Evropská federace chemického inženýrství (EFCE) byla založena v roce 1953. Československá společnost chemického inženýrství se k federaci připojila v roce 1966 jako první vědecká asociace z východní Evropy. Jiří Drahoš vykonával funkci ředitele EFCE od ledna 2006 do prosince 2007. Poté byl do této funkce zvolen znovu na další dva roky. Funkce prezidenta EFCE existuje až od roku 1993 a od tohoto roku pocházeli, až na profesora Drahoše, všichni prezidenti ze západní Evropy.

Pořadí prezidentů EFCE:

září 1993 – prosinec 1997, Prof. Hanns P.K. Hofmann, Německo (první prezident EFCE)

leden 1998 – prosinec 2001, Prof. Roel Westerterp, Nizozemsko

leden 2002 – prosinec 2005, Prof. Jean-Claude Charpentier, Francie

leden 2006 – prosinec 2009, Prof. Jiří Drahoš, Česká republika

leden 2010 – prosinec 2013, Prof. Richard Darton, Spojené království

leden 2014 – prosinec 2017, Prof. Rafiqul Gani, Dánsko

Marek Hilšer v rámci Duelu Seznamu.cz dostal od Mirka Topolánka otázku, jak by se zachoval, kdyby na centrum Prahy letělo lidmi plně obsazené letadlo ovládané teroristy a bylo by zřejmé, že teroristé plánují letadlem zasáhnout vysoce obydlenou oblast. Marek Hilšer reagoval tak, že by konzultoval situaci s armádou a pokud by to bylo nutné, letadlo sestřelil.

Mirek Topolánek poznamenal, že ač se jedná o rozhodnutí kontrasignované, váha rozhodnutí by nakonec ležela na prezidentovi. Abychom zjistili, zda se skutečně jedná o kontrasignované rozhodnutí, musíme nahlédnout do Ústavy.

Všechna rozhodnutí prezidenta, která vyžadují kontrasignaci, jsou uvedena ve Čl. 63 Ústavy, a dle tohoto článku prezident republiky „je vrchním velitelem ozbrojených sil.“

Avšak pro uvedenou situaci existuje postup daný Usnesením vlády ČR ze dne 10. října 2001, č. 1044 k materiálu Použití vojenských prostředků k zamezení zneužití civilního letadla jako nástroje teroristického útoku.

Obecný postup při vychýlení podezřelého letadla z trasy je stanovený tak, že nejprve vystartují stíhací letouny Armády České republiky a pokusí se letoun identifikovat a navázat s ním spojení. Pokud nereaguje, pokusí se ho přinutit k přistání. Poslední a krajní variantou by bylo rozhodnutí „národní autority“ NGA o použití zbraní. Touto národní autoritou je však ministr obrany (.doc), nikoliv prezident republiky.

Rozhodnutí by neleželo na prezidentovi a tudíž se nelze bavit o kontrasignaci. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Výrok je hodnocen jako pravdivý vzhledem k tomu, že Horáček skutečně zveřejnil řadu věcí včetně majetkového přiznání, lustračního osvědčení nebo zdravotní zprávy. Mírně diskutabilní je prohlášení, že o těchto věcech nemusí mluvit, a to vzhledem k tomu, že zmínky o těchto prohlášeních vydává ve většině svých veřejných rozhovorů.

Michal Horáček má na svých stránkách záložky Transparentní minulost a Transparentní současnost, kde právě tyto zmíněné věci najdeme.

V první z těchto sekcí se nachází elektronická verze knihy Jak pukaly ledy, v níž popsal svou účast na listopadové revoluci, výpis splněných studijních povinností na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, celý text disertační práce i s posudky oponentů, lustrační osvědčení, spis STB o jeho osobě, odborný posudek pracovníka dokumentace a vyšetřování STB a úryvek z rozhovoru s Ladislavem Vereckým z roku 2002, kde popisuje své zkušenosti s STB.

V záložce Transparentní současnost jsou dále lékařské zprávy z let 2013, 2015 a 2016 dokumentující jeho zdravotní stav, a majetkové přiznání. Kromě toho obsahují webové stránky také odkaz na transparentní účet.

Ze stránek samozřejmě nemůžeme posoudit, jestli ke zveřejnění došlo hned během 3. listopadu minulého roku. Tento fakt ale dokládá například článek Lidových novin z tohoto dne.

Trochu sporným bodem je ovšem poznámka, že o tom nemusí mluvit a stačí to udělat, protože už v této diskuzi dokazuje, že to tak úplně není. O své transparentnosti se již zmínil opakovaně, například v debatě Deníku: „Jako jediný jsem taky zveřejnil své záležitosti jako je zdravotní stav, plné majetkové přiznání“ a v rozhovoru Lidových novin: „Chci kandidovat na úřad prezidenta republiky a tady máte můj životopis, zdokumentovaný zdravotní stav i finance, transparentní účet, jména všech spolupracovníků a samozřejmě program.“

V roce 2009 hrozily Akademii věd (AV) zásadní rozpočtové škrty v souvislosti s reformou financování vědy a finanční krizí. Podle vědců byly tyto škrty likvidační. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012) za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s dalším postupným krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrty vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Posílení Putinovy pozice samozřejmě ověřit nemůžeme, proto se zaměříme pouze na hospodářskou situaci. Sankce byly uvaleny na Rusko v důsledku dění na Krymu v roce 2014 ze strany EU. První soubor sankcí z března 2014 mířil přímo na 21 ruských a ukrajinských činitelů. Později v březnu se tato omezení dotkla dalších 12 osob. V červnu 2014 byly sankce rozšířeny na zákaz dovozu. Další opatření byla přijata v červenci 2014. Postupně docházelo k prodlužování lhůty těchto omezení a zpřísňování. Problémem v analýze dopadů jednotlivých sankcí je nemožnost jednoznačně odlišit jednotlivé vlivy, které v danou chvíli v ekonomice působí, a zjistit, zda jsou způsobeny sankcemi nebo celkovým dlouhodobým výsledkem ekonomiky.

Ruská ekonomika se nacházela v krizi, klesly světové ceny ropy a propad zažil i ruský rubl. V listopadu 2014 ruský ministr financí odhadl roční ztrátu na 130–140 miliard dolarů, přičemž 40 miliard jde údajně na vrub unijních sankcí. Celkový pokles ruského HDP je pak odhadován na 8–10 % HDP. V důsledku sankcí došlo k poklesu mezinárodního obchodu. Rusko tak ztracený import musí nahradit domácí výrobou, která pro zemi může být kapitálově náročná a tedy neefektivní. Omezený mezinárodní obchod má samozřejmě dopad i na druhou stranu, tedy na státy EU, které nemohou exportovat do Ruska; české tržby z exportu měly podle vyjádření ministra průmyslu přijít o 2,2 mld. Kč.

Sankce také snižují atraktivitu Ruska z pohledu přílivu zahraničního kapitálu, což může způsobovat pokles investic a zastavení rozvoje ekonomiky. Zasažena byla hlavně odvětví energetiky, obrany a stavebnictví. Okamžitý dopad zavedení sankcí je však hodnocen jako mírný (.pdf, str. 5).

Evropský parlament vydal v roce 2017 studii (.pdf), která se zabývá dopady sankcí na ekonomiku EU a vztahy s Ruskem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že export EU do Ruska během let 2014–2016 poklesl o 20,7 % ročně. Pro srovnání mezi lety 2009–2013 (tedy lety krizovými) rostl export meziročně o 20 %. Rusko bylo přitom ještě v roce 2013 čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Ruský export do zemí Evropské unie tvořil 42,4 %. Obchodování mezi EU a Ruskem tak bylo značně narušeno – částečně z důvodu ruské hospodářské krize, dopad sankcí je zde ale zřejmý, protože evropský trh je pro ruský export velmi významný a Rusko sankcemi ze strany EU přišlo o možnost exportovat (.pdf, str. 39). Z pohledu EU bylo omezení obchodu kompenzováno vývozem na jiné trhy – především do Číny. Taky ruský import byl nucen vyhledat jiné obchodní partnery a zvýšil se obchod se zeměmi Jižní Ameriky, Pákistánem nebo Egyptem (str. 26). Rozšíření obchodu s dalšími zeměmi tak mohlo zmírnit dopady evropských omezení.

Potenciální dopad sankcí zasáhne 0,5 % HDP EU a 8–10 % ruského HDP (str. 12).

Omezení obchodu se zemědělskými produkty v Rusku vedlo k nutnosti navýšit soběstačnost v produkci těchto potravin (konkrétně vepřové a drůbeží maso a mlékárenský průmysl). Rusko tak začalo produkovat více potravin; na druhou stranu se zvedly ceny v důsledku vyšších produkčních nákladů, než byly náklady spojené s dovozem. Spolu s poklesem kupní síly domácností se toto stalo negativním pro ruské hospodářství (str. 18).

Nelze říci, že by sankce neměly ekonomicky žádný dopad. Přestože není možné tento dopad konkrétně vyčíslit, pokles v ruském hospodářství je zjevný. Z tohoto pohledu je výrok zavádějící.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, jednalo by se o hrubé porušení mezinárodního práva.

Zákaz agresivní války bez obranné intence či za účelem připojení území je považován za normu ius cogens, tedy mezinárodního zvykového práva, od kterého není povoleno se za žádných okolností odchýlit. OSN, jíž je Ruská federace členem, považuje normy ius cogens za jeden ze zdrojů primárního práva, normami ius cogens jsou však vázány všechny státy bez rozdílu. Definici ius cogens můžeme nalézt například ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu v čl. 53 (.pdf), které je Ruská federace také signatářem.

Pokud tento výrok chceme vztáhnou například k situaci na Krymu, důležité je také datum 5. prosince 1994, kdy v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. Tyto státy se v šesti článcích memoranda zaručily (ve spojení s Ukrajinou a jejím připojením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily také, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího přistoupení k NPT a závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace).

Ruská federace se tedy anexí Krymudopustila jednoznačného porušení mezinárodního práva. Pro přítomnost ruských jednotek například v oblasti Donbasu je celá řada důkazů. Konečně, i Vladimír Putin jejich zapojení přiznal.

Michal Horáček svůj program rozdělil do devíti částí. Nejprve v úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Jak jsme hodnotili již v předchozím výroku, Michal Horáček svůj program rozděluje do devíti částí, které ale dále rozpracovává a v jejich rámci se věnuje několika tématům zároveň. I když na začátku celého prohlášení vyzdvihuje šest bodů, nejedná se o celou jeho vizi.

V úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Ve městech západní Evropy existují místa vyznačujícími se problémy jako vyšší mírou kriminality či chudoby, existence Topolánkem popsaných no-go zón aplikujících právo šaria však nemá oporu ve statistikách ani vyjádření představitelů bezpečnostních sborů.

Vyloučená lokalita (no-go zóna) je definována jako území, které není zvenku zcela volně přístupné, jelikož je ovládáno ozbrojenou skupinou lidí (paramilitantní organizací), a státem organizované ozbrojené složky mohou na takové území vstoupit pouze silově.

V souvislosti se západní Evropou se o no-go zónách hovoří v souvislostí s částmi měst ovládanými osobami muslimského vyznání, ve kterých kromě tuzemského práva platí také islámské právo šaria, které se ale od evropského pojetí práva odlišuje tím, že není bráno jako soubor obecně závazných pravidel, nýbrž jako návod k žití pro muslimy. Některé z výkladů šarii pak opravdu přiznávají větší práva muslimům oproti nemuslimům a mužům oproti ženám.

Existují však skutečně takto popsané no-go zóny? Podle dostupných informací nikoliv.

Americký zpravodajský kanál Fox News se za výrok obdobný výroku Mirka Topolánka o existenci no-go zón ve Francii a Spojeném království v roce 2015 po vlně kritiky od oficiálních představitelů evropských zemí musel omluvit, podobné výsledky pak přinesla i fact-checkingová organizace Fullfact, která ověřila několik výroků týkající se muslimů v rámci Spojeného království.

Jeden z nich se týkal i no-go zón, přičemž podle londýnské městské policie a ministerstva zahraničí Spojeného království neexistují na území Spojeného království místa, kde nevládne právo Spojeného království. Co se týče aplikace práva šaria, na území Spojeného království existují tribunály a rady aplikující právo šaria v náboženských otázkách, jejich rozhodnutí však nejsou bez potvrzení soudem právně závazná.

To však nevylučuje, že v západní Evropě existují místa, ve kterých se shlukuje chudší část obyvatel a která eviduje vyšší počet trestních deliktů. Francie již od roku 1996 eviduje 751 tzv. citlivých městských zón, které jsou pro francouzskou policii prioritní oblastí. Švédská policie pak podle zprávy z letošního června identifikuje 61 citlivých míst se zvýšenou kriminalitou. Podle vyjádření švédské vlády to však neznamená, že v nich neplatí švédské právo či že se do nich švédská policie bojí chodit.

Ve všech případech, které bývají uváděny (tj. Velká Británie, Francie nebo Švédsko), se diskutuje zejména o bezpečnostních otázkách. Není ovšem pravdou, že by v uváděných místech neplatilo právo daného státu a bylo nahrazováno právem šaría.