Na oficiálních webových stránkách Kremlu byla minulé léto, konkrétně 12. července 2021, skutečně zveřejněna esej s anglickým názvem „On the Historical Unity of Russians and Ukrainians“, volně přeloženo „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“.

Co se týče obsahu této eseje, ruský prezident Putin v ní prezentuje Ukrajince a Rusy jako příslušníky jednoho národa, mezi nimiž stojí umělá hranice. V textu argumentuje tím, že Rusy a Ukrajince v historii vždy rozdělovali jen jejich nepřátelé. Název Ukrajina se podle něj v historii používal ve staroruském významu slova okrajina, tedy okraj či pohraniční oblast, a není tedy označením pro stát. Ukrajina jako taková je pak dle jeho slov „produktem sovětské éry“. V textu také Vladimir Putin uvádí, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem.“

Tento dokument vykreslující Ukrajince jako pokrevní bratry Rusů už minulý rok budil obavy z možné invaze Ruska na Ukrajinu. Také Alexandr Vondra považuje (video, čas 4:43) vydání této publikace za jeden z prvních náznaků Putinova plánu „překreslovat mapu tak, jak se etablovala“ po konci studené války. Doplňme, že Alexandr Vondra varoval před počínáním ruského prezidenta Putina dlouhodobě, minulý rok ho například označil za „zabijáka“ či „ruského cara“. K ruskému útoku na Ukrajinu poté došlo dva dny po námi ověřovaném rozhovoru, ve čtvrtek 24. února.

Otevřenost NATO je zakotvena v článku 10 Washingtonské smlouvy z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem Aliance. Smlouva uvádí, že členství v NATO je otevřeno každému evropskému státu, „který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti“. Na přizvání dalšího státu do Aliance se přitom musí jednomyslně dohodnout všechny členské země NATO. Každý přizvaný stát se pak může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svou listinu o přistoupení, o čemž jsou všichni členové NATO informováni.

NATO zároveň deklaruje, že respektuje (.pdf, str. 1) právo každé země zvolit si vlastní bezpečnostní opatření. Každá suverénní země má právo si sama zvolit, zda se připojí k jakékoli smlouvě nebo alianci. Tento základní princip je zakotven v mezinárodních dohodách, včetně helsinského Závěrečného aktu (.pdf, str. 4) a Pařížské charty pro novou Evropu (.pdf, str. 6). Členské země NATO se také mohou rozhodnout Alianci opustit (.pdf, str. 1). Článek 13 Washingtonské smlouvy výslovně dává spojencům právo odejít, pokud si to přejí.

Otevřenost NATO potvrdil i generální tajemník Jens Stoltenberg v rozhovoru pro ruské rádio Echo Moskvy na konci ledna tohoto roku. V rozhovoru zmiňuje, že dveře NATO jsou otevřené, Aliance však zároveň žádný národ nenutí do nich vstoupit. „Respektujeme svobodná, demokratická a nezávislá rozhodnutí svobodných a nezávislých národů. Nikdy tedy nebudeme nutit žádnou zemi ke vstupu do NATO. Respektujeme také suverénní rozhodnutí každého národa zvolit si svou vlastní cestu, což je také zakotveno např. v helsinském Závěrečném aktu a mnoha dalších dokumentech, ke kterým se přihlásilo i Rusko.“ Tuto myšlenku Jens Stoltenberg dlouhodobě prezentuje například také na twitteru.

Nejdříve uveďme, že členem Severoatlantické aliance by se mohla Ukrajina stát až poté, co by se na jejím přizvání do NATO jednomyslně shodly všechny státy Aliance. Tento postup je pevně zakotven ve Washingtonské smlouvě z roku 1949, která je zakládajícím dokumentem NATO.

K přijetí Ukrajiny do NATO se dlouhodobě negativně vyjadřují zejména zástupci Německa a Francie. Ti v minulosti argumentovali například tím, že vstup Ukrajiny do Aliance by nepřispěl ke stabilitě vztahů mezi NATO a Ruskem.

Francie a Německo svůj postoj deklarovaly již v roce 2008 na summitu v Bukurešti. Na něm bylo rozhodnuto o přizvání Albánie a Chorvatska do NATO. Stejné přizvání Ukrajiny a Gruzie bylo ale odmítnuto právě Francií a Německem. „Jsme proti vstupu Gruzie a Ukrajiny [do NATO], protože si myslíme, že to není správná odpověď na rovnováhu sil v Evropě a mezi Evropou a Ruskem,“ řekl tehdy někdejší francouzský premiér François Fillon. Podle deníku The Washington Post tento postoj platí i nyní. 

K přijetí Ukrajiny se v roce 2014 pro deník Der Spiegel vyjadřoval například Frank-Walter Steinmeier, současný německý prezident a někdejší ministr zahraničí, těmito slovy: „Vidím partnerské vztahy mezi Ukrajinou a NATO, ale nikoliv členství.“

Doplňme, že na bukurešťském summitu v roce 2008 Severoatlantická aliance přizvání Ukrajiny a Gruzie do NATO neschválila. V deklaraci ale poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Podobnou formulaci pak obsahuje také závěrečné komuniké ze summitu Aliance v červnu 2021. Klíčové ovšem je, že se členové NATO nedohodli na konkrétním datu přizvání Ukrajiny a její možné členství se tak odložilo do blíže nespecifikované budoucnosti. Aliance Ukrajině stále například nenabídla tzv. Akční plán členství, který pomáhal zemím ucházejícím se o vstup do NATO připravit se na něj a plnit klíčové požadavky.

Ukrajinská ústava (Конституція України) obsahuje několik zmínek o ambici Ukrajiny vstoupit do NATO. Například článek 85 uvádí: „Mezi pravomoci Parlamentu Ukrajiny patří (…) realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a v Severoatlantické alianci.“ Podobně se vyjadřují také článek 116, který vyjmenovává pravomoci kabinetu ministrů, nebo článek 102, který říká, že prezident Ukrajiny je „garantem realizace strategického směřování státu k získání plného členství Ukrajiny v Evropské unii a Severoatlantické alianci“.

Pro kontext nejprve uveďme, že v pondělí 21. února ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu k národu oznámil, že považuje za nutné uznat nezávislost dvou separatistických republik – Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Tyto republiky vyhlásily svou nezávislost na Ukrajině již v roce 2014, Moskva je ale oficiálně uznala až nyní, a to v hranicích celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. Proruští separatisté přitom před ruskou invazí ovládali přibližně jen třetinu tohoto území, většina oblasti byla pod kontrolou Kyjeva.

Ruská televize po projevu Vladimira Putina odvysílala záznam, na němž prezident podepisuje tyto dekrety o nezávislosti za účasti představitelů separatistických republik. S nimi pak také podepsal dohody o vzájemné spolupráci. Podle analytiků a evropských představitelů je uznání nezávislosti těchto dvou regionů jasným porušením mezinárodního práva.

V úterý 22. února 2022 vyjádřil Vladimir Putin svůj požadavek na úplnou demilitarizaci Ukrajiny. Učinil tak v návaznosti na eskalaci vztahů, ke které došlo po jeho pondělním projevu. Podle Putina by se měla Ukrajina také zříci ambicí vstoupit do NATO, a zůstat tak neutrální zemí. „Po zuby ozbrojená země s jadernými ambicemi je naprosto nepřijatelná,“ dodal.

Doplňme, že ve čtvrtek 24. února Vladimir Putin oznámil začátek „speciální vojenské operace“ na východě Ukrajiny. Ve svém projevu opět prohlásil, že Ruská federace usiluje „o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“.  Zároveň varoval západní mocnosti, že v případě jejich zásahu bude ruská reakce „okamžitá a její důsledky budou takové, s jakými se v historii ještě nesetkali“. Tento projev byl začátkem právě probíhající invaze ruských vojenských sil na Ukrajině.

Prezident Ruské federace Vladimir Putin tedy skutečně ve svých projevech vyjádřil požadavek na demilitarizaci Ukrajiny. Poprvé tak učinil již v den konání rozhovoru s Alexandrem Vondrou, jehož výrok tak hodnotíme jako pravdivý. 

V pondělí 21. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost donbaských republik. Rusko ovšem uznalo republiky v rozsahu celé Doněcké a Luhanské správní oblasti, tedy území, které proruští separatisté do té doby nekontrolovali. S vůdci Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí nařídil ruské armádě zajistit v těchto republikách mír. 

Europoslanec Vondra podotýká, že separatisty neovládaná část Donbasu je dvakrát větší, než jimi kontrolovaná část. Podle dostupných zdrojů proruští separatisté opravdu před přímou invazí na Ukrajinu ovládali přibližně třetinu území Donbasu. Podle webu ukrajinského ministerstva zahraničí proruští separatisté před ruskou invazí ovládali území o velikosti 16 800 km² (.pdf, str. 34). Doněcká oblast má rozlohu 26 517 km² a Luhanská oblast 26 684 km². 

Pro kontext nejdříve uveďme, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský má být podle Alexandra Vondry kritizován kvůli svému „buddhistickému přístupu“. Vondra také v rozhovoru (video, 9:48), který proběhl ještě před začátkem ruského útoku na Ukrajinu, mluvil o možných ústupcích Ukrajiny, která se teoreticky mohla rozhodnout vzdát území celé Doněcké a Luhanské oblasti.

Ukrajinská opoziční politička Julija Tymošenková i bývalý prezident Petro Porošenko prezidenta Zelenského za jeho postup při řešení krize na východě země v minulosti skutečně kritizovali. Nesouhlasili především s tím, že se Zelenský v roce 2019 rozhodl přijmout tzv. Steinmeierův plán. Ten počítal s tím, že v separatistických oblastech Doněcku a Luhansku dojde k volbám, poté měly tyto oblasti získat zvláštní samosprávný status. Julija Tymošenková to v té době označila za nepřijatelné.

Steinmeierovým plánem tak ve své podstatě mělo dojít k naplnění bodů tzv. druhé minské dohody z roku 2015, jejímž cílem bylo zastavit boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcku a Luhansku. K volbám nicméně nakonec nedošlo. Uveďme, že o podobě druhé minské dohody v roce 2015 jednal Petro Porošenko se zástupci Ruska, Německa a Francie. Kancelář ukrajinského prezidenta Zelenského pak tyto dohody kritizovala s tím, že Ukrajinu postavily od začátku do velmi nevýhodné pozice. 

Petro Porošenko se proti možnému referendu o budoucnosti Donbasu a krokům Volodymyra Zelenského vyslovil například i později v roce 2021. Dále Porošenko současného prezidenta kritizoval i kvůli jeho postoji k mírovým jednáním s Ruskem. 

Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Na závěr nicméně doplňme, že v době před ruskou invazí na Ukrajinu Julija Tymošenková zároveň na svém facebooku vyzývala k jednotě: „Apeluji na prezidenta Ukrajiny: je čas upevnit všechny složky vlády, všechny politické a veřejné síly země, abychom ochránili a zachovali naši nezávislost. V této době extrémního ohrožení všichni potřebujeme zemi národní jednoty – se silnou armádou, silnou ekonomikou, sjednocenou společností.“ (překlad Demagog.cz) Podobně se v té době vyjádřil i Petro Porošenko.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Alexandr Vondra tyto hodnoty zmiňoval v souvislosti s možností vyloučení Ruska z globálního platebního systému SWIFT. Již podle odhadů někdejšího ruského ministra financí Alexeje Kudrina z roku 2014 by odstřihnutí Ruska od tohoto systému mohlo vést ke snížení ruského HDP až o 5 %. Podle vyjádření zástupců Ruské federace z ledna 2022 by odpojení od SWIFTu vedlo k tomu, že by Rusko nedostávalo zahraniční měnu a zároveň by došlo k zastavení dodávek ropy, plynu či kovů do Evropy.

Nerostné bohatství dlouhodobě tvoří (.pdf, str. 575) v Rusku více než polovinu vývozu. Podle aktuálních dat ruské Federální služby státní statistiky (Rosstat) z ledna 2022 představoval export nerostných produktů v roce 2020 51,3 % veškerého ruského vývozu, o rok dříve se jednalo o 63,3 %. Jen plyn a ropa poté podle ekonoma investiční skupiny Natland Petra Bartoně tvoří zhruba polovinu ruského exportu. To poté dokládají i data Rosstatu (.pdf, str. 580), podle nichž to v roce 2019 bylo 54,4 % a v roce 2020 42,6 %.

Pokud se podíváme na státní rozpočet Ruské federace, poměrně výraznou část jeho příjmů tvoří příjmy z ropy a plynu. V posledních třech letech to bylo přibližně 30 až 40 %. V roce 2018 byl tento podíl 46 %, v roce 2014 dokonce více než 51 %. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) se v lednu 2022 jednalo až o 45 %. 

Tyto příjmy z ropy a plynu nicméně zahrnují kromě exportních daní a poplatků také daně z těžby (.pdf, str. 8). Upřesněme, že v roce 2020 tvořily samotné exportní daně (.pdf, str. 27) jen necelých 22 % státních příjmů z ropy a plynu, většinu tvořily právě těžební daně, a to ze 73 %. Daně z těžby se pak vztahují jak na produkty vyvezené do zahraničí, tak na ropu a plyn prodané na ruském domácím trhu. Na ten přitom směřuje polovina ruské produkce ropy i plynu. Příjmy z exportu tak představují jen část z rozpočtových příjmů v kategorii ropa a plyn.

Dodejme však, že samotný export a jeho zdanění není jediný způsob, kterým vývoz nerostných surovin pomáhá ruskému státnímu rozpočtu. Podle ruského ekonoma Sergeje Chestanova sice příjmy z exportu ropy a plynu představují pouze zhruba 25 % ruského rozpočtu, ovšem nepřímé dopady exportů jsou zodpovědné za další cca čtvrtinu. Jsou za to zodpovědné sektory ruské ekonomiky, které zboží přímo nevyvážejí, ale pro vývozce pracují a jsou na exportu vysoce závislé. Daně placené podniky navázanými na export se promítají do jiných rozpočtových kapitol. Dle Chestanovy analýzy tak konečný podíl výnosů z exportu ropy a plynu představuje přibližně polovinu příjmů státního rozpočtu Ruské federace. Další publikace a autoritativní zdroje, které by se tomuto tématu věnovaly, jsme však nedohledali.

Alexandr Vondra správně odkazuje na vysoký podíl příjmů ruského státního rozpočtu z ropy a plynu. Jen část z těchto prostředků pochází přímo z vývozu nerostných surovin, vývoz ropy a plynu však má na ruský rozpočet i nepřímé dopady v podobě vyššího výběru dalších daní od firem navázaných na exportéry. Tento nepřímý dopad bohužel nedokážeme ověřit, protože se nám nepodařilo dohledat relevantní zdroje vyjma odhadu výše zmíněného ekonoma. Výrok tak nyní hodnotíme jako neověřitelný.

Předně uveďme, že Aleš Juchelka hovoří o 9. schůzi Poslanecké sněmovny, na níž poslanci ve dnech 16. až 18. února projednávali novelu pandemického zákona v režimu tzv. legislativní nouze.

Upřesněme, že stav legislativní nouze umožňuje Poslanecké sněmovně za mimořádných okolností projednávat vládní návrhy zákona ve zrychleném řízení. Stav legislativní nouze konkrétně https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-90#p99-1">vyhlašuje předseda Sněmovny na návrh vlády, a to vždy na určitou dobu. Podle jednacího řádu pak má Sněmovna vždy před projednáváním návrhu programu schůze posoudit, zda situace stále vyžaduje, aby stav legislativní nouze nadále trval. Podobně má pak dolní komora postupovat i před projednáváním vládního návrhu zákona ve zkráceném jednání.

V tomto volebním období vyhlásila (.pdf) předsedkyně Poslanecké sněmovny Pekarová Adamová stav legislativní nouze od 25. listopadu 2021 do 7. ledna 2022. Později postupně došlo (.pdf) k jeho prodloužení až do 18. února (.pdf).

Současná Poslanecká sněmovna hlasovala o potvrzení stavu legislativní nouze na své 3., 6. a 8. schůzi. Na 9. schůzi, která začala 15. února, se projednával pandemický zákon. Ten již dříve zamítl Senát. O pandemickém zákonu se hlasovalo v legislativní nouzi, na začátku schůze ale poslanci nehlasovali o pokračování stavu legislativní nouze. Během druhého jednacího dne pak vystoupil bývalý předseda dolní komory Radek Vondráček (ANO) s kritikou, že Sněmovna vůbec nerozhodla o trvání stavu legislativní nouze. Zároveň navrhl jeho zrušení.

Po konci Vondráčkova projevu následovala krátká diskuze s Janem Skopečkem (ODS), který v danou chvíli řídil schůzi, o tom, jak se s Vondráčkovým návrhem procedurálně vypořádat. Místopředseda Sněmovny Skopeček ho chtěl zařadit jako první bod programu, zatímco Vondráček tvrdil, že by se o něm mělo hlasovat ještě před projednáváním programu schůze. Jan Skopeček na závěr řekl, že před hlasováním o programu schůze vyhlásí přestávku, aby se o tom se svými kolegy poradil.

Když se pak tentýž den začalo hlasovat o pořadu schůze, označil řídící schůze Jan Bartošek (KDU-ČSL) návrh poslance Vondráčka za nehlasovatelný. Své počínání zdůvodnil diskuzí v rámci grémia a stanoviskem legislativního odboru. Dodejme, že předsedkyně klubu ANO Alena Schillerová podala proti postupu předsedajícího námitku, ale poslanci ji při hlasování zamítli. Z uvedených důvodů proto výrok Aleše Juchelky hodnotíme jako pravdivý.

Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ) byla, co se týče velmi dlouhých až obstrukčních vystoupení, v 90. letech sněmovních velmi aktivní. Poslanec Juchelka však naráží přímo na situaci z února 1997. Tehdy v rámci druhého čtení návrhu zákona o všeobecném zdravotním pojištění vystoupil poslanec SPR-RSČ Jan Vik a začal (následován svými spolustraníky Jaroslavem Novákem a Milanem Loukotou) předčítat seznam léků.

Deník Právo tehdejší republikánské obstrukce popsal (8. února 1997) takto: „Z plánovaných 88 bodů se podařilo za uplynulé čtyři dny projednat jen necelou čtvrtinu. Vinou republikánských obstrukcí, které provázejí schůzi od úterý, ztrácí mnoho poslanců a členů vlády nervy. Zvažují proto novelu zákona o jednacím řádu. Sněmovní šílenství vyvrcholilo v pátek, když pět hodin tři republikáni předčítali prázdnému sálu seznam stovek léků.“

Poslanci SPR-RSČ předčítali léky z pozměňovacího návrhu, který předložil poslanec ODS Zvěřina. Jan Vik svůj monolog začal slovy: „Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovolím si reagovat na slova pana předsedy Špidly a opravdu vidíme jako nezbytně nutné, aby pozměňovací návrhy zazněly na mikrofon, a proto si dovolím je přečíst.“

Dalším příkladem velmi dlouhých monologů poslanců této strany je například vystoupení Josefa Krejsy jen o několik dní později, přesněji 15. února 1997. Poslanec Krejsa četl dlouhý seznam pozměňovacích návrhů k vládnímu návrhu zákona o odpadech. 

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože republikánští poslanci v rámci obstrukcí ve Sněmovně mj. skutečně předčítali seznam léků.