Předně uveďme, že poslanec a člen zahraničního výboru Jaroslav Bašta (SPD) v debatě mluvil o tom, jakým způsobem by se mohlo Rusko zachovat v případě, že by čelilo dalším sankcím ze strany Evropské unie a USA. Zmiňoval také, že Rusové ve světové politice hrají šachy, a jako příklad promyšleného tahu Ruska uvedl právě ruskou intervenci v Sýrii.

V následujících odstavcích se detailně zaměříme na jednotlivé části výroku. Nejprve popíšeme, jaké dopady mělo na Rusko uvalení západních sankcí v roce 2015 a zda prezident Vladimir Putin intervencí ruských vojenských sil v Sýrii skutečně „zachránil“ syrského prezidenta Bašára al-Asada. V poslední části se budeme věnovat tomu, zda existuje spojení mezi protiruskými sankcemi a ruskou vojenskou účastí v Sýrii.

Západní sankce vůči Rusku

Již v březnu roku 2014 zavedla Evropská unie omezující opatření vůči Ruské federaci. Tato opatření byla přímou reakcí na protiprávní uspořádání krymského referenda o připojení k Rusku, na následnou ruskou anexi Krymu a záměrnou destabilizaci Ukrajiny a realizovala se v několika rovinách. Jednalo se o diplomatická opatření, dále o sankce namířené proti konkrétním lidem a subjektům, o omezení hospodářských vztahů s Krymem a Sevastopolem či o hospodářské sankce, pod něž spadá také omezení hospodářské spolupráce.

Pro kontext uveďme, že 19. března roku 2015 se Evropská rada rozhodla (.pdf, str. 4) svázat režim sankcí s plněním podmínek tzv. minských dohod. Druhá dohoda, kterou podepsali mimo jiné i zástupci Ruska 2. února 2015, navazuje na tu původní ze září roku 2014 a obsahuje (.pdf) třináct bodů. 

Naplněním těchto bodů mělo Rusko přispět k deeskalaci probíhajícího konfliktu v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy v místě střetů ukrajinské armády a proruských separatistů podporovaných ruskými silami. Dodejme, že součástí dohody je také bezpodmínečný a úplný klid zbraní, stažení všech ruských vojenských formací, techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny a obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Žádná z těchto podmínek však nebyla doposud naplněna, proto EU 13. ledna 2022 znovu prodloužila veškeré sankce.

Podobné protiruské sankce jako Evropská unie vyhlásily (.pdf) na jaře 2014 také Spojené státy (.pdf) či Kanada.

K dopadům sankcí na ruskou ekonomiku pak například Jan Šír, výzkumný pracovník Institutu mezinárodních studií UK, v červenci 2021 uvedl, že nemožnost refinancování půjček se výrazně projevila na pádu rublu v roce 2014. Ruská měna tehdy ztratila během několika měsíců více než polovinu původní hodnoty. „Mezinárodní měnový fond odhadoval po prvním roce dopad mezinárodních sankcí na ruskou ekonomiku na něco mezi 1 a 1,5 % HDP a značný nepřímý kumulativní efekt, což za sedm let trvání vydá již na hezkých pár stovek miliard dolarů. To jistě není katastrofa, ale zamrzí,“ komentoval situaci Šír. Dodejme, že Mezinárodní měnový fond (IMF) později v roce 2019 odhadoval, že protiruské sankce snížily v letech 2014 až 2018 růst ruské ekonomiky v průměru o 0,2 % ročně.

Data Světové banky pak ukazují, že do roku 2014 ruské HDP meziročně rostlo, v roce 2015 poté nastal propad o zhruba 2 %. V následujících letech začalo HDP Ruské federace opět růst. Zde je však nutné zmínit, že ruská ekonomika je výrazně závislá na světových cenách ropy a plynu. Právě ceny ropy se v letech 2014 a 2015 významně propadly, což byla také jedna z hlavních příčin pádu rublu. Podle ekonomů se pak na propadu ruské ekonomiky podílelo více faktorů dohromady – jak propad cen ropy, tak mezinárodní sankce.

Jan Šír také dále mluvil o výrazném růstu politických i reputačních rizik, která se pojí s podnikáním v Rusku zasaženém mezinárodními sankcemi. Podle Šíra se kvůli tomu Rusko značně vzdálilo od mezinárodních ekonomických i finančních center. Vzájemný obchod EU a Ruska navíc v letech 2013–2015 klesl o zhruba 36 %, Rusko také v roce 2015 zaznamenalo prudký pokles zahraničních investic, a to až o 92 % oproti roku 2014. Ruské občany v tomto roce navíc zasáhla také vysoká míra inflace. 

Co se týče dopadu sankcí na Ruskou federaci v roce 2015, lze jen těžko zhodnotit, zda byl právě tento rok pro Rusko vzhledem k sankcím nejzávažnější. V následujících letech se totiž sankce stanovené v roce 2014 ještě dále zpřísňovaly a rozšiřovaly. Je však pravdou, že v roce 2015 Rusko poprvé pocítilo faktický dopad těchto sankcí na svoji ekonomiku a z tohoto hlediska lze tento rok považovat za zlomový a pro Rusko velmi nepříjemný. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy tuto část výroku hodnotíme jako pravdivou.

Záchrana syrského prezidenta

Na konci září 2015 se Rusko poté, co ruští senátoři jednohlasně odhlasovali návrh prezidenta Vladimira Putina, zapojilo do občanské války v Sýrii. Ta zde probíhá od roku 2011, kdy začala jako lidové povstání proti režimu, postupně se však do bojů zapojilo velké množství různorodých uskupení, včetně Islámského státu.

O zapojení ruských vojsk do konfliktu požádal ruského prezidenta sám Bašár al-Asad. Učinil tak poté, co syrská armáda utrpěla významné ztráty území a byla donucena opustit některé strategické oblasti. Podle některých médií či podle bývalého vojenského zpravodajského analytika Dušana Rovenského Vladimir Putin vojenskou podporou de facto syrského prezidenta a syrský režim „zachránil“.

„Přinejmenším padla možnost, že by mohl být režim v Damašku vojensky svržen, neboť Moskva dala jednoznačně najevo, že toto prostě nedovolí. V létě 2015 se Asadova armáda nacházela v defenzivě, ale ruská podpora umožnila, aby v říjnu 2015 spustila novou ofenzívu,“ uvádí například server Natoaktual.cz. Zdroje se také shodují, že jedním z nepopiratelných důsledků ruského zásahu v Sýrii bylo právě udržení syrského prezidenta u moci.

Motivace ruské intervence v Sýrii

Média i odborníci uvádějí hned několik možných motivací pro ruské zapojení do syrské občanské války. Jednou z nich je i ochrana ruské základny v přístavu Tartús, kterou v té době začali ohrožovat příslušníci Islámského státu (IS). Přístav je totiž jedinou středomořskou základnou ruského námořnictva. Dalším z důvodů je podle webu Natoaktual.cz například také záměr udržet u moci stávající režim, se kterým Moskva dlouhodobě spolupracuje, či upevnění a rozšíření pozic Ruska na Středním východě. Rusko se také prostřednictvím intervence v Sýrii může snažit o prověření některé nové vojenské techniky. 

Přímo zástupci Ruské federace pak na podzim 2015 uváděli, že cílem ruského zapojení do války v Sýrii je bojovat proti mezinárodnímu terorismu, porazit zde Islámský stát a snížit příliv migrantů do Evropy. Připomeňme, že Islámský stát v roce 2015 kontroloval velkou část syrského území.

Na Rusko se později nicméně snesla vlna kritiky, protože velká část jeho úderů nesměřovala proti IS, nýbrž proti syrským opozičním skupinám, včetně těch podporovaných západními státy. Ačkoli tedy Rusko pomohlo režimu Bašára Asada bojovat proti místní opozici, nelze popřít, že se zapojilo také do boje proti Islámskému státu. Podle vyjádření ruského ministerstva zahraničí z roku 2018 Rusko zabilo více než 5 tisíc členů IS.

Podle některých médií chtělo Rusko svou rolí v syrském konfliktu dokázat Západu, že je pro něj užitečné a důležité. Deník The Moscow Times k tomu například uvedl, že „Vladimir Putin doufal, že se mu podaří vyjednávat a ukončit ekonomické sankce“ tím, že bude nepostradatelným vyjednavačem při hledání mírového řešení občanské války v Sýrii. „Říkejte tomu geopolitické vydírání,“ poznamenal k tomu například bývalý ruský diplomat Vladimir Frolov.

Podobně pak v roce 2015 komentoval kroky Ruska jeden ze zástupců Ukrajiny pro agenturu Reuters: „Putinova intervence v Sýrii je způsob, jak se domoci ústupků, jak přinutit Západ, aby už nemluvil o Krymu, upustil od sankcí a akceptoval zamrzlý konflikt na východě Ukrajiny.“

Podle vyjádření médií a odborníků tak jedním z důvodů intervence Ruska v Sýrii mohla být také reakce na sankce, které na něj uvalily EU a USA kvůli konfliktu na Ukrajině, a snaha získat postavení, které by Západ vedlo k uvolnění sankcí. Z těchto důvodů hodnotíme i tuto část výroku jako pravdivou.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Rusko své požadavky na bezpečnostní záruky od USA a NATO zveřejnilo na konci minulého roku, tedy v době, kdy opět začala eskalovat situace mezi Ruskem a Západem kvůli dění na rusko-ukrajinské hranici. Připomeňme, že média v listopadu 2021 informovala o hromadění ruských vojenských sil u hranic nejen s Ukrajinou, ale i Běloruskem, tedy na místech, odkud by Ruská federace mohla potenciálně zahájit rychlý útok na Ukrajinu. Moskva nicméně popřela, že by chtěla provést invazi, a své kroky obhajovala jako čistě obranné. Tvrdí také, že jen reaguje na chování Ukrajiny a NATO, kterými se cítí být ohrožena.

Rusko ve svých návrzích smlouvy s NATO především:

• požaduje zamezení vstupu Ukrajiny a dalších východoevropských států do NATO;
• odmítá rozmísťování vojáků a zbraní v zemích východního křídla NATO (tedy včetně ČR);
• požaduje, aby se NATO vzdalo všech vojenských aktivit ve východní Evropě, na Kavkaze a v Asii.

Podobné požadavky zaznívají v návrhu smlouvy s USA, v níž Rusko požaduje:

• nerozmísťování vojenských sil v oblastech, kde by to druhá strana vnímala jako ohrožení národní bezpečnosti;
• stáhnutí jaderných zbraní ze zahraničí;
• zamezení rozšiřování NATO do východní Evropy;
• ukončení vojenské spolupráce s postsovětskými zeměmi.

Jak NATO, tak USA tyto požadavky odmítly. Přesné formulace jejich odpovědí nebyly zveřejněny, ovšem ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se k oběma odpovědím vyjadřoval v rozhovoru ze dne 28. ledna. Zmiňoval, že odpověď USA sice postrádá kladnou reakci na požadavek nepřípustnosti rozšiřování NATO na východ, ale podle něj dává prostor k zahájení vážného dialogu. Co se týče NATO, byla reakce Sergeje Lavrova již trochu jiná. „Americká reakce je téměř vzorem diplomatické slušnosti. Od NATO je odpověď tolik ideologizovaná, tolik dýchá výjimečností Severoatlantické aliance, jejím zvláštním posláním, jejím mimořádným předurčením, že jsem se trochu styděl za ty, kdo tyto texty psali," prohlásil Lavrov. Výrok Jaroslava Bašty tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Poslanec Kolář popisuje, jak se podle něj prezident Zeman postaví k napjaté situaci mezi Ruskem a Ukrajinou, respektive jak zareaguje na rozhodnutí české vlády podpořit Ukrajinu dodávkou munice a případnými sankcemi. Kolář uvádí, že si nemyslí, že by prezident postup vlády podporoval a zdůvodňuje to právě dlouhodobým postojem Miloše Zemana k rusko-ukrajinskému konfliktu, respektive snaze o jeho urovnání.

Miloš Zeman se v průběhu posledních několika let k situaci na Ukrajině opakovaně vyjadřoval. Současnou eskalaci vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem či snahy o jejich urovnání nicméně v poslední době prezident příliš nekomentuje. V rozhovoru CNN Prima News, který proběhl až po námi ověřované debatě, dodal, že nesdílí obavy z případné ruské agrese vůči Ukrajině a že se nyní jedná pouze o válku slov. Na tato slova zareagoval také ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba, podle kterého se Miloš Zeman neúspěšně snaží „poškodit ukrajinsko-české vztahy“.

V rozhovoru pro CNN Prima News Zeman také reagoval na otázku, jak se staví k rozhodnutí české vlády podpořit Ukrajinu dodávkou munice a případnými protiruskými sankcemi. Zeman uvedl (video, čas 39:46), že dodávka několika tisíc dělostřeleckých granátů je v celkovém objemu "zanedbatelné procento" a k případným sankcím se nijak nevyjádřil.

V roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, se prezident Zeman k tématu ukrajinsko-ruského sporu vyjadřoval častěji. V březnu například uvedl: „Rusko chladnokrevně využilo slabosti Ukrajiny, slabosti ukrajinské vlády (…). A našim úkolem je posílit Ukrajinu. Proto vítám brzký podpis asociační dohody Ukrajiny s EU, protože toto je jediný způsob, jak Ukrajina může být rovnoprávným partnerem Ruska.“ Zároveň však zmínil, že Krym je specifickou oblastí, která nebyla do roku 1954 součástí Ukrajiny. 

Později téhož roku, přesněji na podzim 2014, pak také řekl: „Pokud jde o Ukrajinu, zastávám neměnný názor, že by mělo dojít k její neutralitě a k její takzvané finlandizaci.“ Termín finlandizace přitom obecně označuje vliv velmoci na zahraniční politiku sousedního malého státu, jak tomu bylo v případě Finska a Sovětského svazu po roce 1948.

Uveďme, že urovnat situaci na východě Ukrajiny měly minské dohody z roku 2014 a 2015 (.pdf, str. 2–4). Vést měly především k ukončení bojů v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy v místě střetů ukrajinské armády a proruských separatistů podporovaných ruskými silami. Prezident Zeman tehdy uvedl, že uzavření druhé minské dohody vítá. 

Později však několikrát zopakoval, že by chtěl zrušit protiruské sankce. Ty přitom zavedla EU ve snaze přinutit Rusko, aby přestalo vyzbrojovat proruské separatisty na východě Ukrajiny a posílat do této oblasti ruské ozbrojence a vojáky. Právě tyto sankce jsou přitom navázány na plnění minských dohod ze strany Ruska. Prezident svůj nesouhlasný postoj k sankcím vyjádřil také například v květnu 2015 při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem či v srpnu 2016 při zahájení mezinárodního agrosalonu Země živitelka.

Některé výroky prezidenta Zemana o ukrajinsko-ruské krizi jsou v mezinárodním kontextu často velmi kontroverzní. Jako nejviditelnější příklad můžeme zmínit jeho projev na schůzi Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku v říjnu 2017. Tehdy označil anexi Krymu za fait accompli, tedy za hotovou věc. Navíc také prezident navrhl, že by Rusko mohlo Ukrajině za Krym vyplatit kompenzace, ať už peněžní, nebo například v dodávkách ropy či plynu. To však odmítly obě strany: jak Rusko, tak Ukrajina.

Vyjádření, že Krym patří Rusku, následně Miloš Zeman zopakoval i na dalším setkání s ruským prezidentem v listopadu 2017. Zde opět potvrdil svůj postoj, že by se protiruské sankce měly zrušit. Princip těchto sankcí pak odsoudil Miloš Zeman například i v roce 2018, kdy se nicméně vyjadřoval spíše k fungování sankcí obecně. „Sankce jsou vždy zbytečné. Ničemu nepomáhají, naopak poškozují obě strany, ne jen jednu. Z ekonomického i z politického hlediska."

Prezident Zeman se tedy opakovaně vyjadřoval negativně k protiruským sankcím, které měly vytvářet tlak na Rusko, aby přestalo podporovat proruské separatisty na východě Ukrajiny. Zeman však zároveň podporoval diplomatické řešení včetně plnění minských dohod. Jeho postoj k urovnání konfliktu tedy není tak jednoznačný, jak naznačuje Ondřej Kolář. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Pro kontext uveďme, že Ondřej Kolář tímto výrokem reaguje na Miloše Zemana, který uvedl, že se chce o zahraniční politice bavit jen s premiérem Petrem Fialou. Nehodlá ji řešit s ministrem zahraničí Janem Lipavským, předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a ani předsedkyní Sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou, které v rozhovoru pro Frekvenci 1 kritizoval.

Koncepci a koordinaci zahraniční politiky má na starost Ministerstvo zahraničních věcí, jehož působnost upravuje § 6 kompetenčního zákona: „Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc, koordinuje vnější ekonomické vztahy, podílí se na sjednávání mezinárodních sankcí a koordinuje postoje České republiky k nim.“ V zákoně č. 2/1969 Sb. je také uvedeno, že vláda „řídí, kontroluje a sjednocuje“ činnost ministerstev. Vláda tedy prostřednictvím Ministerstva zahraničí vykonává a řídí zahraniční politiku státu.

Co se týče pravomocí Parlamentu ČR v oblasti zahraniční politiky, je dle čl. 49 ústavy k ratifikaci mezinárodních smluv potřeba souhlas obou komor. 

V čl. 63 ústavy jsou ukotveny pravomoci prezidenta, který může v oblasti zahraniční politiky sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy. Tuto pravomoc však může přenést na vládu nebo na její jednotlivé členy, což je již učiněno rozhodnutím č. 144/1993 Sb. Prezident také přijímá, pověřuje nebo odvolává vedoucí zastupitelských misí. Tyto pravomoci nicméně vyžadují ke své platnosti kontrasignaci, tedy spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť vláda je vrcholným orgánem, který zodpovídá za zahraniční politiku.

Ondřej Kolář popisuje nedávnou situaci, kdy jako starosta Prahy 6 usiloval o doplnění vysvětlující tabulky k pomníku maršála Koněva a později o odstranění sochy z náměstí v Bubenči. Poukazuje na to, že jeho motivací údajně nebylo ovlivňovat zahraniční politiku České republiky, ale pouze nakládal s obecním majetkem. Zmiňuje, že se snažil jednat s ruskou ambasádou, která ale jeho snahu o kompromis blokovala. V ověřovaném rozhovoru dále Kolář uvádí (video, čas 28:12), že na Praze 6 věděli, že „ten mezinárodní přesah to bude mít“, ale nemyslí si, že by jeho kroky nějakým způsobem určovaly směr české zahraniční politiky.

Podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a § 13 (.pdf, str. 12) Statutu hl. města Prahy nemohou městské části jako takové vlastnit ani nabýt majetek, a to z důvodu (.pdf, str. 3) zajištění majetkové a územní celistvosti hlavního města Prahy. Právní analýza (.pdf, str. 2–3), vytvořená kanceláří Achour a Hájek v rámci jednání o budově Centrum Palmovka, ukazuje, že praxe vypadá tak, že majetek vlastní město, které ho převede do správy městské části s tím, že daná městská část má veškerá práva a povinnosti vlastníka při nakládání s daným majetkem. 

Socha maršála Koněva je i podle ČTK majetkem hlavního města Prahy a městská část ji má pouze ve správě. Praha 6 tedy vlastníkem sochy není a ani být nemůže, přestože s ní jako se svým majetkem může nakládat.

Doplňme, že socha před tím, než byla odstraněna, stála na náměstí Interbrigády v Praze 6 – Bubeneč na parcele č. 2114/5. Podle informací z katastru nemovitostí se jedná o pozemek vlastněný hlavním městem Prahou, se správou pozemku svěřenou městské části Praha 6 (viz výpis z iKatastru).

Socha maršála Koněva je momentálně umístěna (.doc, str. 3) v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE, s. r. o., v Měšicích a v budoucnu by měla být přemístěna do Muzea paměti XX. století (str. 1).

Ondřej Kolář tedy v kontextu diskuze poukazuje na to, že jeho jednání nebylo vedeno zahraničněpolitickými úmysly, činil pouze to, co je mu – respektive městské části – svěřeno: nakládal s majetkem. V tomto smyslu má pravdu, dopouští se ale jedné nepřesnosti. Městská část sochu maršála Koněva nevlastní, nevlastnila a ani vlastnit nemohla. Praha 6 ji má pouze ve správě, socha je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Výrok Ondřeje Koláře proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Protože se nám nepodařilo dohledat žádné informace, které by výrok jasně potvrzovaly, kontaktovali jsme s dotazem ruské velvyslanectví, tiskového mluvčího Prahy 6 i Ondřeje Koláře. Dodejme, že právě Ondřej Kolář je od roku 2014 starostou Prahy 6, kde se pomník maršála Koněva nacházel. Z velvyslanectví jsme dosud žádnou odpověď nedostali; další dva dotázaní nám odpověděli.

Kateřina Pokorná, Kolářova asistentka, nám zaslala dokumentaci, kterou popsala jako „veškerou písemnou korespondenci, kterou jsme vedli s ruským velvyslanectvím, včetně odpovědí, které nám od ruské ambasády přišly“. Zmíněné dopisy pochází z období od roku 2015 do roku 2018. Mapují vývoj jednání mezi oběma stranami, zejména ohledně vysvětlujících tabulek, které nechala Praha 6 na pomník doplnit v srpnu 2018. Ruská ambasáda například ve svém dopise označila nabízené varianty doplnění vysvětlující tabulky či přemístění pomníku za „nepřijatelné“. Velvyslanectví Kolářovi v roce 2015 zaslalo také sdělení prvního náměstka gubernátora Volgogradské oblasti, který jménem znepokojených obyvatel Volgogradské oblasti požádal o zachování pomníku v „původním stavu jako symbolu paměti o hrdinských stránkách minulosti, o přátelství bratrských národů.“

Další dopis, zaslaný velvyslanci Ruské federace Alexandru Zmejevskému, zveřejnil Ondřej Kolář na svém Facebooku. Jedná se konkrétně o dopis ze srpna 2019, který reaguje na poškození pomníku vandaly a vyzývá k jednání ohledně umístění sochy na pozemku velvyslanectví Ruské federace.

Pokorná zmínila i osobní jednání s radou-vyslancem Feodosijem Vladyševským, ze kterého podle ní není zápis. Stanovisko rady-velvyslance údajně „pouze opakovalo to, co nám ruská strana sdělovala písemně“.

Podle mluvčího Prahy 6 Jiřího Hannicha „Praha 6 opakovaně sochu maršála Koněva nabízela ruskému velvyslanectví v ČR“. Ondřej Kolář se podobně vyjádřil i pro Hospodářské noviny v dubnu 2020. Server Aktuálně.cz tehdy například informoval, že ruské velvyslanectví nabídky Prahy 6 na přemístění sochy striktně odmítalo a že Vladyševskij v dopisu z listopadu 2017 takovou snahu označil za „zcela nepřijatelnou“.

Starosta Prahy 6 Kolář v médiích několikrát hovořil o komunikaci s ruskou ambasádou. Mluvil o ní například v rozhovoru pro DVTV (video, čas 8:08) nebo v rozhovoru pro Respekt ze srpna 2019.

Ondřej Kolář jako starosta Prahy 6 tedy skutečně vedl korespondenci s ruským velvyslanectvím o možném doplnění pomníku o vysvětlující tabulku, případně jeho přesunutí. Ruská strana tuto snahu opakovaně odmítala.

V usnesení (č. 120/19) zastupitelstva městské části Praha 6 z 12. září 2019 stojí, že „zastupitelstvo městské části Praha 6 dnes rozhodlo o dalším nakládání s pomníkem maršála Koněva a přijalo usnesení poměrem hlasů 33 pro, 1 proti (6 zdrželo, 5 nehlasovalo)“.

Následně městská rada 2. dubna 2020 na základě již zmíněného usnesení souhlasila „se sejmutím bronzové sochy maršála I. S. Koněva včetně tří dodatkových cedulí umístěných na pozemku č. parc. 2114/5 k.ú. Bubeneč,“ jak se lze dočíst v usnesení 1393/20 (.doc, str. 1).

Tímto dalším usnesením také vyjádřila městská část svůj souhlas „se zapůjčením bronzové sochy maršála I. S. Koněva, tří nových dodatkových cedulí a jedné původní informační cedule Muzeu paměti XX. století, z.ú. k dočasnému užívání za účelem její veřejné prezentace v budově muzea na dobu od 03.04.2020 do 01.04.2030 s automatickým prodlužováním o dalších 10 let“ (tamtéž, str. 1). Socha také bude muzeu zapůjčena zcela zdarma.

Socha maršála Koněva momentálně sídlí v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE, s. r. o., v Měšicích, neboť muzeum stále podle usnesení nemá pro sochu vhodné prostory: „Vzhledem k tomu, že Muzeum vzniklo na konci roku 2019 a v současné době teprve probíhají kroky spojené s přípravou vhodných muzejních prostor, bude socha maršála Koněva včetně desek dočasně umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o.“ (tamtéž, str. 3)

Muzeum 1. února 2021 uvedlo, že „připravuje výstavní projekt, který by tento artefakt představil v širším historickém kontextu“. Dále dodalo, že „realizován bude patrně příští rok v dočasném sídle muzea, tedy v Domě pážat na Hradčanech“. V lednu 2022 zatím stále není socha maršála Koněva v Muzeu paměti XX. století vystavena.

Informace o tom, z jakého důvodu se přibližně 10 % vojáků Armády ČR nenechalo dosud naočkovat proti covidu-19, se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo obrany a Generální štáb Armády ČR.

Z oddělení komunikace s veřejností Generálního štábu Armády ČR nám odpověděla jeho vedoucí Magdalena Dvořáková. „Část vojáků či civilních zaměstnanců nevyužila očkování z důvodu prodělání nemoci covid-19, či ze zdravotních důvodů, kdy jim lékař očkování nedoporučil,“ uvedla. Dále dodala, že „zdravotničtí pracovníci i vojáci, kteří byli a jsou nasazováni do zdravotnických zařízení nebo zařízení sociální péče jsou očkovaní proti nemoci covid-19“.

Stejné důvody, proč nejsou někteří vojáci naočkováni, popsal také Petr Sýkora z tiskového oddělení Ministerstva obrany. „Každému nasazení vojáků vždy předchází lékařská prohlídka, včetně kontroly a případného doplnění všech nezbytných očkování. Jinými slovy, bez platné lékařské prohlídky (a tím i očkování) nemůže být a není voják k nasazení vysílán,“ doplnil Sýkora s tím, že proočkovanost vojáků a dalších zaměstnanců resortu obrany dohromady „přesahuje 91 % a očkování pokračuje“. 

Armádní tendr na nákup 210 bojových vozidel pěchoty v ceně více než 50 miliard korun započal v roce 2019. Ministerstvo obrany tehdy oslovilo čtyři společnosti: mezinárodní firmu BAE Systems, nadnárodní koncern GDELS, německou firmu Rheinmetall Landsysteme a německé konsorcium PSM. 

Ministerstvo obrany podle původního plánu chtělo smlouvu s vítězem tendru podepsat ještě v roce 2019, termín ukončení výběrového řízení ale několikrát odložilo. Firma PSM, o níž se hovořilo jako o jednom z favoritů tendru, z něj mezitím odstoupila. V červnu 2021 poté resort obrany rozhodl, že společnosti budou moci předkládat nabídky až do 1. září místo původně plánovaného 1. července 2021.

Na začátku září minulého roku pak úřad převzal nabídky od zbývajících tří potenciálních dodavatelů. Ani tehdy se však tendr nepodařilo dokončit, protože expertní komise, složená ze zástupců Ministerstva obrany a Armády ČR, konstatovala, že žádná ze tří nabídek nesplňuje všechny požadavky. Resort obrany k tomu v listopadu 2021 uvedl, že komise „nebude dále posuzovat a zejména hodnotit stávající nabídky dodavatelů“. Podle ministerstva to ovšem neznamená, že by byly společnosti vyloučeny z výběrového řízení, to tedy stále trvá.

Jana Černochová byla uvedena do funkce ministryně obrany 18. prosince 2021. Vzhledem k tomu, že výše zmiňované společnosti vyloučeny z výběrového řízení nebyly a byly jim jen zamítnuty nabídky, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pro doplnění ještě uveďme, že podle vyjádření Jany Černochové z 21. ledna nebude tendr dokončen ani letos a jeho osud je tak nejistý.

Předně uveďme, že zmínky o nutnosti modernizovat bojová vozidla pěchoty (BVP) se začaly objevovat už například v roce 1997 (.pdf, str. 6). Ministerstvo obrany (MO) později v roce 2011 v tzv. Bílé knize (.pdf, str. 16) mluvilo o plánu provozovat vozidla typu BVP-2 do konce jejich životnosti, tedy do let 2018–2020, a pak je „nahradit buď modernizovanými BVP-1, nebo jinou technikou“. O případné modernizaci vozidel BVP-1 se přitom mělo rozhodnout nejpozději do konce roku 2013.

O řešení náhrady obojživelných obrněných pásových vozidel BVP-2, která se vyráběla v Československu na základě licence podle sovětského transportéru BMP-2, se poté v roce 2013 vedly odborné diskuse. Rozhodnutí, zda dojde k modernizaci stávajících vozidel BVP-1, nebo k nákupu nových transportérů mělo být známo na podzim 2013. K tomu nicméně nedošlo a o obou možnostech se hovořilo ještě v květnu 2015.

Až následně v prosinci 2015 byla vládou Bohuslava Sobotky schválena Koncepce výstavby Armády České republiky 2025, která zmiňovala (.pdf, str. 19), že do roku 2020 by mělo začít nahrazování starých BVP-2 nově pořízenými pásovými bojovými vozidly pěchoty.

První informace o ceně veřejné zakázky na nákup nových pásových BVP se v médiích začaly objevovat až v roce 2016. Pro přesnější informace jsme se obrátili na tiskové oddělení Ministerstva obrany. To pro Demagog.cz potvrdilo, že proces zjištění ceny BVP probíhal již dříve. Dle sdělení tiskového oddělení „v roce 2015 realizoval resort MO podrobný průzkum trhu a tzv. studii proveditelnosti. Na jejich základě pak byla vydefinována předpokládaná hodnota projektu ve výši cca 52 miliard Kč“.

27. března 2019 Ministerstvo obrany uspořádalo tiskovou konferenci, na které oznámilo reálné zahájení celého výběrového řízení. Tehdejší ministr obrany Lubomír Metnar (ANO) tehdy oficiálně zveřejnil základní technické požadavky na poptávaná vozidla. Překvapivě nezazněl požadavek osadit nová BVP bezosádkovou věží navzdory tomu, že samo ministerstvo původně oslovilo převážně výrobce typů BVP s věží bezosádkovou. Tento krok přitom de facto vyřadil 2 nejvýkonnější typy testovaných vozidel – jednu z verzí vozidla typu CV90CZr mezinárodní firmy BAE Systems a bojové vozidlo Puma německého výrobce PSM, který později v říjnu 2019 z tendru odstoupil. Tento typ bojové věže obsahovala i původní dokumentace.

O možné změně některých požadavků informoval v červenci 2020 server SecurityMagazin.cz. Některé požadavky na BVP ve výběrovém řízení jsou nicméně z bezpečnostních důvodů neveřejné, Ministerstvo obrany tak tehdy změny nepotvrdilo ani nevyvrátilo.

V dubnu až červnu 2021 poté na území České republiky probíhaly testy vozidel od tří výrobců, kteří v tendru zůstali. Jednalo se konkrétně o vozidla CV90 od společnosti BAE Systems, Lynx od německé firmy Rheinmetall Landsysteme a ASCOD od španělské společnosti GDELS.

Doplňme, že Ministerstvo obrany termín ukončení výběrového řízení několikrát odložilo. V červnu 2021 například rozhodlo, že společnosti budou moci předkládat nabídky až do 1. září místo původně plánovaného 1. července 2021. Na začátku září následně úřad převzal nabídky od zmíněných tří dodavatelů, ani poté se však tendr nepodařilo dokončit, protože armádní expertní komise konstatovala, že žádná ze tří nabídek nesplňuje všechny požadavky.

Co se týče počtu modifikací pásových BVP, podařilo se nám ve veřejně dostupných zdrojích dohledat jen zmínky o celkem sedmi verzích. Požadavek, aby byla BVP dodána kromě bojové varianty také ve velitelské, průzkumné, ženijní, vyprošťovací, zdravotnické a dělostřelecké modifikaci, lze dohledat např. v letech 2018 i https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/nove-pasove-obrnence-pro-armadu-plavat-umet-nemuseji.A170823_145208_pozice-tema_lube">2017. Je nicméně možné, že se o jednotlivých verzích neveřejně diskutovalo dříve.

Na závěr tedy shrňme, že diskuze o nákupu nových bojových vozidel pěchoty probíhaly v roce 2013, jak uvádí Jana Černochová, a v roce 2015 podle Ministerstva obrany probíhalo stanovení ceny zakázky. Skutečně také došlo ke změnám požadavků, které by BVP měla splňovat, včetně specifikace věží vozidel. Z těchto důvodů výrok celkově hodnotíme jako pravdivý. Dodejme však, že změny počtu modifikací se nám nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.