Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Předně uveďme, že hodnotíme v rámci výroku jednotlivá navyšování, o nichž premiér mluví. Neřešíme, nakolik vedou k tlaku na platy. Ty ovlivňuje řada různých faktorů (včetně těch, na které kabinet nemá zásadní vliv) jako třeba růst ekonomiky, situace na trhu práce apod. Pokud však sledujeme vyjádření o různých navyšováních, jak o nich Sobotka mluví, tak ta jsou popisována korektně.

ODS za první a druhé vlády Mirka Topolánka od 4. září 2006 do 8. května 2009 a rovněž za vlády Petra Nečase od 13. července 2010 do 10. července 2013 minimální mzdu skutečně prakticky nezvýšila (o 50 korun v roce 2007), což vyplývá z oficiálních statistik ministerstva práce a sociálních věcí. Minimální mzdu následně pozvedla úřednická vláda Jiřího Rusnoka z 8 000 Kč na 8 500 Kč. Vláda Bohuslava Sobotky prozatím navýšila minimální mzdu třikrát – v letech 2015, 2016 a 2017.

K prvnímu nárůstu minimální mzdy vládou Bohuslava Sobotky došlo v lednu 2015, kdy byla zvýšena z původních 8 500 Kč na 9 200 Kč. Podíl minimální mzdy na průměrné se posunul z 33 % na 34,8 %. K dalšímu zvednutí došlo v lednu 2016, kdy byla minimální mzda navýšena na 9 900 Kč. Podíl na průměrné mzdě činil 35,9 %.

Třetí zvýšení proběhlo v lednu 2017, kdy se minimální mzda zvýšila na 11 000 Kč. Čtvrté navýšení minimální mzdy pocházející od Sobotkovy vlády proběhne začátkem roku 2018 a nejnižší zaručená mzda naroste na 12 200 Kč.

Co se týče průměrné mzdy, za rok 2014 činila tato suma 25 686 Kč. Ve druhém čtvrtletí roku 2017 narostla průměrná mzda na 29 346 Kč, což znamená navýšení o 3 660 Kč.

Od 1. listopadu 2017 pak dojde k nárůstu tarifních platu učitelů o 15 %, na čemž se dohodla vláda 11. září. Je vhodné také dodat, že nehodnotíme vliv růstu mezd ve veřejném sektoru na mzdy v soukromé sféře.

Bartošova nejasná formulace časového úseku nám značně ztěžuje ověření výroku, nicméně předseda Pirátů má pravdu, že se postupně ve volebních modelech začali Piráti umisťovat nad pětiprocentní hranicí. Upozorňujeme však, že tento trend netrvá příliš dlouho, začal pouze ojediněle a až v posledních výzkumech jsou Piráti jasněji nad hranicí vstupu do Sněmovny podle všech důvěryhodných agentur.

Z prvních výzkumů s výsledkem nad 5 % uveďme ten od agentury Focus, v němž Piráti skočili s 5,2 %.

Pokud se podíváme na tři velké agentury (Median, CVVM, STEM), které zveřejňují pravidelně výsledky volebních výzkumů, vidíme, že se výsledky ještě v první polovině tohoto roku pohybovaly okolo hranice, případně spíše pod ní. Piráti překročili 5% hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny pouze ve třech případech: u agentur CVVM a MEDIAN získali Piráti hodnoty 6,7 % (CVVM) a 6 % (MEDIAN) ve volebních modelech za září 2017. V průzkumech agentury STEM překročili Piráti 5% hranici taktéž pouze jedenkrát, konkrétně ve volebním modelu z března 2017, kdy získali 5,5 %.

Výraznější úspěch Piráti zaznamenali až v posledních dvou nejnovějších exkluzivních průzkumech pro média. Oba pochází z října 2017. V exkluzivním volebním modelu agentur STEM a STEM/MARK pro TV NOVA zveřejněného zpravodajským portálem této televize dne 8.10. 2017 obdrželi Piráti 6,1 %. U uvedeného průzkumu se jedná o volební model.

V exkluzivním průzkumu stranických preferencí agentury STEM/MARK pro deník MF Dnes zveřejněným zpravodajským portálem téhož titulu ze dne 6. 10. získali piráti 7,4 %. V tomto případě jde o výzkum stranických preferencí. Výsledky výzkumů Medianu a CVVM můžete vidět v následujících grafech:

A zde jsou výsledky agentury STEM:

Agenturačasový úsekstranické preference (%)volební model (%)STEM leden 2017 44,1STEM březen 2017 4 5,5 STEM duben 2017 44,6STEM červen 2017 43,8

Jak je tedy vidět, příznivé volební preference měli Piráti v minulosti spíše ojediněle, pohybovali se spíše pod hranicí. Až v poslední době se jejich preference začaly dostávat nad pětiprocentní hranici.

Ukazatel daňová kvóta popisuje podíl příjmů daňového charakteru na HDP. Složená daňová kvóta obsahuje mimo daní ještě další povinné odvody, tedy příspěvky na sociální a zdravotní pojištění a cla. Výše složené daňové kvóty je 34,3 % (.pdf, str. 23). Od roku 2011 mírně roste, v řádech desetin procentních bodů. Skutečná složená daňová kvóta je tedy přibližně o 14 procentních bodů nižší než uvedl Jakub Michálek. Naopak Miroslav Kalousek popsal výši kvóty téměř přesně.

Mezní veličina označuje přírůstek placené (vyměřené) daně z dodatečného příjmu. Mezní sazba daně se uplatňuje ze základu daně v nejvyšším zdaňovacím pásmu, tzn. nejvyšší možnou sazbou příslušné daně. Toto efektivní zdanění ekonomicky lépe popisuje skutečnou daňovou zátěž dopadající na každého jednotlivce. Rozhodně se nejedná o složenou daňovou kvótu. Podle OECD je mezní sazba střední třídy (průměrného zaměstnance) 48,6 % (str. 236).

Co se týče nadnárodních společností, Rada v červenci 2016 schválila směrnici o pravidlech proti vyhýbání se placení daní ve státě, ve kterém právnická osoba působí. Společně s mezinárodní iniciativou proti daňové optimalizaci na úrovni OECD tak bojuje proti vyhýbání se daňové povinnosti nadnárodních korporací, přičemž si klade za cíl reformovat mezinárodní daňový rámec a zajistit, aby byly zisky nadnárodních společností odváděny tam, kde jsou vytvářeny.

Především článek 5 směrnice ukládá povinnost při přesunu aktiv, zejména prostřednictvím mateřských společností na území EU do dceřiných, které se nachází mimo území EU. Daně se tak nadnárodním společnostem nenavýšily, pouze nyní musí při přesunu svých prostředků do zemí mimo členské státy EU zaplatit v členském státě daň z přesunuté částky.

Ministerstvo financí k této směrnici pořádalo v březnu letošní roku veřejnou konzultaci, Česká republika však směrnici doposud netransponovala. Transponovat by ji pak podle znění samotné směrnice měla do konce roku 2018.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. Tuto částku pak zjevně Marek Pieter zaměňuje s „velkými daňovými úniky“, což je z kontextu diskuze patrné. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. I v předchozích letech se výplata dividend pohybovala v podobných sumách, zatím ale nikdy nepřekročila částku 600 mld. korun. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

V České republice byla 1. listopadu 1992 zřízena pod ministerstvem průmyslu a obchodu ČR příspěvková agentura, a to Česká agentura pro zahraniční investice CzechInvest, která se v dnešní době věnuje podpoře zahraničních a tuzemských investic.

Podle výroční zprávy za rok 2016 dojednala agentura CzechInvest s domácími a zahraničními investory celkem 100 investičních projektů v hodnotě 64,4 miliard Kč, které by v budoucnosti měly vytvořit přibližně 12 tisíc pracovních míst (.pdf).

Pokud se zaměříme pouze na zahraniční investice v roce 2016, bylo vytvořeno 78 projektů v hodnotě 53,3 milionů Kč a počet nově vzniklých pracovních míst v budoucnosti by měl být kolem 10 tisíc (.pdf).

V České republice zatím převažují zahraniční investice nad domácími, což je možné ilustrovat i tabulkou níže, která ukazuje vývoj investic od roku 2012.

Podle žebříčku Doing Business skutečně v České republice trvá stavební povolení zmíněných 247 dní (data za rok 2016). Je také pravdou, že ve srovnání s dalšími zeměmi tak obsazujeme 130. místo. Dánové jsou v tomto žebříčku na 6. místě a délka stavebního povolení zde trvá 64 dní. Jelikož data odpovídají Pieterovu tvrzení, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Zdeněk Ondráček je členem poslaneckého klubu KSČM. V Poslanecké sněmovně zasedal i minulé volební období – během něj byl členem Ústavně právního výboru a mimo jiné i Stálé komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostních informačních služeb. V současném volebním období je prozatím opět členem Ústavně právního výboru a Výboru pro bezpečnost.

Před rokem se proslavil návrhem zákona o hanobení prezidenta (.pdf) spolu s dalšími poslanci KSČM a s poslanci jiných politických stran. Návrh zákona vláda neschválila.

V roce 1989 vstoupil do KSČ, v únoru 1990 ze strany vystoupil. Byl členem sborů SNB a zasahoval proti demonstrantům během Palachova týdne. Z té doby ho provází z dnešního pohledu kontroverzní výroky o oněch zásazích. V nedávných rozhovorech se ke svým činům již odmítal vyjadřovat.

Podle ČTK by měl Stálou komisi pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních složek (GIBS) řídit právě Zdeněk Ondráček. Jeho zvolení do čela komise je podmíněno dalším vyjednáváním stran, dle vyjádření poslankyně Aulické Jírovcové KSČM na Ondráčkovi trvá, a to především kvůli jeho odbornosti. TOP 09, KDU-ČSL a ODS jeho kandidaturu nepodpoří.

Horáček minulý týden vyzval Andreje Babiše k zabránění volby Ondráčka do čela komise. ANO po výzvě Horáčka žádá KSČM o zvážení návrhu Ondráčkovy nominace.