Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

Řada britských deníků zastávala v období před referendem pozici opustit Evropskou unii. Jednalo se především o bulvární média, která podle Huffington Post mohla ovlivnit dohromady 4,8 milionu svých čtenářů oproti 3 milionům čtenářům deníků, které byly pro zůstání v EU.

Mezi deníky, které proklamovaly postoj opustit Evropskou unii, byl Daily Mail, The Sun, The Telegraph, Express, Star a The Sunday Time. Například na titulní straně Daily Mail se objevily zprávy jako: If you believe in Britain, vote Leave (Pokud věříte v Británii, volte odchod), Who will speak for England? (Kdo promluví za Anglii?); v The Sun se pak objevilo například BeLeave in Britain (Věřte/opustit v Anglii) a po referendu Sun wot won it (Sun to vyhrál).

Naopak důležitost zůstat v EU zdůrazňovaly serióznější noviny. Mezi nimi například The Guardian, The Financial Times (Britain should vote to stay in European Union – Británie by měla volit za setrvání v Evropské unii), The Times, Daily Mirror, The Mail nebo The Observer.

Daily Mirror například v jednom ze svých vydání uvedl, že i přes některé neshody, které tento list měl s Evropskou unií, na své čtenáře apeluje, aby volili pro setrvání.

Opustit Evropskou unii:

Daily Mail a The Sun

Zdroj

Express

ZdrojZůstat v Evropské unii:

The Times

Zdroj

The Guardian

Zdroj

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť britská média nepodporovala plošně hlasování proti Brexitu – naopak některé velmi vlivné tituly zcela zřetelně uváděly, že by měli Britové hlasovat pro opuštění Evropské unie.

Unijní smlouvy k přijetí nařízení Dublin IV vyžadují souhlas kvalifikovanou většinou, nikoliv jednomyslnost. Zástupci členských států se však na summitu v Estonsku dohodli na přijetí nařízení jednomyslným souhlasem. To nicméně nic nemění na hodnocení výroku jako nepravdivého, neboť k užití pasarely v tomto případě vůbec nedochází a nařízení Dublin IV se do jednomyslného rozhodnutí nijak neprolamuje, protože se podle unijních smluv vyžaduje k přijetí souhlas kvalifikované většiny.

Pojmem pasarela je míněna možnost změny způsobu (odstavec 7) hlasování v Radě, a to z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou. V případě kvalifikované většiny pak může být členský stát i přes svůj nesouhlas přehlasován, tak jak se to stalo mj. České republice v případě hlasování o přijetí rozhodnutí o kvótách. Užití pasarel je však podmíněno oznámením vnitrostátním parlamentům, které mohou do šesti měsíců od oznámení vyslovit svůj nesouhlas. Pokud jej vysloví, ke změně způsobu hlasování nedojde.

Jako Dublin IV se pak označuje návrh nařízení pozměňující stávající podobu Dublinského systému. Tento systém upravuje mechanismus řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Mezi hlavní změny projednávaného návrhu (bod č. 5 důvodové zprávy) patří vytvoření jednotného automatizovaného systému, podle kterého by byli žadatelé o azyl přerozdělováni do jednotlivých členských států na základě stanovených kritérií (HDP, velikost státu, počet žadatelů...).

Z popisu návrhu je očividné, že by přinesl nový mechanismus kvót, neboli relokací. Oproti předchozím jednorázovým rozhodnutím Rady o přemístění celkem 160 000 osob žádajících o mezinárodní ochranu se však liší ve své obecnosti – zavádí tak obecný relokační mechanismus, nikoliv konkrétní relokace tzv. na jedno použití.

Co se týče procedury pro schvalování, unijní smlouvy (odstavec 2 písmeno e)) stanovují jako podmínku přijetí v Radě souhlas kvalifikovanou většinou, nikoliv jednomyslnost. Tím pádem nedává využití pasarely smysl, neboť je jejím účelem právě změna hlasování z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu.

Výsledky posledního summitu Evropské rady (v době rozhovoru myšleno toho z 19. října) však přinesly podstatnou změnu procedury přijetí nařízení. Zástupci členských států se totiž dohodli, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude třeba souhlasu všech členských států. To nicméně na hodnocení výroku nic nemění, neboť k užití pasarely v tomto případě vůbec nedochází a nařízení Dublin IV se do jednomyslného rozhodnutí nijak neprolamuje, protože se podle unijních smluv vyžaduje k přijetí souhlas kvalifikované většiny.

Drahoš tento výrok pronesl v tom smyslu, že si Horáček má stěžovat na svou absenci na uvedené akci. V rámci výroku hodnotíme pouze to, zda byli vystupující pozvání a sami se na akci nehlásili.

Michal Horáček své nevystupování na Václavském náměstí komentoval na svém facebookovém profilu takto: „Ptáte se mě, proč jsem dnes nevystoupil na Václavském náměstí. Popravdě - nevím. Akce byla původně charakterizována jako 'apolitická'.“

Následně uvedl, že mu Marek Hilšer poskytl část svého vyměřeného času, a to s poukazem, že oproti jiným řečníkům byl hlavním aktérem listopadových událostí.

Vystoupení na Václavském náměstí dne 17. listopadu byla pořádána v rámci Festivalu svobody, což je iniciativa připomínající události listopadu roku 1989. Ve svém prohlášení o neúčasti právě Michala Horáčka organizátoři uvedli:

„Pozvaní kandidáti byli vybráni na základě souladu jejich postojů s hodnotami 17. listopadu a následně na základě jejich dosavadní veřejné známosti a prostoru kandidátů promlouvat k veřejnosti. Cílem bylo podpořit ty, kteří ho z dlouhodobého hlediska tolik neměli.“

Tři kandidáti byli navíc vybráni kvůli symbolice tří pilířů demokracie a byly jim na jejich projev poskytnuty 3 minuty času.

Dále uvedli, že program byl zveřejněn již 13. listopadu 2017 a mezi vystupujícími kandidáty byli od počátku uvedeni Jiří Drahoš, Pavel Fischer a Marek Hilšer (.pdf, čas 18:15 v programu).

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Mirek Topolánek skutečně vypovídal u soudu a následně i u odvolacího soudu. Z rozsudku vrchního soudu v Praze vyplývá (str. 10), že Mirek Topolánek uvedl, že „takovou pozici a takový vliv na něj obžalovaný neměl, i když to některá média přeceňovala a možná to přeceňoval i samotný obžalovaný.“

Mirek Topolánek však mluví pouze o vlivu Marka Dalíka vůči své osobě, nikoliv vůči celé vládě. Zápis celého jednání nám však dostupný není, proto nemůžeme výrok potvrdit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Údaje o výdajích a příjmech (tedy i půjčkách a úvěrech) jednotlivých stran jsou dostupné ve finančních zprávách, které strany musí každoročně dodat a zveřejnit. Institucí, která na dodržování tohoto pravidla dohlíží, je Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí se sídlem v Brně.

Ve výroční finanční zprávě České pirátské strany za rok 2016 jsou uvedeny všechny příjmy a výdaje této strany, přičemž půjčky, krátkodobé i dlouhodobé úvěry, směnky, dluhopisy apod. skutečně činí 0 Kč.

Z finančních zpráv nelze určit, zda jsou finance z uvedených půjček použity právě na volební kampaň, či na provozní nebo jiné náklady. Jediná strana, která ve své finanční zprávě uvádí, že uzavřela smlouvu o úvěru na financování volební kampaně do krajských zastupitelstev, je KDU-ČSL (str. 10). Z médií pak víme, že úvěr na kampaň před volbami do Poslanecké sněmovny si vzaly také strany SPD a STAN.

Některé další strany, které jsou v Poslanecké sněmovně, konkrétně ANO 2011 (str. 28), ČSSD (str. 3) a ODS (.pdf, str. 19) mají ve finanční zprávě uveden dluh, není tam však napsáno, k čemu byl úvěr pořízen. Nezadluženými stranami v Poslanecké sněmovně jsou KSČM (str. 19), která má v položce půjčky a úvěry uvedeno 0 Kč a TOP 09 (str. 31). Výroční finanční zpráva Úsvitu, který byl úspěšný ve volbách do Poslanecké sněmovny 2013, je dostupná finanční zpráva pouze za rok 2015 (.pdf), která ovšem také neuvádí žádný dluh.

Nejvyšší kontrolní úřad v rámci jím prováděných kontrol zjistil nesrovnalosti ve vedení účetnictví a porušování pravidel při zadávání veřejných zakázek, ke kterým alespoň částečně došlo i za doby vládnutí současné vlády. Lze tak hovořit o plýtvání peněžními prostředky, k rozkrádání však nedošlo.

Nejvyšší kontrolní úřad je jednou z ústavních institucí, jeho úkolem je kontrola hospodaření státních orgánů se státním majetkem. Mezi kontrolované orgány patří mj. i ministerstva, přičemž médii za poslední rok proběhlo několik zpráv o chybách v účetnictví jednotlivých ministerstev.

Nesrovnalosti v účetnictví však neznamenají, že se na ministerstvech rozkrádá majetek. Znamená to pouze, že ministerstva porušila určité předpisy týkající se účetnictví, na což odkazují i konkrétní kontrolní zprávy NKÚ, ku příkladu u ministerstva financí jde o hned o několik porušení (.pdf, str. 15, 19, 20, 21, 23).

NKÚ se kromě účetnictví zabýval v předloňském a loňském roce náklady na nákup (.pdf, str. 2) kancelářských potřeb, školení, úklidu a oprav motorových vozidel u ministerstev obrany, práce a sociálních věcí a zemědělství. V tomto případě zjistil četná porušení předpisů o zadávání veřejných zakázek (.pdf, část III., str. 4–11). Kontrolováno bylo období 2013–2014, vzhledem k nástupu současné vlády se jí nákupy z roku 2013 netýkají.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se posléze v tiskové zprávě (.pdf) ohradilo, že ceny za zakázky byly vyjednány předchozím vedením resortu a již v roce 2016, kdy úřad kontrolu provedl, se náklady za služby na ministerstvu výrazně snížily (.zip, druhá část). Zakázky ani vyjádření ostatních ministerstev se nám nalézt nepodařilo.

Závěry NKÚ tak podávají důkaz o „mrhání“ peněžními prostředky, ke kterým částečně docházelo i za úřadování současné vlády, termín rozkrádání však není na místě. Kontroloři NKÚ mají jako členové státního orgánu povinnost oznámit orgánům činným v trestním řízení okolnosti nasvědčují spáchání trestného činu a orgány činné v trestním řízení mají povinnost stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Vzhledem k tomu, že za tato porušení nebyl trestně stíhán jediný člen ministerstva, nelze hovořit o rozkrádání.

Varování před závadnými potravinami je zveřejňované na stránkách Informačního centra bezpečnosti potravin (ICBP). Převažují hlášení o nevyhovujících potravinách ze zahraničního dovozu. Za tento rok bylo zatím uveřejněno celkem 28 hlášení. Zároveň funguje Systém rychlého varování (RASFF), v němž jsou sdíleny informace o nebezpečnosti potravin na úrovni EU a EFTA.

V poslední době se veřejně mluvilo o několika případech - např. o dovážených kontaminovaných vejcích nebo o salmonele v kuřecím mase z Polska. Takové případy nejsou zcela ojedinělé.

Pavel Bělobrádek má tedy pravdu, že problémy s bezpečností dovážených potravin existují, resp. že se mezi nimi vyskytují i potraviny potenciálně škodlivé. Data popisující kvantitu takových potravin v celkovém objemu jsou problematicky dostupná, nicméně jelikož jádro výroku odpovídá faktům, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jiří Drahoš poskytl Parlamentním listům rozhovor 29. dubna tohoto roku. Parlamentní listy o Jiřím Drahošovi píší nebo ho citují často, především v souvislosti s jeho kandidaturou na prezidenta. Tyto články jsou však přebírány z rozhovorů, které Drahoš poskytl jiným médiím – často z Aktuálně.cz, Lidových novin, Info.cz a dalších. Žádný jiný rozhovor, který by Jiří Drahoš Parlamentním listům přímo poskytl, dohledatelný není.