Premiér Petr Fiala se takto vyjádřil na Twitteru 15. února v reakci na problematickou situaci v Poslanecké sněmovně. Ta nastala při schvalování vládního návrhu pandemického zákona v rámci 9. schůze Sněmovny.

Pro kontext uveďme, že poslanci se sešli ve dvě hodiny odpoledne a hned na začátku projednávali návrh pořadu schůze. Jako první se s přednostním právem přihlásil ke slovu předseda SPD Tomio Okamura, který následně svým projevem blokoval další postup schůze až do osmé hodiny večer.

Právě k tomuto téměř šestihodinovému projevu Tomia Okamury zjevně premiér Fiala směřoval svůj twitterový příspěvek, v němž mimo jiné uvedl: „Extremisté nás stojí spoustu peněz a blokují parlament.“

Výrok Jana Hrnčíře tedy vzhledem ke kontextu událostí hodnotíme jako pravdivý, nicméně je nutné doplnit, že tweet Petra Fialy nebyl výslovně adresný.

Dne 15. února při 9. schůzi Poslanecké sněmovny, na níž se měla projednávat novela pandemického zákona, vyhlásil místopředseda Sněmovny Jan Skopeček přestávku při projevu Tomia Okamury. Důvodem bylo, že v dolní komoře nebyl v té době žádný z členů vlády. Alespoň jeden z ministrů či premiér totiž podle platných sněmovních pravidel (.pdf, str. 5) na schůzi musí být přítomný.

Po skončení 10minutové přestávky Jan Skopeček přečetl procedurální návrh poslaneckých klubů vládní koalice, aby Sněmovna jednala i po 21. a 24. hodině. O návrhu Sněmovna následně hlasovala a přijala ho. Po hlasování už pak Tomio Okamura ve svém původním projevu pokračovat nemohl, protože od místopředsedy Sněmovny nedostal zpět slovo. Poté pokračovali další řečníci.

Jednací řád Sněmovny v § 61 uvádí: „Řečník nesmí být nikým přerušován, s výjimkou oprávnění předsedajícího podle § 59 odst. 4 a § 60 odst. 3.“ Mezi těmito výjimkami ve zmíněných odstavcích nepřítomnost členů vlády není uvedena. 

Jednací řád nicméně neobsahuje ustanovení, která by se týkala přímo toho, komu má být po přerušení schůze slovo přiděleno a kdy může proběhnout procedurální hlasování. Na to upozorňuje například i ústavní právník Jan Wintr. Ten pro ČTK řekl, že hlasování o přestávce v Okamurově projevu je podle něj „v mezích možného výkladu jednacího řádu“, za problém však považuje to, že se slovo nevrátilo hned předsedovi SPD, ale vystoupili další poslanci.

„V tomto případě nedošlo k odebrání slova, ale byla vyhlášena přestávka. Ve Sněmovně mohou nastat různé situace, kdy je potřeba vyhlásit přestávku, a v takovém případě je řečník přerušen, ale pak se mu musí vrátit slovo. Proto se Okamurovi mělo vrátit slovo bezprostředně, bez toho, aby ve Sněmovně nejdříve vystoupili jiní lidé,“ uvedl k tomu pro server Aktuálně.cz Wintr.

Na závěr tedy shrňme, že při projevu Tomia Okamury skutečně došlo k přerušení jednání Sněmovny kvůli neúčasti ministrů. Předseda SPD poté navzdory obvyklému postupu již slovo zpět nedostal, místo toho v přestávce v jeho projevu proběhlo hlasování o procedurálním návrhu a následovaly projevy dalších do rozpravy přihlášených poslanců. Tuto situaci lze tedy popsat slovy Michaela Canova, a jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Procedurální návrh je nástrojem, který mohou při jednání v Poslanecké sněmovně využít poslanci nebo poslanecké kluby. Návrh samotný se pak vztahuje ke způsobu, jakým je nebo má být schůze vedena. V tomto případě se jednalo o procedurální návrh podaný předsedy pěti poslaneckých klubů (ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Piráti), kteří navrhovali prodloužení běžné doby schůze i za nejpozdější 24. hodinu. Tento návrh byl podán písemně místopředsedovi Sněmovny Skopečkovi, který ho přednesl plénu. „Také konstatuji, že tu mám písemný procedurální návrh podepsaný pěti předsedy poslaneckých klubů. Dovolím si ho přečíst. Jménem poslaneckých klubů ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Piráti navrhuji, aby Poslanecká sněmovna jednala a meritorně i procedurálně hlasovala o všech návrzích dnes po 19. hodině, po 21. hodině i po 24. hodině. Je to na základě § 53, odst. 1 našeho jednacího řádu. Protože to je procedurální návrh, tak ho budu muset dát hlasovat okamžitě.“

Jan Skopeček tak učinil po desetiminutové přestávce, která narušila několikahodinový projev předsedy SPD Okamury. V Poslanecké sněmovně tak tento procedurální návrh vyvolal protesty. 

Tento krok je problematický z několika pohledů. Procedurální návrhy prodlužující schůzi by měly být podávány dříve než v 19 hodin, jak udává § 53 zákona o jednacím řádu Sněmovny. Problémem může být také to, že místopředseda Skopeček přerušil projev předsedy SPD Okamury, respektive že mu ihned po přestávce nepředal slovo. Paragrafy 60 a 61 zákona o jednacím řádu totiž říkají, že řečník nesmí být nikým přerušován. Uveďme však také, že k původnímu přerušení schůze došlo na žádost předsedy poslaneckého klubu SPD Radima Fialy, který upozornil na to, že se v sále nenachází žádný z ministrů. 

Uveďme, že jednací řád ani usnesení (.pdf) Sněmovny upravující její fungování o způsobu přednesu návrhu nehovoří. Uvádí jen to, kdo smí návrh podat, tedy jedna pětina všech poslanců nebo dva poslanecké kluby. Návrh nemusí být přednesen na mikrofon u řečnického pultu. Ústavní právník Jan Wintr pro server Aktuálně.cz k nutnosti přednesu návrhu na mikrofon uvedl toto: „Praxe fungování sněmovny ale počítá se spoustou návrhů podávaných písemně. Čili to, že předsedající oznámí, že dostal písemný návrh, je v pořádku.“

Ostatně procedurální návrhy v minulosti již vícekrát přednesl předsedající, a nezazněly tak od navrhujících poslanců tzv. „na mikrofon“. Došlo k tomu například v lednu 2021 či březnu 2017.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý vzhledem tomu, že jednací řád ani jiný vnitřní předpis neobsahuje povinnost přednést procedurální návrh na mikrofon. 

Senátor Michael Canov poukazuje na situaci z 15. února 2022, kdy bylo ve Sněmovně prodloužení jednání odhlasováno až po osmé hodině večerní. Podle ústavního právníka Jana Wintra byl porušen jednací řád Sněmovny. Zákony prohlasované po 19. hodině by to ale nemělo ohrozit na jejich legitimitě.

Podle § 53 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny zahajuje Sněmovna jednání nejdříve v 9 hodin a ukončuje ho nejpozději ve 21 hodin. Paragraf navíc upravuje také čas, kdy nejpozději se může rozhodnout o změně doby pro hlasování: „Hlasování o návrzích zákonů, o pozměňovacích návrzích k nim a o mezinárodních smlouvách vyžadujících souhlas Parlamentu a o změně této doby pro hlasování, lze zahájit nejpozději do 19 hodin. Na návrh nejméně jedné pětiny všech poslanců, případně dvou poslaneckých klubů se může Sněmovna usnést jinak.“ Jan Wintr v odpovědi na náš dotaz uvedl, že stejné pravidlo platí i pro návrhy na jednání po 21. hodině: „Domnívám se ale, že ustálená praxe je, že i o jednání po 21,00 se musí hlasovat do 19,00.“

Doplňme, že v případě stavu legislativní nouze se § 53 neužívá. V momentu přerušení projevu Tomia Okamury však Sněmovna ve stavu legislativní nouze nejednala, a výše zmíněné pravidlo § 53 tak zůstalo v platnosti. K přerušení totiž došlo již při projednávání návrhu pořadu schůze, nikoliv při jednání (.pdf) o návrhu pandemického zákona. Aby se aplikovala pravidla stavu legislativní nouze, musela by Sněmovna na začátku schůze potvrdit, že stav legislativní nouze trvá. To ale neudělala. „Na jednání o pořadu schůze tedy § 99 odst. 9 rozhodně použít nešlo a muselo se postupovat klasicky podle § 53,“ uvedl k situaci z 15. února Jan Wintr.

Frank-Walter Steinmeier poprvé zastával post ministra zahraničních věcí Spolkové republiky Německo v letech 2005 až 2009 a v těchto letech byl také jejím vicekancléřem. Podruhé nastoupil do čela ministerstva zahraničí v roce 2013 a tuto pozici zaujímal až do ledna 2017. V únoru téhož roku byl poprvé zvolen prezidentem SRN. 

K jeho znovuzvolení pak došlo 13. února 2022. Při této příležitosti pronesl Steinmeier proslov, v němž mimo jiné hovořil také o současné eskalaci vztahů na rusko-ukrajinské hranici. Uvedl, že za eskalaci, a tedy i případný konflikt na východě Ukrajiny, nese odpovědnost právě Rusko, a vyzval ruského prezidenta Vladimira Putina, aby „uvolnil smyčku kolem krku Ukrajiny a hledal společnou cestu, která zachová mír v Evropě“. 

Dne 14. února 2022 ruský ministr obrany Sergej Šojgu o vojenských cvičeních ruské a běloruské armády, která se konají v blízkosti ukrajinských hranic, uvedl: „Chci ještě jednou zopakovat, že cvičení proběhnou, některá z nich byla dokončena, některá se dokončují, něco zbývá udělat (…).“

Podle vyjádření mluvčího ruského ministerstva obrany Igora Konašenkova z 15. února ruské jednotky Jižního a Západního vojenského okruhu splnily své úkoly a začaly se vracet na svá původní stanoviště. Uveďme, že oba vojenské okruhy sousedí s Ukrajinou. Dále však Konašenkov upozornil na to, že cvičení ruských a běloruských jednotek v Bělorusku a další cvičení, do kterých jsou zapojeny „prakticky všechny vojenské okruhy, flotily vojenského námořnictva a výsadková vojska“, nekončí.

Pro úplnost doplňme, že média a politici spekulují, co je Putinovým záměrem. Po tom, co bylo oznámeno stažení části jednotek, například stoupla hodnota rublu a zlepšila se situace na ruském trhu. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg zmínil, že vidí důvod k mírnému optimismu, zároveň ovšem poukázal na to, že velká část ruských vojenských jednotek zůstává v blízkosti hranic s Ukrajinou. Americký prezident Joe Biden pak ruský útok stále nevylučuje.

Samotný Pavel Žáček svým výrokem upozorňuje na to, že by zprávy o ukončení cvičení mohly být falešným signálem a že by Rusko mohlo mít zcela opačné plány.

Předně uveďme, že tzv. minské dohody (.pdf, str. 2–4) měly vést ke zklidnění krizové situace na východě Ukrajiny, která má počátek na jaře 2014. V době obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014, tedy poté, co v čele Ukrajiny stanulo nové proevropské vedení, začaly proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku proti této nové ukrajinské vládě https://www.theguardian.com/world/2014/mar/03/pro-russia-groups-government-buildings-ukraine">protestovat.

V dubnu 2014 separatisté v Doněcku a později i v Luhansku vyhlásili nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt. Na jedné straně zde tedy stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které podporuje ruská armáda.

Po těžkých bojích byl 5. září 2014 podepsán první minský protokol (.pdf), jenž měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 (.pdf, str. 3) kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 poté zástupci Ukrajiny, Ruska i ukrajinských separatistů podepsali druhou minskou dohodu, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Upřesněme, že druhý minský protokol se skládá ze 13 bodů. Mezi ně patří například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací či techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Podle minských dohod také mělo například dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla také ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region.

Rusko a Ukrajina se nicméně navzájem obviňují z nedodržování dohod a mají odlišné představy o ústavních změnách (.pdf, str. 4) i o podobě voleb. Kontrola hranice je však navázána právě na ně. Obě země navíc požadují plnění bodů minských dohod v jiném pořadí. 

Minské dohody tak dlouhodobě neplní ani jedna strana. Proruští separatisté v Donbasu, kteří jsou podporovaní Ruskou federací, dlouhodobě nedodržují klid zbraní a Ukrajina s nimi odmítá jednat. Vedení Ukrajiny se také obává, že by plnění minských dohod mohlo znamenat zničení země. Z nedodržování dohod je pak obviňováno i Rusko, které z oblasti stále nestáhlo těžké zbraně.

Minské dohody tedy skutečně nejsou dlouhodobě dodržovány, jak ve výroku uvádí Radek Koten. Podmínky dohody nicméně neplní ani jedna strana, přičemž z dostupných zdrojů nevyplývá, že by míra porušování dohod byla v případě Ukrajiny vyšší. Ruské porušování minských dohod navíc zjevně není pouze reakcí na chování Ukrajiny. Výrok Radka Kotena proto hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že podle OSN zemřelo kvůli konfliktu na východě Ukrajiny během let 2014 až 2018 přes 3 000 civilistů. Přestřelky zde stále pokračují, do dnešního dne si vyžádaly více než 13 000 životů.

Radek Koten tento výrok pronesl v kontextu eskalace vztahů na rusko-ukrajinské hranici. Poukazuje na to, že podle něj Rusko vůči Ukrajině neprovádí žádné agresivní akce, jelikož se ruští vojáci nachází na území Ruské federace, a nikoliv na území Ukrajiny. 

Kromě ruských vojáků na území Ruské federace se dle odhadů v současné době účastní zhruba 30 tisíc ruských vojáků cvičení v Bělorusku. Cílem cvičení má být dle ruského ministerstva obrany příprava na případné napadení zvenčí. Navzdory ukončení některých vojenských cvičení společné cvičení ruské a běloruské armády pokračuje.

Další ruské jednotky jsou umístěny v Moldavsku, konkrétně v Podněsterské moldavské republice, která ovšem není mezinárodně uznána. Mimo jiné ji neuznává ani Rusko. Podle posledních dostupných informací z roku 2018 se mírové mise v Podněstří účastní 1 500 ruských vojáků. Jejich dalším úkolem je ochrana muničních skladů, ve kterých se nachází okolo 20 tisíc tun munice.

Rusko v poslední době posílilo také svou přítomnost na sporném poloostrově Krym. Spor o území Krymu se vede od roku 2014, kdy byl anektován Ruskem. Tato anexe byla následně odsouzena například OSN, která vydala rezoluci (.pdf) o územní celistvosti Ukrajiny. Počet ruských vojáků na Krymu v roce 2019, před současnou eskalací napětí, dosahoval 30 tisíc. Zároveň Rusové zvýšili počet stíhacích letounů na Krymu a rozmístili zde protiletadlové systémy S-400. 

Ve východní části Ukrajiny se nachází nespecifikovaný počet proruských separatistů, kteří jsou podporováni Ruskem. V roce 2014 premiér samozvané Doněcké republiky přiznal, že se bojů účastnilo několik tisíc ruských vojáků. Tvrdil ovšem, že se jedná o bývalé příslušníky ruské armády, či o vojáky na dovolené. 

Níže uvedená mapa zobrazuje rozmístění ruských jednotek v blízkosti Ukrajiny:

Kromě již zmíněných jednotek probíhá v současné době také ruské cvičení v Černém moři. Cílem tohoto cvičení je dle ruských zdrojů především příprava na případnou obranu anektovaného poloostrova Krym. 

Celkově se v blízkosti ukrajinských hranic nachází okolo 130 tisíc ruských vojáků (včetně cvičení v Bělorusku). Rusko na hranice přesunulo své jednotky prakticky z celého území, například ze Sibiře. 

Z počtu přibližně 130 tisíc vojáků se 30 tisíc nachází v Bělorusku, v Podněstří je umístěno přibližně 1 500 ruských vojáků a na krymském poloostrově přes 30 tisíc dalších.

Radek Koten má bezpochyby pravdu v tom, že ruští vojáci jsou rozmístěni na území Ruské federace, resp. na s Ruskem spřízněných územích. Koten však svým výrokem pomíjí významné navýšení počtu ruských vojáků v bezprostředním okolí Ukrajiny: Rusko posílilo své jednotky hned za hranicemi na ruském území, ale také v Bělorusku, na sporném Krymu či v Černém moři. Na základě tohoto kontextu výrok poslance Kotena hodnotíme jako zavádějící.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je významnou organizací kooperativní bezpečnosti, která je součástí euro-atlantické bezpečnostní architektury a je tzv. regionálním bezpečnostním ujednáním dle hlavy VIII (.pdf, str. 22) Charty OSN. Členskou základnu OBSE tvoří státy z Evropy, Kavkazu, Střední Asie a Severní Ameriky, které spolupracují se středomořskými a asijskými partnery. Ministerstvo zahraničních věcí ji označuje za největší existující regionální bezpečnostní organizaci.

OBSE je primárním nástrojem pro včasné varování, prevenci konfliktů, zvládání krizí a obnovu po ukončení konfliktů. Jedná se o fórum pro politický dialog, které se zaměřuje na otázky bezpečnosti a stability nejen z politicko-bezpečnostní stránky, ale také z pohledu lidskoprávního, ekonomického a environmentálního. 

Zakládající dokument OBSE, Helsinký závěrečný akt z roku 1975, zmiňuje (.pdf, str. 10) „potřebu přispět ke snížení nebezpečí ozbrojeného konfliktu a nedorozumění nebo nesprávného vyhodnocení vojenských aktivit, které by mohly vyvolat obavy, zejména v situaci, kdy účastnickým státům chybí jasné a včasné informace o povaze takových činností“.

OBSE se proto věnuje i vytváření a prosazování opatření, která mají vést k budování bezpečnosti a důvěry. Tato opatření tak zahrnují výměnu informací, inspekce a ověřovací návštěvy, jakož i různé formy vojenské spolupráce. Jejich cílem je snížit rizika konfliktu, zvýšit důvěru mezi účastnickými státy OBSE a přispět k větší otevřenosti a transparentnosti v oblasti vojenského plánování a vojenských činností.

Klíčovým dokumentem OBSE je v tomto případě Vídeňský dokument o opatřeních k budování důvěry a bezpečnosti. V něm můžeme nalézt (.pdf, str. 20) povinnost států OBSE informovat minimálně 42 dní před zahájením vojenských činností většího rozsahu ostatní členské státy této organizace. Oznámení musí vždy podat také účastnický stát, na jehož území se daná vojenská činnost plánuje uskutečnit. 

Vojenskou aktivitou, která musí být OBSE nahlášena, je dle Vídeňského dokumentu každá aktivita (typicky cvičení), která zahrnuje alespoň 9 000 vojáků, 250 bitevních tanků, 500 obojživelných bojových vozidel nebo 250 kusů dělostřelecké techniky, přičemž tyto síly spadají pod strukturu divize či nejméně pod dvě brigády nebo pluky.

Dne 11. ledna 2022 informovala agentura Interfax s odkazem na vyjádření ruských ozbrojených sil, že ruská armáda vyslala na cvičení k ukrajinským hranicím asi 3 000 vojáků a 300 jednotek vojenské techniky. Dle odhadů agentury Reuters soustředilo Rusko v posledních měsících u hranic s Ukrajinou zhruba 100 000 vojáků. Podle představitelů Ruské federace se cvičení účastní například jednotky ruského Jižního i Západního vojenského okruhu, tedy více brigád. Počty ruských vojáků lze sledovat na interaktivní mapě deníku The New York Times.

Od 10. února pak začalo na území Běloruska (opět u hranic s Ukrajinou) společné rusko-běloruské cvičení Union Resolve 2022. Běloruská delegace oznámila toto cvičení 27. ledna a doplnila upřesňující informace na začátku února před začátkem cvičení. Běloruské oznámení ovšem dle výše zmíněných pravidel OBSE neznamená prominutí této povinnosti pro Ruskou federaci. Ruská delegace při OBSE nicméně 26. ledna 2022 uvedla (.pdf, str. 9), že podle náměstka ministra obrany počet účastníků a zbraňových systémů cvičení Union Resolve 2022 nepřesahují limity pro hlášení dle Vídeňského dokumentu. Podle odhadů se ale cvičení v Bělorusku mělo zúčastnit 30 tisíc ruských vojáků. Ministr zahraničí Spojených států amerických Antony Blinken naopak kritizuje nenahlášení vojenského cvičení Ruskem.

Ruská federace tedy uvádí, že k žádné vojenské aktivitě, kterou by bylo nutné hlásit OBSE, při cvičení v Bělorusku nedochází. Ani pro jiné vojenské aktivity Rusko neposlalo oznámení OBSE, zjevně tedy žádnou část svých vojenských aktivit nepovažuje za natolik významnou, aby ji bylo nutné ohlašovat. Zároveň však zjevně došlo k rozmístění velkého počtu ruských vojáků (převyšujícího limity OBSE) kolem ukrajinských hranic, což lze označit za „masivní vojenské cvičení“. Je tedy na místě očekávat, že by Rusko mělo takové cvičení nahlásit. Jelikož Pavel Fischer správně popsal pravidlo OBSE i rozsáhlost ruského působení v blízkosti Ukrajiny, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Vláda Slovenské republiky schválila návrh obranné dohody o vojenské spolupráci se Spojenými státy 12. ledna 2022. Návrh dohody vychází z pera slovenského ministerstva obrany a dohodu poté schválila vláda. Prezidentka Zuzana Čaputová se na samotném znění smlouvy nepodílela, ovšem k dohodě připojila tzv. interpretační doložku. Podle SME.sk bylo cílem zmírnit obavy veřejnosti, jejíž část proti dohodě hlasitě vystupovala. Doložka upřesňuje nejcitlivější součásti dohody, kupříkladu fakt, že nedojde ke zřízení amerických vojenských základen na slovenském území, umisťování jaderných zbraní apod. Doložka však není přímo právně závazná. Obdobnou doložku k dohodě přiložila také americká strana.

Prezidentka Čaputová smlouvu po celou dobu procesu podporovala a po schválení Národní radou ji také ratifikovala.

Obranná dohoda byla velmi kontroverzní už v době příprav textu. Řeší například to, že by americká armáda mohla využívat některá slovenská vojenská letiště. Slovensko by také získalo finance na jejich modernizaci. Proti se kromě opozice, například expremiéra Roberta Fica, staví také slovenský generální prokurátor. Podle obou dohoda ohrožuje suverenitu státu. Uveďme také, že o možné smlouvě se hovořilo už v roce 2019.

Na závěr uveďme, že slovenská vláda schválila dohodu 12. ledna, ministr zahraničí Jaroslav Naď ji ve Washingtonu podepsal 4. února. Předposledním krokem pak bylo schválení parlamentem, tedy Národní radou, které proběhlo 9. února. Jako poslední krok následovala ratifikace právě prezidentkou Čaputovou.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož správně poukazuje na to, že se prezidentka Čaputová aktivně podílela na přípravě obranné dohody. Její role při přípravě nicméně nebyla zdaleka tak zásadní jako role vlády. Nejednalo se tedy ani o jakýsi společný projekt, na kterém by se prezidentka a vláda rovnocenně podílely. Zuzana Čaputová k vládou připravenému a schválenému znění dohody pouze připojila svoji interpretační doložku a následně dohodu v předloženém znění ratifikovala.