Současná ministryně obrany Jana Černochová byla předsedkyní sněmovního výboru pro obranu od podzimu 2017 do října 2021, tedy v minulém volebním období. Zástupci tohoto výboru podnikli služební cestu na Ukrajinu v termínu 5. až 8. března 2020. Delegaci tehdy skutečně vedla Jana Černochová jako předsedkyně výboru. Cesty se také zúčastnil tehdejší místopředseda výboru a stávající ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (Piráti) a poslanec Pavel Žáček (ODS). 

Program této zahraniční cesty se skládal z několika pracovních setkání se zástupci ukrajinského parlamentu a exekutivy. „Dále zahrnoval jednání s představiteli významných ukrajinských paměťových institucí, Institutu paměti národa a Archivu bezpečnostních služeb, a v neposlední řadě návštěvu obce Sokolovo, kde se delegace zúčastnila pietního aktu k uctění památky československých vojáků, kteří se zde prvně zapojili do bojů na východní frontě 2. světové války," uvádí k průběhu této cesty web Poslanecké sněmovny.

Z veřejně dostupných zdrojů se nám přesnou výši vnitřního dluhu armády nepodařilo dohledat. O vnitřním dluhu, který „přesahuje 100 a více miliard Kč“, nicméně hovořil v červenci 2020 například i současný předseda vlády Petr Fiala v rozhovoru pro Armádní noviny. Že má armáda dluh ve výši 100 miliard korun, pak podle informací serveru CZDefence.cz zaznělo také na neveřejném jednání Výboru pro obranu, jehož byla Jana Černochová (ODS) předsedkyní v minulém volebním období. Nemůžeme však vyloučit, že na jednání o této sumě hovořila samotná Jana Černochová, která ji v médiích zmiňovala již dříve, naposledy 10. ledna 2022. Na dluh ve výši 100 miliard korun pak v předvolebním speciálu v ČT v červnu 2021 upozornil i nynější ministr zahraničí Jan Lipavský.

Uveďme také, že na začátku června 2021 server CZDefence.cz přišel s informací, že vnitřní dluh armády „je odhadován na 300-400 mld. korun“. 400 miliard korun server uváděl již v roce 2020. Tuto informaci se nám však nepovedlo dohledat v jiných zdrojích. V roce 2011 tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra uvedl, že dluh se odhaduje na 80–90 miliard korun.

S dotazem ohledně přesné výše vnitřního dluhu armády jsme se obrátili již v únoru minulého roku na Ministerstvo obrany a Generální štáb Armády ČR. Obdrželi jsme odpověď od Ministerstva obrany, které však „pomyslný vnitřní dluh (…) nikdy takto nevyčíslilo, protože se jedná pouze o teoretický konstrukt, který nezohledňuje řadu faktorů ovlivňujících každoroční sestavovaní rozpočtu resortu obrany“.

Ministerstvo však připouští, že pokud bychom pomyslný vnitřní dluh armády chápali „jako prostý rozdíl v tom, jaké byly rozpočty Ministerstva obrany od vstupu do NATO, a jaké měly být, kdybychom ve všech letech dávali na obranu 2 % HDP, k čemuž jsme se tehdy zavázali, mohla by se jeho výše zřejmě orientačně skutečně blížit částce, kterou uvádí paní poslankyně Černochová a další odborníci na obranu a bezpečnost“.

Dodejme, že dle této definice vnitřního dluhu by nicméně celková částka od vstupu ČR do NATO v roce 1999 byla přibližně pětinásobná oproti sumě, kterou uvádí Jana Černochová. Částka 100 mld. Kč tedy vyjadřuje spíše hodnotu „podinvestovanosti“ Armády ČR, nikoli rozdíl mezi reálnými celkovými výdaji (např. na platy) a výdaji, které by odpovídaly 2 % HDP.

Co se týče podfinancování Armády ČR, bývalý armádní generál Petr Pavel uvedl například již v roce 2013, že „(…) celé části života armády jsou podfinancovány a to nejenom například údržba nemovité infrastruktury, kdy dlouhodobě se do údržby budov neinvestují žádné peníze, ale byly podfinancovány i věci související s nákupem zásob (…)“. Se stejným závěrem tehdy přišlo NATO, které v hodnotící zprávě zkritizovalo nedostatečné financování české armády.

Přesnou hodnotu podinvestovanosti se nám však nepodařilo dohledat, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Vlasta Parkanová byla ministryní obrany ve druhé vládě premiéra Mirka Topolánka. Úřad zastávala mezi lety 2007 a 2009. 

Kauza s nákupem armádních letadel CASA odstartovala 13. června 2012, kdy policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání ministryně obrany Parkanové k trestnímu stíhání. Sněmovna této žádosti 11. července vyhověla. Pro vydání hlasovalo celkem 117 poslanců, včetně tehdejšího premiéra Petra Nečase. Po svém vydání se Parkanová rozhodla rezignovat na post místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. 

Vlasta Parkanová byla obviněna ze dvou trestných činů. Podle policie se měla dopustit zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Toho se měla dopustit tak, že před nákupem letounů nenechala zpracovat znalecký posudek na ověření ceny zakázky. Policie údajnou škodu původně vyčíslila na 658 milionů Kč.

V březnu 2015 policie navrhla obžalovat Vlastu Parkanovou a jejího bývalého podřízeného Jiřího Staňka z výše zmíněných trestných činů. Zároveň změnila odhadovanou výši škody na 818,8 milionu Kč. V září roku 2016 obvodní soud pro Prahu 6 vrátil obžalobu k došetření. Soudní jednání nakonec začalo v květnu 2017, následně bylo nicméně odročeno na srpen téhož roku. Líčení se protáhlo až do roku 2020, kdy soud exministryni Parkanovou i Jiřího Staňka nepravomocně zprostil obžaloby. Státní zástupce Kořán ovšem podal odvolání a požadoval pro Parkanovou dvouletý podmíněný trest a pokutu 2 miliony Kč. Pro Jiřího Staňka požadoval trest odnětí svobody na 5 let a pokutu 5 milionů Kč. Zároveň požadoval pro oba obžalované pětiletý zákaz činnosti.

Trestní stíhání pro Vlastu Parkanovou a Jiřího Staňka pravomocně skončilo v říjnu 2021. Městský soud v Praze potvrdil osvobozující rozsudek a státní zástupce nepodal odvolání. Soudkyně Petra Benešová se v rozsudku vyjádřila takto: „V žádném směru nebylo zjištěno, že by České republice v souvislosti s obchodem s letadly a s nákupem transportního letounu CASA vznikla nějaká škoda.“ 

Kauza definitivně skončila v lednu 2022, když se nejvyšší státní zástupce Igor Stříž rozhodl nepodat dovolání k Nejvyššímu soudu. Zároveň Parkanová uvedla, že se bude domáhat finančního odškodnění a omluvy. Na definitivní osvobození Vlasty Parkanové zareagoval současný ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který přislíbil omluvu a vyjednání finanční kompenzace za neoprávněné trestní stíhání. Na konec kauzy reagovala také ministryně obrany Černochová, která Vlastě Parkanové zaslala omluvu za dlouhé roky trvající trestní stíhání.

Ministryně obrany nicméně správně poukazuje na nestandardně dlouhou dobu trvání celé kauzy. Vlasta Parkanová čelila obvinění nejméně od 13. června 2012 až do 13. ledna 2022 – 9 let a 7 měsíců. Janou Černochovou uvedená doba 11 let je o rok a 5 měsíců delší, její výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Několik vládních poslanců si v rámci svých vystoupení na 6. schůzi Sněmovny, na které se jednalo především o vyslovení důvěry vládě Petra Fialy, neodpustilo kritiku opozičních poslanců z řad hnutí ANO.  

Například poslanec Marek Benda (ODS) při své řeči zmínil: „Dlouhou dobu jsem myslel, že to bude normální, ale když jsem slyšel poslance Kolovratníka (poslance za ANO, pozn. Demagog.cz), kterého jinak pokládám za poměrně racionální bytost, jak říká šestou větu: A na závěr..., tak jsem pochopil, že to dnes racionální nebude (…).“ Pro úplnost uveďme, že v tomto případě Marek Benda Martinu Kolovratníkovi trochu křivdil, protože ten ve svém předcházejícím, přibližně 25minutovém vystoupení použil podobnou formulaci pouze zhruba čtyřikrát.

Patrik Nacher nicméně ve svém výroku pravděpodobně reaguje na slova poslance Pavla Žáčka (ODS), který ve svém příspěvku pronesl: „Je to radost slyšet kolegy z ANO, že jsou schopni mluvit souvisle, že neslyšíme jenom ten ječák premiéra Babiše.“ Proti Žáčkově vyjádření se ihned ohradili následující řečníci Robert Králíček či Alena Schillerová z hnutí ANO, kteří ho žádali, aby je neurážel.

Později při projednávání také ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) poprosil poslance z hnutí ANO, aby své projevy „nečetli z papírů“. Kritizoval také to, že některá vystoupení opozičních poslanců podle něj nesouvisela se situací řešenou na aktuálním jednání. „A když už si to píšete sami nebo možná u některých je to někým jiným napsáno, tak poprosím, ať jsou tam potom relevantní pravdivé informace,“ dodal Jurečka.  

K psaným projevům se následně vyjádřil také ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS): „Očekával jsem debatu. Někdy jsem se i dočkal, ale spíš to byl večer, nebo dopoledne, odpoledne a večer přátel čtení napsaných textů. Proč ne, mnohým to čtení šlo docela dobře a chci ocenit ty, kteří mluvili spatra, nejenom z poznámek, protože takhle je to debata.“

Během téměř 24 hodin dlouhé schůze, na jejímž závěru získal Fialův kabinet důvěru, tedy skutečně zazněly invektivy podobné těm, které zmiňuje Patrik Nacher. Jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Lidovecký předseda Marian Jurečka v Otázkách Václava Moravce (video, čas 32:54) 5. prosince 2021 uvedl, že pokud prezident Zeman nejmenuje navrženou vládu jako celek, dojde k porušení Ústavy a bude nutné podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu: „Já věřím, že pan prezident tak, jak se se všemi setkává, tak si ty věci, pokud má k někomu nějaké výhrady, vydiskutuje, vyříká, a nakonec tomu návrhu pana premiéra (Fialy, pozn. Demagog.cz) vyhoví. Pokud by se tak nestalo, tak by to bylo opravdu porušení Ústavy a v ten okamžik jednoznačně musí následovat, byť je nám to nepříjemné, já jsem si neuměl představit, že ta situace tady v České republice někdy bude nastávat, ale pak nebude jiného zbytí než odeslat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu.“

Doplňme, že čl. 68 odst. 2 Ústavy, říká: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Ústavní formulace zdánlivě prezidentu nedává možnost návrhu premiéra na jmenování člena vlády nevyhovět, praxe však přinesla vícero případů, kdy prezident odmítal jmenovat určitého kandidáta na ministra.

Jedním z možných řešení takového sporu je pak tzv. kompetenční žaloba, se kterou se může premiér obrátit na Ústavní soud. O oprávněnosti podání kompetenční žaloby ale panují i pochybnosti. V případě jmenování vlády se totiž nejedná o klasický kompetenční spor. Prezidentova kompetence jmenovat ministra je totiž jasná. Kontroverzní je podle právníků pouze lhůta, ve které tak musí učinit, což běžně není podstatou kompetenčního sporu.

Petr Fiala v důsledku odmítavého postoje Miloše Zemana ke kandidátu na ministra zahraničí Janu Lipavskému naznačil, že kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu skutečně podá. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský pro Deník N již dříve odhadl, že kompetenční žalobu by soud řešil dva až pět měsíců.

Při samotných událostech listopadu 1989 v Československu se o vojenském zásahu, i přes odmítání ze strany Sovětského svazu, uvažovalo. „Někteří vládní úředníci a pracovníci aparátu KSČ ovšem upozorňovali, že vojenským zásahem by se nic nevyřešilo. Československo by bylo rázem izolováno nejen od Západu, ale i od Východu.“ Tendence zakročit však byly skutečně přítomny, mobilizovaly se například Lidové milice, usilovaly o to také některé postavy československé armády. Jak uvádí bývalý poradce Václava Havla Petr Oslzlý, bylo velmi nepravděpodobné, že by k tomuto docházelo s oficiálním souhlasem Moskvy a Gorbačova.

Z Moskvy již před 17. listopadem přicházela varování, aby českoslovenští představitelé nedopustili ozbrojený zásah proti opozici. Poradce Gorbačova Valerij Musatov 25. listopadu 1989 přijel do Prahy a zopakoval přání Kremlu: „Sílu nepoužívat nikdy, nikde a v žádné podobě!“ Dlouhotrvající zdrženlivost sovětského vedení potvrzuje také historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Tomáš Vilímek: „Gorbačov už dlouhou dobu, dejme tomu rok a půl zpětně, dával najevo, že nějaký zásah ze sovětské strany je naprosto vyloučený.“

O tom, že podle tehdejších informací neměly sovětské síly v úmyslu nijak proti změnám v Československu zasáhnout, mluvil v rámci parlamentního vyšetřování událostí 17. listopadu (Pavel Žáček – Vypovídat pravdu a nic nezamlčet, 2013) také mluvčí Charty 77 Václav Benda (str. 218) nebo Michael Kocáb, bývalý předseda iniciativy Most (str. 351).

Nové myšlení

Michail Sergejevič Gorbačov stál v čele Sovětského svazu od roku 1985 až do jeho rozpadu v roce 1991. Jeho příchod je spojován se změnami ve fungování Sovětského svazu, které nakonec jeho pád způsobily. Jedná se především o pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství. V tomto kontextu je však podstatnější Gorbačovův přístup k ostatním zemím východního bloku. Ten bývá někdy nazýván jako politika nevměšování se do věcí východoevropských zemí, nebo „nové myšlení“ (.pdf, str. 92).

Tento Gorbačovův přístup znamenal odklon od tehdy platné Brežněvovy doktríny, která udávala přesně opačný postup, tedy jasnou nadřazenost Sovětského svazu nad satelitními státy. Tato doktrína vzešla z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslední generální tajemník KSSS Brežněvovu doktrínu zrušil v roce 1988. Mezi důvody pro tento krok se řadí hlavně ekonomická situace Sovětského svazu. Ten byl finančně vyčerpán například táhlým konfliktem v Afganistánu, který právě Leonid Brežněv v roce 1979 započal. Web ČT 24 cituje profesory amerických univerzit následovně: „Opakovaná sovětská selhání v afghánské válce změnila to, jak sovětské vedení začalo vnímat efektivitu, se kterou umí vyvinout sílu na udržení nesovětských národností ve svazu. Oslabilo to morálku armády a její samotnou legitimitu, narušilo to vnitřní soudržnosti země a urychlilo to proces glasnosti.“

Systém glasnosti a perestrojky do jisté míry připomínal tzv. socialismus s lidskou tváří, tedy reformní snahy z období Pražského jara 1968. To se nelíbilo komunistickým funkcionářům většinou vyššího věku, kteří znali pouze tvrdý stalinský přístup. Podobný postoj zaujímali také představitelé režimů v Československu, NDR nebo Bulharsku, tedy tam, kde byly režimy nejpřísnější.

Klíčovým faktorem Gorbačovových postojů bylo odmítání intervencí ve státech východního bloku, tedy co nejmenší zasahování do jejich vnitřní politiky. Také z důvodu, že na to Sovětský svaz neměl finance. Historik a ředitel Centra ruských a euroasijských studií na Oxfordu Alex Pravda píše (.pdf, str. 91): „Za Gorbačovovým neoblomným odmítáním zvážit možnost užití nátlakových prostředků k vyřešení problémů ve východní Evropě v roce 1989 stál zásadní odpor vůči nasazení síly. Gorbačov měl s užitím síly morální problém – vyjma situací, kdy by užití síly zcela jistě vedlo k odvrácení krveprolití.“ V tomto přístupu se promítaly také zkušenosti z předchozích intervencí v Evropě i mimo ni. Pravda také zmiňuje (.pdf, str. 92), že dalším faktorem byl nový závazek respektování práv východoevropských států, například rozhodování o spojeneckých vztazích.

Předseda SPD Okamura ve svém tweetu zmiňuje hned několik faktických informací spojených se vznikající vládní koalicí. 

Zmínka o třech nových ministerstvech se objevuje také v médiích. Pravděpodobná budoucí vláda bude mít nově Ministerstvo pro vědu, výzkum a inovace, Ministerstvo pro legislativu a Ministerstvo pro evropské záležitosti. Tato ministerstva jsou označována za „nová“, byť se v nějaké podobě objevila už v minulých vládách. Místopředsedu vlády pro vědu, výzkum a inovace měla již vláda Bohuslava Sobotky (2014–2017), byl jím Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL). V Sobotkově vládě figuroval také ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, kterým byl Jiří Dienstbier a později také Jan Chvojka (oba ČSSD).

Post zaměřující se na evropské záležitosti pak měly vlády v období českého předsednictví Evropské unii. Přesněji to byla druhá vláda Mirka Topolánka (2007–2009) a následující tzv. úřednická vláda Jana Fischera (2009–2010). V Topolánkově vládě zastával post místopředsedy vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, ve Fischerově kabinetu byl pak ministrem Štefan Füle a po něm Juraj Chmiel.

Tomio Okamura hovoří také o navýšení počtu místopředsedů Poslanecké sněmovny. Bývalá Sněmovna měla místopředsedů pět, Vojtěcha Filipa (KSČM), Tomia Okamuru (SPD), Vojtěcha Pikala (Piráti), Tomáše Hanzela (ČSSD) a Petra Fialu (ODS). Nová Sněmovna by měla mít skutečně místopředsedů šest, a to dva za ANO a po jednom z ODS, KDU-ČSL, STAN a Pirátů. Předsedkyní by se měla stát Markéta Pekarová Adamová (TOP 09). 

Poslední část Okamurova tweetu se týká senátního hlasování o zmrazení platů politiků do roku 2026. To proběhlo 27. října na 17. schůzi horní komory poté, co 5. října Poslanecká sněmovna jednomyslně schválila, že se platy vrcholných politiků dalších pět let nebudou zvyšovat. Pro návrh hlasovali poslanci ze všech poslaneckých klubů.

V Senátním hlasování byl tento vládní návrh zamítnut 57 hlasy ze 68 přítomných senátorů. Proti návrhu, tedy pro zmrazení platů, bylo 5 senátorů: Lukáš Wagenknecht a Adéla Šípová (za Piráty), Renáta Chmelová (bez politické příslušnosti), Šárka Jelínková (KDU-ČSL) nebo Jaroslav Doubrava (Severočeši.cz). Pro zmrazení platů nehlasovali ani senátoři za ANO a ČSSD, tedy senátoři za strany, které návrh předkládaly. Proti zmrazení se vyslovili téměř všichni senátoři náležící ke zmíněným politickým stranám či hnutím. Jedinou výjimkou byla senátorka Šárka Jelínková za KDU-ČSL.

Tomio Okamura tedy správně popisuje postoj Senátu ke zmrazení růstu platů politiků i navýšení počtu členů vlády a místopředsedů Poslanecké sněmovny. Dopouští se pouze nepřesnosti v označení nových vládních postů. Nejedná se o úplně nové pozice, už v minulosti měly vlády ministry pro evropské záležitosti nebo legislativu. V kontextu nynější vlády Andreje Babiše ale skutečně jde o nové ministry.

Podle ČSÚ se na zvyšování inflace podílely téměř všechny oddíly spotřebního koše. Vedoucí oddělení statistiky spotřebitelských cen ČSÚ Pavla Šedivá uvedla, že největší vliv na meziroční cenový růst mají ceny v dopravě, tedy ceny automobilů a ceny pohonných hmot. Dalšími výrazně dražšími položkami spotřebního koše jsou některé potraviny, alkohol a bydlení.

Podle viceprezidenta Hospodářské komory Tomáše Prouzy inflaci nahoru nejvíce táhnou ceny energií, energie jen za poslední rok vzrostly o 274 %.

Eurostat, tedy Statistický úřad Evropské unie, každý měsíc vydává studii ohledně komodit, které zaznamenaly největší růst cen. Na prvním místě jsou ceny energií, a až daleko za nimi jsou potraviny a další výrobky.

Podle posledního dohledatelného odhadu mělo hlavní město Praha na účtu kolem 80 miliard. Uvedl to v dubnu 2021 náměstek primátora pro finance Pavel Vyhnálek, který tím vysvětloval, proč Praha určité množství peněz neinvestuje. Reagoval zároveň na kritiku ministryně financí Aleny Schillerové. Do neinvestovaných peněz patří například 20 miliard, které patří pražským městským částem nebo 10 miliard, jež jsou určeny na splácení dluhopisů.

Dále můžeme předpokládat, že Praha má na účtu kolem 50 miliard, které šetří na budoucí investice, například na projekt stavby metra D. To bude stát kolem 100 miliard a město si na něj může půjčit pouze polovinu této částky, proto pro realizaci projektu musí druhou polovinu našetřit. Další peníze jsou pak určeny k případnému vykrytí neočekávaného propadu v příjmech, navýšení investic apod. K podobnému číslu pak došel i server Neovlivní.cz.

V prosinci minulého roku schválilo pražské zastupitelstvo rozpočet, který počítá s příjmy a výdaji téměř 88 miliard. Příjmy budou pocházet především z daní a ve výdajích se počítalo například s již zmíněnou investicí do stavby metra D.

Na závěr dodejme, že Andrej Babiš slučuje dohromady jak peníze na účtu pražského magistrátu, tak peníze jednotlivých městských částí, což jsou samostatné subjekty, které hospodaří autonomně. Pro hodnocení výroku jsou však důležitá slova, jež pronesl (video, čas 52:07) před samotným výrokem: „Samospráva nestaví byty. Praha má na účtě 90 miliard a nestaví.“ Stavět byty přitom mohou ze svého rozpočtu i jednotlivé městské části, a v tomto kontextu je tedy do určité míry relevantní sečíst peníze na účtech magistrátu a jednotlivých samospráv. Protože námi dohledaná hodnota 80 mld. není zcela aktuální odhad a zároveň se tolik neodchyluje od premiérem tvrzených 90 miliard, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Hlavní hygienička Pavla Svrčinová 18. srpna 2021 v ČT24 uvedla (video, čas 4:28), že v České republice je „zhruba 400 až 450 tisíc osob v té seniorní kategorii, kteří nejsou očkováni, neprodělali onemocnění“ covid-19. Pro věkovou skupinu 60+ nemělo k 17. srpnu ani jednu dávku očkování 537 431 osob. Celkový počet osob zahrnutých do této věkové skupiny k 1. lednu 2021 činil 2 783 787.

Pro kontext uveďme, že v tiskových zprávách Ministerstva zdravotnictví jsou zveřejňována data o očkování vždy za předchozí den k 20:00 (tedy nikoli za celý den). Z uvedených dat vyplývá, že k 23. září 20:00 dostalo alespoň jednu dávku vakcíny 2 277 751 lidí starších 60 let. Pokud vezmeme v potaz celkový počet osob v této věkové skupině (tedy 2 783 787), zjistíme, že ani jednu dávku k 23. září nemělo 506 036 lidí z této věkové kategorie.

Podobný výrok Ivana Bartoše jsme již ověřovali v rámci debaty Hlas lidu z vysílání CNN Prima News 1. září 2021. Tento výrok byl hodnocen jako pravdivý, jelikož se tehdejší čísla vešla do standardní 10% tolerance. Klíčovou pro současné nepravdivé hodnocení je záměna počtu osob ze 400 000 na 300 000 a změna zmiňované věkové skupiny z 65+ na 60+, v tomto případě je pak 10% odchylka výrazně překročena.