými státy. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie je komitologie zakotvena (.pdf, str. 172–173) v článku 290 a 291. Jde tedy svým způsobem o kontrolní systém členských států vůči Komisi.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda je, či není tato zásada fakticky uplatňována, případně zda je její uplatňování dostatečné, je věcí (právně-vědeckého) hodnocení, které není možné v poměrně krátkém odůvodnění ověřit.