Pro kontext nejdříve uveďme, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský má být podle Alexandra Vondry kritizován kvůli svému „buddhistickému přístupu“. Vondra také v rozhovoru (video, 9:48), který proběhl ještě před začátkem ruského útoku na Ukrajinu, mluvil o možných ústupcích Ukrajiny, která se teoreticky mohla rozhodnout vzdát území celé Doněcké a Luhanské oblasti.

Ukrajinská opoziční politička Julija Tymošenková i bývalý prezident Petro Porošenko prezidenta Zelenského za jeho postup při řešení krize na východě země v minulosti skutečně kritizovali. Nesouhlasili především s tím, že se Zelenský v roce 2019 rozhodl přijmout tzv. Steinmeierův plán. Ten počítal s tím, že v separatistických oblastech Doněcku a Luhansku dojde k volbám, poté měly tyto oblasti získat zvláštní samosprávný status. Julija Tymošenková to v té době označila za nepřijatelné.

Steinmeierovým plánem tak ve své podstatě mělo dojít k naplnění bodů tzv. druhé minské dohody z roku 2015, jejímž cílem bylo zastavit boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcku a Luhansku. K volbám nicméně nakonec nedošlo. Uveďme, že o podobě druhé minské dohody v roce 2015 jednal Petro Porošenko se zástupci Ruska, Německa a Francie. Kancelář ukrajinského prezidenta Zelenského pak tyto dohody kritizovala s tím, že Ukrajinu postavily od začátku do velmi nevýhodné pozice. 

Petro Porošenko se proti možnému referendu o budoucnosti Donbasu a krokům Volodymyra Zelenského vyslovil například i později v roce 2021. Dále Porošenko současného prezidenta kritizoval i kvůli jeho postoji k mírovým jednáním s Ruskem. 

Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Na závěr nicméně doplňme, že v době před ruskou invazí na Ukrajinu Julija Tymošenková zároveň na svém facebooku vyzývala k jednotě: „Apeluji na prezidenta Ukrajiny: je čas upevnit všechny složky vlády, všechny politické a veřejné síly země, abychom ochránili a zachovali naši nezávislost. V této době extrémního ohrožení všichni potřebujeme zemi národní jednoty – se silnou armádou, silnou ekonomikou, sjednocenou společností.“ (překlad Demagog.cz) Podobně se v té době vyjádřil i Petro Porošenko.

Frank-Walter Steinmeier poprvé zastával post ministra zahraničních věcí Spolkové republiky Německo v letech 2005 až 2009 a v těchto letech byl také jejím vicekancléřem. Podruhé nastoupil do čela ministerstva zahraničí v roce 2013 a tuto pozici zaujímal až do ledna 2017. V únoru téhož roku byl poprvé zvolen prezidentem SRN. 

K jeho znovuzvolení pak došlo 13. února 2022. Při této příležitosti pronesl Steinmeier proslov, v němž mimo jiné hovořil také o současné eskalaci vztahů na rusko-ukrajinské hranici. Uvedl, že za eskalaci, a tedy i případný konflikt na východě Ukrajiny, nese odpovědnost právě Rusko, a vyzval ruského prezidenta Vladimira Putina, aby „uvolnil smyčku kolem krku Ukrajiny a hledal společnou cestu, která zachová mír v Evropě“. 

Dne 14. února 2022 ruský ministr obrany Sergej Šojgu o vojenských cvičeních ruské a běloruské armády, která se konají v blízkosti ukrajinských hranic, uvedl: „Chci ještě jednou zopakovat, že cvičení proběhnou, některá z nich byla dokončena, některá se dokončují, něco zbývá udělat (…).“

Podle vyjádření mluvčího ruského ministerstva obrany Igora Konašenkova z 15. února ruské jednotky Jižního a Západního vojenského okruhu splnily své úkoly a začaly se vracet na svá původní stanoviště. Uveďme, že oba vojenské okruhy sousedí s Ukrajinou. Dále však Konašenkov upozornil na to, že cvičení ruských a běloruských jednotek v Bělorusku a další cvičení, do kterých jsou zapojeny „prakticky všechny vojenské okruhy, flotily vojenského námořnictva a výsadková vojska“, nekončí.

Pro úplnost doplňme, že média a politici spekulují, co je Putinovým záměrem. Po tom, co bylo oznámeno stažení části jednotek, například stoupla hodnota rublu a zlepšila se situace na ruském trhu. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg zmínil, že vidí důvod k mírnému optimismu, zároveň ovšem poukázal na to, že velká část ruských vojenských jednotek zůstává v blízkosti hranic s Ukrajinou. Americký prezident Joe Biden pak ruský útok stále nevylučuje.

Samotný Pavel Žáček svým výrokem upozorňuje na to, že by zprávy o ukončení cvičení mohly být falešným signálem a že by Rusko mohlo mít zcela opačné plány.

Předně uveďme, že tzv. minské dohody (.pdf, str. 2–4) měly vést ke zklidnění krizové situace na východě Ukrajiny, která má počátek na jaře 2014. V době obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014, tedy poté, co v čele Ukrajiny stanulo nové proevropské vedení, začaly proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku proti této nové ukrajinské vládě https://www.theguardian.com/world/2014/mar/03/pro-russia-groups-government-buildings-ukraine">protestovat.

V dubnu 2014 separatisté v Doněcku a později i v Luhansku vyhlásili nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt. Na jedné straně zde tedy stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které podporuje ruská armáda.

Po těžkých bojích byl 5. září 2014 podepsán první minský protokol (.pdf), jenž měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 (.pdf, str. 3) kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 poté zástupci Ukrajiny, Ruska i ukrajinských separatistů podepsali druhou minskou dohodu, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Upřesněme, že druhý minský protokol se skládá ze 13 bodů. Mezi ně patří například požadavky na okamžité příměří v Doněcké a Luhanské oblasti, stažení těžkých zbraní, stažení všech ruských vojenských formací či techniky i žoldnéřů z území Ukrajiny či obnova kontroly ukrajinské vlády nad rusko-ukrajinskou hranicí. Podle minských dohod také mělo například dojít k uskutečnění místních voleb v Doněcku a Luhansku, to se ale nestalo. Proběhnout měla také ukrajinská ústavní reforma, která měla vést k decentralizaci státu, a zaveden měl být i zvláštní status pro Doněcký a Luhanský region.

Rusko a Ukrajina se nicméně navzájem obviňují z nedodržování dohod a mají odlišné představy o ústavních změnách (.pdf, str. 4) i o podobě voleb. Kontrola hranice je však navázána právě na ně. Obě země navíc požadují plnění bodů minských dohod v jiném pořadí. 

Minské dohody tak dlouhodobě neplní ani jedna strana. Proruští separatisté v Donbasu, kteří jsou podporovaní Ruskou federací, dlouhodobě nedodržují klid zbraní a Ukrajina s nimi odmítá jednat. Vedení Ukrajiny se také obává, že by plnění minských dohod mohlo znamenat zničení země. Z nedodržování dohod je pak obviňováno i Rusko, které z oblasti stále nestáhlo těžké zbraně.

Minské dohody tedy skutečně nejsou dlouhodobě dodržovány, jak ve výroku uvádí Radek Koten. Podmínky dohody nicméně neplní ani jedna strana, přičemž z dostupných zdrojů nevyplývá, že by míra porušování dohod byla v případě Ukrajiny vyšší. Ruské porušování minských dohod navíc zjevně není pouze reakcí na chování Ukrajiny. Výrok Radka Kotena proto hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že podle OSN zemřelo kvůli konfliktu na východě Ukrajiny během let 2014 až 2018 přes 3 000 civilistů. Přestřelky zde stále pokračují, do dnešního dne si vyžádaly více než 13 000 životů.

Radek Koten tento výrok pronesl v kontextu eskalace vztahů na rusko-ukrajinské hranici. Poukazuje na to, že podle něj Rusko vůči Ukrajině neprovádí žádné agresivní akce, jelikož se ruští vojáci nachází na území Ruské federace, a nikoliv na území Ukrajiny. 

Kromě ruských vojáků na území Ruské federace se dle odhadů v současné době účastní zhruba 30 tisíc ruských vojáků cvičení v Bělorusku. Cílem cvičení má být dle ruského ministerstva obrany příprava na případné napadení zvenčí. Navzdory ukončení některých vojenských cvičení společné cvičení ruské a běloruské armády pokračuje.

Další ruské jednotky jsou umístěny v Moldavsku, konkrétně v Podněsterské moldavské republice, která ovšem není mezinárodně uznána. Mimo jiné ji neuznává ani Rusko. Podle posledních dostupných informací z roku 2018 se mírové mise v Podněstří účastní 1 500 ruských vojáků. Jejich dalším úkolem je ochrana muničních skladů, ve kterých se nachází okolo 20 tisíc tun munice.

Rusko v poslední době posílilo také svou přítomnost na sporném poloostrově Krym. Spor o území Krymu se vede od roku 2014, kdy byl anektován Ruskem. Tato anexe byla následně odsouzena například OSN, která vydala rezoluci (.pdf) o územní celistvosti Ukrajiny. Počet ruských vojáků na Krymu v roce 2019, před současnou eskalací napětí, dosahoval 30 tisíc. Zároveň Rusové zvýšili počet stíhacích letounů na Krymu a rozmístili zde protiletadlové systémy S-400. 

Ve východní části Ukrajiny se nachází nespecifikovaný počet proruských separatistů, kteří jsou podporováni Ruskem. V roce 2014 premiér samozvané Doněcké republiky přiznal, že se bojů účastnilo několik tisíc ruských vojáků. Tvrdil ovšem, že se jedná o bývalé příslušníky ruské armády, či o vojáky na dovolené. 

Níže uvedená mapa zobrazuje rozmístění ruských jednotek v blízkosti Ukrajiny:

Kromě již zmíněných jednotek probíhá v současné době také ruské cvičení v Černém moři. Cílem tohoto cvičení je dle ruských zdrojů především příprava na případnou obranu anektovaného poloostrova Krym. 

Celkově se v blízkosti ukrajinských hranic nachází okolo 130 tisíc ruských vojáků (včetně cvičení v Bělorusku). Rusko na hranice přesunulo své jednotky prakticky z celého území, například ze Sibiře. 

Z počtu přibližně 130 tisíc vojáků se 30 tisíc nachází v Bělorusku, v Podněstří je umístěno přibližně 1 500 ruských vojáků a na krymském poloostrově přes 30 tisíc dalších.

Radek Koten má bezpochyby pravdu v tom, že ruští vojáci jsou rozmístěni na území Ruské federace, resp. na s Ruskem spřízněných územích. Koten však svým výrokem pomíjí významné navýšení počtu ruských vojáků v bezprostředním okolí Ukrajiny: Rusko posílilo své jednotky hned za hranicemi na ruském území, ale také v Bělorusku, na sporném Krymu či v Černém moři. Na základě tohoto kontextu výrok poslance Kotena hodnotíme jako zavádějící.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je významnou organizací kooperativní bezpečnosti, která je součástí euro-atlantické bezpečnostní architektury a je tzv. regionálním bezpečnostním ujednáním dle hlavy VIII (.pdf, str. 22) Charty OSN. Členskou základnu OBSE tvoří státy z Evropy, Kavkazu, Střední Asie a Severní Ameriky, které spolupracují se středomořskými a asijskými partnery. Ministerstvo zahraničních věcí ji označuje za největší existující regionální bezpečnostní organizaci.

OBSE je primárním nástrojem pro včasné varování, prevenci konfliktů, zvládání krizí a obnovu po ukončení konfliktů. Jedná se o fórum pro politický dialog, které se zaměřuje na otázky bezpečnosti a stability nejen z politicko-bezpečnostní stránky, ale také z pohledu lidskoprávního, ekonomického a environmentálního. 

Zakládající dokument OBSE, Helsinký závěrečný akt z roku 1975, zmiňuje (.pdf, str. 10) „potřebu přispět ke snížení nebezpečí ozbrojeného konfliktu a nedorozumění nebo nesprávného vyhodnocení vojenských aktivit, které by mohly vyvolat obavy, zejména v situaci, kdy účastnickým státům chybí jasné a včasné informace o povaze takových činností“.

OBSE se proto věnuje i vytváření a prosazování opatření, která mají vést k budování bezpečnosti a důvěry. Tato opatření tak zahrnují výměnu informací, inspekce a ověřovací návštěvy, jakož i různé formy vojenské spolupráce. Jejich cílem je snížit rizika konfliktu, zvýšit důvěru mezi účastnickými státy OBSE a přispět k větší otevřenosti a transparentnosti v oblasti vojenského plánování a vojenských činností.

Klíčovým dokumentem OBSE je v tomto případě Vídeňský dokument o opatřeních k budování důvěry a bezpečnosti. V něm můžeme nalézt (.pdf, str. 20) povinnost států OBSE informovat minimálně 42 dní před zahájením vojenských činností většího rozsahu ostatní členské státy této organizace. Oznámení musí vždy podat také účastnický stát, na jehož území se daná vojenská činnost plánuje uskutečnit. 

Vojenskou aktivitou, která musí být OBSE nahlášena, je dle Vídeňského dokumentu každá aktivita (typicky cvičení), která zahrnuje alespoň 9 000 vojáků, 250 bitevních tanků, 500 obojživelných bojových vozidel nebo 250 kusů dělostřelecké techniky, přičemž tyto síly spadají pod strukturu divize či nejméně pod dvě brigády nebo pluky.

Dne 11. ledna 2022 informovala agentura Interfax s odkazem na vyjádření ruských ozbrojených sil, že ruská armáda vyslala na cvičení k ukrajinským hranicím asi 3 000 vojáků a 300 jednotek vojenské techniky. Dle odhadů agentury Reuters soustředilo Rusko v posledních měsících u hranic s Ukrajinou zhruba 100 000 vojáků. Podle představitelů Ruské federace se cvičení účastní například jednotky ruského Jižního i Západního vojenského okruhu, tedy více brigád. Počty ruských vojáků lze sledovat na interaktivní mapě deníku The New York Times.

Od 10. února pak začalo na území Běloruska (opět u hranic s Ukrajinou) společné rusko-běloruské cvičení Union Resolve 2022. Běloruská delegace oznámila toto cvičení 27. ledna a doplnila upřesňující informace na začátku února před začátkem cvičení. Běloruské oznámení ovšem dle výše zmíněných pravidel OBSE neznamená prominutí této povinnosti pro Ruskou federaci. Ruská delegace při OBSE nicméně 26. ledna 2022 uvedla (.pdf, str. 9), že podle náměstka ministra obrany počet účastníků a zbraňových systémů cvičení Union Resolve 2022 nepřesahují limity pro hlášení dle Vídeňského dokumentu. Podle odhadů se ale cvičení v Bělorusku mělo zúčastnit 30 tisíc ruských vojáků. Ministr zahraničí Spojených států amerických Antony Blinken naopak kritizuje nenahlášení vojenského cvičení Ruskem.

Ruská federace tedy uvádí, že k žádné vojenské aktivitě, kterou by bylo nutné hlásit OBSE, při cvičení v Bělorusku nedochází. Ani pro jiné vojenské aktivity Rusko neposlalo oznámení OBSE, zjevně tedy žádnou část svých vojenských aktivit nepovažuje za natolik významnou, aby ji bylo nutné ohlašovat. Zároveň však zjevně došlo k rozmístění velkého počtu ruských vojáků (převyšujícího limity OBSE) kolem ukrajinských hranic, což lze označit za „masivní vojenské cvičení“. Je tedy na místě očekávat, že by Rusko mělo takové cvičení nahlásit. Jelikož Pavel Fischer správně popsal pravidlo OBSE i rozsáhlost ruského působení v blízkosti Ukrajiny, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Poslanec Bašta svými slovy odkazuje na dění na rusko-ukrajinské hranici, kde lze od druhé poloviny ledna sledovat stupňující se napětí, které znepokojuje i západní státy. 

Ukrajinská vláda v pondělí 24. ledna 2022 stáhla návrh zákona, který se týkal reintegrace oblasti Donbasu a Krymu. Od roku 2014 je východoukrajinská oblast Donbasu v rukou proruských separatistů a Krym je anektován Ruskem. Média interpretují stažení návrhu zákona jako ústupek ze strany Ukrajiny, aby Rusko přistoupilo na schůzku v tzv. normandském formátu. Doplňme, že současná napjatá situace má vícero příčin a návrh zákona je pouze jedním z mnoha faktorů, které přispěly k nedůvěře mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ve středu 26. ledna 2022 se pak v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa. Francie a Německo v tzv. normandském formátu fungují jako zprostředkovatelé, kteří mezi Ruskem a Ukrajinou umožní jednání, jež by měla vést k ukončení konfliktu. 

V předchozích týdnech již jednali zástupci USA a Ruska ve švýcarské Ženevě. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock a americký ministr zahraničí Blinken se shodli na diplomatickém řešení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou na schůzi 20. ledna 2022. Rusko ovšem neustoupilo ze svých požadavků a neprojevilo snahu o deeskalaci konfliktu.

Před zmiňovaným 24. lednem, kdy ukrajinská vláda stáhla návrh zákona o reintegraci Donbasu a Krymu, tedy ruská strana žádný podnět k deeskalaci napětí neučinila. Ukrajinská vláda tedy skutečně byla v rámci dvou stran konfliktu tou první, která k takovému kroku přistoupila. Krátce poté následovalo jednání v tzv. normandském formátu, jak uvádí Jaroslav Bašta. Ten se však dopustil také dvou nepřesností: o stažení návrhu zákona rozhodla vláda, nikoliv prezident Zelenskyj, a nestalo se tak v úterý, ale v pondělí. Jedná se však o drobné nepřesnosti a vzhledem ke zbývajícím částem výroku, ve kterých poslanec Bašta správně popsal vývoj událostí v rámci rusko-ukrajinského sporu, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Historie moderních Ozbrojených sil Ukrajiny (Збройні сили України) započala rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. Ukrajinská armáda tehdy „zdědila“ velké počty vojáků a výzbroje, díky čemuž byla ve své době největší armádou Evropy.

Při reformování této „zděděné“ armády byla zásadním krokem ratifikace Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (.pdf), která značně omezila množství vojáků a techniky.

Do roku 2014 si podle Foreign Policy Research Institute ukrajinské Ministerstvo obrany vytyčilo 3 cíle, a to přípravu na obranu proti hrozbám terorismu, účast na mezinárodních humanitárních misích a mírových operacích a zajištění obranyschopnosti vlastního státu. Ukrajina plnila úlohu kooperace v rámci misí NATO (2004, 2008, 2012, 2014) nebo se například účastnila mírové operace OSN v Demokratické republice Kongo. Kvůli nedostatku peněz však ukrajinská technika postupně ztrácela využitelnost a nemohla být obměňována.

Dle serveru armadninoviny.cz disponovala v roce 2014 ukrajinská armáda 134 300 vojáky, více než 3 580 tanky (z toho 700 v provozu), bezmála 3 500 bojovými vozidly, 388 letadly (z toho 168 v provozu), 1 fregatou a 7 korvetami.

Boje na východě Ukrajiny, které začaly v roce 2014, poslaly vývoj ukrajinské armády novým směrem. Ukrajinská armáda se proměnila díky válečné zkušenosti i obrovskému impulsu od dobrovolníků, jak uvádí v rozhovoru pro ČT ukrajinský bezpečnostní analytik a ředitel iniciativy New Geopolitics Research Network Mychajlo Samus.

Podle serveru globalfirepower.com (způsob sběru dat zde), který se specializuje na srovnávání indexu síly armád, disponuje nyní v roce 2022 Ukrajina 200 000 vojáky (dalších 250 000 má v záloze), 2 596 tanky, 12 303 bojovými vozidly, 318 letadly a 38 loděmi. Doplňme, že globalfirepower.com neuvádí, jestli do své databáze započítává jen bojeschopné kusy techniky, nebo i ty ve skladech. I tak však můžeme pozorovat nárůst stavů ukrajinského vojska a některých segmentů armádní techniky.

Především však došlo od roku 2014 ke zvýšení bojeschopnosti ukrajinských ozbrojených sil. Došlo k reformě systému řízení a kontroly, modernizaci (.pdf, str. 1) a nákupu výzbroje podle standardů NATO a také k profesionalizaci armády. Výrok Jaroslava Bžocha proto hodnotíme jako pravdivý.

Kanada na Ukrajinu vyslala vojenskou jednotku složenou z vojáků speciálních sil zhruba v polovině ledna. Úkolem této jednotky má být mimo jiné zajištění evakuačního plánu pro kanadské diplomaty v případě, že by vypukl konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. 

Zároveň na Ukrajině již od roku 2015 působí 200 kanadských vojáků jako součást výcvikové mise. Kanadská vláda v lednu tohoto roku schválila navýšení jejich počtu o dalších 60 vojáků.

Velká Británie Ukrajině pomáhá především prostřednictvím dodávek lehkých protitankových zbraní. Britská vláda zároveň vyslala na Ukrajinu skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí a Polsku.

V podobném duchu se vyjádřil také generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který uvedl, že NATO je připraveno posílit vojenské jednotky ve východní Evropě. Vyslání dalších dvou tisíc vojáků do východní Evropy schválil také americký prezident Biden. Podle slovenského ministra zahraničí Ivana Korčoka by Slovensko mohlo být jednou ze zemí, kde budou v brzké době alianční vojáci rozmístěni. 

Obě Jaroslavem Bžochem zmíněné země, tedy Kanada a Velká Británie, skutečně vyslaly na pomoc Ukrajině několik desítek svých vojáků, jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Podle Jaroslava Bašty je rozdíl mezi anglosaskými státy a jinými (evropskými) státy v přístupu k podpoře Ukrajiny. Dle jeho názoru posílají anglosaské státy (Velká Británie, Kanada) na Ukrajinu vojáky, zbraně či munici, zatímco evropské státy, které jsou geograficky blíže Ukrajině (zmiňuje Německo a Francii) vojenské vybavení či polní nemocnice. Český přístup je podle poslance Bašty „stejně radikální“ jako přístup anglosaských států.

Kanada Ukrajinu podpořila vysláním menší vojenské jednotky. Spojené státy plánují navýšení počtu vojáků ve východní Evropě (mimo jiné například na Slovensku). Velká Británie na Ukrajinu posílá protitankové zbraně a skupinu 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání. Britové zvažují také zvýšení počtu vojenských jednotek ve východní Evropě, především v Pobaltí. Česká vláda rozhodla o zaslání čtyř tisíc dělostřeleckých granátů na Ukrajinu.

Německo ke konci ledna 2022 zaslalo na pomoc Ukrajině pět tisíc vojenských přileb a přislíbilo finanční podporu pro stavbu polní nemocnice. Samotnou polní nemocnici ovšem postaví Estonsko. Německo je za formu pomoci, kterou Ukrajině poskytlo, kritizováno politiky i veřejností. Až v průběhu února, tedy po datu výroku Jaroslava Bašty, Německo začalo zvažovat posílení svých jednotek v Litvě.

Německo je však se svým zdrženlivým postupem v Evropě, a to i v Ukrajině geograficky blízké střední a východní Evropě, spíše výjimkou. K podobné formě konkrétní vojenské pomoci jako anglosaské státy či Česko se v rámci Evropy rozhodlo také Dánsko, pobaltské státy a Polsko. Pobaltské státy plánují Ukrajině poskytnout například rakety. Polsko přislíbilo Ukrajině darovat dělostřeleckou munici, drony, protiletadlovou munici či lehké minomety. 

Jaroslavem Baštou zmiňovaná Francie, kterou řadí do stejné kategorie jako Německo, podle médií již přislíbila dodatečné dodávky zbraní na Ukrajinu. Kromě toho Francie nabídla přesun svých vojáků do Rumunska. Postoj Francie je tedy zjevně odlišný od toho Německého.

Na druhou stranu některé evropské státy v tuto chvíli pomoc neplánují, případně ji poskytnout nechtějí. Slovensko s Ukrajinou v současné době o vojenské pomoci nejedná. Maďarsko je v otázce podpory Ukrajiny zdrženlivější, zejména kvůli sporu ohledně práv maďarské menšiny na Ukrajině.

Výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako nepravdivý, jelikož kromě Německa již velká část středo- a východoevropských států (včetně Francie) na Ukrajinu zbraně poslala nebo je poslat plánuje.