Článek, o kterém se zmiňuje Zdeněk Žák (tištěné Lidové noviny ze dne 23. ledna: "Ministr Žák zpackal tendr na registr aut"), vyčerpávajícím způsobem popisuje, proč redaktoři Lidových novin považují jím vypsaný tendr na registr smluv za "zpackaný" – jejich tvrzení jsou opřená i o externí právní analýzy. Dále jsou v článku explicitně uvedeny důvody, proč se dle jejich názoru dopustil Zdeněk Žák a jeho ministerstvo pochybení.

V článku jsou kritizovány celkem dva tendry Ministerstva dopravy, a to konkrétně na poskytovatele centrálního registru vozidel a na infrastrukturu k dopravně-správním agendám.

Ukažme si několik příkladů, kdy je v článku jasně uvedeno, v čem vidí redaktoři Lidových novin problém:

1) Právní rozbor těchto podmínek (v zadaných tendrech, pozn.Demagog.CZ), který zadaly LN, dospěl k závěru, že porušují zásady zákona o veřejných zakázkách, především diskriminují uchazeče. Některé parametry dokonce všechny uchazeče s výjimkou současných dodavatelů těchto služeb.

2) "LN požádaly právníka, který má zkušenosti s vypisováním veřejných zakázek, aby provedl rozbor obou zadávacích řízení. „Obě řízení výrazně porušují základní zásady zákona o veřejných zakázkách, a sice zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Zadavatel navíc v mnohém porušil své zákonné povinnosti. Předmětná zadávací řízení jsou proto nepřípustná a především nezákonná,“ je přesvědčen právník, který si s ohledem na citlivost zakázky nepřál zveřejnit svou identitu, s tím, že mnohá ustanovení nahrávají současným provozovatelům registru."

3) Bez výhrad nejsou ani hodnoticí kritéria.V zadávací dokumentaci je stanoveno, že čtyřicet procent bodů získá zájemce za nabídnuté člověkodni. Jenže nikde už není definováno, jaký objem práce odpovídá jednomu „člověkodni“ (práce jednoho člověka za pracovní den). V efektivitě firem přitom může být podstatný rozdíl. Ministerstvo nastavenými podmínkami preferuje hlavně hodně lidí. „Nebudou muset umět číst a psát. Hlavně když budou levní,“ říká právník.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (tzv. nový občanský zákoník), byl schválen 3. února 2012, tedy v době vlády Petra Nečase.

Podle webu k rekodifikaci působila při Ministerstvu spravedlnosti komise pro rekodifikaci občanského práva již v devadesátých letech. Věcný záměr (.pdf) nového občanského zákoníku byl projednáván již v roce 2000 vládou Miloše Zemana. Přes dlouhodobost prací na novém zákoníku však závěrečná část procesu "připadla" na vládu Petra Nečase.

Ke zpoždění při přijímání doprovodné legislativy skutečně došlo. Některé doprovodné zákony byly však do Sněmovny předloženy již vládou Petra Nečase. Mezi těmito zákony byl také zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který zapracovává rekodifikační změny do občanského práva procesního, jedná se tedy o procesní předpis. V té souvislosti došlo také k navržení změn dalších procesních předpisů, občanského soudního řádu, insolvenčního zákona a zákona o insolvenčních správcích. Tyto procesní předpisy byly schvalovány dodatečně po schválení nového občanského zákoníku, opačný postup by nebyl z legislativního hlediska vhodný (není např. jasné, jaké pozměňovací návrhy poslanci u hlavní hmotné normy schválí).

Dále není z výroku poslance Filipa zřejmé, o kterém nařízení vlády nebo vyhlášce ministerstva hovořil. Požádali jsme jej proto o vyjádření. To zaslal v následujícím znění: Pro upřesnění hledejte spojitost mezi odchodem bývalého náměstka pana Korbela, jeho aktivitou na seminářích o novém O2 nebo prací náměstka pana Mlsny (bývalého ministra), který musel nehotové věci (zejména správní řád soudní) udělat v co nejkratším možném termínu. Případně se zeptejte paní ministryně v demisi JUDr. Benešové, k jakému datu ukončila smlouvu s panem Eliášem. Nejsem z těch, kteří by někoho chtěli veřejně zostouzet. Ale pravdu jsem musel alespoň nastínit. Tímto vyjádřením poslanec Filip příliš neupřesnil, o kterém nařízení či vyhlášce nehovořil.

Vojtěch Filip tedy tvrdí, že nebyly vládou Petra Nečase připraveny žádné procesní předpisy. Jelikož však bylo ve skutečnosti takových předpisů připraveno a předloženo Parlamentu hned několik, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Radek John reaguje přímo na předchozí výrok Ivana Langera. Co se týče pozic náměstků ministra, má John pravdu. Nebyli jsme nicméně schopni dohledat profesní minulost poradců ministra Kubiceho, výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Exministr Kubice na na Ministerstvo vnitra České republiky postupně přivedl následující náměstky:

Jaroslav Hruška (první náměstek pro vnitřní bezpečnost)Pavel Kryštof (náměstek pro strategie a programové řízení) Radek Šmerda (náměstek pro strategie a programové řízení) Ondřej Veselský (náměstek pro veřejnou správu) Robert Ledvinka (náměstek pro veřejnou správu)Pavel Kolář (náměstek pro veřejnou správu)

Z dotyčných působil v minulosti u Policie České republiky pouze Jaroslav Hruška.

Radek John svůj tým náměstků neobměňoval. Jediným náměstkem, kterého Radek John přivedl, byl Viktor Čech. Ten skutečně řadu let u policie sloužil. O konfliktu mezi Čechem a Martinů se zmiňuje samotný web Ministerstva vnitra ČR.

Je tedy patrné, že co se týče policejní minulosti náměstků z doby ministrování Johna a Kubiceho, popisuje John korektně svůj případ. Nicméně ve svém výroku reaguje na předchozí vyjádření exministra Langera, který zahrnul do tohoto výčtu i poradce ministra. Ty (i s jejich profesní minulostí) jsme však nebyli schopni dohledat a výrok tak musíme hodnotit jako neověřitelný.

Na stejný článek s titulkem "Kočárníkovo ministerstvo – kozel v roli zahradníka", který měl vyjít v Českém deníku, se Jana Lorencová odvolávala již v rozhovoru pro iDnes.cz v roce 2008. Nepodařilo se nám však takový článek dohledat v databázi Newton, hodnotíme proto výrok jako neověřitelný.

Spojení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, tedy tzv. znovusjednocení Německa, byl proces, který byl dokončen 3. října 1990. V této době ještě existoval Sovětský svaz a protože Rusko bylo jednou ze svazových republik, nemělo samostatnou zahraniční politiku – budeme se proto zabývat pozicí Sovětského svazu.

Výrok Vladimíra Putina je hodnocen jako nepravdivý. Myšlenku znovusjednocení Německa podporovaly jen Spojené státy americké. Další země byly v této otázce rezervované nebo přímo proti a řadil se k nim také Sovětský svaz. Michail Gorbačov se uvolil k podepsání mírové dohody s Německem, která měla umožnit znovusjednocení Německa, až po dlouhém přesvědčování a nabídce finanční pomoci.

Dva týdny po pádu Berlínské zdi představil (ang.) tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl svůj 10bodový plán na znovusjednocení Německa. Prvním krokem měla být bližší spolupráce mezi Západním a Východním Německem. Dále mělo následovat vytvoření konfederace, která měla podle Kohlova plánu vyústit v utvoření federace a tedy sjednocení.

Nicméně Německo se nemohlo sjednotit bez souhlasu spojenců – tedy Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Po 2. světové válce totiž nebyla s Němci podepsána mírová dohoda a jak Západní, tak Východní Německo bylo stále pod částečnou vojenskou okupací a nemělo tak úplnou státní suverenitu.

Německá snaha o znovusjednocení se u evropských spojenců nesetkala s nadšením. Margaret Thatcher, tehdejší britská premiérka, byla proti (ang.) případnému sjednocení již před pádem Berlínské zdi a svůj názor nezměnila ani při pozdějším vyjednávání (avšak po čase se rozhodla jednání nehatit). Stejnou pozici zastával také francouzský prezident Francois Mitterand. Obě země se případného sjednocení obávaly kvůli německé minulosti a nebyly v tomto jediné – německého znovusjednocení se hrozilo také například Polsko (ang., str. 13) nebo Izrael. Tehdejší izraelský premiér Jicchak Šamir dokonce vyjádřil obavu (ang.), že sjednocené a silné Německo by se znovu pokusilo vyhladit Židy. Členové Evropského společenství jako Itálie nebo Nizozemí byli k otázce německého sjednocení rezervovaní (ang.).

Naopak podepsání mírové dohody a umožnění Německu se sjednotit prosazovaly Spojené státy (ang.), které také jednání týkající se Německa vedly. Američané (ang.) se na rozdíl od svých evropských protějšků neobávali německého expanzionismu, jejich jedinou starostí bylo, aby Německo zůstalo členem NATO.

Tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov se znovusjednocení Německa usilovně bránil (ang.). Měl k tomu ostatně řadu důvodů: Sověti by ve Východním Německu naprosto ztratili vliv a museli by se vojensky stáhnout z tohoto prostoru. Při vyjednávání o mírové smlouvě se navíc počítalo s tím, že by se sjednocené Německo přidalo k NATO. Podle tehdejších vyjednavačů Sověti údajně uvažovali také o vojenské intervenci (ang.) do NDR. Díky obratné diplomacii (ang.) a nabídce štědré finanční pomoci se nakonec americkým a německým vyjednavačům v čele s Helmutem Kohlem podařilo vymínit si Gorbačovův souhlas (ang.).

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť se nám nepodařilo z dostupných veřejných zdrojů dohledat vyjádření ministra dopravy, které by korespondovalo s jeho výrokem.

Nepodařilo se nám potvrdit ani vyvráti, že by ze strany vlády došlo k nějaké komunikaci ve smyslu, že nejsou finance na to, aby se zvedl počet sprch alespoň o jednu týdně a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Druhou část výroku, kde David Rath uvádí částku 200 milionů neověřujeme, protože je již ověřena v jiném samostatném výroku této diskuze.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Z dostupných dat nedokážeme přesvědčivě určit, zdali sociální status lidí je právě tím faktorem, který by způsoboval nárůst kriminality. Také nedokážeme říci, nakolik se sociální status občanů České republiky snížil a zdali se tak stalo vlivem rozhodování bývalých předsedů vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Z údajů Českého statistického úřadu (.pdf) vyplývá, že počet vězňů v České republice dlouhou dobu rostl, a to od roku 2002 (kromě mírného poklesu o 359 osob mezi lety 2005 a 2006) až do roku 2011.

Je tedy pravdou, že počet uvězněných osob vzrostl za vlády Mirka Topolánka i Petra Nečase, stejně tak však stoupal i za vlády Vladimíra Špidly, Stanislava Grose, Jiřího Paroubka nebo Jana Fišera.

Největší nárůst v počtu vězňů byl zaznamenán mezi lety 2007 a 2008, tedy v období vlády Mirka Topolánka. Počet vězňů se v té době zvedl o 1601 osob. Je však nutno dodat, že v roce 2006, kdy Topolánek nastoupil do funkce premiéra, počet uvězněných osob poklesl o 359 oproti roku 2005.

Druhý největší nárůst se pak udál mezi lety 2010 a 2011 v období vlády Petra Nečase. Počet uvězněných tehdy stoupl o 1270 osob.

Nevíme, co si myslí Jiří pospíšil pojmem „fešácký kriminál", nicméně David Rath v diskuzi poukazuje na procento recidivy na Západě, či konkrétněji v Německu nebo skandinávských zemích. Ze získaných informací je patrné, že míra recidivy v Německu a Skandinávii je skutečně nízká.

Průměrná evropská míra recidivy se v minulosti dle článku Daily Mail, který se odkazuje na výzkum provedený v severských státech, pohybovala kolem 70–75 %, zatímco v Norsku dosahovala jen 20 %.

Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

Je však sporné, zda je skutečně příčinná souvislost mezi kvalitou či nekvalitou vězeňského prostředí a recidivou a také jakou roli zde hrají další společenské faktory. Výrok jsme se proto rozhodli ponechat jako neověřitelný. Pro srovnání uvádíme, že v České republice se dle časopisu Nový prostor míra recidivy pohybuje podle nejnižších odhadů kolem 60 %.

Na začiatok je nutné poznamenať, že nie o kadej záležitosti ktorá je schvaľovaná rozhoduje a rokuje automaticky a výhradne Rada ministrov. Pri mnohých položkáach je za jednanie zodpovedný COREPER, ktorý funguje na dvoch úrovniach podľa prejednávaných položiek. Ministri vyjednávajú zväčša o položkách, na ktorých nie je možné dosiahnuť širšiu zhodu na úrovni Coreperu.

Ministri v Rade sa menia pri výmenách vlád, či personálnych zmenách vo vláde. Je zložité toto generalizovať, keďže toto odráža vnútropolitickú situáciu v štáte, ktorá je v každej členskej krajine iná. vo väčšine krajín EU sa vlády striedajú v priemere každých 5-6 rokov. Pre porovnanie je toto a zároveň personálne zmeny vo zvolených vládach sledovať na internetových stránkach jednotlivých vlád. Napríklad: SR, ČR,Estónsko,Nemecko, Veľká Británia.

Vo väčšine prípadov však Rada jedná na úrovni COREPERU je teda poukázanie na sociálny kapitál problematické, keďže tento vstupuje "do hry" v pomerne malom množstve problémov. Na základe uvedeného hodnotíme výrok ako neoveriteľný, keďže je problematické presne vyčísliť rolu sociálneho kapitálu vo vyjednávaní.