Z údajů Českého statistického úřadu, zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny, je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů – za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

• Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
• Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
• Realisté: Hnyková, Lank.
• KDU-ČSL: Junek.
• ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
• KSČM: Nohavová.
• TOP 09: Horáček, Skalický.
• Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Ústavní stížnost podepsaná 41 poslanci byla Ústavním soudem přijata (.pdf) 1. června 2016 a jedná se o návrh na zrušení zákona o evidenci tržeb. Navrhovatel si stěžuje na obsahovou stránku zákona i formu, jakou byl zákon schválen.

Opozičním poslancům se nelíbí procedurální návrh poslance Faltýnka z 37. schůze Poslanecké sněmovny 29. ledna 2016, který vyústil v hlasování o datu a čase konečného hlasování o přijetí zákona o evidenci tržeb a pozměňovacích návrzích k němu. Hlasováním byl vystaven souhlas s ustanovením, jež podle navrhovatele ještě více omezilo možnosti opozičních poslanců vystoupit k projednávanému zákonu, a někteří opoziční poslanci (.pdf, str. 5) tak neměli možnost uplatnit své právo hovořit k danému problému.

Po obsahové stránce navrhovatel například shledává, že zákon o evidenci tržeb příliš zatěžuje malé podnikatele. V tom se rozchází s vyjádřením vlády (čas 2:06), které ohledně tohoto bodu tvrdí, že zátěž pro malé podnikatele je přiměřená.

Zde je nutné zdůraznit, že nehodláme nahrazovat Ústavní soud v jeho kompetencích. Pracujeme pouze s veřejně dostupnými materiály a jejich hodnocení přenecháváme čistě na Ústavním soudu České republiky. Faktem ovšem zůstává, že Ústavní soud doposud v této věci nerozhodl.

Výrok je hodnocen jako pravdivý vzhledem k tomu, že Horáček skutečně zveřejnil řadu věcí včetně majetkového přiznání, lustračního osvědčení nebo zdravotní zprávy. Mírně diskutabilní je prohlášení, že o těchto věcech nemusí mluvit, a to vzhledem k tomu, že zmínky o těchto prohlášeních vydává ve většině svých veřejných rozhovorů.

Michal Horáček má na svých stránkách záložky Transparentní minulost a Transparentní současnost, kde právě tyto zmíněné věci najdeme.

V první z těchto sekcí se nachází elektronická verze knihy Jak pukaly ledy, v níž popsal svou účast na listopadové revoluci, výpis splněných studijních povinností na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, celý text disertační práce i s posudky oponentů, lustrační osvědčení, spis STB o jeho osobě, odborný posudek pracovníka dokumentace a vyšetřování STB a úryvek z rozhovoru s Ladislavem Vereckým z roku 2002, kde popisuje své zkušenosti s STB.

V záložce Transparentní současnost jsou dále lékařské zprávy z let 2013, 2015 a 2016 dokumentující jeho zdravotní stav, a majetkové přiznání. Kromě toho obsahují webové stránky také odkaz na transparentní účet.

Ze stránek samozřejmě nemůžeme posoudit, jestli ke zveřejnění došlo hned během 3. listopadu minulého roku. Tento fakt ale dokládá například článek Lidových novin z tohoto dne.

Trochu sporným bodem je ovšem poznámka, že o tom nemusí mluvit a stačí to udělat, protože už v této diskuzi dokazuje, že to tak úplně není. O své transparentnosti se již zmínil opakovaně, například v debatě Deníku: „Jako jediný jsem taky zveřejnil své záležitosti jako je zdravotní stav, plné majetkové přiznání“ a v rozhovoru Lidových novin: „Chci kandidovat na úřad prezidenta republiky a tady máte můj životopis, zdokumentovaný zdravotní stav i finance, transparentní účet, jména všech spolupracovníků a samozřejmě program.“

V roce 2009 hrozily Akademii věd (AV) zásadní rozpočtové škrty v souvislosti s reformou financování vědy a finanční krizí. Podle vědců byly tyto škrty likvidační. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012) za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s dalším postupným krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrty vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Posílení Putinovy pozice samozřejmě ověřit nemůžeme, proto se zaměříme pouze na hospodářskou situaci. Sankce byly uvaleny na Rusko v důsledku dění na Krymu v roce 2014 ze strany EU. První soubor sankcí z března 2014 mířil přímo na 21 ruských a ukrajinských činitelů. Později v březnu se tato omezení dotkla dalších 12 osob. V červnu 2014 byly sankce rozšířeny na zákaz dovozu. Další opatření byla přijata v červenci 2014. Postupně docházelo k prodlužování lhůty těchto omezení a zpřísňování. Problémem v analýze dopadů jednotlivých sankcí je nemožnost jednoznačně odlišit jednotlivé vlivy, které v danou chvíli v ekonomice působí, a zjistit, zda jsou způsobeny sankcemi nebo celkovým dlouhodobým výsledkem ekonomiky.

Ruská ekonomika se nacházela v krizi, klesly světové ceny ropy a propad zažil i ruský rubl. V listopadu 2014 ruský ministr financí odhadl roční ztrátu na 130–140 miliard dolarů, přičemž 40 miliard jde údajně na vrub unijních sankcí. Celkový pokles ruského HDP je pak odhadován na 8–10 % HDP. V důsledku sankcí došlo k poklesu mezinárodního obchodu. Rusko tak ztracený import musí nahradit domácí výrobou, která pro zemi může být kapitálově náročná a tedy neefektivní. Omezený mezinárodní obchod má samozřejmě dopad i na druhou stranu, tedy na státy EU, které nemohou exportovat do Ruska; české tržby z exportu měly podle vyjádření ministra průmyslu přijít o 2,2 mld. Kč.

Sankce také snižují atraktivitu Ruska z pohledu přílivu zahraničního kapitálu, což může způsobovat pokles investic a zastavení rozvoje ekonomiky. Zasažena byla hlavně odvětví energetiky, obrany a stavebnictví. Okamžitý dopad zavedení sankcí je však hodnocen jako mírný (.pdf, str. 5).

Evropský parlament vydal v roce 2017 studii (.pdf), která se zabývá dopady sankcí na ekonomiku EU a vztahy s Ruskem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že export EU do Ruska během let 2014–2016 poklesl o 20,7 % ročně. Pro srovnání mezi lety 2009–2013 (tedy lety krizovými) rostl export meziročně o 20 %. Rusko bylo přitom ještě v roce 2013 čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Ruský export do zemí Evropské unie tvořil 42,4 %. Obchodování mezi EU a Ruskem tak bylo značně narušeno – částečně z důvodu ruské hospodářské krize, dopad sankcí je zde ale zřejmý, protože evropský trh je pro ruský export velmi významný a Rusko sankcemi ze strany EU přišlo o možnost exportovat (.pdf, str. 39). Z pohledu EU bylo omezení obchodu kompenzováno vývozem na jiné trhy – především do Číny. Taky ruský import byl nucen vyhledat jiné obchodní partnery a zvýšil se obchod se zeměmi Jižní Ameriky, Pákistánem nebo Egyptem (str. 26). Rozšíření obchodu s dalšími zeměmi tak mohlo zmírnit dopady evropských omezení.

Potenciální dopad sankcí zasáhne 0,5 % HDP EU a 8–10 % ruského HDP (str. 12).

Omezení obchodu se zemědělskými produkty v Rusku vedlo k nutnosti navýšit soběstačnost v produkci těchto potravin (konkrétně vepřové a drůbeží maso a mlékárenský průmysl). Rusko tak začalo produkovat více potravin; na druhou stranu se zvedly ceny v důsledku vyšších produkčních nákladů, než byly náklady spojené s dovozem. Spolu s poklesem kupní síly domácností se toto stalo negativním pro ruské hospodářství (str. 18).

Nelze říci, že by sankce neměly ekonomicky žádný dopad. Přestože není možné tento dopad konkrétně vyčíslit, pokles v ruském hospodářství je zjevný. Z tohoto pohledu je výrok zavádějící.

Stejným mužem myslí Hilšer ve výroku Martina Nejedlého, na jehož oslavu narozenin přišli Mirek Topolánek i Miloš Zeman. Právě o podobnostech mezi Topolánkem a Zemanem Marek Hilšer hovoří.

Je pravda, že Mirek Topolánek se dne 24. června 2016 zúčastnil oslavy narozenin Martina Nejedlého, který si k soukromé oslavě pronajal část venkovních prostor Pražského hradu. Dokládá to např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně názorů s jedním z přihlížejících/protestujících.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, jednalo by se o hrubé porušení mezinárodního práva.

Zákaz agresivní války bez obranné intence či za účelem připojení území je považován za normu ius cogens, tedy mezinárodního zvykového práva, od kterého není povoleno se za žádných okolností odchýlit. OSN, jíž je Ruská federace členem, považuje normy ius cogens za jeden ze zdrojů primárního práva, normami ius cogens jsou však vázány všechny státy bez rozdílu. Definici ius cogens můžeme nalézt například ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu v čl. 53 (.pdf), které je Ruská federace také signatářem.

Pokud tento výrok chceme vztáhnou například k situaci na Krymu, důležité je také datum 5. prosince 1994, kdy v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. Tyto státy se v šesti článcích memoranda zaručily (ve spojení s Ukrajinou a jejím připojením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily také, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího přistoupení k NPT a závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace).

Ruská federace se tedy anexí Krymudopustila jednoznačného porušení mezinárodního práva. Pro přítomnost ruských jednotek například v oblasti Donbasu je celá řada důkazů. Konečně, i Vladimír Putin jejich zapojení přiznal.

Michal Horáček svůj program rozdělil do devíti částí. Nejprve v úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Jak jsme hodnotili již v předchozím výroku, Michal Horáček svůj program rozděluje do devíti částí, které ale dále rozpracovává a v jejich rámci se věnuje několika tématům zároveň. I když na začátku celého prohlášení vyzdvihuje šest bodů, nejedná se o celou jeho vizi.

V úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý na základě dat CVVM. Ta popisovala přímo důvěru v soudy. Nicméně jsou dostupná také data agentury STEM z letošního léta, která se zabývají tím, zda lidé mají důvěru v nezaujatost soudů a také zda si lidé myslí, že soudy odvádějí dobrou práci. Tato data dosahují výše cca 40 %, což odpovídá tvrzení předsedy Pirátů. Hodnocení tedy bylo změněno na pravdivé, Bartoš mohl vycházet právě ze statistiky agentury STEM. Za chybu se omlouváme. Původní odůvodnění je ponecháno níže v kompletním znění.

Poslední průzkum veřejného mínění zaměřený na důvěru občanů ve společenské instituce byl proveden v březnu 2017 agenturou CVVM. Průzkum se ptal na názor 1045 respondentů.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že 11 % dotázaných soudům rozhodně nedůvěřuje, 30 % respondentů pak soudům spíše nedůvěřuje. Souhrnně by se tak dalo říct, že 41 % respondentů nedůvěřuje soudům.

Důvěru v soudy pak má 54 % respondentů (7 % rozhodně důvěřuje, 47 % spíše důvěřuje).

Zbylých 5 % respondentů odpovědělo, že neví.

Z průzkumu také vyplynulo, že největší důvěře se těší armáda (63 %) a policie (61 %), nejméně pak lidé důvěřují církvím (25 %).