Z ukázek volebních programů do voleb v roce 2010 a 2013 je patrné, že v té době byla otázka vztahu k NATO marginální, a proto se zde neobjevuje vůbec. Otázka vztahu k NATO, či přesněji vystoupení ČR z něj, se ve vnitrostranické diskuzi objevovala minimálně od roku 2013, jak dokazuje tento příklad z pirátského fóra. Z něj je ale také patrné, že myšlenka na vystoupení z NATO nedosahovala všeobecné podpory mezi členy.

Problematika se v rámci strany řešila v podstatě ještě do roku 2017. Ve svém vystoupení pro Seznam.cz v březnu 2017 předseda strany Ivan Baroš potvrdil, že otázka role ČR v NATO nemá uvnitř strany jednotný konsenzus. Že se ale jednalo o podstatnou záležitost ukazuje případ bývalého mistopředsedy Ivo Vašíčka, který v rámci strany zastával pozici vystoupení ČR z NATO. Jeho pozice vůči NATO byla jedním z důvodů, proč byl v dubnu 2017 ve vnitrostranickém referendu zbaven funkce místopředsedy. V tomto referendu došlo k potvrzení trendu, kdy se strana Pirati postavila za setrvání v NATO.

K faktickému veřejnému vyjasnění stanoviska ohledně vztahu strany Pirátů k NATO došlo 1. června 2017, kdy strana vydala veřejné stanovisko k otázce kolektivní obrany v rámci NATO a EU. To zní:

„Pirátská strana respektuje závazek České republiky vůči NATO a EU podílet se na kolektivní obraně v případě napadení našich spojenců, jak to vyplývá z článku 5 Severoatlantické smlouvy a z článku 42 Smlouvy o Evropské unii. Zároveň usilujeme o reformu těchto organizací, aby reflektovaly realitu 21. století.Chceme, aby se evropské státy staly v obraně soběstačnými, proto by měla Česká republika aktivně podporovat vznik fungující společné evropské obrany. Ačkoliv si uvědomujeme, že není možné tohoto cíle dosáhnout během jednoho volebního období, je nutné na něm začít systematicky pracovat. Je třeba vytvořit jasný mechanismus zajišťující dlouhodobě stabilní financování kolektivní obrany. Jako možnou cestu vidíme financovaní společné obrany přímo z rozpočtu Evropské unie.NATO by mělo být aliancí založenou na sdílených hodnotách. Pokud se některá ze zemí NATO výrazně odkloní od těchto hodnot, měla by NATO opustit. Nechceme, aby členové svým agresivním chováním zatahovali ostatní členy do válečných konfliktů. V mezinárodních sporech chceme upřednostňovat diplomatická řešení před silovými. Angažmá naší nebo společné evropské armády mimo hranice EU nebo NATO by mělo být podpořeno mandátem OSN.“ V textu respektují a podporují současnou situaci ohledně pozice ČR v bezpečnostních strukturách, s tím, že na druhé straně zároveň uznávají nutnost jejich reformy.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Je sice pravdou, že vnitrostranicky existovala či existuje uvnitř strany menšina, která upřednostňuje odchod z NATO, to ale neznamená, že by se tak strana prezentovala oficiálně i navenek. Existence různých názorů a vnitřní diskuze není nic neobvyklého pro většinu současných demokratických politických stran v ČR a v Evropě.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v červnu 2016 výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se skutečně umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Výrok však hodnotíme jako neověřitelný, jelikož tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Vliv na bezpečnost v zemi má pak vedle vlády velké množství dalších faktorů.

V roce 2015 obsadila Česká republika 12. místo, 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku 2 body z 5, přičemž 5 značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd. Nakolik je policie funkční a stát se dokáže popasovat i s problémy teroristických útoků, je pak spíše věcí názoru.

Od roku 2008 se novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů Nejvyšší správní soud stalkárným soudem ve věcech soudců a státních zástupců. Po změně exekučního pořádku v roce 2009 se stal kárným soudem i ve věcech exekutorů. V řízeních ve věcech

exekutorů rozhodovaly stejné senáty, které rozhodovaly ve věcech soudců. Ještě v tom samém roce byly Nejvyšším správním soudem vytvořeny kárné senáty rozhodující ve věcech exekutorů.

Kárný soud jedná v senátech ve věcech soudců podle zákona č. 7/2002 Sb. § 4 odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce, soudce a 3 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu, jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu a další člen senátu z řad soudců je soudcem vrchního, krajského nebo okresního soudu. Jde-li o řízení ve věcech soudců rozhodujících ve správním soudnictví, je předsedou senátu soudce Nejvyššího soudu a jeho zástupcem soudce Nejvyššího správního soudu. Mezi přísedícími musí být vždy nejméně jeden státní zástupce, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Řízení kárného soudu ve věcech státních zástupců je upravené ve stejném zákoně v § 4 písm. a odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech státních zástupců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou státní zástupci, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí. Mezi přísedícími, kteří nejsou státními zástupci, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Stejně tak i řízení kárného soudu ve věcech exekutorů je upravené tímto zákonem v § 4 písm. b odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudních exekutorů, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou soudní exekutoři, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí a čtvrté. Mezi přísedícími, kteří nejsou soudními exekutory, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba navržená Veřejným ochráncem práv.“

Ivan Bartoš má pravdu v tom, že členové kárných senátů na Nejvyšším správním soudu nejsou vybíraní náhodně z ulice. Ve složení senátu ze soudců a nesoudců se shoduje jen s kárným soudem ve věcech soudců. Při senátech kárných soudů státních zástupců a exekutorů je počet soudců nižší.

Proti soudci Nagymu bylo opravdu vedeno kárné řízení mj. z důvodu zfalšovaného protokolu a vymyšlené závěrečné řeči. Nejvyšší soud zmírnil původně uložený trest odvolání z funkce na udělení finančního trestu, důvodem zmírnění však bylo prokázané zhoršení zdravotního stavu a jeho bezproblémová pracovní zkušenost. Uložený trest byl zároveň druhý nejvyšší možný. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Kauza se týkala soudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi Pavla Nagyho. Ten byl v říjnu roku 2007 kárným senátem Vrchního soudu odvolán z funkce, kárný senát Nejvyššího soudu pak odvolání z funkce zrušil a uložil Nagymu finanční trest.

Důvodem pro vedení řízení proti Nagymu bylo vedení řízení ve dvou případech. V prvním případě způsobil průtahy v řízení, ve druhém pak podleNejvyššího soudu „zfalšoval protokol z jednání, zmeškal ústní jednání, zaprotokoloval vymyšlenou závěrečnou řeč a poté ve věci vynesl rozsudek, jako by ve věci bylo jednáno.“

I přes tato provinění nebyl Nagy odvolán z funkce, a to zejména kvůli špatnému zdravotnímu stavu, který jej tížil od roku 2005 do roku 2007. V době rozhodnutí Nejvyššího soudu se však jeho stav podle znaleckého posudku zlepšil do té míry, že mohl vykonávat svou funkci dále. Kárný senát zároveň přihlédl k faktu, že do roku 2005 neměl Nagy za svoji 14 let dlouhou justiční kariérou žádný prohřešek.

Přestože odvolání z funkce zrušil, Nejvyšší soud uložil soudci Nagymu vzhledem v okolnostem v té době druhý nejvyšší trest, a to snížení platu o 25 % na dobu 6 měsíců, tedy maximální výměr.

Soudce Nagy však dlouho ve funkci nevydržel. Později byl přichycen na kameru novinářů, jak přijímá úplatek za vydání dokumentů, ke kterým měl z pozice soudce přístup. Nagy následně na nátlak tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila rezignoval. Následně byl dokonce přijat na vyšetření do Bohnické nemocnice. Stav Pavla Nagyho byl nakonec vyhodnocen jako nepříčetný a nebyl tak způsobilý chodit k výslechům a vyhnul se trestnímu stíhání.

Ivan Bartoš v rámci debaty tento výrok upřesňuje tak, že mluví o hejtmanech, starostech a primátorech a to v tom kontextu, že by Piráti navrhovali jejich přímou volbu. Tyto funkce ve skutečnosti odvolatelné jsou a to většinou zastupitelstva daného kraje nebo obce. Připomeňme si například nedávné odvolání hejtmana Košty z funkce hejtmana Olomouckého kraje.

Bartoš ovšem mluvil o možnosti odvolání přímo občany a v tom má pravdu. Hejtmani, jednotiví starostové i primátoři jsou voleni a odvoláváni nepřímo prostřednictvím zastupiteli krajů, obcí a měst. Občané nemají možnost hlasovat pro odvolání svého starosty, rovněž jej ani přímo nevolí (jako např. na Slovensku). Nicméně ani prezident není odvolatelný přímo, byť to Bartoš uvádí.

Článek 65 Ústavy ČR říká, že Senát (3/5 přítomných senátorů) může se souhlasem Poslanecké sněmovny (3/5 všech poslanců) podat proti prezidentu republiky ústavní žalobu k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení ústavního pořádku. Ústavní soud může rozhodnout o tom, že prezident republiky na základě ústavní stížnosti ztrácí svůj úřad, případně, že ztrácí také možnost jej znovu nabýt. Možnost odvolat prezidenta je však v Ústavě přítomna od roku 1993, nesouvisí tedy s přímo volenou hlavou státu.

Občané nemají žádnou pravomoc (byť při větší síle), jak iniciovat možné odvolání hlavy státu, kterou sami zvolili. Prezident je odvolatelný pouze nepřímo prostřednictvím návrhu Parlamentu k Ústavnímu soudu, navíc při nastavení systému, kdy je potřeba 3/5 většiny v obou komorách, jde spíše o akademickou možnost. Dodejme, že nijak neposuzujeme kvalitu nebo přínosnost přímých voleb do jednotlivých pozic.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Občané skutečně nemají možnost, jak odvolávat hejtmany, starosty a primátory, o nichž Bartoš mluví. Nemají ovšem možnost odvolat ani prezidenta. Ten je ze své funkce sesaditelný pouze nepřímo přes volené zástupce, tedy stejně jako hejtmani, starostové a primátoři. Navíc u prezidenta při případném zbavení funkce (nejde tedy přímo o odvolání) o této věci rozhoduje Ústavní soud.

Senátní volby se konají na základě dvoukolového většinového systému, tak jak stanovuje Zákon o volbách do Parlamentu ČR (§ 76). Získá-li kandidát v prvním kole senátních voleb nadpoloviční většinu hlasů (tj. 50 % hlasů jeden hlas), ve volbách vítězí a druhé kolo se již nekoná. V případě, že tato situace nenastane, koná se druhé kolo senátních voleb, do něhož postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasům. Ve druhém kole pak vítězí ten, kdo má vyšší počet hlasů, v případě rovnosti počtu hlasů rozhodne los.

Zákon nestanovuje žádnou potřebnou volební účast, aby byly volební výsledky platné, proto se druhé kolo voleb dlouhodobě potýká s nízkou volební účastí (průměrně okolo 20% účasti oprávněných voličů, z toho důvodu můžeme průměrně říci, že ke zvolení kandidáta do Senátu stačí 10 % hlasů). V doplňovacích volbách do Senátu je pak volební účast ještě nižší, příkladem mohou být doplňovací volby v Praze 10 v roce 2014, kdy se ve druhém kole voleb zúčastnilo pouhých 8,75 % oprávněných voličů v tomto obvodu. Reálně tedy o senátorce zvolené za tento obvod rozhodla 4,37 % voličů.

V posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 mělo možnost jít k volbám 8 424 227 oprávněných voličů. Podíváme-li se na počet voličů, kteří se účastnili druhého kola senátních voleb např. v posledních senátních volbách v roce 2016, vidíme, že platný hlas odevzdalo 424 089 voličů, což tvoří pouhých 5 % z celkové počtu voličů.

Co se týče změny Ústavy, článek 9 Ústavy říká, že změna Ústavy je možná pouze přijetím ústavního zákona, přičemž změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (tj. nemůže být změněno demokratické jádro Ústavy). Zároveň článek 39 Ústavy říká, že k přijetí ústavního zákona je potřeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, přičemž prezident takový zákon nemůže vetovat (článek 50 Ústavy). Senátoři tak Ústavu sami nikdy změnit nemohou.

Předseda Pirátů má pravdu. Piráti opravdu zapisují své kontakty a styky s ostatními politickými subjekty a lobbisty. Tato stránka je na Pirátských listech pod názvem Evidence lobbistických kontaktů. Piráti zde nezapisují pouze neveřejné schůzky, ale také své setkání s těmito lidmi například v rámci nějakých akcí či neveřejné komunikace na sociálních sítí. Na konci zápisu bývají přijaté a poskytnuté výhody.

Ivan Bartoš opravdu zapsal schůzku s Daliborem Dědkem a Karlem Janečkem.Zápis ze schůzky s Daliborem Dědkem byl přidán 1. srpna v 21:23 a označen jako opožděný zápis. Tito dva pánové se totiž sešli již 21. července.

8. srpna v 7:20 zapsal Ivan Bartoš schůzi republikového předsednictva s Petrem Bouškou z hnutí Tak jo! z předešlého dne. V tomtéž zápisu je i uvedeno, že následně proběhl mezi Bartošem a Janečkem telefonický rozhovor.

S hnutím Tak jo! komunikoval například i Mikuláš Penksa, který byl následně pověřen komunikací s touto stranou. Jeho zápisy pochází například z 28. července, 13. srpna, 11. září nebo 10. října.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože byť Chovancova bakalářská práce skutečně působí tak, že nese prvky opisování (navíc ze skutečně podivných zdrojů), oficiálně mu titul zůstal a orgány školy, která mu titul udělila, neseznaly, že by jej získal neoprávněně.

Když Bartoš označuje Milana Chovance za plagiátora, má pravděpodobně na mysli kauzu z roku 2016. Piráti tehdy poukázali na možný podvod při psaní Chovancovy bakalářské práce v roce 2009, za kterou získal titul Bc. Na svých stránkách uvedli, že Chovanec mimo jiné okopíroval úvod práce z přípravy na maturitní zkoušku volně publikovanou na internetu v roce 2003.

Další z argumentů proti bakalářské práci Milana Chovance bylo, že jejím vedoucím byl Ivan Tomažič, bývalý proděkan právnické fakulty. Ten byl v roce 2010 označen samotnou univerzitou za jednoho z hlavních aktérů kauzy s tzv. „rychlotituly“. I studium Milana Chovance tehdy prověřovalo správní řízení, to bylo ovšem zastaveno.

Milan Chovanec se ohradil proti obvinění a označil ho za „pokus o předvolební skandálek“. Podle něj jsou všechny zdroje práce doloženy. Například Mgr. Eva Lehečková, Ph.D. z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy ovšem poukázala na nedostatky práce, kvůli kterým by při obhajobě práce neuspěla. To je například neuvedení citace ze zdroje uvozovkami, což se týká právě úvodní části Chovancovy práce, kterou Piráti označili za plagiátorství. Dodejme, že Chovanec veřejně titul Bc. nepoužívá.

Předseda Pirátů dále uvádí, že Chovanec opakovaně nemluvil pravdu. Není jasné, čeho přesně se má toto týkat. Pokud se podíváme na „skóre“ ministra vnitra, jak jej zaznamenává náš projekt, u Chovance jsme identifikovali prozatím 24 nepravdivých výroků (ze 160 celkových). Nicméně je třeba konstatovat, že jistý podíl nepravdivých vyjádření lze dohledat víceméně u všech českých politiků (může jít o omyl, špatnou či starou informaci, špatně použitý kontext bez zlého úmyslu klamat atp.). Tedy zde by měl Bartoš pravdu, pokud budeme brát jeho prohlášení obecně.

Výrok i přesto hodnotíme jako nevěřitelný, neboť nejsme schopni doložit zmíněné plagiátorství, byť Chovancův případ ve skutečnosti nese přinejmenším vážná podezření, které se daného skutku týkají.

František Čech byl poslancem ve volebním období 1996–1998, a to za ČSSD. Není jasné, o kterém hlasování aktuální superlídr Strany práv občanů ve skutečnosti mluví. O vstupu České republiky do Evropské unie (resp. o kroku, který k tomu vedl) se v daném období nehlasovalo.

Pokud bychom měli pouze krátce připomenout historii vstupu ČR do EU, tak v roce 1996 podal předseda vlády Václav Klaus přihlášku ČR do tohoto uskupení. Po vyjednávání o podmínkách byla dohodnuta přístupová smlouva, kterou schvalovaly členské státy unie, Evropský parlament a v České republice pak občané ve všelidovém referendu. V něm pro vstup hlasovalo bezmála 3 a půl milionu občanů (77 % voličů při 55% účasti).

Výrok Františka Čecha tedy hodnotíme jako nepravdivý, jako poslanec „pro Evropskou unii“ v období svého mandátu v letech 96–98 nehlasoval, hlasování pro/proti v té době v Poslanecké sněmovně neproběhlo.

Evropská unie má sedm institucí, mezi tři hlavní patří Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská komise. Politické směřování EU pak obstarává Evropská rada, která je tvořena hlavami a představiteli vlád členských zemí. Do tvorby legislativy jsou zapojeny především výše zmíněné tři orgány.

Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států (ve formátu schůzek ministrů kabinetů jednotlivých zemí). Rada tvoří jeden subjekt, avšak zasedá v deseti různých složeních v závislosti na projednávaném tématu. K nejznámějším patří Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN), Rada pro zahraniční věci (FAC) nebo Rada pro spravedlnost a vnitřní věci (JHA).

V Radě a v Evropském parlamentu se hlas každého členského státu dělí poměrně - dle počtu obyvatel. V Evropské radě má každý stát jeden hlas bez ohledu na velikost. Každý členský stát má rovněž nárok na post jednoho evropského komisaře.

Evropská unie reguluje mnoho aspektů našich životů. Primárně stojí za standardizací snaha zjednodušit lidem, firmám a podnikatelům život napříč unií. Zadruhé pak sjednocování legislativ a nejrůznějších politik usnadňuje evropským institucím přerozdělování finančních prostředků nebo například snadnější ochranu spotřebitelů. Díky výhodám jednotného trhu mohou občané členských zemí snadno pracovat, studovat nebo podnikat v jiných členských zemích. Schengenský prostor dává možnost svobodně bez hraničních kontrol cestovat. Standardizace pomáhá výrobcům exportovat na zahraniční trhy a zároveň usnadňuje spotřebitelům orientaci v nabízených produktech. Pokud si například Rakušan bude chtít koupit ve Finsku vyrobenou čokoládu, má díky evropským standardům jistotu, že dostane to, co za čokoládu považuje i on sám.

Přesně z tohoto důvodu bylo českým výrobcům zakázáno používat termín „pomazánkové máslo“. Podle evropských standardů mohou být slovem máslo označované pouze produkty obsahující více než 39 % mléčného tuku, což pomazánkové máslo neobsahovalo. K zákazu používání termínu došlo z důvodu ochrany spotřebitelů. Opět příkladem - pokud by si Portugalec v českém obchodě chtěl zakoupit máslo a v regále sáhl po pomazánkovém máslu, nedostal by skutečné máslo.