Předně uveďme, že Dita Charanzová (ANO) v rozhovoru zmiňuje (video, 3:54), že Evropa v reakci na aktuální dění na Ukrajině musí „dělat víc“. V této souvislosti pak poukazuje právě na postoj Německa k některým sankčním opatřením.

Připomeňme nejdříve, jak se Německo stavělo k sankcím vůči Rusku v minulosti. Ještě na konci roku 2021, kdy Ruská federace začala u hranic s Ukrajinou soustřeďovat vojenské síly a kdy Spojené státy varovaly před možnou ruskou invazí, Německo váhalo například obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Ten měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska přímo do Německa, k uvedení do provozu však musel ještě získat od německých regulačních úřadů povolení. 

Německý kancléř Olaf Scholz nejdříve v prosinci uváděl, že je Nord Stream 2 soukromý projekt a o povolení k provozu rozhodnou německé úřady bez ohledu na politické hledisko. Kvůli tomuto postoji následně německá vláda čelila značné kritice. Plán, aby nedošlo k otevření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny Ruskem, prosazovaly především Spojené státy americké. Přes počáteční váhání pak nakonec zástupci německé vlády v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté, co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, německý kancléř Olaf Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

24. února 2022 následně Rusko napadlo Ukrajinu, čímž začal otevřený konflikt. Evropská unie začala téměř okamžitě jednat o uvalení dalších sankcí na Rusko, některé státy přitom navrhovaly odpojení Ruska od mezinárodního platebního systému SWIFT. I v tomto případě Německo nejdříve drželo spíše nesouhlasný postoj a váhalo, i když už většina evropských států s tímto krokem souhlasila. Jedním z důvodů bylo i to, že by odpojením Ruska od SWIFTu byly ohroženy ruské dodávky zemního plynu, na nichž je Německo z velké části závislé. Už 25. února odpoledne nicméně Německo oznámilo, že je připraveno Rusko od SWIFTu odstřihnout. Doplňme, že Česká republika podporovala vyřazení Ruska ze systému SWIFT od začátku.

O tom, že se Německo stále potýká s energetickou závislostí na Rusku, poté v březnu mluvila například i německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock. Dle jejího vyjádření by zákaz dovozu ruské ropy, ke kterému přistoupily Spojené státy, Kanada nebo Austrálie, v Německu způsobil chaos. 

K okamžitému zastavení dodávek ropy, ale i plynu z Ruska pak státy EU vyzývá i otevřený dopis, ke kterému podpis připojila řada europoslanců (.pdf). Mezi nimi například právě i Dita Charanzová (.pdf, str. 4) a další čeští europoslanci, včetně zástupců vládní ODS či KDU-ČSL.

Uveďme, že dle zpráv z 12. března si německá vláda vytyčila cíl, aby import ropy a uhlí z Ruska klesl téměř na nulu už do konce roku 2022. Zakázat dovoz plynu, jak vyzývají poslanci Evropského parlamentu, však Německo neplánuje. Ve svém vyjádření to uvedl německý ministr hospodářství Robert Habeck, podle něhož by takový krok způsobil nedostatek plynu „příští zimu, což by vedlo k propadu hospodářství, vyšší inflaci i stovkám tisíc nezaměstnaných“.

Na závěr tedy shrňme, že Německo v několika případech váhalo se zavedením sankčních opatření vůči Rusku, byť s nimi v některých případech posléze souhlasilo. Která opatření jsou „razantnější“, je do značné míry na subjektivním posouzení. V poslední době však Německo například odmítlo přistoupit k zákazu dovozu ruského plynu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na mimořádném zasedání Evropského parlamentu, které se konalo 1. března 2022, přednesl svůj projev ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ve své téměř osmiminutové řeči se vyjadřoval k ruské invazi na Ukrajinu a ke konci apeloval na Evropskou unii, aby přijala Ukrajinu mezi své členy: „Bojujeme za to, abychom se stali rovnoprávnými členy Evropy. Věřím, že dnes celému světu ukazujeme, co v nás je. Evropská unie bude mnohem silnější s námi – to je jisté. Bez vás bude Ukrajina osamocená. Dokázali jsme naši sílu. Dokázali jsme, že jsme přinejmenším stejní jako vy. Tak dokažte vy, že stojíte s námi. Dokažte, že nás nenecháte na holičkách. Dokažte, že jste skutečně Evropané.“

Několik hodin poté, co prezident Zelenskyj pronesl svou řeč, schválili europoslanci usnesení. V něm vyzývali orgány Evropské unie, aby pracovaly na tom, že Ukrajině bude udělen status kandidátské země EU. Pro usnesení hlasovalo 637 europoslanců ze 676 hlasujících, a to včetně (.pdf, str. 157) europoslankyně za hnutí ANO Dity Charanzové. Status kandidátské země je první ze tří fází k přijetí země do Evropské unie. Jednání o přijetí pak mohou začít, pokud se na něm shodnou všechny vlády EU formou jednomyslného rozhodnutí Rady EU.

Pro kontext ještě doplňme, že Volodymyr Zelenskyj již 28. února podepsal žádost o přijetí Ukrajiny do Evropské unie, a to společně s premiérem Denysem Šmyhalem a předsedou ukrajinské Nejvyšší rady Ruslanem Stefančukem. „Jsem přesvědčen, že jsme si to zasloužili. Jsem přesvědčen, že vše je možné,“ uvedl k věci prezident Zelenskyj.

Ve výroku Dity Charanzové se objevují dvě nepřesnosti. Prezident Zelenskyj totiž Evropskou unii kritizoval pouze nepřímo a výslovně se nezmínil o kandidátském statusu. S jistou mírou zjednodušení tak ale lze jeho apel na europoslance chápat, především ve spojitosti s dříve podanou žádostí o přijetí do EU. Druhá nepřesnost se týká samotného usnesení. Dita Charanzová říká, že je namířeno na premiéry zemí Evropské unie. To není úplně přesné, protože výzva europarlamentu zmiňuje pouze obecně orgány EU. Nicméně vzhledem k tomu, že se mezi tyto orgány řadí i Evropská rada, která je tvořena předsedy vlád nebo prezidenty, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Pro kontext nejdříve uveďme, že Marek Ženíšek (TOP 09) tu mluví o změně postoje Německa v reakci na ruskou agresi na Ukrajině.

Po začátku ruské invaze na Ukrajinu 24. února Německo nejdříve postupovalo zdrženlivě co se týče schvalování nových, tvrdších sankcí proti agresorovi. Odmítalo například odpojit Rusko od mezibankovního platebního systému SWIFT. Nakonec nicméně německá vláda 25. února odpoledneotočila a oznámila, že sice posuzuje důsledky odstřižení Ruské federace od SWIFTu, ale není proti.

Na konci roku 2021, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, čelilo Německo kritice pro neochotu obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Ten měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska přímo do Německa. Uveďme, že v současnosti je již dostavěný a podle vyjádření provozovatele z konce roku 2021 také naplněný plynem. 

Plynovod ale dosud nezískal od německých regulačních úřadů povolení k provozu. Jedním z důvodů bylo také to, že ostatní evropské státy poukazovaly na nebezpečí, které může zvýšená závislost na ruském plynu představovat. Plán, aby nedošlo k otevření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny, prosazovaly především Spojené státy americké. Na konci ledna 2022 vyjádřil mluvčí amerického ministerstva zahraničí Ned Price postoj USA: „Chci to říct úplně jasně: pokud Rusko jakýmkoli způsobem napadne Ukrajinu, Nord Stream 2 se nespustí.”

Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock následně ve čtvrtek 27. ledna na půdě německého parlamentu potvrdila, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací Nord Stream 2. Když Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, německý kancléř Olaf Scholz oznámil, že plynovod povolení nedostane. 

„Dnes jsem požádal spolkové ministerstvo hospodářství, aby stáhlo stávající zprávu k analýze zásobovací bezpečnosti u Spolkové agentury pro sítě. Zní to možná technicky, ale je to nezbytný správně-právní krok, aby nyní produktovod nemohl získat certifikaci,“ uvedl tehdy Scholz s tím, že bez certifikace nemůže být Nord Stream 2 zprovozněn. V této fázi se tedy skutečně jedná o „konec Nord Stream 2“, jak ve výroku zmiňuje Marek Ženíšek.

Dále uveďme, že na Německo před vypuknutím invaze směřovala kritika také za to, že Ukrajině v době stupňujícího se napětí mezí ní a Ruskem nechtělo poslat pomoc v podobě zbraní. Nad rozhodnutím Německa poslat Ukrajině vojenské přilby místo zbraní či munice se na konci ledna pozastavoval například starosta Kyjeva Vitalij Kličko: „Pro chování německé vlády nemám slov. Ministryně obrany patrně nepochopila, že máme co do činění s perfektně vyzbrojenou ruskou armádou, která může každou chvílí začít s další invazí.“

Ačkoli ještě na začátku února Olaf Scholz uváděl, že je striktně proti dodávkám smrtících zbraní na Ukrajinu, po zahájení ruského útoku na Ukrajinu Německo svůj postoj v otázce dodávek zbraní kompletně přehodnotilo. 26. února tak kancléř Scholz oznámil, že Německo dodá Ukrajincům protitankové střely a rakety.

Místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová (nestr. za ANO) se v pořadu ČT24 Události, komentáře vyjadřovala ke slovům ministryně obrany Jany Černochové. Ta dříve mluvila o tom, že by OSN měla vyslat na Ukrajinu mírové síly, známé jako modré přilby či modré barety. V následujících odstavcích se zaměříme na to, jakou funkci plní mírové síly OSN a zda je k jejich vyslání skutečně potřeba rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

Mírové mise jsou dle Organizace spojených národů „zásadním nástrojem mezinárodního společenství k prosazování míru a bezpečnosti“. Již v roce 1948 Spojené národy vytvořily první takovou misi – Organizaci OSN pro dohled nad dodržováním příměří na Blízkém východě. Za první mírovou operaci, na níž vojáci OSN použili později typické modré přilby, lze označit misi do Suezského průplavu, která se uskutečnila (.pdf, str. 3) roku 1956. Zde mírové jednotky dohlížely (.pdf, str. 3) na dodržování dohod mezi válčícími stranami na konci druhé arabsko-izraelské války. V současnosti probíhá celkem 12 mírových operací OSN na třech kontinentech.

Tzv. peacekeeping, neboli udržování míru, se řídí třemi základními pravidly – mírové síly jsou vyslány v případě souhlasu hlavních účastníků konfliktu, mírové jednotky jsou nestranné a používají sílu pouze v případě sebeobrany či obrany mandátu. Upřesněme, že obrana mandátu je chápána jako zajištění bezpečnosti a svobody pohybu účastníků mise, případně ochrana civilního obyvatelstva před bezprostřední hrozbou fyzického násilí.

Co se týče vyslání mírových sil OSN, je skutečně nutné, aby takový krok schválila Rada bezpečnosti OSN (RB). Ta má pravomoc rozhodnout, zda „došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo agresi a jakými prostředky mají být světový mír a stabilita případně obnoveny“. Následně pak Rada bezpečnosti oficiálně schválí mírovou operaci prostřednictvím přijetí rezoluce. 

Uveďme, že Rada bezpečnosti se skládá z celkem 15 států OSN, z toho pět jsou stálí členové – Francie, Rusko, Čína, Velká Británie a USA. Tito členové přitom mají v Radě právo veta. Rozhodnutí Rady o podstatných záležitostech vyžaduje devět hlasů včetně hlasů všech stálých členů. „Práva veta již v minulosti využil každý z pěti stálých členů. Postupně se vyvinula praxe umožňující zdržení se hlasování některého ze stálých členů Rady bezpečnosti, aniž by to znemožnilo přijetí rezoluce,“ uvádí k tomu české Ministerstvo zahraničí. V posledních letech se nicméně ozývají četné hlasy pro reformu fungování Rady bezpečnosti, výtky směřují především k rozhodovacímu mechanismu včetně práva veta.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem hodnotíme výrok Dity Charanzové jako pravdivý. Pro úplnost doplňme, že v pořadu Interview uvedl bezpečnostní analytik a poradce premiéra Petra Fialy Tomáš Pojar, že obecně je mírová mise „možná i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN“. Dále také dodal, že v minulosti již do míst konfliktu vyslaly mírové jednotky ty země, které k tomu byly ochotné, a to i bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Upřesněme však, že by se v tomto případě nejednalo o misi OSN, ale o misi jednotlivých států či jiné organizace, např. NATO.

Rada Evropy (RE) je mezinárodní celoevropská organizace, která funguje nezávisle na Evropské unii. Vznikla roku 1949 uzavřením tzv. Londýnské dohody a sídlí ve Štrasburku. Jedná se o společenství, jež zaštiťuje spolupráci členských zemí především v oblasti podpory demokracie a ochrany lidských práv. „Misí a cílem Rady Evropy je vytvoření společného demokratického a právního prostoru, který zaručuje dodržování lidských práv, demokracii a respektování zákonů,“ upřesňuje český web věnovaný této organizaci. Doplňme, že k 1. lednu 2022 se Rada Evropy skládala z celkem 47 členských států, mezi které patří i Česká republika.

Základním rozhodovacím orgánem RE je tzv. Výbor ministrů, který tvoří ministři zahraničních věcí jednotlivých zemí. Právě Výbor ministrů již den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, tedy 25. února, rozhodl o pozastavení členství Ruské federace v tomto společenství. Podle italského ministra zahraničí Luigiho di Maia byl tento krok nezbytný, neboť Rusko svou agresí vůči Ukrajině porušuje mezinárodní právo. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba zároveň vyzval členské země k úplnému vyloučení Ruska z Rady.

Upřesněme, že pozastavení členství pro daný stát znamená, že se jeho diplomaté nesmějí účastnit aktivit Rady a jeho zákonodárci nemají možnost zasedat v Parlamentním shromáždění RE. Země s pozastaveným členstvím se nicméně stále může podílet na chodu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten se tak např. nadále může zabývat podněty, které z této země vzešly. Pro zajímavost doplňme, že podle agentury AFP se uvedený soud nejčastěji zabývá právě kauzami Ruské federace.

Ruská tisková agentura TASS 10. března informovala o tom, že se Rusko dál nehodlá účastnit jednání Rady Evropy. Oficiálně o záměru Ruska vystoupit z RE informoval 15. března šéf ruské delegace při Parlamentním shromáždění Rady Evropy Pjotr Tolstoj. „Rozhodnutí o vystoupení (z RE) bylo učiněno v souvislosti s protiruskou debatou v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, jejímž výsledkem může být lživá rusofobní rezoluce, založená na smyšlenkách, které nemají žádný vztah k realitě,“ dodal. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tento záměr oznámil v dopise adresovaném generální tajemnici RE Marije Pejčinovićové Burićové.

Zmíněné Parlamentní shromáždění RE se mezitím mimořádně sešlo ve dnech 14. až 15. března, aby projednalo právě otázku členství Ruské federace. Na jeho výzvu poté Výbor ministrů rozhodl o definitivním vyloučení Ruska z Rady. Členství mu bylo definitivně ukončeno k 16. březnu.

Doplňme, že odchod Ruska z Rady Evropy znamená zároveň ukončení jeho účasti ve všech mechanismech tohoto společenství, tzn. i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Rusko tak nadále nebude vázáno například Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (.pdf).

Výbor ministrů tedy skutečně Rusko den před konáním rozhovoru s Ditou Charanzovou s okamžitou platností vyloučil z Rady Evropy. Učinil tak na základě výzvy, na níž se 15. března dohodlo Parlamentní shromáždění RE. Tento výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který je základním soudním orgánem Organizace spojených národů, 16. března nařídil Rusku, aby okamžitě zastavilo všechny své válečné operace na Ukrajině (.pdf). Západní země a Ukrajina ruskou armádu obviňují z toho, že na Ukrajině, zejména ve městech, záměrně útočí na civilní cíle. Kvůli tomu umírají stovky lidí nezapojených do bojů včetně desítek dětí.

Uveďme, že Ukrajina již 26. února podala k Mezinárodnímu soudnímu dvoru na Rusko žalobu, která se týkala sporu o „výklad, provádění a plnění Úmluvy o genocidě“. Jedná se o dokument z roku 1948 (.pdf), který ratifikovala Ukrajina i Rusko a který těmto státům umožňuje projednat své spory u Mezinárodního soudního dvora (.pdf, str. 1). Připomeňme, že právě údajnou genocidou ruských obyvatel v Doněcké a Luhanské oblasti Rusko od počátku odůvodňuje zahájení války na Ukrajině.

Ruská federace jednání soudu, které proběhlo na začátku března, bojkotovala. Nedostavila se na něj a stížnost Ukrajiny označila za absurdní.

K nařízení soudního dvora OSN o zastavení vojenských operací se vyjádřil tiskový mluvčí Vladimira Putina Dmitrij Peskov. „Ne, nemůžeme brát toto rozhodnutí v úvahu. U Mezinárodního soudního dvora existuje pojem ‚souhlas stran'. Tady žádný souhlas být nemůže. V tomto případě to nemůžeme brát v úvahu,“ uvedl Putinův mluvčí Peskov podle agentury TASS. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová se k rozhodnutí soudu také vyjadřovala odmítavě a tvrdila, že „v případu této konkrétní žaloby soud nemá jurisdikci“.

Doplňme, že rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora je pro členské státy OSN, tedy i pro Rusko, závazné (.pdf, str. 18). V případě neuposlechnutí může soud věc přednést před Radu bezpečnosti OSN. V Radě bezpečnosti OSN ale Rusko patří mezi pět stálých členů se zvláštními pravomocemi, tudíž má neomezené právo veta. Může tedy blokovat jakékoliv rozhodnutí rady.

Švédsko a Finsko dlouhodobě patří k neutrálním státům, nejsou tedy ani členy Severoatlantické aliance. V roce 1994 se přidaly k programu Partnerství pro mír, v jehož rámci s NATO spolupracují. Následně v roce 1995 spolu s Rakouskem, další neutrální zemí, vstoupily do EU. Podle Dity Charanzové se však nálada v těchto státech mění ve prospěch možného připojení k NATO.

Nejprve se zaměřme na Finsko. Z průzkumu agentury Kantar TNS vyplývá, že současná podpora finských obyvatel vstupu do NATO je nejvyšší za dvacet let, kdy agentura postoj Finů k této otázce zjišťuje. Se vstupem země do Severoatlantické aliance souhlasilo na přelomu února a března 2022 celkově 48 % Finů, 26 % nevědělo a 27 % bylo proti. Ještě v lednu letošního roku, tedy před začátkem ruské invaze na Ukrajinu, vypadaly výsledky značně odlišně. Vstup do Aliance totiž tehdy podporovalo pouze 28 % Finů. Mezi lety 2002 a 2019 se podpora pro členství pohybovala v rozmezí 15 až 27 %.

Podle dalšího průzkumu veřejného mínění, který publikovalo finské veřejnoprávní vysílání Yle, podporovalo v březnu letošního roku členství v NATO 63 % obyvatel, 16 % bylo proti a zbývající nevěděli. Stejný průzkum, který probíhal od 23. do 25. února, ukázal 53% podporu připojení Finska k Alianci. Toto bylo vůbec poprvé v historii, kdy více než polovina Finů souhlasila se vstupem do NATO.

Finský prezident Sauli Niinistö i premiérka Sanna Marinová letos ve svých novoročních projevech zdůraznili právo Finska kdykoliv požádat o vstup do Severoatlantické aliance. Finský ministr zahraničí nicméně 14. ledna dodal, že v současnosti jeho země vstup neplánuje. Po ruském útoku na Ukrajinu se pak premiérka Marinová vyjádřila pro členství v NATO, pouze pokud bude ohrožena finská národní bezpečnost.

Co se týče Švédska, v březnu letošního roku švédský list Aftonbladet zveřejnil průzkum, který ukázal, že poprvé v historii by většina obyvatel se členstvím v NATO souhlasila. Celkem 51 % obyvatel se vyslovilo pro a 27 % proti. Ještě v lednu uvedlo souhlasné stanovisko 42 % respondentů, nesouhlasné potom 37 %. 

Rekordní podporu pro vstup do NATO potvrdily i průzkumy švédské veřejnoprávní televize SVT. Podle dřívějšího šetření z konce února pro hlasovalo 41 % dotázaných, na začátku března poté vstup do Severoatlantické aliance podpořilo až 49 % oslovených.

Hlavní představitel největší švédské opoziční strany Ulf Kristersson podporuje začlenění Švédska do struktur NATO. Švédská premiérka Magdalena Anderssonová ale odmítla výzvy opozice, aby země podala přihlášku do Severoatlantické aliance, protože by to podle premiérky vedlo k nárůstu napětí a destabilizaci severní Evropy.

Dodejme ještě, že se Finsko i Švédsko účastnily summitu NATO, který se konal 25. února v reakci na ruský vpád na Ukrajinu.

Na závěr shrňme, že finská vládnoucí politická reprezentace vstup do Aliance nevylučuje, pokud by byla země ohrožena. Švédská vláda připojení v tuto chvíli odmítá, ačkoliv je mu opozice nakloněna. Pro naše hodnocení je nicméně nejpodstatnější, že průzkumy veřejného mínění v obou severských zemích skutečně ukazují rekordní, nadpoloviční, podporu obyvatel pro vstup do NATO. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejprve uveďme výrok do kontextu debaty. Poslankyně Schillerová hovořila o odpuštění DPH na pohonné hmoty a zastropování jejich cen. V naší analýze se podíváme na veškeré země, které předsedkyně klubu ANO vyjmenovala, abychom zjistili, zda tamní vlády snížily daň z benzínu a nafty, případně zastropovaly jejich ceny, které po ruské invazi na Ukrajinu Evropě významně vzrostly.

Nejprve se zaměřme na státy, kde skutečně došlo ke státním zásahům do cen pohonných hmot. Již na konci roku 2021 zastropovaly jejich ceny Chorvatsko a Maďarsko, v únoru tohoto roku Polsko snížilo DPH na pohonné hmoty. Důsledkem toho se polské čerpací stanice staly atraktivní i pro české řidiče. Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu snížily daňové zatížení benzínu a nafty také Irsko, Portugalsko, Kypr a Nizozemsko.

S jistou formou podpory občanům přišla i Francie. Den před výrokem Aleny Schillerové oznámil premiér Castex, že stát přispěje občanům 15 centy na každý litr paliva. V Belgii dlouhodobě razí politiku zafixovaných cen pohonných hmot, jejichž maximální výše se určuje každý pracovní den. Kořeny tohoto opatření sahají až do roku 1974 a jsou reakcí na první světový ropný šok, ke kterému došlo o rok dříve. V důsledku této politiky si nedávno čerpací stanice dokonce stěžovaly, že musí prodávat paliva pod cenou, a tudíž se ztrátou.

Španělsko 10. března oznámilo, že pokud se Evropská unie nedohodne na snížení cen energií, kam spadá i ropa, přijme země vlastní opatření. O 3 dny později, tedy v den, kdy Alena Schillerová pronesla námi ověřovaný výrok, oznámil španělský premiér balíček daňových úlev na zmírnění dopadů války na Ukrajině. Nedodal však, čeho přesně by se mělo daňové zvýhodnění týkat.

Německý ministr financí Christian Lindner odmítá snížení daňové zátěže na pohonné hmoty, jak navrhuje opozice. V neděli 13. března, tedy v den debaty, které se účastnila i Alena Schillerová, přišel deník Bild s informací, že ministr Lindner plánuje představit určitá opatření na levnější palivo pro řidiče. Návrh ministra financí se však ještě musí probrat s vládními koaličními partnery.

Bývalá ministryně financí Schillerová zmiňovala i další země, které ale v souvislosti s nedávným růstem cen benzínu a nafty žádná opatření nepřijaly. Podle zprávy bulharské národní zpravodajské agentury (BTA), která vyšla 8. března, nechystá tamní politická reprezentace opatření proti zvyšování cen pohonných hmot. V žádných bulharských médiích jsme nenašli, že by se od té doby na tomto postoji něco měnilo. Pro kontext však dodejme, že Bulharsko mělo již před současným růstem cen jedno z nejnižších zdanění pohonných hmot v celé Evropské unii.

Ani italská vláda zatím nepředstavila plán, ve kterém by chtěla ovlivnit ceny benzínu a nafty. 

Litevská předsedkyně vlády minulý týden odmítla snížení spotřební daně na pohonné hmoty. Své stanovisko zdůvodnila tím, že cena paliva v Litvě je složena především z ceny samotné ropy, která minulý týden stále stoupala.

V Rumunsku tamní vláda plánovala snížit spotřební daň na pohonné hmoty, ovšem od tohoto návrhu nakonec ustoupila. Pro zajímavost dodejme, že v Rumunsku minulý týden došlo v otázce pohonných hmot k vyhrocené situaci, kterou způsobily spekulace na sociálních sítích. Tyto spekulace předpovídaly, že brzy v Rumunsku dojde ke skokovému nárůstu cen paliv. Situaci museli uklidnit představitelé vlády, kteří obyvatele ujistili o dostatečných rumunských zásobách paliv. Zároveň oznámili, že rumunská vláda nebude tolerovat žádné snahy o spekulaci s pohonnými hmotami.

Estonská vláda o snížení spotřební daně z pohonných hmot diskutovala v pondělí 14. března, dosud ale k žádnému závěru nedošla a ceny nijak neupravila. Ceny benzínu a nafty nicméně v Estonsku tento týden již poklesly, v souvislosti s klesající cenou ropy.

Z výše uvedených informací k jednotlivým státům vyplývá, že zdaleka ne všechny jmenované přistoupily na určitou formu umělého snížení cen. Na snížení cen nepřistoupilo Estonsko, Rumunsko, Litva, Itálie, Bulharsko a zatím ani Německo. Alena Schillerová tedy do výčtu patnácti států zařadila šest, které k žádným opatřením nepřistoupily. Z důvodu této vysoké nepřesnosti výrok hodnotíme jako nepravdivý. 

Poslanec Bartošek zde hovoří o zavedení tzv. humanitárních koridorů. Ty byly poprvé dohodnuty ruskou a ukrajinskou stranou při jednáních 3. března. Měly ve vybraných oblastech zavést dočasné příměří, aby mohlo být z obléhaných měst evakuováno civilní obyvatelstvo.

V sobotu 5. března tak měl klid zbraní platit v oblasti přístavního města Mariupolu. Ruská armáda ho však nepřestala ostřelovat a plán do fáze evakuace ani nedospěl. Porušení dohody oznámilo vedení města a později také ukrajinské ministerstvo zahraničí. Stejná situace se poté ve městě opakovala i v následujících dnech.

Ministerstvo zahraničí Ukrajiny se vyjádřilo, že ruská strana nedbá na naléhání mezinárodních humanitárních organizací, například Červeného kříže, které zastavení ostřelování požadují. Ruské ministerstvo obrany zároveň z porušení příměří obvinilo ukrajinskou stranu a uvedlo, že civilisté nemohou použít koridor z Mariupolu, protože jim v tom zabraňují tamní nacionalisté. Ukrajinské ministerstvo zahraničí ruské znemožnění humanitárních koridorů označilo za čin porušující Ženevské úmluvy. 

Totéž se údajně odehrálo i v případě dalších ukrajinských měst, Volnovachy, Sum či Charkova. A k obdobným problémům mělo docházet i na jiných místech vyznačené humanitární trasy.

V průběhu dalších rusko–ukrajinských jednání 7. března nabídla ruská strana vytvoření dalších koridorů. Ty však mají vést převážně do Ruska a Běloruska, a sice z měst Kyjeva, Charkova, Sum, Mariupolu a dalších. Kyjev ruský návrh odmítl.

Zprávy o porušení humanitárních koridorů ze strany Ruska vycházejí převážně z ukrajinských oficiálních zdrojů. Pro úplnost se krátce zaměřme také na informace od mezinárodních organizací. Provozní ředitel Mezinárodního výboru Červeného kříže Dominik Stillhart v této souvislosti uvedl, že se v neděli 6. března někteří zaměstnanci Červeného kříže pokusili dostat z obleženého města Mariupolu po dohodnuté trase humanitárního koridoru. Ta však byla podle Stillharta zaminovaná – neuvádí nicméně kým. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se vyjádřil konkrétněji: „Útok prezidenta Putina pokračuje. A humanitární dopady jsou devastující. (…) Existují velmi důvěryhodné zprávy o tom, že se civilisté při pokusech o evakuaci dostali pod palbu. Cílení na civilisty je válečný zločin.“ Stoltenberg tedy z neumožnění bezpečné evakuace civilistů obvinil Rusko.

Na začátek uveďme, že se v souladu s výrokem Jana Bartoška soustředíme především na informace z 5. a 6. března, nicméně uvádíme také další případy zveřejněné ke dnu konání rozhovoru, tedy k 8. březnu 2022. Následující odůvodnění je pak založeno především na výčtu zpráv z různorodých médií, ale také na vyjádření politických představitelů či OSN. 

Například podle Rádia Svobodná Evropa došlo v neděli 6. března k zabití nejméně tří civilních obyvatel, z toho dvou dětí, v Irpini. Mělo se tak stát ve chvíli, kdy se rodina snažila z města uprchnout. Fotografie (video, 7:06) těchto obětí, které zasáhl minometný granát, se objevila v mnoha médiích.

O útocích na civilní cíle hovoří také USA nebo Velká Británie. Britská rozvědka ve své zprávě na twitteru 6. března uvedla, že Ruská federace na ukrajinský odpor reaguje „cílením na obydlené oblasti na mnoha místech, včetně Charkova, Černihivu a Mariupolu“. Zprávy o ostřelování civilních cílů v Charkově a okolí se objevily již na začátku března.

Také americký ministr zahraničí Antony Blinken uvedl (video, 00:27), že měl možnost vidět velmi důvěryhodné zdroje popisující záměrné ruské útoky na civilisty.

Twitterový účet kyjevského listu @KyivIndependent zveřejnil informaci, že 7. března bylo v obytné části města Sumy zabito 10 lidí. O tomto útoku hovoří jako o cíleném. 

Dalším příkladem může být ruské ostřelování evakuačního humanitárního koridoru z přístavního města Mariupol. Rusko tehdy porušilo svou stranu dohody o klidu zbraní a k možnosti evakuace civilistů tak nedošlo. Podle více zdrojů útoky zasáhly také nemocnice, školy nebo školky. 

Zdali jsou útoky na civilisty skutečně cílené, je velmi obtížné ověřit. OSN uvádí, že podle jejich odhadu k 8. březnu zemřelo 474 civilistů. Ukrajinská velvyslankyně při Radě OSN za příčinu označila „nevybíravé bombardování a ostřelování obytných oblastí ve velkých městech“. O úmyslnosti těchto útoků tak hovoří jak USA, tak i Velká Británie, jak již bylo zmíněno výše. Rusko nicméně útoky na civilní oblasti opakovaně odmítá.