V rozhovoru pro podcast Ptám se já současná předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) mluvila o tom, že se spolu s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem rozhodli nezúčastnit slavnostního předávání státních vyznamenání. Dle jejích slov to prezidentovi oznámili písemně, neboť ona ani předseda Senátu nejsou zváni na koordinační schůzky nejvyšších ústavních činitelů.

Kdy a za jakým účelem tyto koordinační schůzky vznikly, stručně shrneme v následujících odstavcích. Dále se zaměříme na to, zda prezident Miloš Zeman na tyto schůzky předsedkyni Poslanecké sněmovny a předsedu senátu Miloše Vystrčila (ODS) skutečně přestal zvát. 

Na pravidelném konání koordinačních schůzek nejvyšších ústavních činitelů se v prosinci roku 2014 s prezidentem Milošem Zemanem dohodl tehdejší premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Premiér tím reagoval na sílící kritiku některých prezidentových vyjádření ohledně zahraniční politiky ČR. Doplňme, že tato kritika mířila mimo jiné na jeho proruský a pročínský postoj.

Dále uveďme, že tyto schůzky nejsou nijak institucionalizované ani právně závazné. Závisí čistě na uvážení prezidenta Zemana, kdo se schůzek zúčastní. V minulosti se konaly zhruba každé čtvrtletí. Podle ústavního právníka Jana Kysely bylo jejich účelem „modifikovat či zmírňovat názory, které prezident republiky s oblibou vyjadřoval a které byly vnímány jako rozporné s celkovým směřováním zahraniční politiky“. Dodejme, že první schůzka nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice se uskutečnila v únoru roku 2015.

6. září 2020 v rozhovoru pro televizi Prima Miloš Zeman uvedl, že již nebude na setkání nejvyšších ústavních činitelů zvát předsedu senátu Miloše Vystrčila. Učinil tak v reakci na Vystrčilovu návštěvu Tchaj-wanu, která byla podle prezidentových slov „klukovskou provokací“.

Toto rozhodnutí Miloše Zemana následně kritizovali například předseda ODS Petr Fiala, předseda KDU-ČSL Marian Jurečka, ale také předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. Po tvrdším odsouzení cesty Miloše Vystrčila na Tchaj-wan naopak volal tehdejší lídr KSČM Vojtěch Filip.

16. ledna 2022 Miloš Zeman v rozhovoru pro Frekvenci 1 uvedl, že již nehodlá tyto schůzky pořádat. Dodal, že o zahraniční politice bude nadále jednat pouze s premiérem Petrem Fialou. Prezident kritizoval předsedkyni Sněmovny za její postoje vůči maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi. Její výroky podle něj poškodily vztahy s Maďarskem. „Setkat se s paní Pekarovou a bavit se s ní o zahraniční politice, když tomu vůbec nerozumí, také pokládám poněkud za ztrátu času,“ uvedl tehdy prezident Zeman.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako pravdivý.

Aktivní záloha je součástí zálohy ozbrojených sil České republiky, která se zřizuje na základě zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti. Příslušníci aktivní zálohy tráví několik týdnů v roce vojenským výcvikem a zbylý čas se věnují civilnímu zaměstnání.

Po ruské invazi na Ukrajinu se v médiích objevily informace, že roste počet zájemců o vstup do aktivní zálohy. Na náš dotaz nám to potvrdila Magdalena Dvořáková z Oddělení komunikace s veřejností Kanceláře náčelníka Generálního štábu Armády ČR: „Zájem o službu v aktivní záloze a o účast na dobrovolném vojenském cvičení je nyní desetkrát větší než před 24. únorem.“ Od 24. února je evidován také dvojnásobný zájem o službu v armádě. O 200 % se podle Dvořákové zvýšila návštěvnost webu kariera.army.cz.

Doplňme, že Ministerstvo obrany každý rok zveřejňuje skutečné počty osob ve svém resortu (.xls), nicméně ty nemusejí korespondovat s počtem zájemců o tuto službu. 1. ledna 2022 měly aktivní zálohy 3 615 příslušníků. Jejich počet se dlouhodobě zvyšuje.

Branná povinnost v České republice je povinnost občana plnit úkoly ozbrojených složek státu, a to včetně podrobení se odvodnímu řízení, vykonávání vojenské činné služby či plnění jiných úkolů. Tato povinnost vychází ze zákona č. 585/2004 Sb. (tzv. branný zákon). Vztahuje se na všechny občany státu starší 18 let a zaniká dnem dosáhnutí 60 let či z jiných důvodů taxativně vymezených v § 7 výše zmíněného zákona (např. pozbytí státního občanství, zbavení svéprávnosti apod.).

Branná povinnost není zakotvena v Ústavě ČR ve smyslu ústavního zákona č. 1/1993 Sb., nicméně je zmiňována v ústavním zákoně č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tudíž je součástí ústavního pořádku České republiky. Výrok Jana Bartoška tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení uvádí: „Budeme navyšovat výdaje na obranu země v souladu s našimi aliančními závazky tak, aby dosáhly úrovně 2 % HDP už v rozpočtu na rok 2025.“ Zároveň se zde zavazuje „prosazovat legislativní zakotvení této úrovně obranných výdajů jako minimální hranice“. K navyšování rozpočtu má podle dřívějšího vyjádření ministryně obrany Jany Černochové docházet postupně o přibližně 10 miliard korun ročně.

Ve vládou připraveném návrhu rozpočtu, který v prvním čtení schválila Sněmovna 18. února, měl činit rozpočet Ministerstva obrany 88,1 miliardy (.pdf, str. 6). Doplňme, že na žádost ministryně Černochové také vláda 2. března rozhodla o vyčlenění další miliardy na nákup ručních zbraní pro armádu, a to v reakci na válku na Ukrajině. 10. března poté Poslanecká sněmovna schválila návrh rozpočtu i ve třetím čtení, včetně tohoto zvýšení o 1 miliardu Kč (.pdf, str. 1). Ministerstvo obrany by tak v roce 2022 mělo mít k dispozici 89,1 miliardy Kč.

V roce 2021 měl podle původního návrhu vlády Andreje Babiše činit rozpočet Ministerstva obrany 85,4 miliardy Kč (.pdf, str. 14). Menšinová vláda hnutí ANO a ČSSD tehdy pro schválení zákona o státním rozpočtu musela získat podporu KSČM, která s výší prostředků vyčleněných pro Ministerstvo obrany nesouhlasila. Nakonec proto Sněmovna odhlasovala snížení obranného rozpočtu o 10 miliard na 75,4 miliardy Kč (.pdf, str. 32). V průběhu roku 2021 nicméně předešlá vláda navýšila rozpočet resortu obrany zpět na 85,4 miliardy Kč. V roce 2022 by oproti tomuto číslu měl být rozpočet vyšší o 3,7 miliardy.

Doplňme, že původní návrh rozpočtu pro rok 2022 připravený minulou vládou Andreje Babiše počítal pro Ministerstvo obrany s částkou 93,5 miliardy. Vláda Petra Fialy ve svém předloženém návrhu proti tomu pracovala s číslem o 5,4 miliardy nižším. Podle zprávy Ministerstva financí je tento pokles umožněn „zejména v důsledku nerealizované zakázky na nákup bojových vozidel pěchoty BVP.". Ta má představovat úsporu ve výši 4,8 miliardy.

Jan Bartošek ve svém výroku říká, že vláda deklarovala svůj dlouhodobý cíl posilovat rozpočty Ministerstva obrany. Takovýto závazek skutečně obsahuje programové prohlášení vlády a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext doplňme, jak se vyvíjely výdaje státního rozpočtu v poměru k HDP od vstupu České republiky do NATO v roce 1999 (viz graf níže). Naposledy, tedy v roce 2021, hospodařilo Ministerstvo obrany s prostředky ve výši 85,4 miliardy Kč, což odpovídalo 1,45 % HDP. Podle současného návrhu rozpočtu, který schválila Poslanecká sněmovna, by resort obrany měl mít v roce 2022 k dispozici 89,1 miliardy Kč, tedy částku větší než v předchozím roce. Při vyjádření v poměru k HDP je nicméně toto číslo menší než v roce 2021 a představuje jen 1,35 % HDP.

2. března 2022 ruské letouny vletěly do švédského vzdušného prostoru nad Baltským mořem, východně od ostrova Gotland. Jednalo se o dva stíhací letouny Su-27 a dva taktické bombardéry Su-24. 

V reakci na toto narušení švédské letectvo vyslalo do oblasti své JAS-39 Gripen, které incident zdokumentovaly a vyfotografovaly. 

Velitel švédského letectva Carl-Johan Edström v oficiálním prohlášení označil jednání Ruska jako neakceptovatelné a neprofesionální. Zároveň zdůraznil, že v současné situaci Švédsko vnímá tento incident velmi vážně. Švédský ministr obrany Peter Hultqvist pak uvedl, že toto narušení vzdušného prostoru Švédska povede k diplomatické reakci.

Na začátek uveďme, že se v souladu s výrokem Jana Bartoška soustředíme především na informace z 5. a 6. března, nicméně uvádíme také další případy zveřejněné ke dnu konání rozhovoru, tedy k 8. březnu 2022. Následující odůvodnění je pak založeno především na výčtu zpráv z různorodých médií, ale také na vyjádření politických představitelů či OSN. 

Například podle Rádia Svobodná Evropa došlo v neděli 6. března k zabití nejméně tří civilních obyvatel, z toho dvou dětí, v Irpini. Mělo se tak stát ve chvíli, kdy se rodina snažila z města uprchnout. Fotografie (video, 7:06) těchto obětí, které zasáhl minometný granát, se objevila v mnoha médiích.

O útocích na civilní cíle hovoří také USA nebo Velká Británie. Britská rozvědka ve své zprávě na twitteru 6. března uvedla, že Ruská federace na ukrajinský odpor reaguje „cílením na obydlené oblasti na mnoha místech, včetně Charkova, Černihivu a Mariupolu“. Zprávy o ostřelování civilních cílů v Charkově a okolí se objevily již na začátku března.

Také americký ministr zahraničí Antony Blinken uvedl (video, 00:27), že měl možnost vidět velmi důvěryhodné zdroje popisující záměrné ruské útoky na civilisty.

Twitterový účet kyjevského listu @KyivIndependent zveřejnil informaci, že 7. března bylo v obytné části města Sumy zabito 10 lidí. O tomto útoku hovoří jako o cíleném. 

Dalším příkladem může být ruské ostřelování evakuačního humanitárního koridoru z přístavního města Mariupol. Rusko tehdy porušilo svou stranu dohody o klidu zbraní a k možnosti evakuace civilistů tak nedošlo. Podle více zdrojů útoky zasáhly také nemocnice, školy nebo školky. 

Zdali jsou útoky na civilisty skutečně cílené, je velmi obtížné ověřit. OSN uvádí, že podle jejich odhadu k 8. březnu zemřelo 474 civilistů. Ukrajinská velvyslankyně při Radě OSN za příčinu označila „nevybíravé bombardování a ostřelování obytných oblastí ve velkých městech“. O úmyslnosti těchto útoků tak hovoří jak USA, tak i Velká Británie, jak již bylo zmíněno výše. Rusko nicméně útoky na civilní oblasti opakovaně odmítá. 

Poslanec Bartošek zde hovoří o zavedení tzv. humanitárních koridorů. Ty byly poprvé dohodnuty ruskou a ukrajinskou stranou při jednáních 3. března. Měly ve vybraných oblastech zavést dočasné příměří, aby mohlo být z obléhaných měst evakuováno civilní obyvatelstvo.

V sobotu 5. března tak měl klid zbraní platit v oblasti přístavního města Mariupolu. Ruská armáda ho však nepřestala ostřelovat a plán do fáze evakuace ani nedospěl. Porušení dohody oznámilo vedení města a později také ukrajinské ministerstvo zahraničí. Stejná situace se poté ve městě opakovala i v následujících dnech.

Ministerstvo zahraničí Ukrajiny se vyjádřilo, že ruská strana nedbá na naléhání mezinárodních humanitárních organizací, například Červeného kříže, které zastavení ostřelování požadují. Ruské ministerstvo obrany zároveň z porušení příměří obvinilo ukrajinskou stranu a uvedlo, že civilisté nemohou použít koridor z Mariupolu, protože jim v tom zabraňují tamní nacionalisté. Ukrajinské ministerstvo zahraničí ruské znemožnění humanitárních koridorů označilo za čin porušující Ženevské úmluvy. 

Totéž se údajně odehrálo i v případě dalších ukrajinských měst, Volnovachy, Sum či Charkova. A k obdobným problémům mělo docházet i na jiných místech vyznačené humanitární trasy.

V průběhu dalších rusko–ukrajinských jednání 7. března nabídla ruská strana vytvoření dalších koridorů. Ty však mají vést převážně do Ruska a Běloruska, a sice z měst Kyjeva, Charkova, Sum, Mariupolu a dalších. Kyjev ruský návrh odmítl.

Zprávy o porušení humanitárních koridorů ze strany Ruska vycházejí převážně z ukrajinských oficiálních zdrojů. Pro úplnost se krátce zaměřme také na informace od mezinárodních organizací. Provozní ředitel Mezinárodního výboru Červeného kříže Dominik Stillhart v této souvislosti uvedl, že se v neděli 6. března někteří zaměstnanci Červeného kříže pokusili dostat z obleženého města Mariupolu po dohodnuté trase humanitárního koridoru. Ta však byla podle Stillharta zaminovaná – neuvádí nicméně kým. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se vyjádřil konkrétněji: „Útok prezidenta Putina pokračuje. A humanitární dopady jsou devastující. (…) Existují velmi důvěryhodné zprávy o tom, že se civilisté při pokusech o evakuaci dostali pod palbu. Cílení na civilisty je válečný zločin.“ Stoltenberg tedy z neumožnění bezpečné evakuace civilistů obvinil Rusko.

SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication) je společnost, která vznikla v roce 1973 a sídlí v Belgii. Účelem jejího systému je zprostředkování přeshraničních finančních operací. V roce 2018 byla skrze tuto platformu realizována polovina všech přeshraničních plateb vyšších částek. 

Tento systém se již v minulosti stal prostředkem k realizaci mezinárodně uvalených sankcí. V roce 2012 byly od systému SWIFT odstaveny některé íránské banky sankcionované (.pdf) ze strany EU. 

V reakci na anexi Krymu v roce 2014 zvažovala Velká Británie také omezení přístupu Ruska k tomuto systému. 

K možným dopadům na ruskou ekonomiku v případě odpojení od systému SWIFT se vyjádřila například ekonomka Jana Matesová. „To by byl pro Rusko opravdu problém. V minulosti tohle zavedly Spojené státy proti Íránu a mělo to veliký efekt na íránskou ekonomiku. Problém je, že americké banky tehdy nebyly s íránskými bankami skoro vůbec propojené. Ale evropské banky mají s těmi ruskými mnoho společných zájmů a nebudou tomuto kroku nakloněné,“ uvedla. 

V podobném duchu hovořil o odpojení Ruska ze systému SWIFT také ekonom Štěpán Křeček: „Bylo by to obrovsky bolestivé opatření. Rusko by nemohlo financovat jak svůj export, tak import. Neměli bychom ani Rusku jak zaplatit za jeho suroviny, ono by nemohlo zaplatit za dovoz, který směřuje do Ruska. To by mělo fatální dopady na tamní ekonomiku.“ Analytik České spořitelny David Navrátil uvedl: „Pokud by došlo přímo k vyloučení, Rusko by nebylo schopno přijímat platby za dodávky komodit.“

Rusko by tedy odpojením od systému SWIFT přišlo o důležitý způsob, jak přijímat a odesílat zahraniční transakce. Řešením by pro něj mohl být systém SPFS, který byl Ruskem vyvinut jako náhrada za systém SWIFT po roce 2014, kdy Rusku poprvé hrozilo jeho odpojení. Hlavním problémem ruského SPFS oproti SWIFT je, že jeho uživateli jsou především ruské banky. V roce 2020 objem plateb realizovaných prostřednictvím SPFS tvořil zhruba pětinu z celkového objemu všech mezinárodních plateb. 

O odpojení Ruska od systému SWIFT evropští lídři stále jednají, zatím však nedospěli ke shodě. Proti odpojení se totiž vyslovili například zástupci Německa či Itálie. Podle slov amerického prezidenta Bidena z 25. února 2022 není pravděpodobné, že by k okamžitému odpojení od systému skutečně došlo. Tuto možnost si ale západní státníci zatím chtějí ponechat v záloze.

Případné vyřazení Ruska ze systému SWIFT by tedy zřejmě pro Rusko znamenalo vážné ekonomické problémy. Z velké části by opravdu došlo k vyřazení Ruska z platebního styku. Proto hodnotíme výrok prezidenta Miloše Zemana jako pravdivý. 

Pro kontext nejdříve uveďme, že Alexandr Vondra tyto hodnoty zmiňoval v souvislosti s možností vyloučení Ruska z globálního platebního systému SWIFT. Již podle odhadů někdejšího ruského ministra financí Alexeje Kudrina z roku 2014 by odstřihnutí Ruska od tohoto systému mohlo vést ke snížení ruského HDP až o 5 %. Podle vyjádření zástupců Ruské federace z ledna 2022 by odpojení od SWIFTu vedlo k tomu, že by Rusko nedostávalo zahraniční měnu a zároveň by došlo k zastavení dodávek ropy, plynu či kovů do Evropy.

Nerostné bohatství dlouhodobě tvoří (.pdf, str. 575) v Rusku více než polovinu vývozu. Podle aktuálních dat ruské Federální služby státní statistiky (Rosstat) z ledna 2022 představoval export nerostných produktů v roce 2020 51,3 % veškerého ruského vývozu, o rok dříve se jednalo o 63,3 %. Jen plyn a ropa poté podle ekonoma investiční skupiny Natland Petra Bartoně tvoří zhruba polovinu ruského exportu. To poté dokládají i data Rosstatu (.pdf, str. 580), podle nichž to v roce 2019 bylo 54,4 % a v roce 2020 42,6 %.

Pokud se podíváme na státní rozpočet Ruské federace, poměrně výraznou část jeho příjmů tvoří příjmy z ropy a plynu. V posledních třech letech to bylo přibližně 30 až 40 %. V roce 2018 byl tento podíl 46 %, v roce 2014 dokonce více než 51 %. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) se v lednu 2022 jednalo až o 45 %. 

Tyto příjmy z ropy a plynu nicméně zahrnují kromě exportních daní a poplatků také daně z těžby (.pdf, str. 8). Upřesněme, že v roce 2020 tvořily samotné exportní daně (.pdf, str. 27) jen necelých 22 % státních příjmů z ropy a plynu, většinu tvořily právě těžební daně, a to ze 73 %. Daně z těžby se pak vztahují jak na produkty vyvezené do zahraničí, tak na ropu a plyn prodané na ruském domácím trhu. Na ten přitom směřuje polovina ruské produkce ropy i plynu. Příjmy z exportu tak představují jen část z rozpočtových příjmů v kategorii ropa a plyn.

Dodejme však, že samotný export a jeho zdanění není jediný způsob, kterým vývoz nerostných surovin pomáhá ruskému státnímu rozpočtu. Podle ruského ekonoma Sergeje Chestanova sice příjmy z exportu ropy a plynu představují pouze zhruba 25 % ruského rozpočtu, ovšem nepřímé dopady exportů jsou zodpovědné za další cca čtvrtinu. Jsou za to zodpovědné sektory ruské ekonomiky, které zboží přímo nevyvážejí, ale pro vývozce pracují a jsou na exportu vysoce závislé. Daně placené podniky navázanými na export se promítají do jiných rozpočtových kapitol. Dle Chestanovy analýzy tak konečný podíl výnosů z exportu ropy a plynu představuje přibližně polovinu příjmů státního rozpočtu Ruské federace. Další publikace a autoritativní zdroje, které by se tomuto tématu věnovaly, jsme však nedohledali.

Alexandr Vondra správně odkazuje na vysoký podíl příjmů ruského státního rozpočtu z ropy a plynu. Jen část z těchto prostředků pochází přímo z vývozu nerostných surovin, vývoz ropy a plynu však má na ruský rozpočet i nepřímé dopady v podobě vyššího výběru dalších daní od firem navázaných na exportéry. Tento nepřímý dopad bohužel nedokážeme ověřit, protože se nám nepodařilo dohledat relevantní zdroje vyjma odhadu výše zmíněného ekonoma. Výrok tak nyní hodnotíme jako neověřitelný.

Pro kontext nejdříve uveďme, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský má být podle Alexandra Vondry kritizován kvůli svému „buddhistickému přístupu“. Vondra také v rozhovoru (video, 9:48), který proběhl ještě před začátkem ruského útoku na Ukrajinu, mluvil o možných ústupcích Ukrajiny, která se teoreticky mohla rozhodnout vzdát území celé Doněcké a Luhanské oblasti.

Ukrajinská opoziční politička Julija Tymošenková i bývalý prezident Petro Porošenko prezidenta Zelenského za jeho postup při řešení krize na východě země v minulosti skutečně kritizovali. Nesouhlasili především s tím, že se Zelenský v roce 2019 rozhodl přijmout tzv. Steinmeierův plán. Ten počítal s tím, že v separatistických oblastech Doněcku a Luhansku dojde k volbám, poté měly tyto oblasti získat zvláštní samosprávný status. Julija Tymošenková to v té době označila za nepřijatelné.

Steinmeierovým plánem tak ve své podstatě mělo dojít k naplnění bodů tzv. druhé minské dohody z roku 2015, jejímž cílem bylo zastavit boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcku a Luhansku. K volbám nicméně nakonec nedošlo. Uveďme, že o podobě druhé minské dohody v roce 2015 jednal Petro Porošenko se zástupci Ruska, Německa a Francie. Kancelář ukrajinského prezidenta Zelenského pak tyto dohody kritizovala s tím, že Ukrajinu postavily od začátku do velmi nevýhodné pozice. 

Petro Porošenko se proti možnému referendu o budoucnosti Donbasu a krokům Volodymyra Zelenského vyslovil například i později v roce 2021. Dále Porošenko současného prezidenta kritizoval i kvůli jeho postoji k mírovým jednáním s Ruskem. 

Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Na závěr nicméně doplňme, že v době před ruskou invazí na Ukrajinu Julija Tymošenková zároveň na svém facebooku vyzývala k jednotě: „Apeluji na prezidenta Ukrajiny: je čas upevnit všechny složky vlády, všechny politické a veřejné síly země, abychom ochránili a zachovali naši nezávislost. V této době extrémního ohrožení všichni potřebujeme zemi národní jednoty – se silnou armádou, silnou ekonomikou, sjednocenou společností.“ (překlad Demagog.cz) Podobně se v té době vyjádřil i Petro Porošenko.