Poslanec Josef Bernard (nestr. za STAN) hovoří o rozpočtu na letošní rok, který ke konci září 2021 schválila a Poslanecké sněmovně předložila minulá vláda Andreje Babiše. Uveďme, že návrh zákona o státním rozpočtu na následující rok musí vláda Sněmovně předložit nejpozději do 30. září. Návrh rozpočtu ovšem musel být předložen znovu, a to kvůli novému volebnímu období. Není totiž možné, aby nově zvolená Sněmovna automaticky projednala návrhy, které byly předloženy předchozí Sněmovně.

Po volbách tedy tehdejší Babišova vláda předložila rozpočet znovu. Stejně jako návrh rozpočtu ze září (.pdf, str. 4), i tento návrh počítal se schodkem 376,6 miliard korun (.pdf, str. 4). Uveďme, že při schvalování obou návrhů měla vláda k dispozici makroekonomickou predikci publikovanou v srpnu 2021. Ta růst HDP v letošním roce odhadla na 4,2 % (.pdf, str. 23).

Současný kabinet Petra Fialy v únoru letošního roku schválil nový státní rozpočet s deficitem ve výši 280 mld. Kč (.pdf, str. 4). Plánovaný schodek tak Fialova vláda oproti původnímu návrhu snížila o 96,6 miliard korun. Lednová makroekonomická predikce skutečně projektovala růst HDP ve výši 3,1 % (.pdf, str. 25). Dodejme, že Poslanecká sněmovna tento návrh státního rozpočtu schválila 10. března 2022.

Josef Bernard má tedy pravdu v tom, že rozpočet na letošní rok připravovala bývalá vláda Andreje Babiše. Rovněž správně uvádí, že současná Fialova vláda rozpočet předělala a navrhla o 96,6 mld. Kč nižší deficit. Přestože Josef Bernard uvádí mírně nepřesnou částku, o kterou se schodek snížil, vejde se do naší 10% tolerance. V době schvalování rozpočtu kabinetem Petra Fialy se dle tehdejší makroekonomické predikce počítalo s růstem HDP ve výši 3,1 %. Nyní již tento údaj, jak správně uvádí poslanec Bernard, neplatí. Podle nejnovější makroekonomické predikce z dubna 2022 letošní HDP vzroste pouze o 1,2 % (.pdf, str. 24). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Podle dat Eurostatu se nezaměstnanost v České republice od roku 2017 do roku 2021 pohybovala pod hranicí 3 %, což je nejméně ze všech členských států Evropské unie. Jak je vidět na následujícím grafu, také v dubnu 2022 byla v ČR nejnižší nezaměstnanost. Podle posledních dat (.pdf) dosahovala v Česku míra nezaměstnanosti 2,4 % (str. 4).

Podle Úřadu práce podíl nezaměstnaných osob v květnu činil 3,2 %. V dubnu pak dle Úřadu práce podíl nezaměstnaných osob dosáhl na 3,4 %.

Uveďme, že za rozdílnými dubnovými čísly stojí odlišná metodika. Úřad práce České republiky zveřejňuje (.pdf, str. 1) tzv. podíl nezaměstnaných osob. Jedná se o počet nezaměstnaných osob registrovaných na Úřadu práce vydělený počtem všech lidí ve věku 15–64 let, kteří žijí na daném území. Pokud je tedy tato míra nezaměstnanosti například 10 %, hledá si práci každý desátý člověk v tomto věku.

Jinou metodiku (.pdf, str. 1) výpočtu nezaměstnanosti ovšem používá Český statistický úřad, z jehož dat vychází i Eurostat. ČSÚ vypočítává tzv. obecnou míru nezaměstnanosti na základě vlastního šetření prováděného v domácnostech. Tento ukazatel vyjadřuje podíl počtu nezaměstnaných na celkovém součtu zaměstnaných a nezaměstnaných (práci hledajících) osob. V prvním čtvrtletí letošního roku činila obecná míra nezaměstnanosti 2,5 %.

Poslanec Bernard odpovídá na otázku moderátora ohledně výše plateb za státní pojištěnce, v námi ověřovaném výroku ale mluví obecně o výdajích na zdravotnictví. V odůvodnění se proto nejprve podíváme na vývoj rozpočtu Ministerstva zdravotnictví, v druhé části pak zhodnotíme vývoj plateb za státní pojištěnce.

Jak můžeme vidět v následující tabulce, rozpočet Ministerstva zdravotnictví se od roku 2019 vyšplhal z 8,2 miliardy korun až na 18 miliard korun v roce 2022. Nárůst je tedy více než dvojnásobný. Ještě výrazněji posílilo financování Ministerstva pro místní rozvoj, jehož rozpočet se oproti roku 2019 navýšil o necelých 150 %. Kromě těchto dvou resortů však žádné jiné ministerstvo nezaznamenalo více než dvojnásobný nárůst svých výdajů.

Zdroje dat v grafu: 2019, 2022.

Uveďme, že klíčovým hráčem jsou v případě financování zdravotnictví zdravotní pojišťovny. Ty získávají od všech účastníků veřejného zdravotního pojištění prostředky, z nichž pak proplácí poskytovatelům zdravotní péče jejich úkony.

Zdravotní pojištění nicméně neplatí jen pojištěnci (fyzické osoby), ale částečně také jejich zaměstnavatelé a v určitých případech stát. Ten platí (.pdf, str. 49) pojistné za tzv. státní pojištěnce, tedy za děti, studenty, osoby na mateřské či rodičovské dovolené, uchazeče o zaměstnání, důchodce apod. Stát tedy do systému zdravotnictví přispívá i tímto způsobem, a právě na tento výdaj směřovala i otázka moderátora.

V současné době činí pojistné za státního pojištěnce za kalendářní měsíc 1 967 Kč. Kabinet Petra Fialy nicméně pro tento rok počítá se snížením této platby. Ve Sněmovně už prošla prvním čtením a Výborem pro zdravotnictví vládní novela zákona, která má částku od 1. července snížit (.pdf, str. 3) na 1 567 Kč. Dodejme, že současná vláda Petra Fialy vypracovala rovněž návrh, podle kterého by docházelo k pravidelné valorizaci této částky. 

Pokud vládní novela snížující platby za státní pojištěnce opravdu vstoupí v platnost, počítá se pro rok 2022 s tím, že na ně stát vydá 124,8 miliard korun. Na následujícím grafu můžeme vidět vývoj této platby od roku 2016.

Zdroj ke grafu: 2016–2021 (.pdf, str. 81), 2022

I v platbách za státní pojištěnce tedy při srovnání let 2019 a 2022 pozorujeme velmi výrazný nárůst. Zmíněných 124,8 miliard korun, které by měl stát podle plánu zaplatit v roce 2022, je téměř dvojnásobkem 71,8 miliardy korun z roku 2019. Pro úplnost doplňme, že podle plánu rozpočtu, který ještě vytvářela minulá vláda Andreje Babiše, se pro letošní rok počítalo s částkou přibližně 140 miliard.

Josef Bernard rovněž tvrdí, že žádná jiná položka ve státním rozpočtu se od roku 2019 nezdvojnásobila. Jak ukazuje dokumentace (.pdf, str. 168) Ministerstva financí ke státnímu rozpočtu z roku 2019, platba za státní pojištěnce je v rozpočtu označená pod položkou „transfery veřejným rozpočtům ústřední úrovně“ a je součástí tzv. všeobecné pokladní správy. Porovnali jsme proto veškeré položky státních rozpočtů z let 2019 a 2022, konkrétně podle toho, jak jsou členěny v samotném zákoně o státním rozpočtu.

Abychom mohli jednotlivé částky relevantně porovnat s platbou za státní pojištěnce, vzali jsme v potaz pouze ty výdaje, které alespoň v jednom z let 2019 a 2022 přesáhly hodnotu 20 miliard korun. Zároveň jsme vyřadili výdaje označené jako „výdaje spolufinancované zcela nebo částečně z rozpočtu Evropské unie bez společné zemědělské politiky celkem“. 

Z údajů vyplývá, že kupříkladu výdaje na podporu podnikání nebo na podporu regionálního rozvoje a cestovního ruchu zaznamenaly mezi lety 2019 a 2022 mnohem vyšší nárůst než zmíněné transfery veřejným rozpočtům ústřední úrovně.

Obecně tedy můžeme říct, že v resortu zdravotnictví lze jak v rozpočtu, tak v platbách za státní pojištěnce pozorovat jasný nárůst. Ten zmíněný dvojnásobek buď překračuje, nebo ho těsně nedosahuje. Podle Josefa Bernarda měl tento dvojnásobný nárůst být jediným, Ministerstvo pro místní rozvoj však zaznamenalo dokonce vyšší nárůst přidělených výdajů než resort zdravotnictví. Ani platba za státní pojištěnce není jediná významná položka státního rozpočtu, která se od roku 2019 zdvojnásobila. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Rozpočet České republiky za celou dobu existence samostatného českého státu neskončil v deficitu jen pětkrát, a to v letech 1993, 1994, 1995, 2016 a 2018. Zpravidla tedy státní rozpočet končí v záporných číslech. 

Historicky nejvyššího schodku dosáhl státní rozpočet v roce 2021, kdy se deficit zastavil na 419,7 miliardy korun. Naopak největší přebytek byl vykázán za rok 2016, kdy rozpočet skončil v plusu 61,77 mld. Kč. Uveďme, že v roce 2016 byl ministrem financí Andrej Babiš. V roce 2021 pak byla ministryní financí Alena Schillerová jako členka vlády tehdejšího premiéra Andreje Babiše. Dodejme, že rozpočty za rok 2020 a 2021 byly poznamenány pandemií covidu-19.

Doplňme, že v roce 2008 svět zasáhla hospodářská krize, v jejímž důsledku došlo v České republice k recesi. Jako období krize jsou obvykle označovány roky 2008 až 2009, nicméně s recesí se Česká republika potýkala až do roku 2013. 

Za dobu „prosperity“ či „rozkvětu“, o kterém mluví Josef Bernard, pak lze označit období, kdy rostlo HDP, tedy především roky 2014 až 2019 (.xlsx). V roce 2020 následně HDP meziročně kleslo o 5,8 %. Jak poté dokládá graf níže, ve vícero letech, kdy státní rozpočet skončil v deficitu, skutečně rostlo HDP, např. v letech 2015, 2017 či 2019.

Zdroje: 2008–2020 (.xlsx), 2021, 2022 (.pdf, str.24).

Výrok poslance Bernarda tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť v několika letech, kdy rostlo HDP, státní rozpočet zároveň skončil vdeficitu.

Josef Bernard mluví o maastrichtských konvergenčních kritériích, jejichž smyslem je posoudit míru ekonomické schopnosti uchazečské země integrovat se plynule do měnového režimu eurozóny bez vzniku nestability pro zemi samotnou i pro eurozónu jako celek. Poukazuje na to, že dnešní „situace v celoevropské ekonomice je natolik výjimečná,“ že i (některé) státy platící eurem neplní kritéria potřebná pro vstup do eurozóny.

Jednotlivá konvergenční kritéria stanovuje Smlouva o fungování Evropské unie (Maastrichtská smlouva):

• kritérium cenové stability,
• kritérium dlouhodobých úrokových sazeb,
• kritérium kurzové stability,
• kritérium udržitelnosti veřejných financí.

Tato kritéria jsou platná pouze pro státy, které chtějí vstoupit do eurozóny, nevztahují se na státy, které již členy eurozóny jsou. Pro státy eurozóny nicméně platí podmínky definované ve čl. 126 odst. 1 a odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. 

Zeměmi, které tvoří eurozónu, jsou Rakousko, Belgie, Kypr, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

Kritérium cenové stability

Podle tohoto kritéria se od uchazečské země požaduje, aby její průměrná míra inflace měřená v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením nepřekračovala o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků (zpravidla nejnižší inflace). Podle Konvergenční zprávy 2022 (.pdf, str. 40) z dubna 2022 byla referenční hodnota, kterou by inflace neměla přesáhnout, 4,9 %.

V dubnu 2022 nesplňovaly kritérium cenové stability tyto státy eurozóny: Nizozemsko, Lucembursko, Španělsko, Slovensko, Belgie, Lotyšsko, Estonsko a Litva.

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

V rámci kritéria dlouhodobých úrokových sazeb se od uchazečské země žádá, aby v průběhu jednoho roku před šetřením její průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují u desetiletých státních dluhopisů, samotná dlouhodobá úroková sazba se počítá jako aritmetický průměr za posledních 12 měsíců.

Dle již zmiňované Konvergenční zprávy 2022 měly (.pdf, str. 49) nejnižší úrokové sazby ve státech eurozóny opět Francie (0,2 %), Finsko (0,3 %) a Řecko (1,4 %) s referenční hodnotou 2,6 %. Žádná země eurozóny přitom v dubnu nepřekročila průměrnou roční úrokovou sazbu 2,6 %, tudíž všechny země splňují kritérium dlouhodobých úrokových sazeb.

Kritérium kurzové stability

Podle tohoto kritéria se od uchazečské země požaduje, aby se alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením účastnila mechanismu ERM II a aby po tuto dobu její směnný kurz nebyl vystavován silným tlakům.

ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. fluktuačního pásma. ČNB uvádí, že v případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB). Měna se pro splnění kurzového konvergenčního kritéria musí v rámci ERM II pohybovat v užším intervalu, než je standardní fluktuační pásmo ±15 %.

„Plnění kurzového kritéria má vytvořit jistotu, že trvalá fixace směnného kurzu národní měny, s nímž uchazečská země vstupuje do měnové unie, bude provedena na fundamentálně správné úrovni a nestane se zdrojem makroekonomických nerovnováh", uvádí web zavedenieura.cz

Toto kritérium logicky nebudeme hodnotit, jelikož ve státech, které používají euro, již k trvalé fixaci měny došlo a jejich předešlá měna prakticky zanikla.

Kritérium udržitelnosti veřejných financí

Čtvrté fiskální kritérium stojí na ustanovení Maastrichtské smlouvy, které zakazuje členským zemím EU hospodařit s nadměrnými schodky. Pojem nadměrný schodek je následně vymezen jednak z pohledu určité výše rozpočtového deficitu, ale i z pohledu určité výše vládního dluhu. Stát kritérium neplní, nastává-li některá z uvedených dvou skutečností:

• „Poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 3 %, ledaže by buď tento poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně poblíž referenční hodnoty, nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné.“
• „Poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.“

Pro členy eurozóny je pak namísto maastrichstkých kritérií (které se uplatní jen při vstupu do eurozóny) závazný Pakt o stabilitě a růstu. Ve svém kodexu chování (code od conduct) specifikuje, že členské státy by neměly (.pdf str. 4) přesahovat hranici 60 % poměru veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu (HDP) a pokud hranici překračují, měly by se k ní svým chováním usilovně blížit. 

Státy eurozóny, které překročily hranici 60 % poměru veřejného zadlužení k HDP v roce 2021 jsou: Slovensko (63,1 %), Finsko (65, 8 %), Německo (69,3 %), Slovinsko (74,7 %), Rakousko (82,8 %), Kypr (103,6 %), Belgie (108,2 %), Francie (112,9 %), Španělsko (118,4 %), Portugalsko (127,4 %), Itálie (150,8 %) a Řecko (193,3 %). Ostatní země eurozóny v roce 2021 nepřekročily 60% hranici.

Kromě Slovenska, Finska, Německa a Slovinska ostatní zmíněné státy drží poměr svého veřejného zadlužení k HDP nad 60 % 10 a více let. Je tedy možné tvrdit, že tyto státy neplní závazný Pakt o stabilitě a růstu (.pdf) dlouhodobě.

Když se podíváme souhrnně na plnění tří hodnocených kritérií mezi státy eurozóny, vidíme, že dvě z nich alespoň některé státy platící eurem v současnosti nedodržují. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb plní všechny členské státy eurozóny, u cenové stability už referenční hodnotu překračuje 8 států a kritérium udržitelnosti veřejných financí neplní hned 12 států z 19. Výrok Josefa Bernarda proto hodnotíme jako pravdivý.

Šéf rozpočtového výboru Bernard tvrzení zmiňuje v kontextu diskuze o snižování deficitu státního rozpočtu. V odůvodnění budeme ověřovat velikost světové populace, která může vstupovat do plnohodnotného manželství, a ověříme i zmíněný ekonomický přínos manželství pro všechny.

Stejnopohlavní manželství do roku 2021 schválilo 31 zemí. Výčtem je to Argentina, Austrálie, Rakousko, Belgie, Brazílie, Kanada, Chile, Kolumbie, Kostarika, Dánsko, Ekvádor, Finsko, Francie, Německo, Island, Irsko, Lucembursko, Malta, Mexiko, Nizozemsko, Nový Zéland, Norsko, Portugalsko, JAR, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tchaj-wan, Spojené království, USA a Uruguay. Součet obyvatel těchto zemí činí zhruba 1,3 miliardy.

Ekonomický argument manželství pro všechny v Česku pokrývá výzkum (.pdf) organizace Open for Business. Ta zkoumá dopady LGBT inkluze na obchodní výkon a ekonomický růst. Dodejme, že studie byla vypracována v roce 2020 za pomoci iniciativy Jsme fér, která hájí zájmy LGBT osob. Výsledky tedy nepřijímáme nekriticky, je to však jeden z mála zdrojů, který se tématu věnuje.

Analýza (.pdf) zvažuje kromě potenciálních benefitů stejnopohlavního manželství pro ekonomiku také potenciální náklady diskriminace LGBT osob v České republice. K posouzení těchto nákladů studie brala v úvahu tři základní oblasti – nerovnost ve zdraví (vyšší poměr depresí LGBT osob), ekonomickou diskriminaci (rozdíly v odměňování zaměstnanců) a dodatečné příjmy příjmy ušlé ze svatebního byznysu. Výsledkem studie bylo zjištění, že diskriminace LGBT osob stojí každoročně Českou republiku mezi 5 až 38 miliardami korun, což představuje 0,1 až 0,7 % HDP. Přímý efekt zákonné úpravy manželství, tedy dopad na svatební byznys, autoři vyčíslují na 0,6–2,7 mld. Kč, což v roce 2020 činilo 0,01–0,05 % HDP.

Výzkumů pokrývajících benefity stejnopohlavního manželství je více obzvláště ze zahraničí. Například studie (.pdf) od Williams Institute univerzity UCLA z roku 2020 uvádí, že díky svatbám stejnopohlavních párů získala ekonomika USA za 5 let přes 3,8 miliardy dolarů. Za rok se jednalo přibližně o 0,004 % HDP.

Další analýza (.pdf) zveřejněná v roce 2019 v časopise World Development demonstruje, že začlenění LGBT osob předznamenává ekonomický růst v globální ekonomice. Při užití indexu právního uznávání homosexuální orientace (GILRHO) a jeho korelaci s údaji o HDP, údaje od šedesátých let značí, že každý nový zákon je v rozvíjejících se ekonomikách spojený (str. 12) s 2000 dolarů navíc k HDP na obyvatele. Autoři nicméně přiznávají, že nemohou potvrdit směr kauzality – tedy jestli inkluze LGBT vede k ekonomickému růstu, nebo naopak.

Josef Bernard tedy správně neuvedl ani jeden z údajů. Stejnopohlavní manželství je legální v zemích s více než 1 miliardou obyvatel, týká se dokonce 1,3 mld. lidí. Předseda rozpočtového výboru poukazuje na to, že velká část světa již umožňuje stejnopohlavní sňatky, ve skutečnosti je to ještě o 30 % víc. 

Druhé nepřesnosti se dopustil u odhadu ekonomického efektu uzákonění stejnopohlavních sňatků. Žádné veřejně dostupné studie neukazují, že by se v důsledku uzákonění tzv. manželství pro všechny měl zvýšit HDP o 0,5–1 %. Nejblíže těmto číslům je zmiňovaná analýza společnosti Open for Business, která je ale ve svém odhadu zdrženlivější a především pracuje s eliminací různých forem diskriminace LGBT osob, ne jen s efektem úpravy definice manželství. Napřímo s manželstvím pro všechny souvisí pouze zkoumaný faktor týkající se přínosu ze svatebního byznysu, ten by nicméně v roce 2020 činil pouze 0,01–0,05 % HDP. Výrok Josefa Bernarda proto hodnotíme jako nepravdivý.

Josef Bernard mluví o tom, kolik je v Česku penzistů, tedy osob pobírajících starobní důchod, v poměru k tzv. ekonomicky aktivním lidem. Mezi ekonomicky aktivní se řadí zaměstnaní i nezaměstnaní, tento pojem tedy zahrnuje celkovou možnou pracovní sílu v zemi.

Poslanec Bernard o těchto hodnotách hovoří v kontextu deficitu státního rozpočtu a valorizace důchodů kvůli inflaci. Bernard také zmiňuje, že za problémem stojí i dlouho neřešená reforma důchodového systému. Poslanec tvrdí, že v současné době pracují pouze tři ekonomicky aktivní lidé na jednoho seniora, a zmiňuje také, že se tento poměr bude nadále zhoršovat.

Pokud bychom se při výpočtech řídili výše zmíněnou definicí ekonomicky aktivního obyvatelstva, tedy skupiny zahrnující také nezaměstnané, získali bychom ke konci minulého roku následující hodnoty. Počet ekonomicky aktivních dosáhl 5,4 milionu osob, zatímco starobních důchodců bylo 2,4 milionu (.xlxs). Na jednoho důchodce tedy pracovali pouze 2,25 ekonomicky aktivní lidé, nikoli 3, jak uvádí Bernard. Jak počet starobních důchodců, tak počet ekonomicky aktivních či pracujících se v posledních letech nijak výrazně neměnil.

Pokud bychom zahrnuli jen občany skutečně pracující, tedy ty, kteří na důchodový systém reálně přispívají, tento poměr by klesl na 2,20 pracujících na jednoho penzistu.

Dlouhodobě tedy platí, že na jednoho penzistu pracují spíše 2 lidé a nikoli 3, jak uvádí Josef Bernard. Jak se při našem ověřování občas stává, přesný údaj podporuje Bernardův argument více, než jím uvedená nepravdivá hodnota. To však nic nemění na tom, že výrok Josefa Bernarda je nepravdivý.

Tomio Okamura (SPD) v rozhovoru kritizuje vládu, která podle něj nedostatečně řeší inflaci, a uvádí zvyšující se ceny energií jako jeden z hlavních důvodů pro růst míry inflace, tedy pro růst indexu spotřebitelských cen.

Český statistický úřad, který v České republice inflaci měří, již 14. února 2022 ve své tiskové zprávě mluví o zrychlení inflace v lednu 2022 zejména kvůli nárůstu cen energií. Tisková zpráva ČSÚ z května 2022 poté poukazuje na dubnové zvýšení cen elektřiny o 4,3 %, zemního plynu o 4,7 %, tepla a teplé vody o 2,8 % v meziměsíčním srovnání. Jedním z hlavních inflačních faktorů jsou pak dlouhodobě ceny energií. Doplňme, že míra inflace v dubnu 2022 meziměsíčně činila 1,8 %, v meziročním srovnání 14,2 %.

Rovněž ekonomové označují energie jako jednu z hlavních příčin inflace. Hlavní ekonom České bankovní asociace (ČBA) Jakub Seidler 10. května uvedl: „Proinflační rizika přetrvávají a začínají se koncentrovat i pro příští rok, zejména důsledkem růstu cen energií. Ty na trhu rostou i pro dlouhodobé kontrakty let 2023 a 2024, což se bude dále plošně propisovat do růstu spotřebitelských cen.“ Podle hlavního ekonoma společnosti Patria Finance Jana Bureše bude inflace v příštích měsících stoupat právě kvůli pokračujícímu zdražování energií a potravin. Také dle vyjádření hlavního ekonoma banky Creditas Petra Dufka jsou zvyšující se ceny energií jedním z hlavních inflačních faktorů.

Ceny energetických komodit nerostou pouze v České republice, ale v celé Evropské unii. Už v únoru letošního roku ke zvyšování cen v EU nejvíce přispěly energie. Uveďme, že podle informací Eurostatu se situace podobně vyvíjela i v dubnu, kdy se v eurozóně na meziročním růstu inflace také z největší části podílely ceny energií, které se v meziročním srovnání zvýšily o 38 %, v celé EU poté o 36 %.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Tomio Okamura v rozhovoru mluvil o důvodech vysoké inflace, mezi které řadí prudce se zvyšující ceny energií, a kritizoval vládu za to, že situaci podle něj neřeší. Jako příklad pak uvádí právě nákup ruského plynu z Německa. 

V rámci ověření se nejdříve zaměříme na způsob nákupu plynu v případě Rakouska, Německa, Slovenska a Maďarska a následně na tvrzení, že ČR nakupuje plyn přes německé obchodníky, kteří podle Tomia Okamury nakupují plyn v Rusku. Na závěr ověříme cenu, za kterou se nakupuje plyn pro českou spotřebu.

Plyn v Rakousku, Německu, Slovensku a Maďarsku

Abychom zjistili původ, a tím i způsob nákupu plynu jednotlivých zemí, museli bychom zjistit, přes které obchodníky se plyn přeprodává, včetně jejich vzájemných vazeb. Trh s plynem je nicméně velmi komplexní a konkrétní struktury nákupu plynu ve zmíněných zemích nejsou v rámci dostupných zdrojů zveřejněné.

Obchodníci si zajišťují přepravu plynu potrubím, které do Česka vede především z Německa. Na základě dat Mezinárodní energetické agentury (IEA) následující tabulka popisuje, odkud geograficky proudí plyn do námi pozorovaných zemí (.xls; soubor lze stáhnout po přihlášení do databáze IEA).

Ačkoliv máme záznam o (fyzické) přepravě plynu do zmiňovaných zemí, tyto informace nemusí nijak vypovídat o struktuře nákupu plynu. Prakticky může do Česka totiž plyn téct z Německa, ale přeprodávat jej může jakýkoliv obchodník. Ten nemusí nezbytně pocházet ze země, ze které plyn fyzicky proudí.

Uveďme nicméně, že např. slovenské státní plynárny SPP, které jsou největším dodavatelem plynu na Slovensku, v nedávné době uzavřely nový kontrakt na nákup plynu pocházejícího z Norska. Ačkoli Slovensko novými smlouvami snížilo svou závislost na ruském plynu, podle slovenské vlády ho bude dále nakupovat, aby se naplnily zásobníky. Dodejme, že SPP s ruskou společností Gazprom Export uzavřelo smlouvu na dodávky zemního plynu v roce 2008. Podle dostupných informací SPP od tohoto kontraktu, který má platit až do roku 2028, neodstoupilo.

Maďarsko nakupuje velkou část plynu přímo z Ruské federace. Přímo s ruským Gazpromem má uzavřené smlouvy také rakouská ropná a plynárenská skupina OMV. Podobně je tomu i v Německu, kde mají kontrakty s Gazpromem uzavřené velcí dodavatelé plynu jako RWE či Uniper. Doplňme, že Německo odebírá zemní plyn také přímo z Norska.

Nákup plynu v České republice

V Česku plyn nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s ruským Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém (okamžitém) trhu v Evropě. 

Vít Brůha ze společnosti Centropol, která je s necelými 70 tisíci odběrných míst 6. největším dodavatelem plynu v ČR, v květnu zmínil, že pro Centropol přímý nákup od ruského plynárenského gigantu Gazprom není možný. Gazprom totiž podle něj obchodníkům nabízí jen prodej mnohonásobně větších objemů plynu, než jaká je spotřeba zákazníků Centropolu v Česku. Jednotliví menší čeští obchodníci si tak přímý nákup od Gazpromu nemohou dovolit. Podle Brůhy proto Centropol obchoduje s partnery, kteří v podstatě zprostředkovávají nákup plynu od Gazpromu. Uveďme, že infografika Eurostatu z roku 2020 značí, že za posledních pět let pocházelo téměř 100 % Českem spotřebovávaného plynu právě z Ruska. 

Podle Hospodářských novin pak aktuálně do Česka plyn přepravuje především německá společnost RWE Supply and Trading, odnož RWE, která zásobuje největšího dodavatele plynu u nás, firmu Innogy. Ta v ČR dodává plyn na téměř 1,2 milionu odběrných míst. Doplňme, že Innogy vlastní maďarská státní firma MVM, která pro ni spolu s výše zmiňovanou německou RWE zajišťuje plyn. Kde konkrétně pro Innogy plyn nakupují, společnost nesděluje.

Druhý největší tuzemský dodavatel plynu (s více než 500 tisíci odběrných míst) je polostátní ČEZ, který plyn nakupuje od různých obchodníků a podle informací z března 2022 pro konečné zákazníky nakupoval malý podíl plynu také přímo od ruského Gazpromu. Na začátku května poté zástupci ČEZ oznámili, že smlouva na přímý odběr plynu od Gazpromu letos skončí.

Uveďme tedy, že podle dostupných informací do Česka v posledních letech proudil plyn, který měl téměř ze 100 % původ v Rusku. Přesné informace o tom, od kterých obchodníků čeští dodavatelé plyn nakupují, však ve veřejně dostupných zdrojích nejsou dohledatelné. Dodejme, že ačkoliv společnosti Innogy z určité části zajišťuje plyn německá RWE, ani v tomto případě není jasné, o jaké procento objemu se jedná. Shrňme, že celkově nemůžeme potvrdit ani vyloučit, že plyn české firmy nakupují od německých subjektů.

Ceny zemního plynu

Co se týče cen plynu, určité informace nabízí databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) o pohybu zboží přes hranice. Hned na začátek nicméně uveďme, že tato statistika ČSÚ nevypovídá přesně o tom, odkud plyn konkrétně pochází, ani o tom, zda se tento zemní plyn z Česka nepřeprodává do dalších zemí. V přehledu ČSÚ lze nicméně dohledat, že průměrná cena zemního plynu v plynném stavu (tedy SITC 4: 3432), který byl do ČR dovezen z Ruska, odpovídala cca 0,47 eur/kg (8,5 Kč/m³), zatímco u plynu z Německa to bylo 0,59 eur/kg (10,7 Kč/m³). (Při přepočtu ceny za jeden kubický metr jsme vycházeli z toho, že 1 m³ zemního plynu má při daných standardních podmínkách hmotnost 1,406 kg (.pdf).)

Pokud bychom se zaměřili na aktuální období od ledna do konce dubna 2022, byla průměrná cena zemního plynu dovezeného do ČR již násobně vyšší: u plynu z Ruska se jednalo o 1,14 eur/kg (20 Kč/m³), u plynu z Německa o 1,33 eur/kg (23,2 Kč/m³).

Německá statistika Spolkového statistického úřadu takto podrobná data o cenách zemního plynu nenabízí a lze v ní dohledat jen čísla dohromady pro „topný plyn, zemní i průmyslově vyráběný“ (.pdf, str. 4; SITC 2: 34) za rok 2021. 

Nemáme tedy k dispozici přesná data, pro zajímavost nicméně uveďme, že zemní plyn např. podle dat ČSÚ tvoří naprostou většinu do ČR dovezených topných plynů. Průměrné ceny v tomto případě odpovídají 0,47 eur/kg u topných plynů z Ruska a 0,55 eur/kg z Německa. Průměrná hodnota plynu, který byl naopak dovezen z Ruska do Německa, podle německých statistik činila 0,25 eur/kg. Z těchto dat tak vyplývá, že cena topných plynů dovezených do ČR nejen z Německa, ale i z Ruska byla dvakrát vyšší než cena topných plynů, které z Ruska importovalo Německo.

Vzhledem k tomu, že z veřejně dostupných zdrojů nelze zjistit, odkud a za jaké přesné ceny se čeští dodavatelé zemní plyn konkrétně nakupují, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Výrok pochází z části rozhovoru, kde poslanec Okamura kritizuje vládu za nákup předraženého plynu. Redaktorka poukazuje na to, že plynová infrastruktura není ve vlastnictví státu, ale soukromých společností, což Tomio Okamura klade za vinu předchozím vládám ODS, ČSSD a KDU-ČSL. V dalších odstavcích se proto zaměříme na to, zda za privatizací této infrastruktury skutečně stály zmíněné strany. Jestli to byla nebo nebyla chyba, ponecháváme bez hodnocení.

K privatizaci českého plynárenství došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 v duchu nezbytné restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo k převedení 8 regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem.

Tzv. druhá privatizace českého plynárenství byla provedena v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD, vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Následně byly na základě usnesení vlády majetkové podíly státu v Transgas, a. s. a některých regionálních distribučních plynárenských společnostech prodány zahraničnímu investorovi. Kupní smlouva s nabyvatelem, společností RWE Gas AG, FNM podepsal 29. ledna 2002 (.pdf, str. 10) a kupní cena činila 4,1 mld. eur. Tímto rokem byla dokončena privatizace plynárenství (.pdf, str. 60).

Vzhledem k tomu, že v průběhu privatizačních fází skutečně vládly a o privatizaci rozhodovaly strany ODS, ČSSD a KDU-ČSL, hodnotíme výrok jako pravdivý.