Výrok je hodnocen jako pravdivý, nicméně upozorňujeme, že neplatí rovnice, že by se všichni „hříšníci“ vraceli do vězení. Platí to ovšem pro nezanedbatelný počet z nich.

Největší amnestie, kdy bylo propuštěno více než 200 vězňů, byly v samostatné české historii vyhlášeny v roce 1998 a 2013. V roce 1998 propustil Václav Havel 930 vězňů, Václav Klaus v roce 2013 propustil 6 443 osob. Podle dostupných informací se za necelé dva roky od Klausovy amnestie do vězení vrátilo 1498 osob, tedy necelá čtvrtina. Obviněných bylo 3 400 amnestovaných, kteří dohromady spáchali 9 191 stíhaných skutků.

Tato čísla potvrzují, že se velká část amnestovaných vrací ke své trestné činnosti. Více jak polovina amnestovaných totiž byla během dvou let od amnestie obviněna z trestného činu.

Největší amnestie, která se týkala České republiky, proběhla v Československu v roce 1990. Po pádu komunismu nový prezident Václav Havel propustil 23 tisíc vězňů. Během roku na svobodě se tito vězni podíleli na devíti procentech celkové kriminality.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, a to i přes spíše negativní hodnocení Mirka Topolánka ve zmíněné knize. Petr Fiala popisuje své legitimní postoje, jde tedy o jeho názor na danou osobu. Je ovšem faktem, že ve svém zamyšlení uvádí u expředsedy a expremiéra i pozitivní prvky - např. jeho velký politický talent či schopnost získávat lidi na svou stranu.

Poslanec Fiala se ve své knize o období vlády Mirka Topolánka zmiňuje. Hodnotí jej však převážně negativně, a to zejména druhou část jeho vlády od voleb v roce 2006 do odvolání Topolánka v roce 2010. ODS se podle něj stala nesrozumitelnou a byla spojována s korupčními aférami.

Petr Fiala se v knize Profesor na frontové linii (sestávající z rozhovorů předsedy ODS na určitá témata) vyjádřil mj. i k bývalému předsedovi Mirku Topolánkovi a podobě ODS za jeho vedení. Věnuje se mu zejména v kapitole Politolog politikem, dále se o něm zmiňuje ještě v části Kauzy Nagyová a přelom 1 epochy a Listopad 1989: zlom a kontinuita.

Poslanec Fiala v knize Mirka Topolánka popisuje jako „spontánního, neprofesorského, neintelektuálního a jaksi lidově robustního...“ a dále se vyjadřuje k některým událostem, jejichž hlavním účastníkem byl právě Topolánek. Zmiňuje volbu předsedy ODS v roce 2002, volby v roce 2006 či propad preferencí v roce 2008.

Co se týče pozitiv Mirka Topolánka, Fiala v knize ocenil „jeho velký politický talent, neústupnost a schopnost získat lidi na svou stranu“. Zejména z těchto důvodů podle něj porazil v roce 2002 v souboji o post předsedy ODS Petra Nečase a v dalších volbách v roce 2006 získal pro ODS rekordní výsledek v podobě 35 % hlasů. Úspěch ve volbách v roce 2006 však dílem připisuje i dalším osobnostem ODS, jako např. krajským hejtmanům.

Mezi negativní jevy období vlády Mirka Topolánka zařadil Fiala „vpuštění ekonomických zájmů do politiky“, které se projevovalo postupným objevováním „kmotrů“ (za užívání tohoto termínu Fiala Topolánka také kritizuje) a které se za jeho předchůdce Václava Klause neobjevovalo.

Mediálně vděčným tématem se stal výrok Petra Fialy o podobě Topolánkovy ODS jako „buranské strany,která se točí kolem bohatství a starosti lidí ji nezajímají“, což podle Fialy vyústilo i ve ztrátu podpory intelektuálů.

Topolánka v knize viní dále za propad v krajských volbách v roce 2008 - podle současného předsedy se totiž stala ODS nesrozumitelnou. Další výtka směruje na rezignaci Topolánka na poslanecký mandát v roce 2009 v reakci na hlasování ČSSD proti rozpuštění sněmovny.

Konec Topolánkova předsednictví pak Fiala označil jako „takovou agónii“, kdy začaly vyplouvat na povrch korupční aféry související s Alešem Řebíčkem a Markem Dalíkem. Podle Fialy nebylo pokračování Topolánka v čele ODS do dalších voleb možné. Rozhovor Mirka Topolánka pro časopis Lui pak označuje pouze jako záminku pro jeho zbavení. ODS před nástupem Petra Nečase v roce 2010 Fiala označil jako stranu, která nebyla v kondici.

Bývalý Generální tajemník OSN Kofi Annan skutečně opakovaně kritizoval represivní politiku vůči drogám. Například v nedávném rozhovoru pro Der Spiegel vyzval, aby se společnost zaměřila více na prevenci, regulaci a vzdělávání než-li represivní opatření. Podle Annana boj proti drogám v současné podobě selhal a jako příklad uvádí legalizaci lékařské marihuany v některých státech USA. Tvrdí například, že zákonné povolení užívání marihuany k lékařským účelům nevedlo k jejímu zvýšenému užívání. Annan se pro legalizaci vyslovil opakovaně, nikdy však na půdě OSN.

Počet států legalizujících marihuanu pro lékařské účely postupně roste. Aktuálně je marihuana pro tyto účely legální ve 29 státech USA.

V některých státech USA je marihuana legální dokonce pro rekreační účely. Naposledy se tak stalo v roce 2016 ve státech Nevada, Massachusetts a Florida.

Jedním z prvních států, kde se marihuana legalizovala pro rekreační účely, je právě Colorado. Výzkumná společnost VS Strategies odhadla, že od ledna 2014, kdy byla marihuana legalizována, vydělal stát Colorado na prodeji marihuany přes půl miliardy dolarů. Jen příjmy z daní z prodeje vynesly Coloradu v roce 2016 zhruba 200 mil. dolarů.

Daňové výnosy financují stipendia pro studenty, lokální projekty nebo instituce zabývající se veřejným zdravým nebo životním prostředím. Svým obyvatelům stát daně v tomto kontextu nevracel.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Předně uveďme, že hodnotíme daný výrok týkající se loňského rozpočtu. V roce 2015 byl schválen rozpočet na rok 2016 s plánovaným deficitem 70 miliard korun, plánovanými příjmy ve výši 1 181 miliard korun a výdaji 1 251 miliard korun. Skutečný rozpočet za rok 2016 dosáhl přebytku 61,77 miliard s příjmy 1281,6 miliard korun a výdaji 1219,8 miliard korun. Rozdíl mezi roky 2015 a 2016 ukazuje tabulka státního rozpočtu.

Státní rozpočet

Zdroj: MFČR

Ministerstvo financí rozdíl mezi plánovaným rozpočtem a jeho reálnou skutečností našlo jednak v úspoře výdajů státního rozpočtu o cca 31 miliard korun, kde nejvýraznější položkou bylo ušetření 11,64 miliard za správu státního dluhu.

Významný byl ale nárůst na příjmové stránce, kde došlo k vyššímu inkasu daňových příjmů včetně pojistného na sociální zabezpečení ve výši 28,8 miliard korun. Důvodem bylo především efektivnější vybírání daní, pokračující ekonomický růst spojený s vysokou nezaměstnaností a rostoucími platy v obou hlavních sektorech, podnikatelském a státním. V neposlední řadě je třeba poznamenat, že na kladném výsledku se významnou měrou projevilo i zvýšené čerpání prostředků EU, které oproti plánovaným odhadům přineslo 64,2 miliard korun navíc.

Efektivnější hospodaření tedy těžilo z vynikající situace ekonomiky a vedlo spolu se zvýšením čerpání prostředků EU k navýšeným výnosům. Obecně se dá konstatovat, že výsledek rozpočtu ovlivňuje řada faktorů, v některých případech je vláda může jen těžko ovlivnit (např. rozpočet 2009). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Výroční zprávy BIS každý rok uvádějí, že hlavními aktéry kontrarozvědné činnosti v České republice je Čínská lidová republika a Ruská federace. Počet ruských zpravodajců, ať už přiznaných nebo nepřiznaných, je dle BIS každoročně větší, než u ostatních zemí. Dlouhodobě se ruské síly snaží o rozšíření vlivu v energetické oblasti a dosazení prokremelských zástupců do čela ruských spolků na území ČR, od roku 2015 výrazně klade důraz na informační operace. Každý rok se snaží o větší vliv na našem území.

Pro rok 2013 platí, že ČR byla pro Ruskou federaci zajímavá spíše z ekonomických důvodů. „Jednoznačnou prioritou Ruské federace a Čínské lidové republiky a jejich zpravodajských služeb bylo upevňování a další rozšiřování jejich vlivových kapacit v ČR.“ O posílení vlivu však také usilovala.

V roce 2014 šlo Ruské federaci v České republice hlavně o vliv v energetice a podle toho také vypadaly její snahy. „Oproti předchozímu období se ruské zájmy v ČR rozšířily (Temelín, Dukovany, dodávky jaderného paliva).“ Kromě energetiky se snažili o dosazení svých lidí do vysokých funkcí ruských spolků na území ČR.

Ve zprávě z roku 2015 se například píše: „Navzdory trvající krizi na Ukrajině a napjatým vztahům mezi Ruskem na straně jedné a NATO a EU na straně druhé Rusko pokračovalo ve vlivových aktivitách zaměřených na udržení a posílení ruských pozic a perspektiv v české energetice.“ Ruská federace začala také s informačními operacemi. Začátek působení v informační sféře mělo za úkol vyvolat v občanech pocit, že „všichni lžou“.

O rok později aktivita ruských zpravodajců nabrala na intenzitě. „Oproti roku 2015 však v průběhu roku 2016 vzrostla role a intenzita aktivit ruských zpravodajských služeb na území ČR.“ Ruské informační operace souvisí hlavně se začátky konfliktů na Ukrajině a Sýrii, kterých se samo Rusko účastní.

Ruský vliv tak v posledních letech stoupá, ale také poměrně mění své priority. Ruská federace se teď více snaží o destabilizaci politického systému. Michal Horáček tak o ruském vlivu správně tvrdí, že má rostoucí tendenci.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť byť v obecné rovině lze sledovat, že ANO i SPD mohou deklarovat podobně zaměřené body v jejich programech a představách, jejich konkrétní představy na řešení se různí. Dodejme, že Okamura již své představy v daných oblastech předkládal v tomto volebním období a hnutí ANO je ani v jednom případě nepodpořilo.

Na základě porovnání volebních programů hnutí ANO a SPD nelze říci, že by Andrej Babiš a Tomio Okamura měli na tyto záležitosti zcela stejný názor. ANO se podle programu shoduje s SPD pouze v otázce zastavení migrace. O odpovědnosti politiků a přímé volbě se ANO ve svém programu nezmiňuje, Babiš ale o těchto záležitostech píše ve své knize O čem sním, když náhodou spím.

Podle volebního programu ANO a volebního programu SPD se tato dvě hnutí shodují v otázce migrace, a to v tom ohledu, že odmítají ilegální imigraci. ANO se zaměřuje na odmítnutí ilegální imigrace do Evropy, SPD se pak zaměřuje na odmítnutí imigrace do České republiky. Obě hnutí se také shodují, že migrace by měla být suverénní záležitostí jednotlivých států EU. ANO otázce migrace věnuje v rámci svého programu tři krátké body, SPD této otázce věnuje mnohem více prostoru.

V otázce odpovědnosti politiků chce SPD prosadit uzákonění osobní, hmotné a trestní odpovědnosti politiků, soudců, státních zástupců a exekutivy. SPD také prosazuje přímou volbu a odvolatelnost politiků, a to včetně prezidenta republiky. V tomto případě se tak jedná o odpovědnost vůči občanům. Politici tak mají být pod přímou kontrolou občanů.

ANO požaduje posílení kompetencí a odpovědnosti pro ministry, starosty a primátory. Podle Babiše a jeho knihy by měli být poslanci voleni v přímých volbách (str. 130) na základě většinového volebního systému. Přímo volení by měli být také starostové a primátoři (str. 126), politická odpovědnost starostů by tímto měla být podle Babiše posílena. Babiš oproti Okamurovi ale nikde nehovoří o odvolatelnosti politiků.

Tomio Okamura byl v roce 2014 jedním z předkladatelů novely zákona o majetku ČR, která se zabývala právě trestní a hmotnou odpovědností politiků. Tuto záležitost jsme již několikrát ověřovali. Zmíněnou novelu ale odmítla jak vláda (jejíž součástí je také hnutí ANO), s tím, že je nadbytečná a duplicitní, tak Sněmovna. Nutno podotknout, že se hlasovalo o zamítnutí návrhu novely a téměř všichni hlasující poslanci za ANO hlasovali pro zamítnutí.

Jak jsme popisovali dříve, motivací vlády pro zamítnutí těchto návrhů bylo, že měly být duplicitní se současně platnou legislativou, nepřinášet do ní nic nového, popř. být dokonce méně účinné.

Přímou demokracii má SPD ve svém názvu, proto nechybí ani v programu. SPD prosazuje právo občanů rozhodovat o věcech veřejných v referendu. Proto by mělo dojít k novelizaci zákona o referendu a zákona o obecném referendu. Občané mají mít podle SPD právo vyjádřit se ke všem otázkám budoucnosti českého státu a to včetně členství v EU a NATO. Okamura v lednu 2014 předložil společně s několika dalšími poslanci návrh ústavního zákona o referendu. Tento návrh byl ale zamítnut mimo jiné také poslanci hnutí ANO. Okamura se také snažil o to, aby se ve Sněmovně projednával vládní návrh zákona o referendu, který se tam poněkud zasekl. Když navrhl, aby se jednání o tomto návrhu zařadilo na pořad schůze, neuspěl. Proti byli opět také poslanci ANO.

Kromě toho Okamura dlouhodobě prosazuje zrušení senátu nebo snížení počtu poslanců na 81.

ANO se o přímé demokracii ve svém programu nezmiňuje. V červenci 2016 se ale Andrej Babiš vyjádřil, že konání referenda o vystoupení ČR z EU by pro nás bylo zničující. Podle jeho knihy by ale občané měli v referendu hlasovat o nejdůležitějších změnách, změnách ústavy nebo mezinárodních paktech (str. 131). V referendu by se mohlo také hlasovat o jednacím řádu Sněmovny (str. 133). Rozdíl tedy je, že Okamurovy návrhy jsou výrazně širší a umožnily by lidem vyvolat referendum na libovolné téma (prošlo-li by přes Ústavní soud), sesbírali-li by potřebný počet podpisů.

Andrej Babiš a Tomio Okamura se tak v jistých základních bodech shodnou, rozhodně se ale neshodnou na praktické proveditelnosti, proto výrok hodnotíme jako zavádějící. O tom svědčí také to, že ANO několikrát hlasovalo proti návrhům Okamury. Důležitý je také fakt, že se neshodnou na odvolatelnosti politiků, což je pro SPD velmi důležitý bod programu. SPD také hodně staví na otázkách migrace, ovšem pro ANO je migrace spíše okrajovou záležitostí.

Prezident Zeman prohlásil, že předčasné volby nevyhlásí, a podpořil i Babišův záměr sestavení menšinové vlády. Prezident se po volbách postupně sešel k jednání se všemi stranami. Pirátům doporučil, aby se podíleli na Babišově vládě.

Krok obdobný německému prezidentovi však neudělal – neinicioval žádnou schůzku společně s několika různými stranami, tak jako to udělal Steinmeier v případě CDU/CSU a německé sociální demokracie SPD. Tyto dvě strany po volbách avizovaly, že spolu vládnout nebudou. Zatímco CDU/CSU se chystala do vládní koalice, německá sociální demokracie SPD se chtěla stát opozicí. Po svém nesouhlasu s německými předčasnými volbami či menšinovou vládou však prezident Steinmeier inicioval jednání i těchto stran, které spolu koalici tvořit odmítaly.

Poslanec Farský hovoří o přijetí novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která začne platit 1. listopadu 2017. V původním návrhu novely stať o změně platnosti posudku o zdravotní způsobilosti dítěte chybí, nicméně poslanec Farský přiložil k návrhu zákona pozměňovací návrh s tímto obsahem. Při hlasování o pozměňovacích návrzích byl tento přijat napříč všemi poslaneckými kluby kromě komunistického.

Z dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že počet dětí, které absolvují podobné akce, se skutečně blíží 200 tisícům – konkrétně v roce 2015 to bylo zhruba 193 tisíc dětí. To fakticky odpovídá Farského kvantifikaci, výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.