Pavel Kočica (dle idnes) byl před svým nástupem na ŘSD (2. října 2013) předsedou představenstva v akciové společnosti Salla 91.

Žák nemá pravdu, když tvrdí, že se Kočica (jeho firma) neucházel o žádnou veřejnou zakázku. Lze dohledat např. zakázku malého rozsahu (odhad 850 tisíc) na opravu osvětlení schodišť v bytových domech MČ Brno-Kohoutovice, kdy jedním z 5 uchazečů je mimo jiné i Salla 91 a.s. Výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý, neboť nelze tvrdit, že Kočica či jeho firma se nikdy neucházel o veřejnou zakázku.

Na základě informací o počtu policistů na oddělení Ostrava Přívoz, poskytnutých Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje hodnotíme tento výrok jako nepravdivý.

Podle informací Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje byl počet policistů sloužících na Obvodním oddělení Ostrava Přívoz následující:

200520092013k datu 1.1. 576856k datu 1.12.536854

Podle Martina Peciny to byl klesající počet policistů z 85 v roce 2005, přes 65 v roce 2009, kdy se stal poprvé ministrem po ministrování Ivana Langera, a 45 policistů, když se stal v roce 2013 ministrem podruhé.

Počty policistů podle Martina Peciny nesouhlasí s oficiálními čísly Krajského ředitelství, ale navíc mezi lety 2005 a 2009 nesouhlasí ani avizovaný trend poklesu počtu policistů. Jak je vidět v tabulce, ve skutečnosti počet vzrostl o více než deset.

David Rath nespecifikuje konkrétní země nebo region a hovoří o „zahraničí", nám se podařilo dohledat, že minimálně v Nizozemí, USA nebo Velké Británii taková praxe nefunguje a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

V Nizozemí (str. 151) mají vězni nárok na 10minutový hovor za týden. Americká vězení „často považují telefonní hovory spíše za privilegia než za zajištěná práva.“ Proto „mohou vězni přijít o možnost telefonovat jako trest za špatné chování.“

Ve Velké Británii měli zase zahraniční vězni problémy s přístupem k telefonům (str. 200). I v izraelských věznicích mají (.pdf, str. 8) sice Izraelci ve vazbě právo na jeden telefonický hovor denně, avšak na Palestince se toto privilegium nevztahuje.

Tomio Okamura se patrně odkazuje na studii think tanku IDEA, který vzniknul pod vedením profesora Švejnara a je projektem Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR. Studie z roku 2012 se zabývá veřejnými zakázkami, chováním zadavatelů a základními vzorci chování zadavatelů při zadávání zakázek a vlivy na vysoutěženou cenu.

Tato studie však nevyčísluje míru předražení zakázek a žádnou další práci IDEA či CERGE na toto téma se nám nepodařidlo dohledat.

Podle vyjádření Filipa Pertolda z CERGE-EI "takové čislo v žadné studii nezveřejnili, nicméně rozhodně nebude daleko od pravdy, protože jsme publikovali, že otevřené řízení při zadávání zakázek ušetří asi 10 procent oproti jiným typům řízení a pak zaléží jakým objemem se toto číslo vynásobí".

Přibližnou roční hodnotu veřejných zakázek odhaduje vládní poradní orgán NERV ve své studii z roku 2011 na 640 až 660 miliard korun, stejnou částku uvádí i výše zmíněná studie IDEA (strana 10). Míru předraženosti pak také odhaduje NERV na 10 procent z této částky, přibližně 65 miliard, tedy nikoliv 100 miliard, jak tvrdí Tomio Okamura. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.

Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.

Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).

Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).

Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.

Ruský prezident Vladimir Putin se ve svém výroku vyjádřil o případu secese Kosova jako o absolutně analogické situaci na Krymu. Přirovnal tak současnou situaci na Ukrajině k případu z roku 2008, kdy Kosovo, tehdejší autonomní oblast v rámci Srbska, vyhlásilo jednostrannou nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později rozhodl, že tato secese není protiústavní, avšak postoj států k ní dodnes není jednotný. Kosovo je uznáno pouze 107 ze 193 států OSN (Rusko je mezi těmi, které jej uznat odmítají).

Po kosovské secesi došlo k debatě, zda případ Kosova nevytvořil precedent, který bude obhajobou separatistů z celého světa.

Právě na tento precedent se ve svém projevu odvolává Vladimir Putin, analogií Krymu s Kosovem tak legitimizuje obsazení původně ukrajinského území. Dle předních českých expertů na mezinárodní vztahy však nejsou případy Kosova a Krymu srovnatelné. Z jimi uvedených důvodů proto výrok Vladimira Putina hodnotíme jako nepravdivý.

K podobnostem a rozdílům mezi secesí Kosova a odtržením Krymu se pro Demagog.cz vyjádřil zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, PhDr. Michal Kořan, Ph.D. Ten výrok Vladimíra Putina komentoval takto:

" Z mezinárodně-politického hlediska jsou všechny faktory odlišné.Především, situaci na Krymu nepředcházely měsíce neuvěřitelného násilí na obou stranách a náznaky genocidy ze strany ukrajinské vlády vůči krymskému ruskému obyvatelstvu, jak tomu bylo v Kosovu ze strany Srbů.Zadruhé, situací na Krymu se nezabývala Rada bezpečnosti OSN, jako tomu bylo v případě násilí v Kosovu.Zatřetí, u případu Kosova nikdy nebyla projednávána možnost, že by se Kosovo připojilo k Albánii, jako se Krym chystá připojit k Rusku.A pak je tu samozřejmě obsazení Krymu ruskými silami, jež předcházelo diskusi o samostatnosti. "

K tématu Kosova a Krymu se v pořadu Hyde Park na ČT24 vyjádřil náměstek Ministra zahraničních věcí Petr Drulák následovně:

"Vznik Kosova byl dokončením velmi bolestivého, krvavého rozpadu Jugoslávie. Tam docházelo k masovým vraždám, nejen v Kosovu, ale i v tom, co mu předcházelo. Takže v té chvíli se zkrátka přijalo řešení, které nějakým způsobem reagovalo na ty masové etnické čistky, a které se některým lidem na západě zdálo jako vhodné. Ale teď na Krymu jsme nic podobného neviděli; tam nedocházelo k žádnému vyhánění, k žádným vraždám. Z tohoto hlediska srovnávat Krym a Kosovo skutečně nejde."

V některých zemích západní Evropy je skutečně využívání internetu ve věznicích rozšířeno, nikoli však ve všech, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Asi nejdále je v tomto ohledu Norsko. Norské věznice skutečně umožňují připojení k internetu, nicméně jedná se o speciální program IFI (Internet For Inmates). Tato síť je kontrolovaná a rozhodně se nejedná o volný internet.

Dle údajů z r. 2012 ve Velké Británii existovala možnost dálkového elektronickéhovzdělávání, nikoliv však přístup k internetu jako takovému.

V Německu pak záleží na jednotlivých spolkových zemích, například v Severním Porýní-Vestfálsku není povolena žádná forma připojení k internetu.

Výrok Miloše Zemana je hodnocen jako nepravdivý, neboť rozsah přijímané legislativy v rámci novely vysokoškolského zákona je značně rozsáhlejší, než uvádí prezident republiky.

Na tiskové konferenci konané 22. 5. 2013 se prezident Miloš Zeman a bývalý ministr školství Petr Fiala dohodli na podobě návrhu změny vysokoškolského zákona. Podle něj by pravomoc jmenovat profesory již nenáležela prezidentovi, nýbrž ministrovi školství. Podle České televize se Fiala rozhodl tento návrh předložit vládě jako součást novely zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.

Není však pravdou, že by tento návrh změny zákona (.docx) byl formulován jednou větou. Česká televize informovala 7. ledna 2014 o tom, že se Zeman dohodl s předsedy obou komor Parlamentu (a ministrem školství) na novém návrhu zákona o vysokých školách. Pravomoc jmenovat profesory by díky němu měla připadnout předsedovi Senátu. O tomto návrhu na svém jednání 8. ledna letošního roku rozhodla kladně také vláda Jiřího Rusnoka.

Tento návrh je dostupný v knihovně připravované legislativy. Nicméně ani tento návrh novely (.docx) neobsahuje v rámci novelizací pouze jednu jedinou větu.

Výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý, dohodnutá novela vysokoškolského zákona (s Fialou i aktuální o jmenování předsedou Senátu) je značně rozsáhlejší, než uvádí Miloš Zeman.

Miloš Zeman o zákoně o prokázání původu majetku hovoří často, stejně jako o možné inspiraci v německé úpravě. I Demagog.cz již dříve ověřoval výrok na toto téma, došel však k závěru, že podobný zákon v Německu neexistuje. Ke stejnému závěru došel i server Česká pozice. Podle serveru E15.cz v Německu pouze existuje možnost “ konfiskaci věci, která byla použita nebo určena ke spáchání trestného činu nebo kterou pachatel získal trestný činem ”.

Protože tedy obdobný zákon prokazatelně v Německu neexistuje, nemohl podle něj být ani zabavován žádný majetek a výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen na základě dohledaných podrobností o začátku a průběhu toho soudního sporu jako nepravdivý.

Ivan Langer zažaloval (.doc - kompletní žaloba) vydavatelství Mafra na ochranu osobnosti kvůli článkům spojujícím jeho osobu s postavou podnikatele Františka Mrázka 18. listopadu 2008. Tato žaloba je mimo jiné postavena na článcích, které publikovala Mladá fronta DNES v září a říjnu 2008 (viz. text žaloby).

Soud pak před třemi lety Langrovu žalobu zamítl, ale jeho rozhodnutí letos v květnu zrušil odvolací vrchní soud a spor tedy stále trvá.