Tomio Okamura mluví o minulém volebním období Poslanecké sněmovny, které trvalo od roku 2017 do roku 2021. V našem hodnocení se tedy zaměříme hlavně na tyto roky. Nejprve se podíváme na to, zda šéf hnutí SPD prosazoval energetickou bezpečnost. Ve druhé části našeho hodnocení prozkoumáme, jestli požadoval i menší závislost na ruském plynu. Závěrem se zaměříme také na to, zda byl Tomio Okamura skutečně jediným politikem, který energetickou bezpečnost prosazoval.

Energetická bezpečnost

O tom, že by se Česko mělo zasadit o svou energetickou bezpečnost, hovořil Tomio Okamura opakovaně, například na svém twitteru na jaře roku 2020 nebo během sjezdu hnutí SPD v létě roku 2019. Pojem energetická bezpečnost je docela obecný a ve veřejně dostupných zdrojích jsme nenašli, že by ho předseda hnutí SPD nějak konkrétně specifikoval. V oblasti energetiky však SPD prosazuje energetickou soběstačnost České republiky, dostavbu jaderných bloků v Dukovanech a důrazně se vymezuje proti zelené politice Evropské unie.

Všechna tato témata jsou i součástí volebního programu, se kterým se hnutí SPD ucházelo v minulých sněmovních volbách o přízeň voličů. V něm se rovněž objevila podpora individuálních projektů solární, vodní a větrné energetiky a odmítnutí další privatizace energetických sítí.

Závislost na ruském plynu

Tomio Okamura v námi ověřovaném výroku zároveň tvrdí, že v rámci energetické bezpečnosti prosazoval, aby Česko přestalo být závislé na ruském plynu. (Jak jsme již uváděli v jiném odůvodnění, v roce 2020 činila závislost Česka na ruském plynu 66 %, z jiných zdrojů pocházelo jen 34 % dodávek plynu.)

Zemnímu plynu se Tomio Okamura věnoval v příspěvku na svém facebookovém profilu v prosinci 2020, kdy komentoval možný vývoj situace v energetice: „Buď postavíme další naše jaderné reaktory, které nahradí výpadek energie z uhlí, anebo přejdeme na plynovou energetiku. Zásadní otázka zní, odkud plyn bude přicházet a kdo bude kontrolovat jeho cenu. Jsou jen dvě možnosti. Buď to bude Německo, anebo USA. Německo, pokud půjde ruský plyn přes Nord stream 2, a USA, pokud Nord stream 2 nebude dokončen a plyn budeme kupovat přes Ukrajinu, která je fakticky pod naprostým vlivem USA. Závěr je prostý a znamená ohrožení energetické bezpečnosti ČR a růst cen energií,“ napsal tehdy šéf hnutí SPD. Ačkoliv tedy Tomio Okamura problematiku zemního plynu komentoval, nevyplývá z této citace, že by volal po snížení závislosti na plynu z Ruska.

Vůči plynovým elektrárnám se v roce 2020 na půdě Poslanecké sněmovny vyjádřil kriticky i místopředseda hnutí SPD Radim Fiala. Řekl ale pouze to, že jsou podle něj stejně neekologické jako ty uhelné. Ruský plyn poté Tomio Okamura zmínil v pořadu Aréna Jaromíra Soukupa na jaře 2021, v němž bylo jedním z témat i to, zda by bylo připuštění ruského Rosatomu do tendru na dostavbu dalších jaderných bloků v Dukovanech bezpečnostním rizikem, či nikoliv (video, čas od 31:36). V této souvislosti tehdy Tomio Okamura řekl (video, 35:06), že kdyby k dostavbě Dukovan nedošlo, hrozí po roce 2035 „paradoxně závislost na ruském plynu“. Předseda hnutí SPD nicméně v této politické debatě nikterak nevyzval k omezení závislosti na plynu z Ruska.

Z veřejně dostupných vyjádřeních ani v mediální databázi Newton jsme nedohledali, že by Tomio Okamura vyzýval ke snížení závislosti na ruském plynu, a to ani jinde než přímo v Poslanecké sněmovně. Hnutí SPD naopak na svém webu v květnu 2021 uvedlo, že ruský plyn Česko potřebuje, a zároveň kritizovalo českou závislost na Německu a západní Evropě.

Podpora energetické bezpečnosti u jiných politických stran

Nyní se zaměříme na to, zda byl Tomio Okamura skutečně jediným politikem, který dle svých slov prosazoval energetickou bezpečnost. Každý politik si pod pojmem energetická bezpečnost může představovat něco jiného, zaměříme se proto na myšlenky hnutí SPD ohledně energetiky, které jsme zmínili na začátku našeho odůvodnění. Nebudeme se zabývat tím, že se ostatní politici stavěli proti ruskému plynu. Jak jsme již uvedli výše, nenašli jsme, že by Tomio Okamura něco takového skutečně prosazoval.

O energetické bezpečnosti hovořili zástupci dalších stran, ne pouze SPD. „Musíme si uvědomit, že naše země musí být energeticky soběstačná a bezpečná,“ uvedl například v únoru roku 2021 poslanec za ODS Zahradník a následně se ve Sněmovně kriticky vyjádřil k obnovitelným zdrojům. Podpořil tak soběstačnost, kterou prosazuje SPD, a rovněž zmínil i energetickou bezpečnost.

Energetickou soběstačnost pak přímo na půdě Sněmovny podpořil svými slovy i tehdejší poslanec za KSČM Leo Luzar. „Energetická soběstačnost České republiky je absolutní nezbytností“, sdělil do pléna v dubnu minulého roku. „Zajištění energetické soběstačnosti, respektive bezpečnosti dodávek energie, je naprosto nutnou podmínkou pro chod české ekonomiky,“ řekl zase bývalý předseda vlády Andrej Babiš, rovněž na jaře 2021.

Koalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) na svém webu již minimálně od konce dubna 2021 uváděla: „Odmítáme rezignovat na energetickou bezpečnost, soběstačnost a nezávislost. Naši budoucnost vidíme v kombinaci jaderné energie a decentralizovaných obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaiky na střechách (…).“ Koalice Spolu tedy podpořila jak jadernou energetiku, po které volá SPD, tak i další postoj tohoto hnutí – energetickou soběstačnost. Středopravé uskupení Spolu navíc i přímo vyzvalo k energetické bezpečnosti.

Co se týče plánované dostavby Dukovan, která se řešila v minulém volebním období, podporovalo hnutí SPD, aby se tendru účastnil i ruský Rosatom, který měl o dostavbu Dukovan zájem. Podle Okamury by měl být připuštěn (video, čas 33:40) do tendru, aby Česko mělo „co nejlepší podmínky“. Místopředseda SPD Radim Fiala považoval důvody případného vyřazení Ruska za ideologické, nikoliv bezpečnostní.

Zástupci tehdejší opozice z řad dnešních vládních stran naopak upozorňovali na bezpečnostní rizika spojená s účastí Ruska na tendru. Plán na rozšíření jaderných bloků však nezavrhovali. Poslanec Žáček z ODS pak v souvislosti s dostavbou Dukovan zmínil přímo pojem energetická bezpečnost. „Významně pochybuji o tom, že je v zájmu České republiky přenechat takto významnou strategickou zakázku pro naši energetickou bezpečnost společnostem, které pocházejí a jsou napojené na nedemokratické režimy,“ řekl v březnu minulého roku. Po vrbětické kauze v dubnu roku 2021 nicméně sama Babišova vláda vyřadila Rosatom ze hry.

O dva roky dříve na půdě Sněmovny uvedl tehdejší premiér Andrej Babiš při interpelacích k dostavbě Dukovan, že „nadále prioritou naší vlády je energetická bezpečnost“. O chvíli později dodal: „Výstavba nových jaderných elektráren je proto otázkou energetické bezpečnosti.“ Energetickou bezpečnost jako prioritu označil premiér Babiš na půdě Sněmovny i o rok později.

Tomio Okamura a jeho SPD rovněž nebyli jediní, kdo bojoval například proti zelené politice Evropské unie. Nezařazený poslanec a zakladatel Trikolóry Václav Klaus ml. se v květnu 2020 ve Sněmovně důrazně ohradil proti tzv. Green Dealu, jehož cílem je v rámci Unie dosáhnout do roku 2050 emisní neutrality. V časopisu Týden rovněž vyšel jeho komentář s názvem „Zrušme Green Deal!“.

Na závěr si shrňme naše hodnocení. Některé požadavky hnutí SPD v oblasti energetiky, jako je soběstačnost a dostavba jaderných bloků v Dukovanech, podporovaly i jiné politické strany a hnutí. Někteří jejich zástupci navíc zmiňovali přímo pojem „energetická bezpečnost“. Tomio Okamura také nikde nevyzval k tomu, aby Česko snížilo závislost na plynu z Ruska. Jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomio Okamura a hnutí SPD na začátku května 2022 informovali o plánovaném předložení zákona zmiňovaného ve výroku. Tomio Okamura ho na svém facebookovém profilu 11. května popisoval následovně: „Cílem toho zákona je, aby dodavatelé elektřiny měli povinnost dodávat elektřinu spotřebitelům s nižšími příjmy výhradně za cenu odpovídající jejím výrobním nákladům v rámci tzv. ‚sociálního tarifu‘, případně za cenu stanovenou nařízením vlády. Návrh zákona pevně definuje povinnosti osob zastupujících stát v orgánech energetických společností se státní majetkovou účastí hájit zájmy státu, včetně hlavních cílů energetické politiky státu a v souladu s péčí řádného hospodáře. Zákon dále stanoví nástroje státní energetické politiky, kterými jsou v první řadě povinnost dodavatelů elektřiny s majetkovou účastí státu dodávat elektřinu přednostně a přímo jejím distributorům na území České republiky alespoň v množství předpokládaném pro spotřebitele, a to za cenu, která neobsahuje nepřiměřený zisk korporace.“

Tomio Okamura tehdy také uvedl, že hnutí SPD Poslanecké sněmovně předloží tento návrh zákona „v nejbližších dnech“. Že SPD daný návrh připravuje a chystá se jej předložit, Tomio Okamura zmiňoval i v následujících příspěvcích ze 16. května.

K datu rozhovoru se však v přehledu návrhů zákonů, které byly předloženy Sněmovně, uváděný návrh SPD nenacházel. Poslední návrhy zákonů, které podali poslanci z SPD spolu se zástupci ostatních poslaneckých klubů, pocházejí z března 2022 a týkají se změn v zákoně o transplantacích a kritérií udržitelnosti při výrobě energie z biomasy (.pdf, str. 3). Naposledy hnutí SDP samostatně předložilo návrh zákona v polovině ledna 2022, ani ten se nicméně nevztahoval ke státní energetické politice. Ani mezi pozměňovacími návrhy poslanců SPD není žádný návrh týkající se přednosti spotřeby elektřiny českých domácností a firem před jejím exportem.

Jelikož oficiální web Poslanecké sněmovny k datu rozhovoru neobsahuje návrh, který ve výroku popisuje Tomio Okamura, a hnutí SPD ho tedy ještě (k 30. květnu) oficiálně nepodalo, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Výrok Tomia Okamury obsahuje několik faktických tvrzení, kterými poukazuje na údajnou nevýhodnost současného fungování trhu s elektřinou pro české spotřebitele. Pro větší přehlednost si jeho výrok rozdělme do dvou částí.

Cena výroby elektřiny

O tom, že se v Česku vyrábí elektřina relativně levně, dokonce za částky kolem 20 haléřů za kilowatthodinu, mluví také někteří odborníci z oblasti energetiky. Uváděnou částku 25 haléřů za kWh opakovaně zmiňuje bývalý zmocněnec vlády pro jadernou energetiku Jaroslav Míl (zde a zde). Míl, podobně jako Tomio Okamura, kritizuje fungování evropského trhu, kdy dle jeho slov „v Dukovanech (dnes) vyrábíte elektřinu za 25 haléřů za kilowatthodinu a vy si ji kupujete zpátky za tři, čtyři, šest, dokonce za více než devět korun.“ V rozhovoru pro Seznam Zprávy Jaroslav Míl zmiňoval také částku 20 haléřů za kWh v souvislosti s produkcí elektřiny z uhlí, zároveň však dodává, že k těmto nákladům je nutné ještě připočíst poplatky za emisní povolenky.

Cenu 15 haléřů za kWh vyrobenou z uhlí v říjnu 2021 zmiňoval majitel společnosti Sev.en Energy Pavel Tykač, i on ovšem dodal, že tyto výrobní náklady se zvyšují ještě o další položky: „Vy platíte za kilowatt elektřiny něco okolo pěti korun. Podle toho, jaký máte tarif. My v naší elektrárně máme výrobní variabilní náklady na výrobu toho jednoho kilowattu 15 haléřů. Ale k tomu se připočte asi 1,60 koruny z ceny povolenky na každý kilowatt. Pak je tam distribuční poplatek, poplatek za obnovitelné zdroje, daně a samozřejmě nějaký přiměřený zisk, náš i distributora. V celém řetězci je na začátku naše výrobní cena díky tomu, že vyrábíme z uhlí, těch 15 haléřů. Ve vaší peněžence už to je ale plus minus těch pět korun.“

Tvrzením o výrobní ceně elektřiny ve výši 15–25 haléřů se v březnu 2022 věnovala také česká odnož agentury AFP. Ta pro vysvětlení cenotvorby u výroby elektřiny oslovila hlavního ekonoma společnosti ČEZ Pavla Řežábka. Podle něj jsou tvrzení o cenách v haléřových částkách „zcela absurdní” a „manipulativně formulované”. „Například variabilní náklady uhelných elektráren se už jen kvůli platbám za CO2 povolenky pohybují kolem 2,20 Kč/kWh. K tomu je ještě zapotřebí připočítat cenu paliva,“ uvádí AFP na základě vyjádření tohoto ekonoma.

Některé části výrobních nákladů se tedy skutečně pohybují v částkách uváděných Tomiem Okamurou. Nejedná se však o cenu, za kterou „tu elektrickou energii my v České republice vyrábíme“, ale jen o část variabilních nákladů (tedy nákladů na výrobu jednotky energie). Větší část výsledné ceny elektřiny tvoří emisní povolenky a další výdaje.

Nákup a prodej na lipské burze

Tomio Okamura mluví o burze v Lipsku, kde podle něj dochází ke zdražování české elektřiny. Jedná se o globální komoditní burzu European Energy Exchange (EEX). Čeští výrobci elektřiny na ní nicméně neobchodují kvůli Evropské unii, ale z vlastního rozhodnutí, protože je to pro ně cenově výhodné. Např. společnost ČEZ na lipskou burzu vstoupila (.pdf, str. 39) již v roce 2003, tedy před vstupem Česka do EU. Vzhledem k tomu, že jsou národní přenosové soustavy v Evropě propojené a elektřinu není možné skladovat, logicky vznikla právě mezinárodní burza, kde se může vyrovnávat nabídka a poptávka. To, kde burza sídlí, je ale pro cenu elektřiny irelevantní. Pavel Řežábek k tomu uvádí, že elektřinu lze „stejně dobře zobchodovat třeba v Prievidzi nebo Tokiu, lokalita burzy je bezvýznamná. Burza jen konstatuje, při jaké ceně došlo k vyrovnání nabídky a poptávky“.

Jak jsme vysvětlili výše, k násobnému „zdražení“ v Česku vyrobené elektřiny z haléřových částek na korunové dochází již v rámci cenotvorby tuzemských prodejců, kteří si do ceny započítávají své náklady spojené s produkcí elektřiny. Obchodování na lipské burze s tímto zvýšením cen tedy nesouvisí. Propojený evropský trh nicméně svým způsobem cenu elektřiny pro spotřebitele skutečně ovlivňuje. Především v případě elektřiny k okamžité spotřebě (tzv. spot, která se obchoduje na pražské burze) je cena elektřiny významně ovlivněna aktuální nabídkou elektřiny v celoevropské soustavě. 

Jak uvádí např. představitelé společnosti ČEZ, cena elektřiny je v podstatě odvozena od výše nákladů na výrobu energie v nejdražší elektrárně, která v daný okamžik výrobu elektřiny zajišťuje. Významnou roli v tomto případě podle odborníků hraje Německo. „Platí, že když fouká vítr na severu Německa, dodávají tamní větrné zdroje elektřinu ‚za hubičku“. Jenže čím méně fouká, tím víc ostatních typů zdrojů se musí rozeběhnout, aby pokryly poptávku. Ke kontinuálně dodávajícím jaderným zdrojům se tak přidávají nejdřív ty uhelné, byť zatížené emisními povolenkami (černouhelné dřív než hnědouhelné díky nižší ceně černého uhlí), a až po nich nastupují nejdražší zdroje využívající plyn. Tohle vše se pak projevuje v ceně elektřiny pro koncové odběratele,“ uvádí např. magazín Finmag.

K výkyvům cen tedy může docházet mj. díky nestálé nabídce, na volném trhu umocněné i německou energetickou politikou.

Závěrem se zaměřme ještě na Tomiem Okamurou uvedených 8 korun za kilowatthodinu. K 24. květnu 2022 se prodávala kWh spotové elektřiny za 4,7–6,9 Kč podle typu tarifu. Tzv. futures, tedy kontrakty, kdy má být elektřina dodána v určitý čas v budoucnosti, se ve stejný den obchodovaly v přepočtu za 4,2 Kč/kWh (jedná se o dodávky od českých výrobců s dodáním v roce 2023).

Tomio Okamura tedy nesprávně popisuje fungování cenotvorby a trhu s elektřinou. Není pravda, že by čeští producenti dokázali vyrobit elektřinu tak levně, že by ji mohli prodávat za ceny od 15 do 25 haléřů. Výsledná cena je mnohem vyšší již kvůli dalším nákladům spojeným s produkcí elektřiny. Na burze v Lipsku se elektřina skutečně prodává za vyšší ceny, mj. díky výkyvům v evropské produkci. Evropská unie však českým společnostem nijak nenařizuje, aby k prodeji energie burzu v Lipsku využívaly. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Výrok pochází z části rozhovoru, kde poslanec Okamura kritizuje vládu za nákup předraženého plynu. Redaktorka poukazuje na to, že plynová infrastruktura není ve vlastnictví státu, ale soukromých společností, což Tomio Okamura klade za vinu předchozím vládám ODS, ČSSD a KDU-ČSL. V dalších odstavcích se proto zaměříme na to, zda za privatizací této infrastruktury skutečně stály zmíněné strany. Jestli to byla nebo nebyla chyba, ponecháváme bez hodnocení.

K privatizaci českého plynárenství došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 v duchu nezbytné restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo k převedení 8 regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem.

Tzv. druhá privatizace českého plynárenství byla provedena v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD, vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Následně byly na základě usnesení vlády majetkové podíly státu v Transgas, a. s. a některých regionálních distribučních plynárenských společnostech prodány zahraničnímu investorovi. Kupní smlouva s nabyvatelem, společností RWE Gas AG, FNM podepsal 29. ledna 2002 (.pdf, str. 10) a kupní cena činila 4,1 mld. eur. Tímto rokem byla dokončena privatizace plynárenství (.pdf, str. 60).

Vzhledem k tomu, že v průběhu privatizačních fází skutečně vládly a o privatizaci rozhodovaly strany ODS, ČSSD a KDU-ČSL, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Tomio Okamura v rozhovoru mluvil o důvodech vysoké inflace, mezi které řadí prudce se zvyšující ceny energií, a kritizoval vládu za to, že situaci podle něj neřeší. Jako příklad pak uvádí právě nákup ruského plynu z Německa. 

V rámci ověření se nejdříve zaměříme na způsob nákupu plynu v případě Rakouska, Německa, Slovenska a Maďarska a následně na tvrzení, že ČR nakupuje plyn přes německé obchodníky, kteří podle Tomia Okamury nakupují plyn v Rusku. Na závěr ověříme cenu, za kterou se nakupuje plyn pro českou spotřebu.

Plyn v Rakousku, Německu, Slovensku a Maďarsku

Abychom zjistili původ, a tím i způsob nákupu plynu jednotlivých zemí, museli bychom zjistit, přes které obchodníky se plyn přeprodává, včetně jejich vzájemných vazeb. Trh s plynem je nicméně velmi komplexní a konkrétní struktury nákupu plynu ve zmíněných zemích nejsou v rámci dostupných zdrojů zveřejněné.

Obchodníci si zajišťují přepravu plynu potrubím, které do Česka vede především z Německa. Na základě dat Mezinárodní energetické agentury (IEA) následující tabulka popisuje, odkud geograficky proudí plyn do námi pozorovaných zemí (.xls; soubor lze stáhnout po přihlášení do databáze IEA).

Ačkoliv máme záznam o (fyzické) přepravě plynu do zmiňovaných zemí, tyto informace nemusí nijak vypovídat o struktuře nákupu plynu. Prakticky může do Česka totiž plyn téct z Německa, ale přeprodávat jej může jakýkoliv obchodník. Ten nemusí nezbytně pocházet ze země, ze které plyn fyzicky proudí.

Uveďme nicméně, že např. slovenské státní plynárny SPP, které jsou největším dodavatelem plynu na Slovensku, v nedávné době uzavřely nový kontrakt na nákup plynu pocházejícího z Norska. Ačkoli Slovensko novými smlouvami snížilo svou závislost na ruském plynu, podle slovenské vlády ho bude dále nakupovat, aby se naplnily zásobníky. Dodejme, že SPP s ruskou společností Gazprom Export uzavřelo smlouvu na dodávky zemního plynu v roce 2008. Podle dostupných informací SPP od tohoto kontraktu, který má platit až do roku 2028, neodstoupilo.

Maďarsko nakupuje velkou část plynu přímo z Ruské federace. Přímo s ruským Gazpromem má uzavřené smlouvy také rakouská ropná a plynárenská skupina OMV. Podobně je tomu i v Německu, kde mají kontrakty s Gazpromem uzavřené velcí dodavatelé plynu jako RWE či Uniper. Doplňme, že Německo odebírá zemní plyn také přímo z Norska.

Nákup plynu v České republice

V Česku plyn nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s ruským Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém (okamžitém) trhu v Evropě. 

Vít Brůha ze společnosti Centropol, která je s necelými 70 tisíci odběrných míst 6. největším dodavatelem plynu v ČR, v květnu zmínil, že pro Centropol přímý nákup od ruského plynárenského gigantu Gazprom není možný. Gazprom totiž podle něj obchodníkům nabízí jen prodej mnohonásobně větších objemů plynu, než jaká je spotřeba zákazníků Centropolu v Česku. Jednotliví menší čeští obchodníci si tak přímý nákup od Gazpromu nemohou dovolit. Podle Brůhy proto Centropol obchoduje s partnery, kteří v podstatě zprostředkovávají nákup plynu od Gazpromu. Uveďme, že infografika Eurostatu z roku 2020 značí, že za posledních pět let pocházelo téměř 100 % Českem spotřebovávaného plynu právě z Ruska. 

Podle Hospodářských novin pak aktuálně do Česka plyn přepravuje především německá společnost RWE Supply and Trading, odnož RWE, která zásobuje největšího dodavatele plynu u nás, firmu Innogy. Ta v ČR dodává plyn na téměř 1,2 milionu odběrných míst. Doplňme, že Innogy vlastní maďarská státní firma MVM, která pro ni spolu s výše zmiňovanou německou RWE zajišťuje plyn. Kde konkrétně pro Innogy plyn nakupují, společnost nesděluje.

Druhý největší tuzemský dodavatel plynu (s více než 500 tisíci odběrných míst) je polostátní ČEZ, který plyn nakupuje od různých obchodníků a podle informací z března 2022 pro konečné zákazníky nakupoval malý podíl plynu také přímo od ruského Gazpromu. Na začátku května poté zástupci ČEZ oznámili, že smlouva na přímý odběr plynu od Gazpromu letos skončí.

Uveďme tedy, že podle dostupných informací do Česka v posledních letech proudil plyn, který měl téměř ze 100 % původ v Rusku. Přesné informace o tom, od kterých obchodníků čeští dodavatelé plyn nakupují, však ve veřejně dostupných zdrojích nejsou dohledatelné. Dodejme, že ačkoliv společnosti Innogy z určité části zajišťuje plyn německá RWE, ani v tomto případě není jasné, o jaké procento objemu se jedná. Shrňme, že celkově nemůžeme potvrdit ani vyloučit, že plyn české firmy nakupují od německých subjektů.

Ceny zemního plynu

Co se týče cen plynu, určité informace nabízí databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) o pohybu zboží přes hranice. Hned na začátek nicméně uveďme, že tato statistika ČSÚ nevypovídá přesně o tom, odkud plyn konkrétně pochází, ani o tom, zda se tento zemní plyn z Česka nepřeprodává do dalších zemí. V přehledu ČSÚ lze nicméně dohledat, že průměrná cena zemního plynu v plynném stavu (tedy SITC 4: 3432), který byl do ČR dovezen z Ruska, odpovídala cca 0,47 eur/kg (8,5 Kč/m³), zatímco u plynu z Německa to bylo 0,59 eur/kg (10,7 Kč/m³). (Při přepočtu ceny za jeden kubický metr jsme vycházeli z toho, že 1 m³ zemního plynu má při daných standardních podmínkách hmotnost 1,406 kg (.pdf).)

Pokud bychom se zaměřili na aktuální období od ledna do konce dubna 2022, byla průměrná cena zemního plynu dovezeného do ČR již násobně vyšší: u plynu z Ruska se jednalo o 1,14 eur/kg (20 Kč/m³), u plynu z Německa o 1,33 eur/kg (23,2 Kč/m³).

Německá statistika Spolkového statistického úřadu takto podrobná data o cenách zemního plynu nenabízí a lze v ní dohledat jen čísla dohromady pro „topný plyn, zemní i průmyslově vyráběný“ (.pdf, str. 4; SITC 2: 34) za rok 2021. 

Nemáme tedy k dispozici přesná data, pro zajímavost nicméně uveďme, že zemní plyn např. podle dat ČSÚ tvoří naprostou většinu do ČR dovezených topných plynů. Průměrné ceny v tomto případě odpovídají 0,47 eur/kg u topných plynů z Ruska a 0,55 eur/kg z Německa. Průměrná hodnota plynu, který byl naopak dovezen z Ruska do Německa, podle německých statistik činila 0,25 eur/kg. Z těchto dat tak vyplývá, že cena topných plynů dovezených do ČR nejen z Německa, ale i z Ruska byla dvakrát vyšší než cena topných plynů, které z Ruska importovalo Německo.

Vzhledem k tomu, že z veřejně dostupných zdrojů nelze zjistit, odkud a za jaké přesné ceny se čeští dodavatelé zemní plyn konkrétně nakupují, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Tomio Okamura (SPD) v rozhovoru kritizuje vládu, která podle něj nedostatečně řeší inflaci, a uvádí zvyšující se ceny energií jako jeden z hlavních důvodů pro růst míry inflace, tedy pro růst indexu spotřebitelských cen.

Český statistický úřad, který v České republice inflaci měří, již 14. února 2022 ve své tiskové zprávě mluví o zrychlení inflace v lednu 2022 zejména kvůli nárůstu cen energií. Tisková zpráva ČSÚ z května 2022 poté poukazuje na dubnové zvýšení cen elektřiny o 4,3 %, zemního plynu o 4,7 %, tepla a teplé vody o 2,8 % v meziměsíčním srovnání. Jedním z hlavních inflačních faktorů jsou pak dlouhodobě ceny energií. Doplňme, že míra inflace v dubnu 2022 meziměsíčně činila 1,8 %, v meziročním srovnání 14,2 %.

Rovněž ekonomové označují energie jako jednu z hlavních příčin inflace. Hlavní ekonom České bankovní asociace (ČBA) Jakub Seidler 10. května uvedl: „Proinflační rizika přetrvávají a začínají se koncentrovat i pro příští rok, zejména důsledkem růstu cen energií. Ty na trhu rostou i pro dlouhodobé kontrakty let 2023 a 2024, což se bude dále plošně propisovat do růstu spotřebitelských cen.“ Podle hlavního ekonoma společnosti Patria Finance Jana Bureše bude inflace v příštích měsících stoupat právě kvůli pokračujícímu zdražování energií a potravin. Také dle vyjádření hlavního ekonoma banky Creditas Petra Dufka jsou zvyšující se ceny energií jedním z hlavních inflačních faktorů.

Ceny energetických komodit nerostou pouze v České republice, ale v celé Evropské unii. Už v únoru letošního roku ke zvyšování cen v EU nejvíce přispěly energie. Uveďme, že podle informací Eurostatu se situace podobně vyvíjela i v dubnu, kdy se v eurozóně na meziročním růstu inflace také z největší části podílely ceny energií, které se v meziročním srovnání zvýšily o 38 %, v celé EU poté o 36 %.

V první části našeho hodnocení se zaměříme na to, jestli současná vládní koalice implementovala do svého programového prohlášení závěry důchodové komise. Ministr Jurečka přitom některé z principů vyjmenoval. Na závěr se pak podíváme na to, jestli opravdu došlo ke zvýšení důchodů o 500 korun za každé vychované dítě.

Nejprve uveďme, že důchodovou komisí má Marian Jurečka patrně na mysli Komisi pro spravedlivé důchody, která vznikla v roce 2019, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vedla Jana Maláčová z ČSSD. Kromě odborné veřejnosti zasedli v této komisi také zástupci všech tehdejších poslaneckých a senátorských klubů. Své představitele tak v komisi měly i všechny politické strany a hnutí současné vládní koalice – tedy ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Piráti. Předsedkyní důchodové komise byla tehdejší rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová a poslední zasedání proběhlo na konci listopadu 2020.

Komise si na svém 6. jednání v září 2019 odhlasovala (.pdf, str. 5), že doporučuje, aby tehdejší vládní koalice hnutí ANO a ČSSD projednala záměr „zvýšení důchodů fixní částkou zohledňující výchovu dětí“. (Pro návrh hlasovalo 16 přítomných, proti 10 a dalších 6 se zdrželo.) Programové prohlášení současné vlády pak skutečně říká, že by se při výpočtu zásluhové složky důchodu měl zohlednit počet vychovaných dětí.

Na svém 7. jednání o měsíc později se komise jednomyslně shodla (.pdf, str. 7) na tom, že by MPSV mělo rozpracovat koncepci tzv. nultého a prvního pilíře důchodového systému. Podle reformy představené v době, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí řídila Jana Maláčová, se nultý pilíř týká (.pptx, str. 6) základního minimálního důchodu pro všechny důchodce. První pilíř pak zohledňuje (str. 6) předchozí výdělky občana a někdy se mu říká také zásluhový. Programové prohlášení Fialova kabinetu s oběma pilíři počítá a navíc k nim chce přidat i třetí, dobrovolnou složku.

Během svého 8. zasedání v listopadu 2019 pak důchodová komise většinově podpořila (.pdf, str. 8) usnesení, v němž doporučila, aby byly „k politickému projednávání“ postoupeny principy návrhu na řešení důchodů v případě tzv. náročných profesí. Upřesněme, že komise (.pdf, str. 1) se tehdy věnovala možnostem zajistit dřívější odchod do důchodu pro pracovníky nejvíce rizikových zaměstnání, aniž by došlo ke zkrácení výše jejich důchodu. Na svém 11. zasedání si zase komise odhlasovala (.pdf, str. 5), že doporučuje „dále rozpracovat varianty měkčí podmínky potřebné doby pojištění“ – zjednodušeně řečeno doby, po kterou musí lidé pracovat, aby získali nárok na starobní důchod (.pdf). Oba tyto návrhy Fialova vláda ve svém programovém prohlášení podporuje (.pdf, str. 14).

Marian Jurečka zmiňuje konkrétně ještě mezigenerační solidaritu. Ačkoliv ze zápisů jednání, které nejsou příliš podrobné, nevyplývá, že by komise tento problém projednávala, ve svém programu s ním nynější vláda počítá. Konkrétně se jedná o možnost „platit 1 % svého důchodového pojištění rodičům nebo prarodičům“. Dodejme, že důchodovou reformu hodlá současná vládní garnitura předložit do konce roku 2023.

V minulém volebním období, konkrétně v létě 2021, se Sněmovně a Senátu podařilo schválit tzv. výchovné, tedy příspěvek 500 Kč k důchodu na dítě pro toho rodiče, který se o dítě staral. Novela má platit od roku 2023.

Na závěr si shrňme naše hodnocení. Marian Jurečka správně uvádí, že programové prohlášení vlády (ve které působí jako ministr práce a sociálních věcí) obsahuje některé principy přijaté Komisí pro spravedlivé důchody. Ze zmíněných příkladů tato komise nehlasovala přímo jen o mezigenerační solidaritě, tento princip je nicméně základem samotného průběžného důchodového systému, kde důchody hradí lidé v produktivním věku. Zvýšení důchodů o 500 korun za vychované dítě bylo již schváleno. Výrok Mariana Jurečky proto hodnotíme jako pravdivý. 

Ministr Jurečka svůj výrok uvedl v rámci odpovědi na hlavní otázku, která zněla, zda Ministerstvo práce a sociálních věcí ukončí spolupráci s Hnutím pro život. Jurečka uvedl, že spolupráce ukončena nebude, prohlásil však, že se distancoval nejen od výroků Hnutí pro život, ale také od výroků kardinála Dominika Duky. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že ony výroky se v obou případech vztahují k případům znásilnění ukrajinských žen ruskými vojáky.

Hnutí pro život dne 7. dubna 2022 reagovalo na výzvu bývalého záchranáře Víta Samka, který téhož dne na Facebooku zveřejnil výzvu k dodání nouzové antikoncepce (.pdf) pro znásilněné ukrajinské ženy. Hnutí tuto formu pomoci ve svém příspěvku na Facebooku odsoudilo. Tento příspěvek byl sice následně smazán, ale mezitím již na sebe organizace stačila upoutat pozornost široké veřejnosti. 

Hnutí pro život je jednou z tzv. pro-life organizací, jež se primárně angažují v boji proti potratům. Jak uvádí religionistka Andrea Beláňová, která se zabývala výzkumem tohoto typu iniciativ, jeho členové sami sebe často označují za ultrakatolíky. Dodejme, že Hnutí pořádá pravidelný Národní pochod pro život.

Ministr Jurečka se ke zmíněnému výroku Hnutí pro život vyjádřil např. v tiskové zprávě (.pdf) o spolupráci Ministerstva práce a sociálních věcí s neziskovým sektorem ze dne 13. května 2022. Mimo jiné zde uvádí: „Pokud jde o nedávné výroky představitelů hnutí směrem ke zneužitým ženám na Ukrajině, důrazně jsme je odsoudili a považujeme je za velmi nevhodné.“

Vraťme se ještě k výroku kardinála Dominika Duky z jeho názorového článku zveřejněného dne 25. dubna 2022 na jeho blogu. Kardinál Duka zde mimo jiné napsal, že ruští vojáci, kteří se dopouštěli znásilňování, jsou často „obětí těch nejsilnějších emocí a vášní, kdy hrůza z boje, strach a nenávist ho přivádí doopravdy až k úrovni jakéhosi amoku“. Také tento článek vyvolal řadu kontroverzí nejen mezi širokou i odbornouveřejností, ale také uvnitř církve.

Ministr práce a sociálních věcí se k postoji kardinála Dominika Duky vyjádřil prostřednictvím svého twitterového účtu dne 27. dubna 2022. 

Hnutí pro život je spolek, který se podle svých slov snaží „předcházet zbytečným potratům, pomáhat ženám, které se cítí být k potratům nuceny, a těm, které mají po potratu psychické potíže.“

Hnutí vyvolalo kontroverze svými vyjádřeními v souvislosti s válkou na Ukrajině, kde se ruští vojáci dopouštějí znásilnění na ukrajinských ženách. Kvůli početným případům znásilnění bylo na Ukrajině potřeba značné množství nouzové antikoncepce, která se používá po nechráněném sexuálním styku. Sbírka na nákup nouzové antikoncepce se organizovala také v České republice. 

Hnutí se v reakci na tyto sbírky vyjádřilo na svém facebooku, kde tvrdilo, že skutečným lékem pro znásilněnou ženu „není nějaká tableta, ale kvalitní psychologická pomoc.“ Taktéž zdůraznilo prevenci, kterou spatřuje v nákupu „houkadel, pepřáků nebo elektických paralyzérů." Příspěvek na svém facebooku hnutí později smazalo kvůli negativním reakcím.

12. dubna poté přišel Deník N s informací, že Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) spolupracuje s Hnutím pro život. Mluvčí resortu Eva Davidová tehdy uvedla, že hnutí nepatří mezi tzv. oficiální připomínková místa MPSV, se kterými ministerstvo konzultuje předlohy zákonů (.pdf). Zároveň také dodala, že se „případná spolupráce s tímto hnutím (…) odehrává stejně jako s mnoha dalšími subjekty.“ Výroky Hnutí pro život o znásilněných ženách na Ukrajině označila za „velmi nevhodné“ a MPSV se od nich distancovalo.

Ministerstvo práce a sociálních věcí také na dotaz ze 13. dubna 2022, podaný dle zákona o svobodném přístupu k informacím, uvedlo (.pdf), že s Hnutím pro život nespolupracuje. Tuto informaci zmínilo také ve své tiskové zprávě ze 13. května 2022. V ní upřesnilo (.pdf), že „nějakou formou, která ale nemusí znamenat například přímý podíl na tvorbě legislativy, spolupracuje s desítkami různých organizací“ – mezi nimi ale Hnutí pro život není.

MPSV ve zprávě také zopakovalo, že Hnutí pro život není a nebylo (.pdf) připomínkovým místem MPSV, mezi něž se řadí např. Síť pro rodinu, Národní centrum pro rodinu nebo SOS vesničky.

V samotném rozhovoru ministr Marian Jurečka nicméně zmiňuje, že Hnutí pro život má „možnost připomínkovat některé materiály,“ což je v rozporu s tvrzením tiskové zprávy (.pdf) MPSV ze 13. května. Marian Jurečka dále v rozhovoru na dotaz, zda ukončí s hnutím spolupráci, odvětil: „Já neukončuji spolupráci ani s jinými nevládními organizacemi, které jsou na opačné straně spektra.“

Z výše uvedeného vyplývá, že není zcela jasné, zda ministerstvo s Hnutím pro život spolupracuje nebo spolupracovalo, zda má možnost připomínkovat některé materiály, nebo zda s hnutím byla, nebo nebyla ukončena spolupráce. Oficiální vyjádření MPSV a vyjádření ministra Jurečky se totiž neshodují. Jelikož však Ministerstvo práce a sociálních věcí v oficiální odpovědi na žádost o stanovisko (dle zákona o svobodném přístupu k informacím) uvedlo, že s Hnutím pro život nespolupracuje, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Marian Jurečka uvádí, že pokud ukrajinští uprchlíci nezískají práci na stejné pozici do půl roku od příchodu do ČR, ztrácejí jistotu, že se uplatní ve svém oboru. V rámci našeho ověření se proto soustředíme na to, jak se u uprchlíků s délkou nezaměstnanosti vyvíjí jejich motivace a pravděpodobnost, že získají zaměstnání, a dále také na to, jak se tito uprchlíci uplatňují na pozicích, které odpovídají jejich kvalifikaci.

Zaměřme se nejdříve na trh práce obecně. Dle vyjádření odborníků z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí či Unie zaměstnavatelských svazů ČR nemají zaměstnavatelé o dlouhodobě nezaměstnané uchazeče zájem. Důvodem je to, že z pohledu zaměstnavatelů může dlouhá nezaměstnanost značit ztrátu pracovních návyků, nezájem práci získat a udržet si ji. „Mnoho studií naznačuje, že pravděpodobnost nalezení nového zaměstnání se snižuje s prodlužující se nezaměstnaností, neboť nezaměstnaní ztrácí pracovní návyky a kontakt s trhem práce,“ uvádí (.pdf, str. 9) autoři studie z roku 2009, která se zabývala tříděním uchazečů na úřadech práce.

Nezisková organizace REINTEGRA pak ve své publikaci z roku 2006 popisuje (.pdf, str. 9–10) tři fáze nezaměstnanosti. První fázi označuje jako aktivní období (str. 9), v němž nezaměstnaný člověk věří v úspěch svého snažení a „věří, že zaměstnání brzy získá“. Druhou fází, která nastává v průměru mezi 6. a 12. měsícem nezaměstnanosti, je poté období zklamání. Jako hlavní důsledky této „fáze zklamání, úzkosti a deprese, pesimismu a ztráty duševní rovnováhy“ (.pdf, str. 11–14) popisují autoři publikace snížení životní úrovně, změnu vnímání času, ztrátu zájmu o život společnosti nebo zátěž rodinných vztahů. Následující fází nezaměstnanosti je podle autorů období pasivity.

Uplatněním uprchlíků v oborech jejich kvalifikace z domova se pak zabývá například britská studie Přístupy k zaměstnanosti odborně kvalifikovaných uprchlíků ve Spojeném království (Attitudes to Employment of Professionally Qualified Refugees in the United Kingdom) z roku 2013. Autoři popisují potíže při snaze uprchlíků o uplatnění se ve svých původních oborech a to, že se to daří jen části z nich. Prezentují také graf z jedné starší studie, který znázorňuje vývoj morálky při hledání práce. Britští autoři nicméně upozorňují (str. 6), že dle jejich výzkumu jsou zkušenosti odborně vzdělaných uprchlíků často ještě složitější, než ukazuje křivka níže, a při hledání zaměstnání se tito uprchlíci „mnohokrát odchýlili od optimismu ke zklamání a zase zpět“.

Pokud se zaměříme i na zaměstnanost uprchlíků obecně, podle německého Institutu pro pracovní trh a výzkum povolání (IAB) se „míra zaměstnanosti uprchlíků zvyšuje s délkou pobytu“ (.pdf, str. 27). Zároveň ale tento institut upozorňuje na to, že v případě Německa pracuje 57 % zaměstnaných uprchlíků jako kvalifikovaná pracovní síla, specialisté nebo odborníci, zatímco před příchodem do země pracovalo na daných pozicích 85 % těchto lidí (str. 33). V mnoha případech tak dochází k sestupu na pracovním žebříčku. Mezinárodní středisko pro rozvoj migrační politiky (ICMPD) ve svém dokumentu z konce března 2022 uvádí (.pdf, str. 2), že vysoká motivace ukrajinských uprchlíků v kombinaci s jejich obtížnou výchozí pozicí nutí mnohé z těchto lidí nastoupit na málo placenou pracovní pozici, která vyžaduje jen nízkou kvalifikaci – a to bez ohledu na skutečnou kvalifikaci. Podle ICMPD navíc v těchto povoláních uprchlíci často „uvíznou“.

Na závěr tedy shrňme, že podle neziskové organizace REINTEGRA nastává u nezaměstnaných přibližně po půl roce fáze „zklamání, úzkosti, pesimismu a ztráty duševní rovnováhy“. V průběhu času také podle výše uvedených studií dochází ke snížení motivace uprchlíků k hledání odpovídajícího zaměstnání. Přesná časová rozmezí, kdy dochází k poklesu či nárůstu motivace, už nicméně tyto studie neuvádějí. V čase klesá i samotná pravděpodobnost, že se uprchlíkům podaří získat zaměstnání, které jejich kvalifikaci skutečně odpovídá. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Mariana Jurečky jako pravdivý.