Rozpočet Ministerstva obrany České republiky byl původně na rok 2021 schválen ve výši 75,4 mld. Kč (.pdf, str. 6). Dne 27. ledna (.pdf, str. 1) 2021 a 29. března (.pdf, str. 1) 2021 nicméně došlo na základě usnesení vlády k posílení obranného rozpočtu celkem o 10 mld. Kč. Po tomto navýšení tvořil celkový rozpočet na obranu ČR 85,4 mld. Kč (.pdf, str. 6) a podíl výdajů Ministerstva obrany tak odpovídal 1,4 % HDP.

Ukrajinský parlament v roce 2018 přijal zákon o národní bezpečnosti Ukrajiny, kterým se stát zavazuje, že výdaje v sektoru bezpečnosti a obrany státu budou představovat nejméně 5 % HDP. Nejméně 3 % HDP přitom mají směřovat přímo na „financování obranných sil“ (čl. 35 odst. 1). Ne vždy se ale Ukrajině dařilo tento závazek dodržet. Tak v roce 2021 byla například realita diametrálně odlišná od schváleného zákona. Schválený rozpočet Ministerstva obrany Ukrajiny v tomto roce činil 117,6 mld. hřiven, tedy 92 mld. Kč, což je méně než 2,5 % HDP (.pdf, str. 1) země. Doplňme, že prostředky z ukrajinského obranného rozpočtu nejdou pouze na obranu, ale také na reformní (.pdf, str. 1) programy s ní spojené.

Na závěr tedy uveďme, že rozpočet českého Ministerstva obrany byl v poměru k HDP přibližně o třetinu nižší než obranný rozpočet Ukrajiny. V absolutních číslech však byly český i ukrajinský rozpočet sektoru obrany srovnatelné, rozdíl činil necelých 7 miliard korun (odchylka je v tomto případě menší než 8 %). Z tohoto důvodu výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako pravdivý.

Již na podzim loňského roku média informovala o tom, že Ruská federace shromažďuje své vojenské jednotky v blízkosti hranic s Ukrajinou. Ruské vojenské manévry zde pokračovaly i v lednu 2022. Dle tehdejších odhadů se u ukrajinských hranic nacházelo více než 100 tisíc ruských vojáků. Někteří experti označili v té době možnost útoku Ruska na Ukrajinu za vysoce pravděpodobnou. Podobně před ruskou invazí varoval i americký prezident Joe Biden. Například 18. února prohlásil, že je podle něj Rusko vojensky připraveno na Ukrajinu zaútočit a k útoku pravděpodobně dojde v řádu dnů. 

Ruská vojenská invaze na Ukrajinu následně započala 24. února 2022 v časných ranních hodinách. Pokud se podíváme zpět do několika posledních dnů před invazí, zástupci Ukrajiny například 18. února oficiálně odmítli, že by ukrajinská armáda plánovala provést ofenzivu v separatistických oblastech na východě země. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj také ještě 20. února v telefonátu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem uvedl, že je připravený s Moskvou jednat. Především tehdy zmiňoval, že Ukrajina nebude reagovat na ruské provokace na východě země, přestože zde v separatistických „republikách“ došlo 19. února k vyhlášení všeobecné mobilizace. 

Připomeňme, že Vladimir Putin 21. února 2022 uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky. Den na to oznámil, že se tato nezávislost má vztahovat na celé území Doněcké a Luhanské správní oblasti, které však bylo z velké části pod kontrolou ukrajinských sil. Zároveň tehdy ruský prezident rozhodl o vyslání armády na východ Ukrajiny. 

V reakci na to následně 23. února vyhlásil prezident Zelenskyj na území Ukrajiny výjimečný stav, všeobecnou mobilizaci ale v té době opět vyloučil. Do armády byli povoláni pouze rezervisté, což Zelenskyj okomentoval slovy: „Musíme zlepšit připravenost naší armády na všechny možné situace.“

Je tedy pravda, že Ukrajina v předvečer ruského útoku své ozbrojené síly nemobilizovala. K vyhlášení mobilizace ze strany Ukrajiny došlo až 24. února v reakci na její napadení ruskými vojsky.

Předně uveďme výrok do kontextu. Alexandr Vondra zde odpovídal na otázku moderátorky, která mluvila (audio, 7:40) o tom, že Viktor Orbán na začátku dubna vyhrál v maďarských parlamentních volbách a voličům jeho strany Fidesz tak například „nevadilo“, že dříve jednal s Vladimirem Putinem. Alexandr Vondra poté ve své odpovědi poukazoval na skutečnost, že Moskvu navštívili i lídři Francie, Německa a Rakouska.

Maďarský premiér Viktor Orbán, francouzský prezident Emmanuel Macron i německý kancléř Olaf Scholz skutečně Moskvu navštívili, a to v první polovině února 2022. Tedy v době před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, kdy Rusko u ukrajinských hranic soustřeďovalo vojenské síly a média i světoví státníci otevřeně varovali před možnou ruskou agresí. Rakouský kancléř Karl Nehammer poté navštívil prezidenta Putina v den Vondrova výroku, 11. dubna 2022. 

Viktor Orbán konkrétně návštěvu Moskvy podnikl 1. února 2022, důležitou součástí schůzky přitom bylo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska. Udržení nižších cen energií mělo pro maďarského lídra podstatný význam v kontextu předvolebního období. Mezi další témata jednání patřila například spolupráce Ruska a Maďarska v oblasti ekonomiky nebo při výstavbě maďarské jaderné elektrárny Paks II. Dále maďarský premiér a ruský prezident probírali také otázku Ukrajiny a vztahy Ruska se západními zeměmi. V této souvislosti Orbán označil návštěvu za „mírovou misi“ a zároveň uvedl, že si žádný lídr v Evropské unii nepřeje válku nebo konflikt. Zdůraznil také nutnost dalších jednání, „aby se zabránilo návratu ke studené válce“.

Emmanuel Macron poté jel 10. února 2022 do Moskvy za účelem zmírnění tenzí mezi Ruskem a západními státy vzhledem k eskalujícímu napětí na Ukrajině.

Olaf Scholz přijel do Moskvy 15. února 2022 s podobným cílem jako Emmanuel Macron, tedy zabránit válce. Rusko tehdy varoval, že je Německo připraveno v případě ruské agrese na Ukrajině zavést tvrdé sankce.

Rakouský kancléř Karl Nehammer o svém plánu navštívit Moskvu informoval 10. dubna. S Vladimirem Putinem se poté setkal 11. dubna 2022, tedy v den Vondrova výroku. Při jednání vyjádřil solidaritu s Ukrajinou a výrazně odsoudil ruské válečné zločiny. Zároveň Putina varoval před dalším zesílením západních sankcí. Po schůzce Nehammer rozhovor s ruským prezidentem označil za „velmi přímý, otevřený a tvrdý“. Dodal také, že to „nebyla žádná přátelská návštěva“. Pro úplnost dodejme, že Putin údajně Nehammerovi při jednání řekl, že Rakousko může počítat s dodávkami ruského plynu a i nadále za ně platit v eurech. Zda s tématem dodávek plynu přišel jako první Karl Nehammer, ale není jasné.

Na závěr tedy shrňme, že mezi hlavní body Orbánovy návštěvy Moskvy patřilo jednání o zvýšení dodávek ruského plynu do Maďarska a jednání o ekonomické spolupráci či o výstavbě jaderné elektrárny. Ostatní evropští lídři však s Putinem jednali, alespoň dle jimi zveřejněných informací, primárně o deeskalaci napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Výrok Alexandra Vondry z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící.

Jako masakr v Buče je označováno vraždění ukrajinských civilistů ve zmíněném městě ruskými vojáky. Jedny z prvních snímků následků tohoto masakru se objevily 1. dubna 2022 na oficiálních komunikačních kanálech Ukrajinské vlády. Kromě oficiálních ukrajinských zdrojů o zabíjení civilistů ruskými vojáky přinesly svědectví přímo z Buče také mezinárodní organizace Human Rights Watch, agentura AP či americká CNN. Podle ukrajinských úřadů v Buče zemřelo více než 300 lidí.

Maďarský staronový premiér Viktor Orbán zprvu sice odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu, avšak nekritizoval konkrétně ruského prezidenta Vladimira Putina. Na rozdíl od ostatních států EU také maďarská vláda odmítla poskytnout Kyjevu vojenskou pomoc či povolit transport zbraní přes maďarské území.

Po kritice od polského vicepremiéra Jaroslawa Kaczyńského se však Orbán odhodlal k veřejnému odsouzení masakru v Buče. Novináře serveru Hungary Today o tomto stanovisku maďarského premiéra informoval šéf jeho tiskového úřadu Bertalan Havasi. Orbán údajně uvedl, že „tuto válku začalo Rusko napadením Ukrajiny“, což označil za agresi. Dodal, že Maďarsko v tomto sdílí postoj EU. Vyzval také k nezávislému vyšetřování zločinů na Ukrajině a uvedl, že civilisté musí být chránění a násilí vůči nim musí být jasně odsouzeno.

Navzdory opatrnému vyjadřování Viktora Orbána ohledně ruské invaze na Ukrajinu je tedy možné označit výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Viktor Orbán skutečně masakr v Buče odsoudil.

Maďarský premiér Orbán dne 15. března řekl ve svém projevu k příležitosti výročí Maďarské revoluce 1848–49, že by země měla za každou cenu zůstat vůči konfliktu Ruska a Ukrajiny nestranná. Viktor Orbán se vyslovil, že Maďarsko nepošle do konfliktu žádné své vojáky, ani zbraně a vojenské prostředky.

Jako hlavní důvod uvedl obavu, že by se Maďarsko mohlo v budoucnu samo stát vojenským terčem, a proto se tímto rozhodnutím chce distancovat od války, zachovat mír a soustředit se na blahobyt vlastních občanů. Za opačné, podle jeho slov „proválečné“, postoje kritizoval opoziční levicové strany. 

Co se týče logistické pomoci (tj. umožnění dovozu pomocného vojenského materiálu na Ukrajinu přes území státu), mluvčí maďarské vlády Zoltán Kovács na svém Twitterovém účtu uvedl, že takovou pomoc maďarská vláda odmítá a ani v budoucnu ji nepovolí.

Tlumočil tak slova maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjártóa, který se takto vyslovil 28. února během jednání se svým protějškem, kosovskou ministryní zahraničí Donikou Gërvalla-Schwarzovou. Zdůvodnil to obavou, že by se takové dodávky mohly stát terčem nepřátelských vojenských akcí. 

Záměr nedovážet na Ukrajinu zbraně a nepovolit ani jejich přepravu přes území Maďarska pak 1. března také odsouhlasil maďarský kabinet. Podle premiéra Viktora Orbána se tak stalo především kvůli ochraně maďarské menšiny žijící na Ukrajině. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. 

Petr Fiala se již 24. února, tedy první den invaze na Ukrajinu, před odletem na mimořádné zasedání Evropské rady v Bruselu vyjádřil takto: „Budu v souladu s pozicí vlády České republiky prosazovat co nejtvrdší sankce vůči Rusku a jednotný postup Evropské unie“. Druhý den po summitu Evropské rady prohlásil: „Jsem za maximální možnou míru sankcí.“ Tisková zpráva Ministerstva financí z 25. února zase uvádí, že „v rámci evropské sedmadvacítky je česká vláda odhodlána plně podpořit další zpřísnění a rozšíření sankcí“.

Druhý den invaze vláda rozhodla o „zastavení udělování víz a dlouhodobých a trvalých pobytů státním příslušníkům Ruské federace s výjimkou humanitárních důvodů“. O podobném kroku chtěla vláda přesvědčit i ostatní evropské státy. Mimo jiné se česká vláda rozhodla urychlit vystoupení ze dvou postsovětských bank a vyzvala k tomu i další země.

25. února Česká republika oznámila, že od 27. února uzavře vzdušný prostor pro ruská letadla. K oznámení stejného kroku na celoevropské úrovni došlo až o dva dny později.

Den po invazi také internetové sdružení CZ.NIC rozhodlo o zablokování osmi tzv. dezinformačních webů, které jsou označovány za proruské. Stalo se tak na základě doporučení vlády a po jednáních s bezpečnostními složkami státu. Evropská komise pak o dva dny později oznámila, že zablokuje stanici RT (dříve známa jako Russia Today) a internetové médium Sputnik, která jsou vlastněna ruským státem.

Na začátku března Česká republika požadovala tvrdší sankce v oblasti vyloučení bank ze sytému SWIFT. Do té doby totiž z tohoto platebního systému bylo na základě rozhodnutí EU vyloučeno jen 7 ruských bank. Dne 10. března se Petr Fiala vyjádřil pro iDnes.cz, že už teď musíme přemýšlet, kam by ještě sankce šly posunout, aby zabránily další ruské agresi. Premiér Fiala navrhoval například odpojení dalších bank od mezinárodního systému SWIFT nebo blokádu ruských lodí.

Česká vláda tedy nejen ústy premiéra Fialy dávala již v prvních dnech ruské invaze na Ukrajině najevo, že chce protiruské sankce nastavit až na maximální možnou míru. Některé sankční kroky vláda učinila ještě před ostatními evropskými partnery a u jiných zase na další státy apelovala, aby svůj přístup zpřísnili. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Ivana Bartoše jako pravdivý.

Předseda Pirátů Ivan Bartoš v rozhovoru pro Info.cz poukazuje na to, že před ruskou invazí na Ukrajinu považovala Evropská unie zemní plyn za tzv. přechodný zdroj energie, avšak zároveň je do značné míry závislá na zemním plynu z Ruska. Uveďme, že 40 % dodávek plynu do Evropské unie pochází právě z této země. Ačkoliv zemní plyn není bezemisní, jeho spalování vypouští do vzduchu jen zhruba poloviční množství emisí, než je tomu např. u hnědého uhlí. Doplňme však, že při těžbě a přepravě zemního plynu do ovzduší uniká metan, tedy plyn se silným skleníkovým efektem (.pdf, str. 2), což podle odborníků ekologickou výhodnost zemního plynu snižuje.

Pro kontext zmiňme, že na základě Zelené dohody pro Evropu, tzv. Green Dealu, se mají do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů v EU minimálně o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak Evropská unie měla dojít k úplné uhlíkové neutralitě.

Aby se jasně určilo, které ekonomické činnosti jsou ekologicky udržitelné a které nikoliv, existuje v rámci EU systém jejich rozřazení, tedy tzv. taxonomie. V jejím rámci Evropská komise na začátku letošního února dočasně zařadila plyn a jádro mezi čisté zdroje energie. Nové plynové elektrárny či teplárny však budou muset být schopné do konce roku 2035 přejít od zemního plynu k jiným palivům (.pdf, str. 16), jinak „zelený status“ ztratí. Dodejme, že rámcově vstoupila taxonomie EU v platnost v červenci 2020 s tím, že úkolem Evropské komise bylo ji následně konkretizovat.

Po začátku invaze ruské armády na Ukrajinu se začaly objevovat hlasy, zda není třeba přehodnotit současnou energetickou politiku Unie, a snížit tak dosavadní závislost na dodávkách plynu z Ruska. 8. března proto Evropská komise představila plán, jehož cílem je snížit závislost na ruském plynu již v tomto roce o dvě třetiny. Počítá se s dodávkami plynu z jiných států, např. Alžírska či USA, rychlejším přechodem na solární a větrné zdroje, snížením termostatů o jeden stupeň či výměnou plynových kotlů za tepelná čerpadla. Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans také připustil, že některé státy budou muset využívat uhlí déle, než se původně plánovalo.

Bartoš tedy správně podotýká, že zemní plyn byl považován za přechodný zdroj energie. Vzhledem k tomu, že k další úpravě evropské taxonomie od té doby nedošlo tedy za dočasně čistý zdroj energie považován stále je. Poněkud zavádějící nicméně je, že Bartoš poukázal pouze na „země západní Evropy“. Taxonomie totiž nijak nerozlišuje mezi členskými státy a týká všech států Evropské unie, tedy i těch východních. Například ČTK pak v souvislosti se zařazením zemního plynu a jaderné energie mezi čisté zdroje napsala, že „komise v takzvané taxonomii vyšla vstříc zemím jako Francie, Polsko či Česko“.

Zmiňme, Francie má poměrně ambiciózní plány, co se týče jaderné energetiky. Ačkoli francouzský prezident Emmanuel Macron na začátku svého funkčního období prosazoval snížení podílu využití jaderné energie (ze 75 % na 50 % v roce 2035), později hovořil o nutnosti „obrození francouzského jaderného průmyslu“. Dále oznámil, že dojde k výstavbě šesti nových reaktorů. Na konci roku 2021 tak například představil investiční strategii Francie 2030, v jejímž rámci země chce podpořit rozvoj malých modulárních jaderných reaktorů. Macron tehdy uvedl: „Jaderná energetika, vodík a obnovitelné zdroje pro nás budou klíčové k výrobě elektřiny z různých zdrojů a ke snížení naší uhlíkové stopy,“.

Některé starší francouzské jaderné elektrárny v minulosti bojovaly s technickými problémy, především s korozí, kvůli čemuž docházelo a stále dochází k jejich odstávkám. Někteří odborníci proto upozorňují na to, že z krátkodobého hlediska bude Francie muset využít právě zemní plyn k pokrytí případných výpadků energie z jaderných zdrojů. Doplňme, že roli zemního plynu, jakožto přechodného kroku při transformaci energetiky zmiňoval již v roce 2019 francouzský vládní web.

Za typický příklad západní země, která před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu plánovala při přechodu na obnovitelné zdroje energie využívat ve velké míře zemní plyn pak můžeme označit Německo. To je navíc největším odběratelem ruského plynu v celé Evropské unii. Německý kancléř Olaf Scholz ještě na podzim minulého roku plánoval postavení nových plynových elektráren. Německo také počítalo s otevřením plynovodu Nord Stream 2, který měl zdvojnásobit vývoz ruského plynu po dně Baltského moře do Evropy, projekt nicméně vzbuzoval kritiku např. ze strany USA. Kvůli krokům Ruska vůči Ukrajině pak německá vláda oznámila, že Nord Streamu 2 neudělí povolení k provozu, a k otevření plynovodu tak nemůže dojít. 

Němečtí vládní představitelé po ruské invazi v souvislosti s využíváním zemního plynu také uvedli, že by mohlo dojít ke změně termínů odstavení uhelných či jaderných elektráren. Zároveň zdůraznili nutnost rychleji začít využívat např. solární či větrnou energii. Německo tedy přesto, že nejdříve považovalo zemní plyn za důležitý prvek přechodu na obnovitelné zdroje energie, svůj postoj později přehodnotilo.

Ministerstvo vnitra každý den zveřejňuje počty vydaných speciálních dlouhodobých víz a registrací u cizinecké policie. Pro vstup do země v současné chvíli není vstupní vízum nutností. Ukrajinci ovšem po vstupu do Česka musí získat tzv. dočasnou ochranu, a to do 90 dnů po příjezdu. O tu si mohou zažádat v krajských asistenčních centrech či na pracovištích Ministerstva vnitra. 

K 27. březnu, tedy o den dříve, než vyšel rozhovor s Ivanem Bartošem, vydalo Česko prchajícím Ukrajincům celkem 236 585 dočasných ochran. 

Každý cizinec vstupující do země se také musí musí do 30 dnů od příjezdu zaregistrovat u cizinecké policie. Pokud však člověk bydlí v některém z ubytovacích zařízení, tato povinnost přechází na provozovatele. Uveďme také, že většinou je v jednom asistenčním uprchlickém centru možno vyřídit všechny tyto náležitosti. Důležité je rovněž uvést, že pobyt nemusí nahlašovat děti mladší 15 let, kterých je údajně mezi uprchlíky přes 35 %.

K 27. březnu se u cizinecké policie zaregistrovalo 128 352 osob. Pokud bychom k těmto zaregistrovaným osobám starším 15 let připočetli skutečnost, že 35 % uprchlíků jsou děti, dostaneme se téměř k 200 tisícům lidí. Tento počet ale nemůžeme sečíst s počtem vydaných víz, jelikož tyto ukazatele mohou obsahovat některé lidi dvakrát. Z veřejných statistik Ministerstva vnitra se tak skutečný počet Ukrajinských uprchlíků, kteří přišli do Česka, nedozvíme.

Využít můžeme data mobilních operátorů. Podle slov ministra vnitra Víta Rakušana z 22. března bylo v Česku dle dat operátorů přes 270 tisíc lidí z Ukrajiny. Ten samý den řekl premiér Fiala, že reálný počet uprchlíků přesahuje 300 tisíc.

Nejvíce osob s uděleným dlouhodobým vízem, respektive dočasnou ochranou, se nachází v Praze. K 27. březnu bylo v hlavním městě 58 117 osob. Druhým nejvíc vytíženým krajem je Středočeský kraj s počtem 34 575 osob.

Předseda Pirátů Bartoš ale svým výrokem mohl myslet i počet uprchlíků na obyvatele v jednotlivých krajích. Data (.xlsx) Českého statistického úřadu o počtu obyvatel v krajích jsme proto vydělili počtem uprchlíků z obrázku výše. Výsledek nám ukazuje následující mapa.

Největší hustota uprchlíků je tedy v hlavním městě, kde na konci března na 100 obyvatel připadali více než 4 ukrajinští uprchlíci. Mezi další kraje s vysokým počtem uprchlíků patří Vysočina, Karlovarský, Jihomoravský či Liberecký kraj.

Strategický plán, podle kterého by vláda v současnosti postupovala ve věci příchodu a integrace ukrajinských uprchlíků, se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Podle ministra vnitra Víta Rakušana se nicméně na přípravě takového plánu pracuje. To prohlásil 20. března v rozhovoru (čas 16:55) pro CNN Prima NEWS: „Existuje strategická mezioborová skupina, která právě tyto strategie (týkající se mj. integrace uprchlíků do systému školství a zdravotnictví, pozn. Demagog.cz) připravuje“. Také 3. dubna Rakušan mluvil (video, čas 16:38) o tom, že strategický dokument zatím není hotový. Ještě na začátku dubna tak strategický plán zvládání migrace nebyl dokončený, což potvrzuje např. i tisková zpráva Ministerstva vnitra.

Kromě připravovaného strategického plánu má vláda k dispozici také čtyřstupňový Plán připravenosti na migrační vlnu. Ten Ministerstvo vnitra aktivovalo hned první den ruské invaze na Ukrajinu. Podle Víta Rakušana Ministerstvo vnitra aktivovalo ve stejný den i Typový plán pro migrační vlnu (.pdf, str. 15–16, 109), kterým Ministerstvo ale disponovalo již před (.pdf, str. 12) invazí.

V řádu několika dnů po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu tedy vláda ani Ministerstvo vnitra s žádným novým (strategickým) plánem nepřišly. Obrátili jsme se s dotazem na tiskovou mluvčí Pirátské strany, která uvedla, že Ivan Bartoš „použil nepřesný výraz strategie, odkazoval se ale na tyto informace zveřejněné ministerstvem vnitra ohledně čtyřstupňového plánu připravenosti na migrační vlnu.“

Jelikož vláda ani Ministerstvo vnitra po ruské invazi na ukrajinské území nevytvořily žádný nový strategický dokument týkající se příchodu uprchlíků z Ukrajiny a jejich integrace, hodnotíme výrok Ivana Bartoše jako nepravdivý.

Ruská invaze na Ukrajinu zapříčinila podle OSN největší uprchlickou krizi od druhé světové války. Od začátku války do data rozhovoru s Ivanem Bartošem, tedy do 27. března dle agentury OSN pro uprchlíky (UNHCR) uteklo z Ukrajiny na 3,8 milionu ukrajinských občanů, z toho do EU směřovalo 3,5 milionu z nich. Pro představu, toto číslo tvoří 9 % ukrajinské populace před invazí (43,9 milionu).

Ivan Bartoš tedy uvádí velmi nepřesný počet ukrajinských uprchlíků. V následující promluvě zmiňuje interval tří týdnů, nicméně i kdybychom si jeho výrok vykládali tak, že hovoří pouze o prvních třech týdnech války, nejde o přesný počet. V prvních třech týdnech konfliktu (od 24. února do 16. března) dle údajů UNHCR z Ukrajiny uprchlo 3,1 milionu lidí. Z toho přibližně 2,9 milionu lidí odešlo do států EU.

Bartoš následně porovnává tyto pohyby obyvatel s krizí po roce 2015, kdy do bojů v Syrské občanské válce na žádost prezidenta Bašára al-Asada poprvé zasáhlo i Rusko. Za celé období syrského konfliktu (který stále pokračuje) ze Sýrie dle UNHCR uprchlo na 5,7 milionu utečenců, většina z nich do sousedních zemí, především Turecka. 

Do Evropy, respektive Evropské unie nicméně kromě uprchlíků ze Sýrie v době tzv. migrační krize po roce 2015 přicházeli také lidé z jiných zemí: Afghánistánu, Iráku, Pákistánu, Afriky či ze západního Balkánu. Podívejme se proto na celkové počty příchozích migrantů a uprchlíků bez ohledu na zemi původu, kteří v roce 2015 a později přišli do Evropské unie. Následující graf zobrazuje celkové počty žadatelů o azyl dle dat Eurostatu. Jedná se tedy o všechny příchozí, kteří v zemích EU zažádali o azyl (bez ohledu na to, zda byla jejich žádost úspěšná či zda v EU zůstali). Tento ukazatel nám poskytne nejlepší možnou představu o tom, kolik lidí skutečně do Evropy přišlo.

Z grafu můžeme vidět, že nejvíce lidí do EU přišlo v roce 2015 – 1,3 milionu, přičemž největší část žádala o azyl v Německu. Obdobný počet přišel i v roce 2016, ještě v průběhu roku 2016 ale Evropská unie uzavřela dohodu s Tureckem o navracení nelegálních migrantů, kteří do EU přicházeli právě přes Turecko, čímž se v následujících letech počet příchozích výrazně snížil. Dohromady za tři roky, kdy do EU proudilo nejvíc migrantů, jich o azyl požádalo 3,2 milionu (k podobnému počtu se dostaneme i pokud bychom vybrali libovolných 36 po sobě jdoucích měsíců v letech 2014–2017). 

Abychom se vrátili k výroku Ivana Bartoše, přibližně o 4 milionech příchozích do Evropy bychom mohli mluvit za delší období 4 let, jak to například dělá OECD. Zda bylo v daném období „v pohybu“ směrem do Evropy i jiných oblastí celkem 8 milionů lidí, je těžké určit. Podle UNHCR bylo v roce 2015 na světě přes 20 milionů uprchlíků, nedá se ale říct, kolik z nich bylo „v pohybu“.

Ministr Bartoš tedy uvedl hned několik čísel, z nichž ale žádné není přesné. K datu rozhovoru uteklo z Ukrajiny 3,8 milionu lidí, tedy přibližně o polovinu víc, než předseda Pirátů uvádí. Počet příchozích po roce 2015 naopak nadhodnotil – za tři roky jich nepřišly 4 miliony, ale 3,2 milionu. Na druhou stranu Ivan Bartoš správně poukazuje na skutečnost, že nynější tempo, kterým přicházejí uprchlíci z Ukrajiny, je nesrovnatelně větší, než tomu bylo v průběhu tzv. migrační krize. Výše uvedené počty ukazují na to, že rozdíl těchto dvou „vln“ je ještě výraznější, než jak jej politik popisuje. Vzhledem k nesprávným počtům uprchlíků a migrantů, které Bartoš uvedl, nicméně jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý.