Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy, resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Velmi podobný výrok (Hannig zde vyměnil Fica za Orbána) jsme již v rámci kampaně ověřovali.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a slovenský předseda vlády Fico vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017. Bratislava pak figurovala v seznamu měst ucházejících se o umístění Evropské agentury pro léčivé přípravky.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by toto mělo být rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož Marek Hilšer a celá akademická obec skutečně v roce 2008 bojovali proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za Topolánkovy vlády, která měla mít za následek převod univerzitních nemocnic na akciové společnosti. Ten byl pouze jednou z částí připravované reformy zdravotnictví tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka (ODS). Proti reformě zdravotnictví jako takové nebojovali. Po nátlaku zejména akademické obce vláda ustoupila ze svého záměru převést univerzitní nemocnice na akciové společnosti.

Návrh zákona o univerzitních nemocnicích byl připravován s celkovou reformou zdravotnictví v letech 2007 a 2008.

Návrh zákona se sešel se značnou kritikou zejména z řad univerzit, České lékařské komory i koaličních partnerů tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Marek Hilšer, coby tehdejší mluvčí vzniklé studentské iniciativy, byl jedním z hlavních kritiků. Nutnost změn stavu zdravotnictví v té době ovšem připouštěly i univerzity a akademická obec, jak vyplývá z tiskové zprávy studentské iniciativy.

Studentská iniciativa v tiskové zprávě uvedla, že požaduje, aby vláda České republiky okamžitě zastavila legislativní kroky vedoucí k transformaci fakultních nemocnic na akciové společnosti s minoritním podílem univerzit. Přestože současný stav je také nevyhovující a žádá změnu, návrh zákona o univerzitních nemocnicích, tak jak jej připravilo ministerstvo zdravotnictví, nedává univerzitám, respektive fakultám, reálný a dostatečný vliv na dění v nemocnicích.

Proti přeměně fakultních nemocnic na akciové společnosti výrazně bojovala i samotná Univerzita Karlova, která hrozila ukončením výuky na pěti Lékařských fakultách a jedné Fakultě farmaceutické v Praze, Plzni a Hradci Králové. Návrh zákona kritizoval v České televizi (20. minuta) i přímo Marek Hilšer

Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády. Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Univerzity a Marek Hilšer tak kritizovali opravdu jen návrh zákona o univerzitních nemocnicích, celkovou reformu zdravotnictví nikoliv. Proto tento výrok hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, v žádném z posledních roků výše dividend do zahraničí nepřekročila 290 miliard, Farského číslo je tak výrazně nadsazené.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Hynek je prezidentem nevládní neziskové organizace, která však podle veřejně dostupných zdrojů dotace ze státního rozpočtu využila. Chybný je také jeho předpoklad, že většina takových organizací státní dotace čerpá.

Jiří Hynek je prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP). Tato Asociace sdružuje firmy v oblasti výzkumu, výroby a obchodu s obrannou a bezpečnostní technikou. Je nevládní, nezávislou, nepolitickou, neziskovou a neobchodní organizací, která byla založena v roce 1997 a uznávaným partnerem Vlády ČR, MPO nebo MV. Formálně je pak zájmovým sdružením právnických osob.

Tvrzení, že AOBP nečerpá státní dotace, je nepravdivé. Už v roce 2001 čerpala organizace dotaci MPO ve výši 368 000 Kč určenou na zpracování a distribuci databáze AOP ČR. AOBP využila také podpory strukturálních fondů EU, a to v minulém i současném rozpočtovém období. Většina těchto projektů byla financována Evropským sociálním fondem a z menší části také státním rozpočtem. V současné době čerpá AOBP dotaci přesahující 9 milionů korun v rámci výzvy č. 60, z čehož EU financuje 85 % a zbývajících 15 % jde ze státního rozpočtu (str. 4).

Konkrétně jde o projekt (.doc) " Rozvoj lidských zdrojů členských podniků Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR ".

Vládní rozbor (.pdf, str. 55) financování neziskových organizací pro rok 2015 uvádí, že „z rozpočtů státu byly poskytnuty dotace 32 nadačním subjektům (tj. téměř 2 % nadačníchsubjektů v ČR), 2 256 spolků (tj. téměř 3 % všech spolků) a 246 pobočným spolkům (tj. téměř 1 % všech pobočných spolků). V roce 2015 byla poskytnuta dotace ze státního rozpočtu téměř každé čtvrté obecně prospěšné společnosti (tj. 659 OPS), 122 ústavům (tj.téměř 86 % všech ústavů), téměř 88 % účelových zařízení církví (tj. 180 zařízením). Dále na dotace ze státního rozpočtu dosáhlo 26 zájmových sdružení právnických osob a 132 školských právnických osob.“

Z těchto statistik jasně vyplývá, že zdaleka ne všechny neziskové organizace využívají ke svému financování dotace ze státního rozpočtu. Nepravdivý je proto také Hynkův předpoklad, že by se nečerpáním státních dotací odlišoval. Většina neziskových organizací dotace ze státního rozpočtu nečerpá.

Německo se skutečně připravuje na start určité formy evidence tržeb, z veřejných zdrojů jsme se však nedozvěděli, zda stážisté z německé finanční správy sbírají zkušenosti opravdu v Česku.

Hlavní sdělení dovětku Andreje Babiše je tedy pravdivé. Zda k nám jezdí němečtí zástupci na stáž, ale nehodnotíme.

Marek Dospiva studoval podle svého profilu na diplomatické škole, na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) v letech 1987–1993. Škola MGIMO byla založena v roce 1944 a brzy se stala elitní školou sloužící především pro výcvik sovětských a ruských diplomatů. Vzhledem ke svému zaměření se na její studenty zaměřila i tehdejší sovětská tajná služba KGB, která zde (jako i na ostatních sovětských univerzitách) verbovala některé své kádry. V menší míře to platí i o nástupci KGB, ruské federální službě FSB.

Škola MGIMO je známá tím, že její absolventi se i po ukončení studií stýkají a tvoří jakýsi neformální spolek. Vzhledem ke kontaktům s tajnými službami a často velice úspěšnému uplatnění studentů v byznysu a politice zde opravdu existuje určité riziko, že tito studenti budou zneužiti tajnými službami Ruska k získávání informací a vlivu. Blíže to popisuje například bývalý ředitel BIS Karel Randák v článku pro Český rozhlas:

„Znáte to, když se sejdete s kamarádem na nějakém srazu, tak toho řeknete víc, než když se sejdete s cizím člověkem. A pro ruskou službu není žádný problém vytipovat z ruských absolventů MGIMa lidi, kteří mají stejný předmět podnikání jako někteří čeští absolventi.“

Jen ale nutné poznamenat, že ono vytěžování studentů nemusí být vždy vědomé a většina z nich se do hledáčku ruských tajných služeb ani nedostane, jak pokračuje Karel Randák.

Pokud jde o podporu Realistů panem Dospivou, tak ta vyplývá jednak z vyjádření samotných Realistů, zároveň se dá určit i z jejich transparentního účtu: v lednu 2017 daroval straně 3 miliony, v červnu pak další 2 miliony Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý. Je pravdou, že Marek Dospiva studoval na MGIMO a že vzhledem k elitnosti a úspěšnosti této vysoké školy se během let stala pro tajné služby místem rekrutování. Tajné služby mohou těchto vazeb využít, i když třeba bez vědomí bývalých studentů. Pravdou jsou i vazby mezi Realisty a Markem Dospivou, který ji podporoval, a to i finančně.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť i když v Rusku skutečně dochází k nepřirozeným úmrtím novinářů, nejde o zemi, kde se tak děje nejvíce.

Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály.

První místo v žebříčku zaujímá Irák (186 zavražděných novinářů), druhé místo připadá Sýrii (114 zavražděných novinářů) a třetí místo Filipínám (78 zavražděných novinářů). Udávané počty jsou sumou všech zaznamenaných případů za celé 25leté sledované období.

Pokud bychom se podívali na postavení Ruské federace v rámci indexu svobody médií, ani zde tato země nezaujímá zrovna lichotivé umístění. V roce 2017 se umístilo Rusko na 148. místě ze 180. zemí ve světě.

Prezident měl garantovanou zákonodárnou iniciativu v Ústavě Československé socialistické republiky z 11. července 1960, konkrétně v čl. 52 odst. 1. Se změnou státního zřízení na federaci v roce 1969 byla velká část textu „Socialistické ústavy“ nahrazena ústavním zákonem 143/1968 Sb., zákonodárná iniciativa prezidenta zůstala však ve čl. 45 odst. 1 až do rozpadu Československa zachována.

V Ústavě samostatné České republiky se již tato prezidentova pravomoc nevyskytuje, ústavní právník Jan Kysela změnu odůvodnil takto: „Do roku 1992 prezident zákonodárnou pravomoc měl, ale neměl právo veta. Když se pravomoc škrtla, zejména kvůli Václavu Havlovi, který svými návrhy ze začátku 90. let politickou třídu značně jitřil, nahradila se vetem.“

K tématu přímé volby starostů a hejtmanů se prezident Zeman vyjádřil 11. března 2016 na 42. schůzi Poslanecké sněmovny u bodu návrhu zákona o celostátním referendu. „Návrh, který propaguji, spočívá v tom, že by se starostou nebo hejtmanem stal ten, kdo dostane nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany. To druhé proto, protože zvolený starosta nebo hejtman nemá zůstat jako kůl v plotě a má mít výraznou podporu mezi zastupiteli, byť by to nutně nebyla podpora většinová.“

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.