V úterý 25. května 2021 novináři Deníku N a Alarmu zveřejnili článek, ve kterém několik žen obvinilo Dominika Feriho ze sexuálního násilí. Dominik Feri v reakci na tuto kauzu ve stejný den oznámil, že rezignuje na funkci poslance Poslanecké sněmovny. Tuto informaci zveřejnil také na svých sociálních sítích. 

Tři dny po zveřejnění těchto obvinění, tedy 28. května, vyzvalo předsednictvo TOP 09, aby své členství ve straně přerušil. Ve stejný den Feri ze strany vystoupil. Feri přitom obvinění ze sexuálního násilí odmítl, přičemž připustil, že se choval „nevhodně“ a „nepatřičně“.

7. března 2022 policie obvinila Dominika Feriho z trestného činu znásilnění. Podle informací Aktuálně.cz byl obviněn ze znásilnění více žen. Feri následně na svém instagramu uvedl, že prokáže svou nevinu. 

Poslanec Bartošek zde hovoří o zavedení tzv. humanitárních koridorů. Ty byly poprvé dohodnuty ruskou a ukrajinskou stranou při jednáních 3. března. Měly ve vybraných oblastech zavést dočasné příměří, aby mohlo být z obléhaných měst evakuováno civilní obyvatelstvo.

V sobotu 5. března tak měl klid zbraní platit v oblasti přístavního města Mariupolu. Ruská armáda ho však nepřestala ostřelovat a plán do fáze evakuace ani nedospěl. Porušení dohody oznámilo vedení města a později také ukrajinské ministerstvo zahraničí. Stejná situace se poté ve městě opakovala i v následujících dnech.

Ministerstvo zahraničí Ukrajiny se vyjádřilo, že ruská strana nedbá na naléhání mezinárodních humanitárních organizací, například Červeného kříže, které zastavení ostřelování požadují. Ruské ministerstvo obrany zároveň z porušení příměří obvinilo ukrajinskou stranu a uvedlo, že civilisté nemohou použít koridor z Mariupolu, protože jim v tom zabraňují tamní nacionalisté. Ukrajinské ministerstvo zahraničí ruské znemožnění humanitárních koridorů označilo za čin porušující Ženevské úmluvy. 

Totéž se údajně odehrálo i v případě dalších ukrajinských měst, Volnovachy, Sum či Charkova. A k obdobným problémům mělo docházet i na jiných místech vyznačené humanitární trasy.

V průběhu dalších rusko–ukrajinských jednání 7. března nabídla ruská strana vytvoření dalších koridorů. Ty však mají vést převážně do Ruska a Běloruska, a sice z měst Kyjeva, Charkova, Sum, Mariupolu a dalších. Kyjev ruský návrh odmítl.

Zprávy o porušení humanitárních koridorů ze strany Ruska vycházejí převážně z ukrajinských oficiálních zdrojů. Pro úplnost se krátce zaměřme také na informace od mezinárodních organizací. Provozní ředitel Mezinárodního výboru Červeného kříže Dominik Stillhart v této souvislosti uvedl, že se v neděli 6. března někteří zaměstnanci Červeného kříže pokusili dostat z obleženého města Mariupolu po dohodnuté trase humanitárního koridoru. Ta však byla podle Stillharta zaminovaná – neuvádí nicméně kým. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se vyjádřil konkrétněji: „Útok prezidenta Putina pokračuje. A humanitární dopady jsou devastující. (…) Existují velmi důvěryhodné zprávy o tom, že se civilisté při pokusech o evakuaci dostali pod palbu. Cílení na civilisty je válečný zločin.“ Stoltenberg tedy z neumožnění bezpečné evakuace civilistů obvinil Rusko.

Na začátek uveďme, že se v souladu s výrokem Jana Bartoška soustředíme především na informace z 5. a 6. března, nicméně uvádíme také další případy zveřejněné ke dnu konání rozhovoru, tedy k 8. březnu 2022. Následující odůvodnění je pak založeno především na výčtu zpráv z různorodých médií, ale také na vyjádření politických představitelů či OSN. 

Například podle Rádia Svobodná Evropa došlo v neděli 6. března k zabití nejméně tří civilních obyvatel, z toho dvou dětí, v Irpini. Mělo se tak stát ve chvíli, kdy se rodina snažila z města uprchnout. Fotografie (video, 7:06) těchto obětí, které zasáhl minometný granát, se objevila v mnoha médiích.

O útocích na civilní cíle hovoří také USA nebo Velká Británie. Britská rozvědka ve své zprávě na twitteru 6. března uvedla, že Ruská federace na ukrajinský odpor reaguje „cílením na obydlené oblasti na mnoha místech, včetně Charkova, Černihivu a Mariupolu“. Zprávy o ostřelování civilních cílů v Charkově a okolí se objevily již na začátku března.

Také americký ministr zahraničí Antony Blinken uvedl (video, 00:27), že měl možnost vidět velmi důvěryhodné zdroje popisující záměrné ruské útoky na civilisty.

Twitterový účet kyjevského listu @KyivIndependent zveřejnil informaci, že 7. března bylo v obytné části města Sumy zabito 10 lidí. O tomto útoku hovoří jako o cíleném. 

Dalším příkladem může být ruské ostřelování evakuačního humanitárního koridoru z přístavního města Mariupol. Rusko tehdy porušilo svou stranu dohody o klidu zbraní a k možnosti evakuace civilistů tak nedošlo. Podle více zdrojů útoky zasáhly také nemocnice, školy nebo školky. 

Zdali jsou útoky na civilisty skutečně cílené, je velmi obtížné ověřit. OSN uvádí, že podle jejich odhadu k 8. březnu zemřelo 474 civilistů. Ukrajinská velvyslankyně při Radě OSN za příčinu označila „nevybíravé bombardování a ostřelování obytných oblastí ve velkých městech“. O úmyslnosti těchto útoků tak hovoří jak USA, tak i Velká Británie, jak již bylo zmíněno výše. Rusko nicméně útoky na civilní oblasti opakovaně odmítá. 

2. března 2022 ruské letouny vletěly do švédského vzdušného prostoru nad Baltským mořem, východně od ostrova Gotland. Jednalo se o dva stíhací letouny Su-27 a dva taktické bombardéry Su-24. 

V reakci na toto narušení švédské letectvo vyslalo do oblasti své JAS-39 Gripen, které incident zdokumentovaly a vyfotografovaly. 

Velitel švédského letectva Carl-Johan Edström v oficiálním prohlášení označil jednání Ruska jako neakceptovatelné a neprofesionální. Zároveň zdůraznil, že v současné situaci Švédsko vnímá tento incident velmi vážně. Švédský ministr obrany Peter Hultqvist pak uvedl, že toto narušení vzdušného prostoru Švédska povede k diplomatické reakci.

Vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení uvádí: „Budeme navyšovat výdaje na obranu země v souladu s našimi aliančními závazky tak, aby dosáhly úrovně 2 % HDP už v rozpočtu na rok 2025.“ Zároveň se zde zavazuje „prosazovat legislativní zakotvení této úrovně obranných výdajů jako minimální hranice“. K navyšování rozpočtu má podle dřívějšího vyjádření ministryně obrany Jany Černochové docházet postupně o přibližně 10 miliard korun ročně.

Ve vládou připraveném návrhu rozpočtu, který v prvním čtení schválila Sněmovna 18. února, měl činit rozpočet Ministerstva obrany 88,1 miliardy (.pdf, str. 6). Doplňme, že na žádost ministryně Černochové také vláda 2. března rozhodla o vyčlenění další miliardy na nákup ručních zbraní pro armádu, a to v reakci na válku na Ukrajině. 10. března poté Poslanecká sněmovna schválila návrh rozpočtu i ve třetím čtení, včetně tohoto zvýšení o 1 miliardu Kč (.pdf, str. 1). Ministerstvo obrany by tak v roce 2022 mělo mít k dispozici 89,1 miliardy Kč.

V roce 2021 měl podle původního návrhu vlády Andreje Babiše činit rozpočet Ministerstva obrany 85,4 miliardy Kč (.pdf, str. 14). Menšinová vláda hnutí ANO a ČSSD tehdy pro schválení zákona o státním rozpočtu musela získat podporu KSČM, která s výší prostředků vyčleněných pro Ministerstvo obrany nesouhlasila. Nakonec proto Sněmovna odhlasovala snížení obranného rozpočtu o 10 miliard na 75,4 miliardy Kč (.pdf, str. 32). V průběhu roku 2021 nicméně předešlá vláda navýšila rozpočet resortu obrany zpět na 85,4 miliardy Kč. V roce 2022 by oproti tomuto číslu měl být rozpočet vyšší o 3,7 miliardy.

Doplňme, že původní návrh rozpočtu pro rok 2022 připravený minulou vládou Andreje Babiše počítal pro Ministerstvo obrany s částkou 93,5 miliardy. Vláda Petra Fialy ve svém předloženém návrhu proti tomu pracovala s číslem o 5,4 miliardy nižším. Podle zprávy Ministerstva financí je tento pokles umožněn „zejména v důsledku nerealizované zakázky na nákup bojových vozidel pěchoty BVP.". Ta má představovat úsporu ve výši 4,8 miliardy.

Jan Bartošek ve svém výroku říká, že vláda deklarovala svůj dlouhodobý cíl posilovat rozpočty Ministerstva obrany. Takovýto závazek skutečně obsahuje programové prohlášení vlády a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext doplňme, jak se vyvíjely výdaje státního rozpočtu v poměru k HDP od vstupu České republiky do NATO v roce 1999 (viz graf níže). Naposledy, tedy v roce 2021, hospodařilo Ministerstvo obrany s prostředky ve výši 85,4 miliardy Kč, což odpovídalo 1,45 % HDP. Podle současného návrhu rozpočtu, který schválila Poslanecká sněmovna, by resort obrany měl mít v roce 2022 k dispozici 89,1 miliardy Kč, tedy částku větší než v předchozím roce. Při vyjádření v poměru k HDP je nicméně toto číslo menší než v roce 2021 a představuje jen 1,35 % HDP.

Branná povinnost v České republice je povinnost občana plnit úkoly ozbrojených složek státu, a to včetně podrobení se odvodnímu řízení, vykonávání vojenské činné služby či plnění jiných úkolů. Tato povinnost vychází ze zákona č. 585/2004 Sb. (tzv. branný zákon). Vztahuje se na všechny občany státu starší 18 let a zaniká dnem dosáhnutí 60 let či z jiných důvodů taxativně vymezených v § 7 výše zmíněného zákona (např. pozbytí státního občanství, zbavení svéprávnosti apod.).

Branná povinnost není zakotvena v Ústavě ČR ve smyslu ústavního zákona č. 1/1993 Sb., nicméně je zmiňována v ústavním zákoně č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tudíž je součástí ústavního pořádku České republiky. Výrok Jana Bartoška tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Aktivní záloha je součástí zálohy ozbrojených sil České republiky, která se zřizuje na základě zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti. Příslušníci aktivní zálohy tráví několik týdnů v roce vojenským výcvikem a zbylý čas se věnují civilnímu zaměstnání.

Po ruské invazi na Ukrajinu se v médiích objevily informace, že roste počet zájemců o vstup do aktivní zálohy. Na náš dotaz nám to potvrdila Magdalena Dvořáková z Oddělení komunikace s veřejností Kanceláře náčelníka Generálního štábu Armády ČR: „Zájem o službu v aktivní záloze a o účast na dobrovolném vojenském cvičení je nyní desetkrát větší než před 24. únorem.“ Od 24. února je evidován také dvojnásobný zájem o službu v armádě. O 200 % se podle Dvořákové zvýšila návštěvnost webu kariera.army.cz.

Doplňme, že Ministerstvo obrany každý rok zveřejňuje skutečné počty osob ve svém resortu (.xls), nicméně ty nemusejí korespondovat s počtem zájemců o tuto službu. 1. ledna 2022 měly aktivní zálohy 3 615 příslušníků. Jejich počet se dlouhodobě zvyšuje.

SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication) je společnost, která vznikla v roce 1973 a sídlí v Belgii. Účelem jejího systému je zprostředkování přeshraničních finančních operací. V roce 2018 byla skrze tuto platformu realizována polovina všech přeshraničních plateb vyšších částek. 

Tento systém se již v minulosti stal prostředkem k realizaci mezinárodně uvalených sankcí. V roce 2012 byly od systému SWIFT odstaveny některé íránské banky sankcionované (.pdf) ze strany EU. 

V reakci na anexi Krymu v roce 2014 zvažovala Velká Británie také omezení přístupu Ruska k tomuto systému. 

K možným dopadům na ruskou ekonomiku v případě odpojení od systému SWIFT se vyjádřila například ekonomka Jana Matesová. „To by byl pro Rusko opravdu problém. V minulosti tohle zavedly Spojené státy proti Íránu a mělo to veliký efekt na íránskou ekonomiku. Problém je, že americké banky tehdy nebyly s íránskými bankami skoro vůbec propojené. Ale evropské banky mají s těmi ruskými mnoho společných zájmů a nebudou tomuto kroku nakloněné,“ uvedla. 

V podobném duchu hovořil o odpojení Ruska ze systému SWIFT také ekonom Štěpán Křeček: „Bylo by to obrovsky bolestivé opatření. Rusko by nemohlo financovat jak svůj export, tak import. Neměli bychom ani Rusku jak zaplatit za jeho suroviny, ono by nemohlo zaplatit za dovoz, který směřuje do Ruska. To by mělo fatální dopady na tamní ekonomiku.“ Analytik České spořitelny David Navrátil uvedl: „Pokud by došlo přímo k vyloučení, Rusko by nebylo schopno přijímat platby za dodávky komodit.“

Rusko by tedy odpojením od systému SWIFT přišlo o důležitý způsob, jak přijímat a odesílat zahraniční transakce. Řešením by pro něj mohl být systém SPFS, který byl Ruskem vyvinut jako náhrada za systém SWIFT po roce 2014, kdy Rusku poprvé hrozilo jeho odpojení. Hlavním problémem ruského SPFS oproti SWIFT je, že jeho uživateli jsou především ruské banky. V roce 2020 objem plateb realizovaných prostřednictvím SPFS tvořil zhruba pětinu z celkového objemu všech mezinárodních plateb. 

O odpojení Ruska od systému SWIFT evropští lídři stále jednají, zatím však nedospěli ke shodě. Proti odpojení se totiž vyslovili například zástupci Německa či Itálie. Podle slov amerického prezidenta Bidena z 25. února 2022 není pravděpodobné, že by k okamžitému odpojení od systému skutečně došlo. Tuto možnost si ale západní státníci zatím chtějí ponechat v záloze.

Případné vyřazení Ruska ze systému SWIFT by tedy zřejmě pro Rusko znamenalo vážné ekonomické problémy. Z velké části by opravdu došlo k vyřazení Ruska z platebního styku. Proto hodnotíme výrok prezidenta Miloše Zemana jako pravdivý. 

Ruský prezident Vladimir Putin v pondělí 21. února 2022 uznal nezávislost Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Obě republiky vyhlásily nezávislost v dubnu 2014, a to na území celé Doněcké a Luhanské správní oblasti. 

22. února Vladimir Putin konkrétně uvedl, že Rusko uznalo všechny základní dokumenty obou republik, včetně jejich ústav. „A v ústavách jsou zapsány hranice v rámci Doněcké a Luhanské oblasti v době, kdy byly součástí Ukrajiny,“ upřesnil ruský prezident, jaké území považuje za nezávislé.

S vůdci obou separatistických republik Putin současně podepsal dohody, na jejichž základě vzápětí otevřeně vyslal ruskou armádu na jejich území.

Oblast ovládaná proruskými separatisty tvoří pouze třetinu nárokované rozlohy (viz mapa), zbytek byl před ruskou invazí 24. února 2022 ovládán ukrajinskými vládními silami. Putin tedy výše uvedenými akty uznává kompletní územní nároky separatistů.

Nejprve uveďme výrok do stručného historického kontextu. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala samostatnou republikou. Jaderný arzenál Sovětského svazu poté zůstal na území 4 nástupnických zemí – v Rusku, na Ukrajině, v Kazachstánu a v Bělorusku. Ukrajina zdědila po Rusku nejvíce jaderných zbraní, a rázem se tak stala třetí zemí na světě z hlediska jejich počtu. Více jaderných zbraní měly jen USA a Rusko.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali (.pdf) ukrajinský prezident Leonid Kučma, ruský prezident Boris Jelcin, americký prezident Bill Clinton a britský premiér John Major memorandum o bezpečnostních zárukách.

V tomto Budapešťském memorandu se všechny čtyři státy zavázaly (.pdf, str. 169–170) zejména k tomu, že budou respektovat suverenitu Ukrajiny a její existující hranice, nepoužijí proti ní vojenskou sílu (s výjimkou sebeobrany nebo bude-li to v souladu s Chartou OSN) ani ekonomický nátlak. Podle memoranda pak všechny čtyři státy berou na vědomí, že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. K tomu následně skutečně došlo a do konce roku 1996 (.pdf, str. 1) byl všechen jaderný arzenál odvezen z Ukrajiny do Ruska na rozebrání.

V době rozhovoru s Alexandrem Vondrou, tedy 22. února, již ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Zároveň rozhodl o vyslání vojáků na tato území. Vojenský útok proti celé Ukrajině tehdy ještě neproběhl. Pro kontext uveďme, že část Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny ovládají od roku 2014 proruští separatisté za podpory Ruska, ke které se Kreml sám přiznal.

Výrok Alexandra Vondry hodnotíme jako pravdivý. V Budapešťském memorandu z roku 1994, jehož signatářem se stalo i Rusko, se Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za respektování územní integrity. Vladimir Putin pak v roce 2022 oficiálně uznal separatistické republiky na území Ukrajiny a poslal tam vojenské síly, což je v rozporu s tímto závazkem.