Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Pokud chceme zjistit navštívená místa Michala Horáčka, nalezneme je na jeho webových stránkách v sekci Navštívená místa. Ta obsahuje pouze abecední seznam měst bez dat návštěvy, dohromady je jich 224. V Ústeckém kraji se z nich nachází pouze 29, maximálně 31, protože dvě města nebylo možné specifikovat – konkrétně se jedná o Kladruby (Ústecký, Plzeňský, Jihočeský i Středočeský kraj) a Lužice (Olomoucký, Jihomoravský, Jihočeský i Ústecký kraj).

U daných obcí není uvedeno, zda v nich Horáček absolvoval více akcí, resp. zda v nich nebyl opakovaně. Je tedy neověřitelné, kolika akcí se v daném regionu prezidentský kandidát přesně zúčastnil.

Kompletní seznam měst v kraji, která měl Horáček navštívit:

Bílina

Brandov

Chanov

Chomutov

Citoliby

Děčín

Duchcov

Hora Svaté Kateřiny

Horní Jiřetín

Hrobce

Kadaň

Kladruby (Ústecký, Plzeňský, Jihočeský i Středočeský kraj)

Klíny

Krabčice

Krásná Lípa

Litoměřice

Litvínov

Louny

Lužice (Olomoucký, Jihomoravský, Jihočeský i Ústecký kraj)

Most

Nová Ves v Horách

Patokryje

Roudnice nad Labem

Rumburk

Teplice

Trmice

Ústí nad Labem

Varnsdorf

Vyškov

Žalany

Žatec

Kandidáti na post prezidenta musí mít do pěti dnů od vyhlášení voleb zřízen tzv. transparentní volební účet pro financování předvolební kampaně.

Dále musí kandidát získat podporu dvaceti poslanců, deseti senátorů nebo 50 tisíc občanů oprávněných volit. Této mety (50 tisíc podpisů) prozatím dosáhlo jen několik z nich, resp. sami to deklarují současný prezident Miloš Zeman, Jiří Drahoš a Michal Horáček. Pavel Fischer pak oznámil, že disponuje dostatečným počtem podpisů senátorů.

Volební účty eviduje Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí, který eviduje jedenáct kandidátů. Nicméně dodejme, že u řady z nich jde o pouhou deklaraci; pokud nesplní zákonné podmínky, tak kandidovat nemohou. Např. výše zmíněný Fischer ještě účet zaveden nemá, vzhledem k tomu, že splní podmínku kandidatury, jej ale lze připočítat.

Ve veřejném prostoru se pak objevily i další snahy o prezidentskou kandidaturu, resp. její vyhlášení, které však mají pramalé šance. Za všechny jmenujme Janu Yngland Hruškovou nebo Karla Štogla.

Bělobrádek má tedy pravdu v tom, že deklarovaných kandidátů je zhruba patnáct (online projekt Prezident 21 jich vede dokonce osmnáct) – těch, co prozatím plní podmínky pro samotnou kandidaturu, je výrazně méně, momentálně pouze čtyři.

Do druhého kola tzv. ekotendru, tedy výběrového řízení na o dstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací, se dostaly tři soukromé firmy. Po průtazích způsobených (ne)účastí konsorcia PPF došlo k podání cenových nabídek uchazeči v září 2011.

Nejlevnější cenovou nabídku podala společnost Marius Pedersen Engineering, jak informovalo ve své tiskové zprávě dne 13. 9. 2011 ministerstvo financí.

Tehdejší ministr financí Kalousek v říjnu 2011 oznámil, že nedoporučí vládě přijetí vítězné nabídky. Své rozhodnutí odůvodnil slovy: „Cenová výše, byť i té nejlevnější nabídky, není podle mého názoru natolik přesvědčivá, abych mohl vládě doporučit tuto nabídku přijmout.“ Nečasova vláda následně dne 21. 12. 2011 svým usnesením č. 956 rozhodla o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky. Je tedy faktem, že nedošlo k realizaci zakázky.

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Poslanec Farský hovoří o přijetí novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která začne platit 1. listopadu 2017. V původním návrhu novely stať o změně platnosti posudku o zdravotní způsobilosti dítěte chybí, nicméně poslanec Farský přiložil k návrhu zákona pozměňovací návrh s tímto obsahem. Při hlasování o pozměňovacích návrzích byl tento přijat napříč všemi poslaneckými kluby kromě komunistického.

Z dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že počet dětí, které absolvují podobné akce, se skutečně blíží 200 tisícům – konkrétně v roce 2015 to bylo zhruba 193 tisíc dětí. To fakticky odpovídá Farského kvantifikaci, výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

Vývoz z České republiky opravdu směřuje především do Evropské unie a eurozóny. Vypovídají o tom statistiky národního pojetí zahraničního obchodu i přeshraničního pojetí zahraničního obchodu.

Podle Českého statistického úřadu národní pojetí zahraničního obchodu vypovídá o vývozní a dovozní výkonnosti české ekonomiky, tedy také o obchodní bilanci zahraničního obchodu české ekonomiky. Pojetí sleduje skutečný obchod se zbožím realizovaný mezi českými a zahraničními subjekty, tj. změnu vlastnictví mezi rezidenty a nerezidenty.

V této statistice dominuje export do zemí EU a do eurozóny. Export do ostatních států v posledních pěti letech nepřekročil nikdy ani 20 % českého exportu.

Česko nejvíce exportuje konkrétně do Německa, Slovenska, Polska, Francie a Velké Británie (.xls). Export a jeho vývoj v čase můžeme sledovat v následující tabulce. Lze vidět, že export do EU, případně do eurozóny, jasně převažuje.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Agentury se v číslech ohledně důvěry v EU zcela neshodují, nicméně Miroslav Kalousek má pravdu, že minimálně některé z nich (Stem, Eurobarometr) udávají klesající údaje.

Agentury, které provádějí výzkumy veřejného mínění ohledně důvěry občanů v Evropskou unii (potažmo její instituce), uvádějí, že důvěra lidí, od vstupu do EU v roce 2004, klesá a stoupá. Podle agentury STEM se důvěra občanů ČR v Evropskou unii propadla z 40 % na 29 %. Dle STEMu může za propad hlavně způsob, jakým politická scéna a média nezvládla migrační krizi. Občané následně migrační krizi kladli za vinu hlavně Evropské unii a její neschopnosti reagovat na vzniklou krizi.

V jiném aktuálním průzkumu se agentura STEM ptá na určité specifikace českých a německých občanů ve vztahu k Evropské unii. V průzkumu je 43 % Čechů toho názoru, že Evropská unie je „těžkopádná, nepružná“. Ve stejném průzkumu je také vypozorováno, že si 70 % Čechů myslí, že Evropská unie má velké pravomoce a rozhoduje až o příliš mnoho věcech. Obě tyto výpovědi tak svědčí o tom, že občanům České republiky nevyhovuje způsob rozhodování a potvrzují tak data z prvního průzkumu.

Agentura CVVM (.pdf), která se rovněž zabývá otázkou důvěry Čechů v Evropskou unii a její jednotlivé instituce, uvádí poměrně odlišná data, než je tomu u STEMu. Podle CVVM nebyl vývoj důvěry lidí na našem území v EU až tak jednoznačný. Důvěra podle CVVM klesala a stoupala. V roce 2013 důvěřovalo v EU 45 % dotázaných respondentů, roku 2014 respondentů bylo již 49 % a v roce 2015 dokonce 52 %. Poté začal propad, který zřejmě souvisí s migrační krizí. Důvěra spadla podle CVVM až na 37 %, ovšem pro rok 2017 podle dat CVVM důvěřovalo EU 48 % dotázaných.

Důvěru v Evropskou unii sleduje také Eurobarometr, tedy výzkumní instituce spadající přímo pod Evropskou unii. V posledním šetření (.pdf, str. 15) vyjádřilo důvěru v EU 30 % Čechů, horší vztah k EU vyjadřují už jen Řekové (22 %). Pokud se podíváme na trend (srovnání zemí i detail jednotlivých let je možné proklikat v interaktivní podobě), v roce 2004 byla důvěra na úrovni 52 %, roku 2008 dokonce 59 %. Kolem roku 2014 už se začala pohybovat okolo hranice 40 %. Můžeme tedy říci, že důvěra Čechů k EU i podle Eurobarometru klesá a je jedna z nejhorších mezi členskými zeměmi.

Stran držení zbraní schválili poslanci návrh (.pdf) ústavního zákona, který by umožňoval majitelům legálně držených zbraní zasáhnout, pokud by bylo potřeba zajistit bezpečnost ČR. Jednalo se o „protiopatření“ kvůli přijaté evropské směrnici, jež naopak držení a obchod se zbraněmi zpřísňuje. Rovněž tak je prokazatelná přílišná vyhraněnost vůči relokačním kvótám, za niž Evropská komise (nejen) Českou republiku zažalovala. Dodejme, že návrh odmítl Senát, jehož souhlas byl v daném případě nezbytný.

V druhé části naráží Vratislav Kulhánek na tzv. gold-plating – zabývali jsme se jím již v našich předchozích analýzách výroků Jana Farského či Pavla Teličky.

Stručně řečeno: Gold-plating (pozlacování) je výraz pro postup členského státu, implementujícího přijatou legislativu EU (zejména směrnice) do svého právního systému nad rámec minimálních požadavků nebo naopak při nevyužití plného rozsahu výjimek, které evropské právo umožňuje. Jinými slovy státní aparát zatíží adresáty přijaté evropské legislativy více, než z oné legislativy EU vyplývá. Více v Briefing Paper Asociace pro mezinárodní otázky z listopadu 2015.

Vratislav Kulhánek poukazuje na příklady gold-platingu týkajících se bezdotykových baterií v umyvadlech pro zaměstnance v českých stravovacích zařízeních nebo na výjimku v oblasti zákazu kouření v rakouských restauracích a kavárnách, kde se skutečně mohou jednotlivé podniky s rozlohou do 50 čtverečních metrů rozhodnout, zda umožní návštěvníkům kouřit, či nikoli. V České republice je od 31. května kouření ve vnitřních prostorách restaurací, kin či divadel zcela zakázáno.

Dalšími příklady gold-platingu v našich končinách je například transponování evropské směrnice o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě, přičemž dle směrnice EU bylo požadováno, aby podíl biopaliv v pohonných hmotách byl 2 % (roku 2005) a následně 5,75 % (rok 2010).

V rámci české legislativy se ovšem přijala mnohem přísnější opatření. Od roku 2009 měla biosložka tvořit 3,5% podíl u motorových benzinů a 4,5% podíl u motorové nafty. Od června roku 2010 dokonce 4,1% podíl u motorových benzinů a 6% podíl u motorové nafty. Ovšem předpis byl k 1. září 2012 zrušen.

Jiným notoricky známým příkladem budiž mýtus o zákazu volného prodeje pečiva ze strany Bruselu a jeho balení do mikrotenových sáčků. Tuto povinnost ovšem před vstupem ČR do Evropské unie zavedlo ministerstvo zdravotnictví, nikoli orgány EU.

„Evropská unie vydala v roce 2002 nařízení stanovující obecné zásady a požadavky pro bezpečnost potravin, které státům ukládaly povinnost prevence vzniku a rozšíření zdravotních rizik. Tato norma ovšem nestanovovala konkrétní nástroje, jakými potravinové bezpečnosti dosáhnout, a už vůbec nestanovovala požadavek balení koblih do sáčků.

Zmíněná ‚koblihová vyhláška‘ vznikla na českém Ministerstvu zdravotnictví, které se rozhodlo přijmout přísnější normu, než bylo pro sladění s právem EU nutné.“