SPD

V předvolebním desateru ČSSD je v kapitole o vlastním bydlení mj. uvedeno: „Zavedeme pokuty za dlouhodobě neobsazené byty.” Ve svém podrobném programu (.pdf) tuto tezi strana dále rozvádí a nastiňuje, že pokuta má být ve formě zdanění (str. 16). Podle vyjádření ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové a Matěje Stropnického by se mělo jednat o zdanění ve výši průměrného nájmu. „Bylo by to do výše průměrného nájemného v daném městě. Tak, aby se nevyplatilo nechat byt prázdný,” uvedli pro CNN Prima News.

Dodejme, že v předvolební debatě na CNN Prima News se Jan Hamáček k výši pokut vyjádřil následovně: „Mohlo by to být tři až pět tisíc korun měsíčně.”

Veškeré návrhy, které v minulosti zazněly od různých představitelů Pirátské strany, se týkaly zdanění prázdných bytů. V programu Pirátské strany pro sněmovní volby v roce 2017 stojí: „Dáme obcím možnost zvýšit daně z dlouhodobě neobydlených bytů.“ Nicméně aktuální program uskupení Pirátů a Starostů do voleb do Poslanecké sněmovny tento slib už neobsahuje.

Pražský primátor a člen Pirátské strany Zdeněk Hřib na besedě s občany 20. února 2019 uvedl, že „legislativní nástroj, který by existoval (k řešení bytové krize, pozn. Demagog), je založený na reformě daně z nemovitosti. To je nástroj, kterým to řešili například ve Vancouveru nebo v jiných světových metropolích. Myslím, že není úplně vyloučeno, že i na toto dojde, protože to patří k mixu těch nástrojů“. Přímo v rozhovoru pro Novinky.cz pak zdanění prázdných bytů nevyloučil. Ještě v srpnu 2019 pak o možném zdanění prázdných bytů někteří pražští radní přemýšleli.

V předvolebním desateru ČSSD je pak v kapitole o vlastním bydlení mj. uvedeno: „Zavedeme pokuty za dlouhodobě neobsazené byty.“ Ve svém podrobném programu (.pdf) tuto tezi strana dále rozvádí a nastiňuje, že pokuta má být ve formě zdanění (str. 16). Podle vyjádření Matěje Stropnického a ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové by se mělo jednat o zdanění ve výši průměrného nájmu. „Bylo by to do výše průměrného nájemného v daném městě. Tak, aby se nevyplatilo nechat byt prázdný,” uvedli pro CNN Prima News. Dodejme, že v předvolební debatě na CNN Prima News se Jan Hamáček k výši pokut vyjádřil následovně: „Mohlo by to být tři až pět tisíc korun měsíčně.“

Protože jak pražský pirátský primátor Hřib, tak ČSSD navrhovali zdanění prázdných bytů, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Tomio Okamura se veřejně vyjadřoval k různým otázkám již před rokem 2012, tehdy ale začala jeho politická kariéra. Už během roku 2012 se na něj upínala pozornost některých médií, ale přímo o hrozbě, kterou by měla představovat islamizace, veřejně nemluvil. Ani v rámci své kandidatury na prezidenta před islamizací nevaroval.

Již v roce 2011 se nicméně Okamura vyjadřoval k cizineckému zákonu a v souvislosti s ním varoval před migrací. „Je problémem, že většina cizinců, která v Česku žije, u nás pracuje minimálně zčásti načerno. Přínos těchto cizinců pro ČR je tedy nejen malý, ale v mnohých ohledech záporný,“ vyjádřil se tehdy Okamura pro Parlamentní listy. V srpnu 2011 také Tomio Okamura uvedl: „(…) Je to nutné, abychom předešli podobné situaci, jaká je nyní v Británii, ale jaká už byla před časem také ve Francii či Německu. Problém imigrace je totiž důležité řešit, pojmenovávat věci pravými jmény, ne před nimi zavírat oči a nechávat je rozrůst do problémů.“

Zmínky o islámu ve spojení s migrací se nám podařilo najít až z roku 2013, kdy před muslimskými migranty na svém facebooku varoval především v souvislosti s kampaní svého tehdejšího hnutí Úsvit. Na Twitter se připojil až v roce 2013, na něm tedy v roce 2012 před islamizací ani migrací varovat nemohl.

Výrok Tomia Okamury hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož neuvedl přesně rok, kdy začal před migrací a islamizací veřejně varovat. Jinak ale správně poukazuje na to, že před migrací a islamizací začal varovat kolem roku 2012. Před migrací obecně varoval již o rok dříve.

Italský premiér Mario Draghi se počátkem září vyjádřil k očkování proti onemocnění covid-19, které by podle něj mělo být povinné až Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) definitivně schválí vakcíny. Ty jsou momentálně v Evropské unii schváleny v nouzovém režimu.

Již v květnu bylo v Itálii zavedeno povinné očkování pro zdravotnický personál nebo pro zaměstnance v domovech pro seniory. Ministr zdravotnictví Roberto Speranza pak na začátku září potvrdil, že se zvažuje zavedení všeobecně povinného očkování, vše však mělo záviset na epidemiologické situaci a proočkovanosti.

Italská vláda nakonec rozhodla, že od 15. října bude pro všechny zaměstnance platit povinnost prokazovat se covidovými pasy, tedy očkováním, potvrzením o prodělání nemoci nebo negativním testem. Pokud se zaměstnanec certifikátem neprokáže, nemůže sice být propuštěn, ale bude mu pozastavena výplata. Navíc může takový zaměstnanec dostat pokutu v rozmezí od 600 do 1500 eur.

Hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) bylo založeno 2. června 2015. Ve svém dlouhodobém programu uvádí: „Chceme přísné podmínky imigrační politiky České republiky. Nechceme zde nepřizpůsobivé imigranty (…).“

Kvůli otázce kvót na rozdělení uprchlíků v roce 2015, kdy byla Česká republika (spolu se Slovenskem, Rumunskem a Maďarskem) přehlasována v Radě Evropské unie, se snažil předseda SPD Tomio Okamura vyvolat hlasování o nedůvěře vlády, pro které však nezískal podporu. 

Čelní členové hnutí včetně Tomia Okamury se od počátku existence SPD účastnili mnoha protiimigračních demonstrací (např. 1. července, 12. září, 28. září, 17. listopadu 2015). SPD také vytvořila petici proti přijímání nelegálních imigrantů. 

Téma nelegální migrace bylo také jedním z hlavních bodů hnutí SPD v kampani ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017. Tomio Okamura často spojuje migraci s islamizací Evropy. Na toto téma se často vyjadřuje na svém Facebooku. Za SPD se vyjádřil obdobně i místopředseda poslaneckého klubu SPD Radek Rozvoral, který na webu SPD v srpnu 2021 uvedl: „Nekompromisně odmítáme přijímání nelegálních imigrantů na území ČR!“

Na závěr dodejme, že ačkoliv se představitelé SPD k tématu nelegální migrace opakovaně vyjadřují, ve stanovách (.pdf) z roku 2016 zmínka o imigraci mezi hlavními programovými body chybí.

První český evakuační let z hlavního města Kábul vyrazil 15. srpna 2021, kdy na palubě bylo 46 Čechů a místních spolupracovníků s rodinami. 

17. srpna na letišti v pražských Kbelích přistál druhý evakuační speciál s 87 lidmi včetně velvyslance Jiřího Balouna. 

Poslední let z Afghánistánu dosedl na pražské letiště následující večer, 18. srpna. Na palubě letadla bylo 62 lidí, z nichž 4 byli Afghánci, o jejichž přepravu požádalo Slovensko, dále pak afghánští tlumočníci s dětmi a držitelé trvalého pobytu v České republice. 

Třemi speciálními lety bylo během 4 dní evakuováno celkem 195 lidí, z nichž 170 byli Afghánci, kteří spolupracovali s Ministerstvem zahraničí a českou armádou.

Po prvním letu informovalo Ministerstvo obrany o plánované evakuaci 20 tlumočníků s jejich rodinnými příslušníky, nicméně jak uvedla mluvčí ministerstva: „Samozřejmě je otázka, jak se situace bude dál vyvíjet a zda někdo z české vlády nerozhodne, že se budou brát další.“ Spolek Vlčí Máky upozornil, že na kábulském letišti po třetím evakuačním letu zůstalo několik rodin tlumočníků, avšak podle vyjádření vlády byli evakuováni všichni, kteří byli určeni. 

Zmiňme, že program pomoci afghánským tlumočníkům pracujícím pod českou armádou a jejich rodinám schválila česká vláda již na konci července 2021. Pomoc měla podobu finančních prostředků, či nabídnutého azylu. 

Přesný počet celkově evakuovaných tlumočníků se nám nepodařilo dohledat, nicméně výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť dle oficiálních informací Ministerstva obrany se předpokládalo s evakuací 20 tlumočníků. Protože tato informace pochází z 16. srpna, tedy z období kdy již byla zahájena evakuace a jeden z letů již v česku dokonce přistál, lze předpokládat, že se výsledné číslo příliš nezměnilo.

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), neboli Pařížská smlouva, vstoupila v platnost v roce 1952. Jejím úkolem bylo především „zajistit volný pohyb uhlí a oceli a uvolnit přístup k výrobním zdrojům“. Dalším cílem bylo také zřídit společný Vysoký úřad, který by „dohlížel na trh, sledoval dodržování pravidel hospodářské soutěže a zajišťoval transparentnost cen". Ekonomika (trh) by se tedy v tomto případě dala považovat za zásadní motiv vzniku.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS), neboli Římská smlouva, vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Jejím cílem bylo „prostřednictvím obchodu usilovat o integraci a hospodářský růst“. Vytvořila také společný trh fungující na základě volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Dalšími cíli byla např. spravedlivá hospodářská soutěž, společná obchodní politika anebo položení základů pro užší svazek evropských států. I v tomto případě se tedy jednalo především o ekonomickou integraci. Jejím prostřednictvím se však mělo dosáhnout i určité integrace politické.

Nad rámec výroku pak zmiňme, že Smlouva o Evropské unii, neboli Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 byla již o poznání komplexnějším řešením evropské integrace. Obsahovala například také pilíře o zahraniční a bezpečnostní politice, vyžadovala spolupráci členských států v oblasti dodržování lidských práv či podporovala jednotnost v boji proti terorismu. Mimo jiné však položila základ pro společnou hospodářskou a měnovou unii, podle níž musí členské země „koordinovat své hospodářské politiky, poskytovat mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně“. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť Josef Nerušil mluví o počátcích evropské integrace a zejména založení ESUO a EHS. V případě obou těchto společenství přitom můžeme říci, že jejich primárním cílem byla ekonomická integrace a vytvoření ekonomického společenství. 

Evropská unie vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva zavedla tři pilíře: prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhý pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Právní subjektivitu má Evropská unie ovšem až od doby, kdy vstoupila v platnost tzv. Lisabonská smlouva, což se uskutečnilo 1. prosince 2009 (.pdf, str. 1). V důsledku získání právní subjektivity se Evropská unie stala osobou v právním smyslu a jako taková obdržela práva a povinnosti a může právně jednat. Evropská unie tak nově mohla například podepisovat mezinárodní smlouvy v oblastech spadajících do jejích pravomocí a stát se členem mezinárodních organizací. Členské státy zároveň smějí od této doby podepisovat pouze mezinárodní smlouvy, které jsou slučitelné s právními předpisy EU (str. 2).

Na začátek uveďme, že Josef Nerušil v návaznosti na hodnocený výrok tvrdí, že zmíněný princip subsidiarity je uplatňován stále v menší míře. Předmětem hodnocení však bude pouze to, zda je tento princip zakotven v právu Evropské unie. Otázka míry uplatňování tohoto principu v praxi je totiž v daném kontextu spíše subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Zásadu subsidiarity zakotvuje článek 5 odst. 1 a 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18): „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Na základě principu subsidiarity pak může Unie v rámci oblastí, které spadají do tzv. sdílené pravomoci, jednat jen v případě, že jednotlivé členské státy nemohou problém samy uspokojivě vyřešit.

Jinými slovy by se princip subsidiarity dal popsat jako princip, který se snaží zabezpečit, že rozhodnutí budou přijímána co nejblíže občanům. Komise uvádí, že: „Kromě případů, kdy EU náleží výhradní pravomoc, by neměla být podnikána opatření na evropské úrovni, pokud by takové opatření nebylo účinnější než opatření přijaté na národní, regionální či místní úrovni.“

Zásada subsidiarity tak úzce souvisí s principem svěřených pravomocí, který je zakotven v článku 3 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Dle ní dělíme svěřené pravomoci do tří kategorií.

V první kategorii má Evropská unie pravomoci výlučné (jde například o oblast celní unie, společné obchodní politiky). V kategorii sdílených pravomocí najdeme oblasti jako doprava, energetika, životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Právě v těchto oblastech má být zásada subsidiarity uplatňována. Poslední kategorií jsou oblasti, ve kterých má unie pouze koordinační a doplňkovou pravomoc (například vzdělání, cestovní ruch nebo kultura).

Zásada subsidiarity se pak uplatňuje podle Protokolu o uplatňování zásady subsidiarity (.pdf). Ten zakotvuje například konzultační roli vnitrostátních parlamentů, když Komise připravuje nové legislativní akty.

Komitologie je potom konzultační proces v Evropské unii. Jde o širší systémy výborů, které asistují Komisi při implementaci evropské legislativy a zároveň hledají shodu mezi Komisí a členskými státy. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie je komitologie zakotvena (.pdf, str. 172–173) v článku 290 a 291. Jde tedy svým způsobem o kontrolní systém členských států vůči Komisi.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda je, či není tato zásada fakticky uplatňována, případně zda je její uplatňování dostatečné, je věcí (právně-vědeckého) hodnocení, které není možné v poměrně krátkém odůvodnění ověřit.

Rada vzájemné hospodářské společnosti (RVHP) je bývalá organizace sdružující socialistické státy východního bloku mezi lety 1949 až 1991, a to za účelem obchodní spolupráce. Evropskými členy tohoto společenství byly Albánie (jen do roku 1961), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Rumunsko a SSSR. Od roku 1964 spolupracovala s RVHP i Jugoslávie.

Ze zemí bývalé RVHP jsou současnými členy Evropské unie Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a pokud bychom přičetli i státy bývalé Jugoslávie, tak i Chorvatsko a Slovinsko.

K vytvoření blokační menšiny, tedy skupiny, která je schopna zablokovat návrh schvalovaný na půdě Rady EU, je třeba účasti minimálně 4 členských států, jejichž obyvatelstvo zároveň tvoří minimálně 35 % z celkového počtu obyvatel EU.

Populace Evropské unie se skládá (dle dat z roku 2020) z přibližně 447 milionů (konkrétně 447 319 829) obyvatel. K vytvoření blokační menšiny je tedy zapotřebí, aby počet obyvatel blokujících států byl přibližně 157 milionů. Souhrnný počet obyvatel výše zmíněných zemí bývalé RVHP činí přibližně 96 milionů, tedy zhruba jen 22 % populace EU. Pokud bychom přičetli také státy bývalé Jugoslávie, jednalo by se přibližně o 102 milionů obyvatel (cca 23 % populace EU), což je pro vytvoření blokační menšiny stále nedostačující.

Země bývalé RVHP (ať se státy bývalé Jugoslávie, či bez nich) tedy sice splňují první kritérium o minimálním počtu států, avšak počet obyvatel těchto zemí netvoří dohromady alespoň 35 %. 

Josef Nerušil mluví o blokační menšině v souvislosti s odchodem Velké Británie z EU. Před jejím vystoupením žilo v EU přibližně 514 milionů obyvatel, z nich 67 milionů ve Velké Británii. Státy bývalé RVHP tedy nedosáhly na blokační menšinu ani společně s Velkou Británií.

Dodejme však, že po Brexitu se začíná mluvit o zlepšení vyjednávacích pozic pro velké země EU, především pro Německo, které bylo doposud přítomno v 72 % možných blokačních koalic. Po odchodu VB tento podíl stoupl na více než 86 % (pdf., str. 2). Vyjednávací pozice se zlepšila i Polsku (str. 3).

Pro zajímavost zmiňme také složení Evropského parlamentu. Ten se skládá z celkového počtu 705 poslanců. Za bývalé země RVHP je v něm pro volební období 2019–2024 zvoleno 184 europoslanců. Tvoří tedy přibližně 26 % z celkového počtu. Pokud bychom opět započítali také slovinské a chorvatské europoslance, dostali bychom číslo 204 (cca 29 % z celkového počtu poslanců EP).