Ruská federace v polovině ledna oznámila, že její námořnictvo provede vojenské cvičení zhruba 240 kilometrů jihozápadně od irského pobřeží. Cvičení bylo naplánováno na 3. až 8. února a zúčastnit se ho mělo 140 plavidel a přes deset tisíc námořníků. 

Místo plánovaných manévrů se nenachází přímo v Irském moři (tedy mezi ostrovy Velká Británie a Irsko). Cvičení však mělo probíhat v irské výlučné ekonomické zóně (Exclusive Economic Zone – EEZ), v níž sice Irsko nemůže zcela rozhodovat o tom, co se děje na hladině, má však kontrolu nad všemi hospodářskými zdroji v oblasti, a to včetně rybolovu. S jistou mírou zjednodušení tak lze hovořit o „irském moři“.

Právě irští rybáři, kteří místo cvičení využívají k rybolovu, záměr Ruska kritizovali. Výkonný ředitel Irské organizace producentů ryb na jihu a západě (IS&WFPO) Patrick Murphy 25. ledna uvedl, že místní rybáři budou v těchto vodách dále rybařit, a pokojně tak proti tomuto cvičení „demonstrovat“. Také zmínil, že tím Irové chtějí chránit biodiverzitu a mořský život. 

K ruským vojenským manévrům se vyjádřil i irský ministr zahraničí Simon Coveney, který řekl, že takovéto akce „nejsou vítány“. Pro úplnost doplňme, že všechny lodě ve výlučné ekonomické zóně se v podstatě nacházejí v mezinárodních vodách a právní názory na to, zda mohou plavidla cizích zemí v EEZ provádět vojenská cvičení bez povolení, či ne, se různí.

Ještě v lednu se pak výkonný ředitel irské rybářské organizace sešel s ruským velvyslancem v Irsku Jurijem Filatovem. Ten nejdříve rybáře přesvědčoval, aby se vyhnuli „provokativním akcím, které by mohly ohrozit všechny zúčastněné“, 29. ledna však Rusko nakonec oznámilo, že „jako gesto dobré vůle“ cvičení přesune na jiné místo mimo výlučnou ekonomickou zónu Irska. V českých médiích se pak zprávy o tomto rozhodnutí Ruské federace objevily 31. ledna, tedy až poté, co proběhla námi ověřovaná debata. 

Jelikož tedy původní místo ruského vojenského cvičení běžně využívají irští rybáři a nachází se v irské výlučné ekonomické zóně, může o něm Jaroslav Bašta hovořit jako o „irském moři“, byť jde o nepřesný a lehce matoucí termín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Historie moderních Ozbrojených sil Ukrajiny (Збройні сили України) započala rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Ukrajinská armáda tehdy „zdědila“ velké počty vojáků a výzbroje, díky čemuž byla ve své době největší armádou Evropy.

Při reformování této „zděděné“ armády byla zásadním krokem ratifikace Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (.pdf), která značně omezila množství vojáků a techniky.

Do roku 2014 si podle Foreign Policy Research Institute ukrajinské Ministerstvo obrany vytyčilo 3 cíle, a to přípravu na obranu proti hrozbám terorismu, účast na mezinárodních humanitárních misích a mírových operacích a zajištění obranyschopnosti vlastního státu. Ukrajina plnila úlohu kooperace v rámci misí NATO (2004, 2008, 2012, 2014) nebo se například účastnila mírové operace OSN v Demokratické republice Kongo. Kvůli nedostatku peněz však ukrajinská technika postupně ztrácela využitelnost a nemohla být obměňována.

Dle serveru armadninoviny.cz disponovala v roce 2014 ukrajinská armáda 134 300 vojáky, více než 3 580 tanky (z toho 700 v provozu), bezmála 3 500 bojovými vozidly, 388 letadly (z toho 168 v provozu), 1 fregatou a 7 korvetami.

Boje na východě Ukrajiny, které začaly v roce 2014, poslaly vývoj ukrajinské armády novým směrem. Ukrajinská armáda se proměnila díky válečné zkušenosti i obrovskému impulsu od dobrovolníků, jak uvádí v rozhovoru pro ČT ukrajinský bezpečnostní analytik a ředitel iniciativy New Geopolitics Research Network Mychajlo Samus.

Podle serveru globalfirepower.com (způsob sběru dat zde), který se specializuje na srovnávání indexu síly armád, disponuje nyní v roce 2022 Ukrajina 200 000 vojáky (dalších 250 000 má v záloze), 2 596 tanky, 12 303 bojovými vozidly, 318 letadly a 38 loděmi. Doplňme, že globalfirepower.com neuvádí, jestli do své databáze započítává jen bojeschopné kusy techniky, nebo i ty ve skladech. I tak však můžeme pozorovat nárůst stavů ukrajinského vojska a některých segmentů armádní techniky.

Především však došlo od roku 2014 ke zvýšení bojeschopnosti ukrajinských ozbrojených sil. Došlo k reformě systému řízení a kontroly, modernizaci (.pdf, str. 1) a nákupu výzbroje podle standardů NATO a také k profesionalizaci armády. Výrok Jaroslava Bžocha proto hodnotíme jako pravdivý.

Kanada na Ukrajinu vyslala vojenskou jednotku složenou z vojáků speciálních sil zhruba v polovině ledna. Úkolem této jednotky má být mimo jiné zajištění evakuačního plánu pro kanadské diplomaty v případě, že by vypukl konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. 

Zároveň na Ukrajině již od roku 2015 působí 200 kanadských vojáků jako součást výcvikové mise. Kanadská vláda v lednu tohoto roku schválila navýšení jejich počtu o dalších 60 vojáků.

Velká Británie Ukrajině pomáhá především prostřednictvím dodávek lehkých protitankových zbraní. Britská vláda zároveň vyslala na Ukrajinu skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí a Polsku.

V podobném duchu se vyjádřil také generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který uvedl, že NATO je připraveno posílit vojenské jednotky ve východní Evropě. Vyslání dalších dvou tisíc vojáků do východní Evropy schválil také americký prezident Biden. Podle slovenského ministra zahraničí Ivana Korčoka by Slovensko mohlo být jednou ze zemí, kde budou v brzké době alianční vojáci rozmístěni. 

Obě Jaroslavem Bžochem zmíněné země, tedy Kanada a Velká Británie, skutečně vyslaly na pomoc Ukrajině několik desítek svých vojáků, jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Podle Jaroslava Bašty je rozdíl mezi anglosaskými státy a jinými (evropskými) státy v přístupu k podpoře Ukrajiny. Dle jeho názoru posílají anglosaské státy (Velká Británie, Kanada) na Ukrajinu vojáky, zbraně či munici, zatímco evropské státy, které jsou geograficky blíže Ukrajině (zmiňuje Německo a Francii) vojenské vybavení či polní nemocnice. Český přístup je podle poslance Bašty „stejně radikální“ jako přístup anglosaských států.

Kanada Ukrajinu podpořila vysláním menší vojenské jednotky. Spojené státy plánují navýšení počtu vojáků ve východní Evropě (mimo jiné například na Slovensku). Velká Británie na Ukrajinu posílá protitankové zbraně a skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí. Česká vláda rozhodla o zaslání čtyř tisíc dělostřeleckých granátů na Ukrajinu.

Německo ke konci ledna 2022 zaslalo na pomoc Ukrajině pět tisíc vojenských přileb a přislíbilo finanční podporu pro stavbu polní nemocnice. Samotnou polní nemocnici ovšem postaví Estonsko. Německo je za formu pomoci, kterou Ukrajině poskytlo, kritizováno politiky i veřejností. Až v průběhu února, tedy po datu výroku Jaroslava Bašty, Německo začalo zvažovat posílení svých jednotek v Litvě.

Německo je však se svým zdrženlivým postupem v Evropě, a to i v Ukrajině geograficky blízké střední a východní Evropě, spíše výjimkou. K podobné formě konkrétní vojenské pomoci jako anglosaské státy či Česko se v rámci Evropy rozhodlo také Dánsko, pobaltské státy a Polsko. Pobaltské státy plánují Ukrajině poskytnout například rakety. Polsko přislíbilo Ukrajině darovat dělostřeleckou munici, drony, protiletadlovou munici či lehké minomety. 

Jaroslavem Baštou zmiňovaná Francie, kterou řadí do stejné kategorie jako Německo, podle médií již přislíbila dodatečné dodávky zbraní na Ukrajinu. Kromě toho Francie nabídla přesun svých vojáků do Rumunska. Postoj Francie je tedy zjevně odlišný od toho Německého.

Na druhou stranu některé evropské státy v tuto chvíli pomoc neplánují, případně ji poskytnout nechtějí. Slovensko s Ukrajinou v současné době o vojenské pomoci nejedná. Maďarsko je v otázce podpory Ukrajiny zdrženlivější, zejména kvůli sporu ohledně práv maďarské menšiny na Ukrajině.

Výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý, jelikož kromě Německa již velká část středo- a východoevropských států (včetně Francie) na Ukrajinu zbraně poslala nebo je poslat plánuje.

Výrok, který označuje rozpad Sovětského svazu za hlavní geopolitickou katastrofu 20. století, pronesl ruský prezident Vladimir Putin během svého výročního projevu k Federálnímu shromáždění Ruské federace 25. dubna 2005. 

Konkrétně uvedl: 

„Především bychom měli uznat, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou století. Pokud jde o ruský národ, stalo se z toho skutečné drama. Desítky milionů našich spoluobčanů a krajanů se ocitly mimo ruské území. Epidemie rozpadu navíc infikovala samotné Rusko.“ (překlad Demagog.cz)

Hovořil také o krušných letech, které po tomto rozpadu nastaly pro ruské občany:

„Individuální úspory byly znehodnoceny a staré ideály zničeny. Mnoho institucí bylo rozpuštěno nebo reformováno nedbale. Teroristický zásah a následná chasavjurtská kapitulace (kapitulace ruských vojsk v čečenské válce, pozn. Demagog.cz) poškodily celistvost země. Oligarchické skupiny – mající absolutní kontrolu nad informačními kanály – sloužily výhradně svým vlastním firemním zájmům. Masová chudoba začala být považována za normu. A to vše se dělo na pozadí dramatického hospodářského poklesu, nestabilních financí a paralýzy sociální sféry.“

„Mnozí si v té době mysleli nebo se zdálo, že si mysleli, že naše mladá demokracie není pokračováním ruské státnosti, ale jejím konečným kolapsem, prodlouženou agónií sovětského systému. Ale spletli se,“ dodal Putin. 

Pro kontext doplňme, že Vladimir Putin se k rozpadu Sovětského svazu kriticky vyjadřuje opakovaně. Například v roce 2015 jej označil za humanitární tragédii a katastrofu, kvůli které se z ruského národa stal nejvíce rozdělený národ na světě. Podobný výrok zopakoval také v prosinci roku 2021 v dokumentu státní televize Rossija 1 Rusko. Nová historie. Mimo jiné v něm rozpad SSSR označil za „zánik historického Ruska“.

Vladimir Putin tedy rozpad Sovětského svazu skutečně označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století, jak uvádí Ondřej Kolář. Nicméně nedošlo k tomu v roce 2007, ale již o dva roky dříve. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o drobnou nepřesnost, hodnotíme výrok jako pravdivý. 

Europoslankyně Markéta Gregorová ve výroku zmiňuje tři události – konflikt v Gruzii v roce 2008, ruskou anexi ukrajinského Krymu v roce 2014 a současná jednání Ruska se Západem o rozšiřování NATO. Pojďme si tedy vše chronologicky rozebrat.

Konflikt mezi Gruzií a Ruskem

V dubnu roku 2008 se v Bukurešti uskutečnil summit Severoatlantické aliance. Mezi jeho hlavní témata patřilo i přizvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. Akčního plánu členství (MAP), který pomáhá zemím ucházejícím se o vstup do NATO se na něj připravit a plnit klíčové požadavky. Státy NATO se nakonec na pozvánce Gruzie a Ukrajiny do Akčního plánu členství neshodly. Aliance nicméně ve své deklaraci podpořila jejich ambice stát se členy MAP a poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Také oznámila, že s Gruzií a Ukrajinou budou vést další politická jednání.

Jak v té době upozornil například analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Karel Svoboda, v Rusku vzbudil záměr rozšíření Severoatlantické aliance nesouhlas, protože Ruská federace vnímá obě země jako oblast svých životních zájmů. Podle tehdejšího vyjádření ruského ministerstva zahraničí by byl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO „obrovskou strategickou chybou, která bude mít nedozírné důsledky pro celoevropskou bezpečnost“.

Ještě před konáním summitu v Bukurešti také ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin varoval, že vstřícný postoj Gruzie ke vstupu do NATO rozhodně nesdílí Jižní Osetie a Abcházie. Jedná se o dva proruské separatistické regiony, které oficiálně patří Gruzii, fakticky ale fungují jako nezávislé státy již od 90. let. „Jakmile Gruzie dostane od Washingtonu nějakou vyhlídku na členství v NATO, hned další den začne proces reálného odtržení těchto dvou teritorií od Gruzie,“ řekl tehdy Rogozin s tím, že podle něj není důvod, aby Rusko nezávislost Jižní Osetie a Abcházie neuznalo.

Vladimir Putin následně ještě v dubnu nařídil ruské vládě, aby s těmito regiony navázala těsnější vztahy, což mezi Ruskem a Gruzií způsobilo další vyostření vztahů. Na konci dubna také například Gruzie obvinila Rusko z toho, že nad Abcházií sestřelilo její průzkumný bezpilotní letoun.

V noci ze 7. na 8. srpna roku 2008 mezi Ruskem a Gruzií vypukla pětidenní válka, na jejímž konci došlo k územnímu rozšíření obou autonomních republik a k jejich oficiálnímu uznání Ruskem. Obě strany se přitom navzájem obviňovaly z toho, kdo boje vyprovokoval. Tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili vojenský zásah gruzínských jednotek v Jižní Osetii, který celou válku spustil, obhajoval tím, že do oblasti nejdříve vnikly ruské jednotky. Tyto informace se však později nepotvrdily.

Pravděpodobně to tedy nebyla ruská vojska, která překročila hranice s Jižní Osetií jako první. Je však pravdou, že Rusko vojensky intervenovalo v Jižní Osetii nedlouho poté, co státy NATO jednaly o členství Gruzie v alianci. Zároveň je třeba uvést, že Česká Republika považuje Jižní Osetii za „nedílnou součást Gruzie“ a vstup ruských vojsk na území Jižní Osetie je tak z hlediska české zahraniční politiky vstupem na území Gruzie. Slova Markéty Gregorové v této části výroku tak lze hodnotit jako s výhradou pravdivé.

Anexe Krymu

Rusko-ukrajinská krize v roce 2014 měla svůj původ v sérii protestů označovaných jako „Euromajdan“, které nastaly poté, co v listopadu roku 2013 tehdejší ukrajinská vláda i prezident Viktor Janukovyč rozhodli o zastavení příprav podpisu asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií. Demonstrace vyvrcholily v únoru roku 2014 masakrem na kyjevském náměstí Nezávislosti. Ukrajinský prezident Janukovyč následně uprchl ze země. 

Na konci února poté obsadili ruští vojáci ukrajinský poloostrov Krym. Skutečnost, že šlo o ruské vojáky následně potvrdil i prezident Ruska Vladimir Putin. V dubnu roku 2014 začali ozbrojenci podporovaní Ruskem obsazovat také východní část Ukrajiny. I v tomto případě Vladimir Putin přiznal, že na východě Ukrajiny působí ruští vojáci.

Ukrajinské protesty se od podzimu 2013 postupně rozrostly proti vedení státu jako takovému. Uveďme, že ukrajinská vláda i Viktor Janukovyč zastávali spíše proruský postoj a místo dohody s EU dali přednost dohodě s Ruskem o finanční pomoci. Naproti tomu Olexandr Turčynov, který Janukovyče dočasně nahradil na postu prezidenta na konci února 2014, po svém jmenování uvedl, že se Ukrajina nově zaměří na bližší integraci s Evropskou unií. Kladně se po krymské anexi měl vyjádřit také o možném vstupu Ukrajiny do NATO: „Členství v EU a NATO bude spolehlivou ochranou před agresivními snahami Ruska,“ uvedl například. 

Právě těsnějšími vazbami Ukrajiny na EU se nicméně Rusko mělo cítit ohroženo. Například k asociační dohodě Ukrajiny s EU se Rusko stavělo (.pdf, str. 4) kriticky. V roce 2013 dokonce Kreml pohrozil Kyjevu, že v případě jejího podpisu omezí hospodářskou spolupráci, včetně dodávek plynu.

Shrňme tedy, že ke vstupu ruských vojsk na území Ukrajiny došlo poté, co Ukrajina začala vyjednávat s Evropskou unií o vzájemné bližší spolupráci a případně integraci. Europoslankyně Gregorová tedy nepřesně uvádí, že k tomuto došlo po projevení snahy Ukrajiny vstoupit do NATO, jelikož o tomto začala ukrajinská vláda výrazněji jednat až v prosinci 2014, a to po zrušení své zákonem dané neutrality, s čímž souvisela také deklarace zájmu o vstupu do NATO.

Současná jednání

Pojďme se nyní zaměřit na poslední část výroku, tedy na současný postoj Finska a Ukrajiny. Finský prezident Sauli Niinistö a premiérka Sanna Marinová letos v lednu ve svých novoročních projevech zmínili možnost vstupu Finska do Severoatlantické aliance. „Ještě jednou to zopakujme, manévrovací prostor a svoboda Finska zahrnují také možnost vojenského zapojení a podání žádosti o členství v NATO, pokud se tak sami rozhodneme,“ uvedl prezident této skandinávské země. „Finsko si ponechává možnost požádat o členství v NATO,“ řekla premiérka Marinová. Finský ministr zahraničí ale později dodal, že jeho země v současnosti vstup do Aliance neplánuje.

Ukrajina projevuje svůj zájem vstoupit do Severoatlantické aliance od vojenské eskalace v roce 2014. Jak jsme zmínili výše, ještě na konci roku 2014 zrušila svou zákonem danou neutralitu a deklarovala zájem o vstup do NATO, o tři roky později si jej dokonce uzákonila jako prioritu státní politiky. Pro kontext dodejme, že neutralitu do ukrajinské legislativy prosadil roku 2010 prezident Janukovyč. Nynější prezident Volodymyr Zelenskyj pak vyjádřil ambice Ukrajiny stát se členem NATO například i 4. června 2021, kdy vybídl Severoatlantickou alianci, aby celý vstupní proces urychlila. Vstup do NATO přitom označil za jediný způsob, jak ukončit boje s proruskými separatisty na východě země.

Doplňme, že koncem minulého roku eskalovala situace na rusko-ukrajinské hranici poté, co Moskva v blízkosti Ukrajiny začala hromadit vojenskou sílu. Kreml zároveň zveřejnil seznam požadovaných bezpečnostních záruk, mezi které patří i závazek, že se NATO nerozšíří o Ukrajinu. Generální tajemník NATO Stoltenberg ho ale odmítl. 

Ke schůzce v Ženevě mezi Ruskem a USA, jak zmiňuje europoslankyně Gregorová, došlo 21. ledna tohoto roku. Obě strany jednaly právě o bezpečnostních požadavcích Moskvy, které zahrnovaly i nerozšiřování NATO. Pro úplnost dodejme, že schůzky se účastnili ministři zahraničí Antony Blinken a Sergej Lavrov, nikoliv Vladimir Putin. Přímo Vladimir Putin však jednal v Ženevě s americkým prezidentem Joem Bidenem 16. června minulého roku, přičemž tématem jednání byla i Ukrajina. Poslední část tohoto výroku tak hodnotíme jako pravdivou.

Na závěr shrňme, že Markéta Gregorová nepopsala události zcela přesně, zejména v tom, co předcházelo vniku ruských jednotek na Ukrajinu v roce 2014. S touto výhradou však její výrok hodnotíme jako pravdivý. Ve všech zmíněných případech Rusko jedná poté, co daný stát projevil vůli vstoupit do bezpečnostních a ekonomických struktur západních zemí.

V reakci na krizi na Ukrajině v roce 2014 Evropská unie přistoupila k zavedení některých omezujících opatření. Po krymském referendu o připojení k Rusku z 16. března 2014, které EU označila za nezákonné, Unie nejdříve schválila sankce vůči 21 představitelům Ruska a Krymu. Přesněji se jednalo o zmrazení jejich vkladů v evropských bankách a zákaz cest do zemí EU. 

Po ruské anexi Krymu ve druhé polovině března 2014 se Evropská unie dohodla na dalším rozšíření protiruských sankcí, a na seznam sankcionovaných lidí tak přidávala další jména. V květnu 2014 pak na něj EU zařadila i dvě ruské společnosti, které krymský parlament vyvlastnil původním majitelům. Následně Unie také zakázala dovoz zboží z Krymu a v červenci 2014 rozšířila právní základ sankcí tak, aby se mohly vztahovat na „subjekty, které materiálně nebo finančně podporují činnost namířenou proti Ukrajině“.

29. července 2014 se pak členské státy EU dohodly na cílených hospodářských sankcích, které se týkaly obchodování s Ruskem ve vybraných odvětvích. Tyto sankce omezily (.pdf) přístup ruských finančních institucí ve vlastnictví státu na kapitálové trhy EU. Omezily také přístup Ruska k citlivým technologiím (zejména v oblasti ropného průmyslu) a zákazaly obchodování s vojenskými materiály

Představitelé Unie také v prohlášení (.pdf, str. 1) uvedli, že nový soubor opatření podpírá i předešlé „rozšíření seznamu osob a subjektů narušujících územní celistvost a svrchovanost Ukrajiny, mimo jiné i o příslušníky ‚mocenské kliky’, pozastavení financování ze strany Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj, omezení investic a obchodu s Krymem a Sevastopolem a přehodnocení dvoustranné spolupráce mezi Ruskem a EU za účelem omezení míry spolupráce“.

Doplňme, že mezi osoby na sankčním seznamu podle zprávy Rady EU (.pdf, str. 3) z 29. července 2014 patří například Sergej Valerijevič Aksjonov, který byl v únoru 2014 zvolen „premiérem Krymu“, Denis Valentinovič Berezovskij, tehdejší velitel ukrajinského námořnictva, který složil přísahu krymským ozbrojeným silám, nebo Jurij Žerebcov, který byl jedním z vedoucích organizátorů referenda o osamostatnění Krymu.

Výše popsané sankce EU postupně prodlužovala či rozšiřovala o další osoby, organizace a společnosti. Na konci roku 2021 sankční seznam zahrnoval více než 200 lidí a zhruba 50 dalších subjektů. Jde například o separatistické organizace, jako jsou Vostocká brigáda či Donbaské lidové milice, nebo firmy, které byly původně v ukrajinském vlastnictví, ale nezákonně je vyvlastnila krymská samospráva. Dále jsou na seznamu i společnosti, které se podílely na výstavbě železničního či mostního spojení mezi Ruskem a Krymem, čímž podle EU podpořily začlenění nezákonně anektovaného Krymu do Ruské federace. Podobně je tomu i u firem, které se na Krymu podílely na výstavbě nových elektráren, čímž pomohly krymskému režimu zajistit dodávky elektřiny nezávisející na Ukrajinských zdrojích.

V případě Běloruska pak EU zvolila podobný model omezujících opatření. Sankce vůči běloruskému režimu kvůli represím a falšování prezidentských voleb vyhlásila 2. října 2020. Zatím poslední, již pátý balíček sankcí vůči Bělorusku přijala EU 2. prosince 2021. Právě tento balíček přidává na sankční seznam dalších 11 subjektů, mezi kterými jsou i Belavia Airlines, tedy běloruské státní aerolinky, jež se podílely na přepravě migrantů z Blízkého východu do Běloruska. Doplňme, že Unie již v červnu 2021 zakázala všem běloruským dopravcům využívat vzdušný prostor a letiště v EU, a to v reakci na nezákonné vynucené přistání irského letadla v Minsku a zadržení běloruského opozičního novináře Ramana Prataseviče.

Celkově se nyní omezující opatření EU vůči Bělorusku týkají už 183 osob a 26 subjektů, kterým EU zmrazila majetek. V případě fyzických osob také platí zákaz cestování do EU. „Rozhodnutí je zaměřeno na významné představitele soudní moci, včetně Nejvyššího soudu a Výboru pro státní kontrolu, jakož i orgány propagandy podílející se na pokračujících represích vůči občanské společnosti, demokratické opozici, nezávislým sdělovacím prostředkům a novinářům,“ uvádí k tomu tisková zpráva Rady EU.

Mezi subjekty na sankčním seznamu se pak nacházejí nejen společnosti, které pomáhají organizovat nedovolené překračování hranic přes Bělorusko do EU, ale například i některé firmy významné pro běloruskou ekonomiku. Zmínit můžeme výrobce dusíkatých sloučenin Grodno Azot či výrobce pneumatik Belšina. Tyto firmy mimo jiné propustily zaměstnance, kteří protestovali proti režimu Alexandra Lukašenka. Sankce se pak vztahují i na další firmy, které jsou spjaty přímo s běloruským režimem či jeho podporovateli (.pdf, str. 141–144), případně režim samy podpořily.

Sankce se v případech obou zemí týkají jednotlivých osob a subjektů spojených s daným režimem, výrok proto hodnotíme jako pravdivý. 

Německo čelilo v posledních dnech kritice za to, že nechtělo poslat Ukrajině v době vyostřené situace s Ruskem pomoc v podobě zbraní. Další kritika se týkala také neochoty Německa obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Jedná se totiž o plynovod, který by měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska do Německa. V současnosti je již dostavěný a podle provozovatele také naplněný plynem, stále však nezískal od německých regulačních úřadů povolení k provozu.

Na neotevření nebo uzavření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny Ruskem vyvíjely tlak především Spojené státy americké. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Ned Price k postoji USA uvedl: „Chci to říct úplně jasně: pokud Rusko jakýmkoli způsobem napadne Ukrajinu, Nord Stream 2 se nespustí.”

Zpočátku ale nebylo úplně jasné, zda Německo s takovým plánem souhlasí. Německý kancléř Olaf Scholz dříve označoval plynovod za soukromý projekt. Po setkání s generálním tajemníkem NATO 18. ledna však naznačil, že se o uzavření Nord Stream 2 uvažuje v rámci sankčních opatření, které by byly na Rusko uvaleny, pokud by zaútočilo na Ukrajinu. 

Tyto nové sankce již začala připravovat Evropská unie. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock následně ve čtvrtek 27. ledna na půdě německého parlamentu potvrdila, že sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Výrok Ondřeje Koláře tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jaroslav Bžoch tímto výrokem poukazuje na to, že je podle něj nutné Ukrajinu ve sporu s Ruskem podporovat i přesto, že by případné protiruské sankce měly dopad i na Česko, respektive EU. Argumentuje právě tím, že je Ukrajina naším spojencem. Podívejme se tedy, jaké má Ukrajina v současnosti platné dohody se Severoatlantickou aliancí (NATO), s Českou republikou a případně s Evropskou unií (EU).

Ukrajina již v minulosti dala najevo svůj zájem vstoupit do NATO a EU, zatím se ale členem ani jednoho společenství nestala.

Dne 12. června 2020 Ukrajina získala status aliančního partnera dodatečných příležitostí, nejvyšší partnerský status NATO. „Udělením statusu Ukrajina získá nové příležitosti spolupráce s Aliancí. Jedná se například o účast na cvičeních NATO, posílené sdílení informací či intenzivnější politický dialog,“ stojí ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Česká republika má s Ukrajinou uzavřeno mnoho mezinárodních smluv v různých oblastech – týká se to kultury, ekonomiky a průmyslu, až po spolupráce jednotlivých ministerstev a další různé partnerské dohody. Mezi ně patří např. Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ukrajinou, Dohoda o ekonomické, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci nebo také Dohoda o spolupráci v oblasti obranného průmyslu. Dodejme, že česká diplomacie dlouhodobě podporuje ukrajinskou nezávislost, suverenitu a teritoriální integritu (.doc, str. 82).

Dne 11. července 2017 také Ukrajina uzavřela tzv. Dohodu o přidružení s Evropskou unií. Tuto dohodu mají s EU kromě Ukrajiny také Moldavská republika a Gruzie a její součástí je také Dohoda o volném obchodu.

Jaroslav Bžoch mluví o možném rozšiřování NATO, ne pouze o vztazích uvnitř aliance, a používá tak širší definici „spojence“, která by více odpovídala pojmu „strategický partner“. Z výše uvedených informací pak vyplývá, že i přes to, že Ukrajina není členem NATO ani EU, tak je jejich partnerem, stejně jako je partnerem České republiky. Proto výrok Jaroslava Bžocha hodnotíme jako pravdivý.

Henry Kissinger je americký politolog, bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničních věcí během studené války v letech 1973–1977. 

Přestože se přirovnání zahraniční politiky k šachům či pokeru používá již delší dobu, a to i v souvislosti s velmocenskou politikou během studené války, žádné zdroje neuvádějí, že by se mělo jednat o citát Henryho Kissingera. Na jeho oficiálním webu, kde jsou zveřejněny Kissingerovy články a proslovy, se nám zmíněný výrok nepodařilo dohledat. Zmínka o pokeru a šachách není ani v jedné z nejznámějších knih Henryho Kissingera: Umění diplomacie a Uspořádání světa (byť přirovnání některých zahraničněpolitických kroků k šachové partii nalézt můžeme). Ani v jiných veřejně dostupných zdrojích není toto srovnání přisuzováno Kissingerovi, a výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Obvykle se přirovnání zahraničních politik USA a Ruska k pokeru, respektive šachům objevuje odděleně, obě hry ale ve svém článku zmínil například ekonom Oskar Morgenstern. Jeden ze zakladatelů teorie her napsal v roce 1961 článek pro The New York Times. V něm přirovnával šachy a poker ke studené válce, která tou dobou zrovna probíhala. Uvedl také: „If chess is the Russian national pastime and poker is ours (…)“ (Pokud jsou šachy ruskou národní hrou a naší je poker (…), překlad Demagog.cz).