Zatím nejnovější údaj Český statistický úřad nabízí za třetí čtvrtletí roku 2017. V tomto čtvrtletí byla průměrná mzda rovna 29 050 Kč, což je 6,8% nárůst oproti stejnému období v roce 2016. Po započtení růstu spotřebitelských cen se reálná mzda zvýšila o 4,5 %. Mediánová mzda byla v tomto období 25 181 Kč. (Údaje jsou předběžné, zpřesněné údaje budou k dispozici v březnu 2018, pozn. ČSÚ).

Vývoj průměrné mzdy po čtvrtletích zachycuje následující tabulka:

ČSÚ k metodice výpočtu průměrné mzdy uvádí, že „podprůměrně placených zaměstnanců je vždy více než těch nadprůměrných, skoro dvě třetiny.” Z toho tedy vyplývá, že na průměrnou a vyšší mzdu dosáhne pouze třetina pracovníků.

Detailnější pohled na mzdovou strukturu v České republice tak nabízí mediány měsíčních hrubých mezd (.pdf) podle sektoru, věku nebo pohlaví. Mediánová mzda je nad 29 000 Kč pouze u věkových skupin od 35 do 44 let (zde jsou údaje za rok 2016).

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak například své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, by měla užít stejného nástroje i pro případ vystoupení. Pro vyhlášení „vstupního“ eferenda bylo nutné schválit speciální ústavní zákon o referendu, který dovolil vyhlásit referendum pouze o vstupu do EU. Z tohoto důvodu by nemělo být možné svolat referendum o vystoupení pomocí obecného referenda, tedy zákona, který by předkládal obyvatelstvu zákony či předpisy ke schválení nebo zamítnutí.

Znění ústavy však teoreticky připouští možnost vystoupení z EU prostřednictvím hlasování Parlamentu.

Obecné náležitosti vystoupení členského státu z EU upravuje článek 50 Smlouvy o Evropské unii, který stanovuje možnost vystoupení členského státu z Evropské unie pouze v souladu s ústavními předpisy příslušného členského státu.

Český právní řád však proces vystoupení z EU výslovně neupravuje. Je nepochybné, že případné oznámení Evropské radě o vystoupení přísluší vládě jako vrcholnému orgánu moci výkonné, zastupujícímu Českou republiku v mezinárodních vztazích. Vláda samotná však, vzhledem k dopadům, o vystoupení z Evropské unie rozhodnout nemůže.

Z hlediska ústavního práva je pak třeba zmínit, že Evropská unie je mezinárodní organizací, na kterou byly přeneseny určité pravomoci orgánů ČR. Unijní smlouvy (účinné v ČR na základě Smlouvy o přistoupení) jsou pak mezinárodními smlouvami podléhajícími režimu podle článku 10a Ústavy.

Pro tyto smlouvy platí oproti běžným mezinárodním smlouvám speciální režim schválení – ten spočívá buď v podmínce souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a přítomných senátorů, nebo souhlasu vysloveného v referendu konaném na základě ústavního zákona (tímto způsobem Česká republika vstoupila do EU).

V případě vystoupení z EU by musel být vypovězeny i unijní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podmínky odstoupení od mezinárodní smlouvy jsou obdobné podmínkám pro její schválení (což potvrzují i oba jednací řády komor Parlamentu), musely by být pro odstoupení od unijních smluv splněny tytéž podmínky.

Ústava tak připouští možnost vystoupení jak hlasováním v Parlamentu, tak referendem. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, jeví se jako legitimnější volbou z EU referendem také vystoupit. Pravdou však je, že referendum o vystoupení z EU by muselo být ústavně svoláno – nemohlo by se jednat například o obecné referendum.

Je pravdou, že fenomén radikalizace mladých lidí ve francouzských věznicích skutečně existuje. Například The Guardian uvádí, že přibližně 60 % vězňů ve francouzských věznicích, které se dlouhodobě potýkají s přeplněním, tvoří muslimové, mezi nimiž je určitý počet muslimských radikálů. Extrémistické názory se pak mohou rychleji šířit například v důsledku izolace.

Radikalizace ve vězení se dává do spojitosti například s útokem Chérifa Kouachiho, jenž napadl redakci týdeníku Charlie Hebdo, či v případu Mehdiho Nemmouche, jenž v roce 2014 zaútočil na židovské muzeum v Bruselu.

Během vystoupení ve Valném shromáždění OSN, které proběhlo 19. září 2017, Miloš Zeman prohlásil:

„Chápu lidi, kteří říkají, že migranty musíme uvítat. Mé námitky ale plynou z faktu, že masivní migrace z afrických a dalších zemí představuje odliv mozků. Mladí, zdraví lidé, hlavně muži, kteří odcházejí ze svých zemí, představují oslabení potenciálu těchto zemí a kdokoliv, kdo migranty v Evropě vítá, souhlasí s tímto odlivem mozků a s permanentní zaostalostí těchto zemí. To, co potřebujeme udělat, je pomoci těmto zemím se zavedením elektřiny, se školami, nemocnicemi, vodními zdroji a podobně, aby se populace v domovských zemích stabilizovala, nikoliv podporovat migraci.”

Rada České televize každý rok předkládá Poslanecké sněmovně dvě zprávy: Výroční zprávu o činnosti ČT a Výroční zprávu o hospodaření ČT. V případě, že by jedna z nich nebyla dvakrát za sebou Poslaneckou sněmovnou schválena, může být Rada České televize odvolána, neznamená to ovšem, jak pan prezident Miloš Zeman uvádí, že „všechno padá“. Je pak dále na uvážení Poslanecké sněmovny, zda Radu odvolá, či nikoliv.

Podle Miloše Zemana mělo několikrát v minulosti dojít k dvojímu nepřijetí výročních zpráv Poslaneckou sněmovnou, které by umožnilo odvolání Rady České televize. V minulosti skutečně došlo k nepřijetí, ale pouze v jednom případě, nikoliv tedy k opakovanému nepřijetí, jak uvádí Miloš Zeman. Následující pokus byl o několik měsíců později Poslaneckou sněmovnou přijat. Nelze tak tvrdit, že došlo k naplnění podmínky pro možnost odvolání Rady České televize.

Druhý případ, kdy může být Rada České televize odvolána, je pokud Rada neplní povinnosti zadané zákonem. Neschválení výročních zpráv tak není jediná situace, kdy je možné odvolat Radu České televize.

Po vyhlášení výsledků prvního kola prezidentské volby 13. ledna 2018 svou podporu Jiřímu Drahošovi vyjádřili Michal Horáček, Pavel Fischer, Marek Hilšer, Mirek Topolánek a Vratislav Kulhánek. Michal Horáček i Marek Hilšer nabídli vyzyvateli Miloše Zemana pomoc v následující kampani, Horáček pak přislíbil i své billboardy: „Nabídnu kandidátovi i svůj prostor na billboardech a finanční prostředky. Je pro mě důležité, aby prezidentem nebyl Miloš Zeman.“ Horáček s Hilšerem přišli dokonce Drahoše podpořit do jeho volebního štábu, což v politice není standardní.

Danou situaci při prezidentské volbě můžeme srovnávat pouze s volbami v roce 2013. V první přímé volbě prezidenta skutečně nikdo z neúspěšných kandidátů nenabídl takovou pomoc jednomu z účastníků druhého kola prezidentské volby.

Čtyři dny před začátkem druhého kola nepřímo podpořil Miloše Zemana neúspěšný kandidát Jan Fischer, který skončil třetí. Jasné stanovisko svým voličům nedal. Karla Schwanzerberga však kritizoval a o Miloši Zemanovi se vyjádřil takto: „Jehož názory jsou jasné, dlouhodobě známé a který se nebojí nést za působení ve vládě svou kůži na trh.“

Den před zahájením druhého kola podpořil Miloše Zemana i Vladimír Franz. „Do obálky vhodím lístek se jménem Miloše Zemana, ale je to čistě mé soukromé rozhodnutí, po kterém by nemuselo nikomu nic být.“ Ve svém prohlášení ale dodal, že rozhodnutí je na voličích. „Voliči nechť sami rozhodnou. Nicméně pranýřovat někoho za jeho osobní postoj a subjektivní názor nepřísluší demokraticky uvažující společnosti.“

Ihned po vyhlášení výsledků nepřímo podpořila Karla Schwarzenberga Zuzana Roithová a přímo Přemysl Sobotka. Ten se tehdy vyjádřil takto. „Ke Karlu Schwarzenbergovi se přelily hlasy mých voličů. Budu podporovat jeho vítězství. Je to už jasný signál a já bych jenom rád, aby u nás nezvítězila levice.“ Svou podporu ale ještě jednou zvažoval po chybném výroku Schwarzenberga, který se takto vyjádřil k Benešovým dekretům. „Já bych je upozornil na to, že Benešovy dekrety už neplatí 20 let, poněvadž přijetím Listiny základních práv a svobod Ústavy přestala platnost Benešových dekretů. Ovšem nebyla zrušena od roku 1945, nýbrž od okamžiku, kdy byla přijata tato právní předloha.“ Sobotka se vyjádřil, že pokud by tento výrok myslel Schwarzenberg vážně, ztratí jeho podporu. Schwarzenberg svůj výrok ale následně opravil.

Jiří Dienstbier, Táňa Fischerová ani Jana Bobošíková žádného z kandidátů veřejně nepodpořili.

Po prvním kole prezidentské volby v roce 2013 tedy někteří z neúspěšných kandidátů podpořili jednoho z účastníků druhého kola, pouze jeden z nich to však udělal přímo a hned po vyhlášení výsledků. Jednalo se však pouze o podporu a vyzvání voličů, nikoliv o spolupráci týmů či zapůjčení billboardů. Tak tomu bylo i v případě dalších kandidátů, kteří svou podporu vyjádřili později.

Podobný výrok již Drahoš pronesl v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018, a ten jsme ověřili jako pravdivý. Drahoš stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle svých vyjádření kvóty nepodporuje, apeluje na důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňuje potřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Článek, o kterém Zeman hovoří, nevyšel v Krasnej zvezdě, ale na webových stránkách televize Zvezda, nejedná se tedy o stejné médium. Zeman se tak dopouští touto záměnou zavádění.

Krasnaja zvezda je ruský (původně sovětský) armádní deník založený v roce 1923, který se zabývá vojenskou tématikou. Pokud se podíváme na webové stránky deníku, zjistíme, že shlédnutí jednotlivých nejnovějších článků se pohybují v řádech stovek čtenářů, tištěně vychází třikrát za týden. Dá se tedy za okrajové periodikum považovat.