Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Anketu Zákon roku organizuje poradenská společnost Deloitte a její advokátní kancelář Ambruz & Dark Deloitte Legal. V roce 2017 na projektu spolupracovaly např. Svaz průmyslu a dopravy, Svaz obchodu a cestovního ruchu nebo Hospodářská komora.

Nominační rada sestávající „ze zástupců oborových autorit z oblasti práva a byznysu“ během března vybírá právní předpisy, které byly přijaty v roce minulém a u kterých se očekává „systémový dopad a vliv na široký okruh podnikatelských subjektů“.

„Nominovanými jsou obecně závazné právní předpisy České republiky či Evropské unie, ústavní zákony, zákony, vyhlášky ministerstev, nařízení vlády, směrnice a nařízení EU. Nominovanými mohou být i nové mezinárodní smlouvy s dopadem na podnikatelské prostředí ČR.“

Nominační rada vybrala šest právních předpisů, o kterých se následně hlasovalo (.docx, Tisková zpráva - vyhlášení výsledků)„prostřednictvím online dotazníku a fyzických hlasovacích lístků 360 zástupců z podnikatelského prostředí“ . V anketě obsadila EET druhé místo s 20,3 % hlasů, zvítězila novela zákona utvářející změny ve zveřejňování otevřených dat.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící jak kvůli značně skromnému počtu nominovaných právních předpisů, tak z důvodu velmi omezeného počtu hlasujících podnikatelů (360) vůči podnikatelským subjektům aktivním ke 31. prosinci 2016 dle statistik (.xlsx) ministerstva průmyslu a obchodu (2 433 756).

Evropská unie má sedm institucí, mezi tři hlavní patří Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská komise. Politické směřování EU pak obstarává Evropská rada, která je tvořena hlavami a představiteli vlád členských zemí. Do tvorby legislativy jsou zapojeny především výše zmíněné tři orgány.

Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států (ve formátu schůzek ministrů kabinetů jednotlivých zemí). Rada tvoří jeden subjekt, avšak zasedá v deseti různých složeních v závislosti na projednávaném tématu. K nejznámějším patří Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN), Rada pro zahraniční věci (FAC) nebo Rada pro spravedlnost a vnitřní věci (JHA).

V Radě a v Evropském parlamentu se hlas každého členského státu dělí poměrně - dle počtu obyvatel. V Evropské radě má každý stát jeden hlas bez ohledu na velikost. Každý členský stát má rovněž nárok na post jednoho evropského komisaře.

Evropská unie reguluje mnoho aspektů našich životů. Primárně stojí za standardizací snaha zjednodušit lidem, firmám a podnikatelům život napříč unií. Zadruhé pak sjednocování legislativ a nejrůznějších politik usnadňuje evropským institucím přerozdělování finančních prostředků nebo například snadnější ochranu spotřebitelů. Díky výhodám jednotného trhu mohou občané členských zemí snadno pracovat, studovat nebo podnikat v jiných členských zemích. Schengenský prostor dává možnost svobodně bez hraničních kontrol cestovat. Standardizace pomáhá výrobcům exportovat na zahraniční trhy a zároveň usnadňuje spotřebitelům orientaci v nabízených produktech. Pokud si například Rakušan bude chtít koupit ve Finsku vyrobenou čokoládu, má díky evropským standardům jistotu, že dostane to, co za čokoládu považuje i on sám.

Přesně z tohoto důvodu bylo českým výrobcům zakázáno používat termín „pomazánkové máslo“. Podle evropských standardů mohou být slovem máslo označované pouze produkty obsahující více než 39 % mléčného tuku, což pomazánkové máslo neobsahovalo. K zákazu používání termínu došlo z důvodu ochrany spotřebitelů. Opět příkladem - pokud by si Portugalec v českém obchodě chtěl zakoupit máslo a v regále sáhl po pomazánkovém máslu, nedostal by skutečné máslo.

Pokud se podíváme na data ze státního rozpočtu (vycházíme ze schváleného zákona na rok 2017), je zřejmé, že zmíněné dotace (str. 104) jsou skutečně položkou, která za období této vlády velmi výrazně narostla. Je to tedy položka s nejvyšší dynamikou.

Rok

skutečnost 2013

skutečnost 2014

skutečnost 2015

st. rozpočet 2016

st. rozpočet 2017

Rozdíl v %

Neinvestiční transfery podnikatelským subjektům (v mld korun)35,0

41,2

39,1

51,7

49,3

+ 40,8 %

Výrok nelze jednoznačně vyhodnotit, neboť není možné bez jakýchkoli pochybností potvrdit spojitost mezi Andrejem Babišem a užíváním zajišťovacích příkazů vůči jeho konkurenci. Ačkoli existuje audionahrávka, na které Andrej Babiš mluví o „klekání na FAU Přerov“, není na jejím základě možné bezpečně prohlásit, že zneužívá Finanční správu pro své podnikání, resp. pro boj se svou konkurencí.

Zajišťovací příkaz je jedním z nástrojů správce daně/Finanční správy, který může využít v případě:

„Je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi...“

(Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, § 167)

Dle zprávy o počtu zajišťovacích příkazů vydané Generálním finančním ředitelstvím pro vládu z letošního července jich bylo od počátku roku do července 2017 vydáno 960 v celkové částce 1,168 miliardy korun. V loňském roce to bylo 1561 příkazů na 3,3 miliardy a rok předtím 1605 příkazů na 3,6 miliardy.

Finanční správa může vydat vícero příkazů na jednu firmu, loni se tedy příkazy týkaly 309 a o rok dříve 424 firem. Rostoucí počet příkazů byl zdůvodněn tím, že vzrostl počet vydaných příkazů na jednu firmu (z 1,63 v roce 2013 na 5,05 v roce 2016). (Zdroj: Ceska-justice.cz)

Zpráva GFŘ dále uvádí, že od roku 2013 do dubna letošního roku byly vydány příkazy na 1545 subjektů, z nichž se 549 odvolalo k Odvolacímu finančnímu ředitelství. Zrušených zajišťovacích příkazů bylo 20. Rovněž od roku 2013 proběhlo 186 soudních řízení s celkovým počtem 19 zrušených příkazů. Nerozhodnuto bylo dosud ve 112 případech.

Vzhledem k těmto údajům přistoupilo MF a GFŘ ke změně metodiky a možné změně zákona, kterou by se zavedla alternativa pro zajišťovací příkazy.

19. září se konalo jednání rozpočtového výboru na němž bylo jednomyslně odhlasováno, aby Finanční správa využívala zajišťovací příkazy jen ve výjimečných případech a navíc posuzovala jejich potenciální dopad na podnikatele. Ministr financí Ivan Pilný správu hájil a dokonce řekl, že jde vůči ní o „mediální štvanici“.

Údajnou spojitost s podnikáním Andreje Babiše mají dva případy. Prvním je společnost FAU, která vlastnila sklad pohonných hmot v areálu chemičky Precheza patřící do holdingu Agrofert. Dle článku HN měla mít chemička o sklad údajně zájem.

Loni v říjnu se FAU Přerov dostala po zásahu Finanční správy do insolvence a o dva měsíce později byla soudně poslána do konkurzu. V září letošního roku ovšem soud zrušil rozhodnutí celníků o zajišťovacích příkazech na 340 milionů korun, neboť se domnívá, že Celní správa neměla důvod pro takové zajištění prostředků.

K tomuto případu se také váže nahrávka anonymního twitterového účtu Julius Šuman, na které Andrej Babiš tvrdí: „Ty naši klekli na FAU Přerov, takže je to v insolvenci.“ Nicméně nahrávka je problematická v tom, že s jistotou neodpovídá na angažmá Andreje Babiše. Nevíme, kdo ji pořídil, proč a zda nejde o pouhý fragment, který v celém kontextu může ukázat danou věc v jiném světle. Prozatím není v této kauze veřejně dostupný dostatek informací.

Druhý případ s vazbou na holding Agrofert je krach rodinné firmy KM Plus podnikatele Michala Kovárníka, která se zabývala výrobou lepidel a chemikálií. Kauzou se podrobně zabývá pořad Zvláštní vyšetřování Jiřího Kubíka a Sabiny Slonkové na webu Seznamu.

Problémy této rodinné firmy přišly poté, co si Kovárník nakoupil tři nové stroje pro rozšíření výroby. Tehdy ho také kontaktoval člověk s vazbou na holding Agrofert a s informací o budoucím vývoji. Z důvodů podezření ze zneužití dotace a údajně neoprávněného odpočtu DPH se finanční úřad domáhá na KM Plus 29 milionů korun. Oprávněnost zajišťovacích příkazů potvrdil soud v Hradci Králové (oba rozsudky jsou dostupné zde).

Finanční správa vydala v této věci a v reakci na reportáž Jiřího Kubíka a Sabiny Slonkové prohlášení, že v případě firmy KM Plus nepochybila.

Web Seznam Zprávy vydal 19. října pak další text, ve kterém popisuje fakta, která nasbíral během sledování případu a dává je do kontrastu s vyjádřeními např. Andreje Babiše. Jednou z doplňujících informací je pak i samotný popis výše zmíněných rozsudků. Seznam uvádí:

" Tyto soudy neřešily podstatu věci - tedy jestli Michal Kovárník podváděl s dotací na rozšíření výroby své firmy KM Plus a šidil na daních. Dosavadní soudy ve skutečnosti řešily jen to, jestli byly splněny "formální podmínky" pro vydání zajišťovacích příkazů. Tedy posvětily celý proces - teprve na jeho konci má být rozhodování o vině či nevině. Firmu KM Plus to však již nezachrání, stát ji obratem zničil. "

Ani v jedné této kauze ovšem nelze s určitostí říct, že Andrej Babiš prostřednictvím Finanční správy likviduje podnikání či osudy lidí. Pro takové tvrzení není dostatek veřejně dostupných informací.

Doplnění: Výrok zpracovananý 18. září jsme 19. září doplnili o nový text serveru Seznam Zprávy, který vysvětluje další okolnosti kauzy KM Plus.

V médiích se číslo 300 milionů v souvislosti s nezaplacenými daněmi Andreje Babiše neobjevuje. Většina článků komentuje možné obcházení úhrady daní prostřednictvím korunových dluhopisů. V této věci možný únik dělá cca 13,5 milionu korun ročně. Další obcházení úhrady by mohlo plynout z holdingu Agrofert (konkrétně 17 milionů). Podobnou kauzou je prodej „nadceněných“ akcií společnosti Profrost, kde se mohl vyhnout zaplacení až 132 mil. na dani. Zdůrazňujeme, že hodnotíme pouze obsah mediálních článků, nikoli pravdivost těchto spekulací. Na základě toho hodnotíme výrok jako nepravdivý, jelikož v médiích se o dlužné částce kolem 300 milionů nehovoří.

V některých médiích můžeme najít zprávy o tom, že Babiš ušetřil na daních díky nákupu dluhopisů od své firmy Agrofert. Na nezdaněných korunových dluhopisech, které Babiš nakoupil, měl ušetřit až 13,5 milionu korun. Tyto údaje popisují například deníky Echo24nebo iDNES.

Ministr financí nakoupil v roce 2013 korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,252 miliardy Kč, rok nato další část za 230 milionů Kč – celkově tedy za 1,482 miliardy korun. S úrokem 6 % mu dluhopisy vynáší 88,92 milionů korun ročně a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal 13,338 milionů korun.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Dodejme, že akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč.

Kdybychom chtěli vědět, o jak vysokou částku na daních by se u ministra Babiše jednalo za celou dobu (tedy 2013–2016), dostali bychom se k číslu 58,282 milionu (13,338 milionu za roky 2014, 2015 a 2016 plus 11,268 milionu za rok 2013).

Pokud máme cíleně v souvislosti s Babišem hledat částku kolem 300 milionů, objevíme informaci, že podle slov ministra financí na daních od roku 1993 naopak 310 milionů Kč zaplatil. 132 milionů korun je potom částka, kterou dle Hlídacípes.org nezaplatil a zaplatit měl, když „nadceněné“ akcie své společnosti Profrost prodal své druhé společnosti Agrofert. To však nekoresponduje s výrokem místopředsedkyně ODS, který tak zůstává nepravdivý. Dodejme, že se jedná o spekulaci. Zda Babiš měl tyto daně platit, nemůžeme hodnotit my.

Zákon o daních z příjmů je v platnosti již od 18. prosince 1992, v roce 1993 nastala jeho účinnost. Přestože zákon byl ve všech směrech aktivní a účinný již od roku 1993, korunové dluhopisy byly dle dat serveru Kurzy.cz poprvé státem vydány (tzv. emitovány) v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí.

Premiéra korunových dluhopisů vyvolala vlnu emise takových dluhopisů na konci roku 2011, jejich vydávání zcela markantně vrcholilo na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6). V době před rokem 2013 však kromě státu rozsáhle emitovaly i soukromé firmy.

Co se týče mediální pozornosti, té se korunovým dluhopisům dostalo opravdu hojně, zejména pak v roce 2012 (příkladně iDNES.cz, Patria.cz, Finance.cz či IHNED.cz). Přímo jako legální formu optimalizace jej popisují například server Ucetni-portal.cz nebo Investujeme.cz. Oproti tomu vyjádření ministerstva financí bylo zdrženlivější k výzvám k optimalizaci, potvrzuje však legalitu celého procesu a vysvětluje jeho fungování a původní záměr.

Podíváme-li se na mediální zprávy před rokem 2011, je zjevné, že korunové dluhopisy v podstatě nebyly tématem. I občasné zmínky vyznívaly spíše skepticky a bez vidiny potenciálu v jejich optimalizačním charakteru.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Budeme předpokládat, že dostupností zdravotní péče se myslí finanční dostupnost, tedy spoluúčast pacienta. Podle dostupných dat za rok 2014 dosahují soukromé výdaje na zdravotní péči, kam je započítávána i spoluúčast pacienta, v ČR 13,2 %. Nejnižšího procenta soukromých výdajů v této oblasti dosahuje Francie (7,2 %), která je zároveň jedinou zemí EU pod 10% hranicí. V dalších sedmi členských státech se soukromé výdaje na zdravotnictví pohybují mezi 10–15 %. Mezi nimi je právě i ČR.

Můžeme se podívat i na jiné indikátory dostupnosti českého zdravotnictví. Srovnávací studie (.pdf) OECD, která mimo jiné porovnává dostupnost zdravotní péče v zemích EU podle kritérií jako počet lékařů na tisíc obyvatel,

počty lékařů v jednotlivých regionech, nedosažitelnost lékařského vyšetření z různých socioekonomických důvodů atd. Ve většině případů se ČR umístila nad evropským průměrem.

Pro zajímavost lze ještě uvést, že podle žebříčku EHCI 2015 (.pdf), který každoročně vydává Health Consumer Powerhouse, se ČR ve srovnání úrovně zdravotní péče evropských zemí umístila na 13. místě. V roce 2016 (.pdf) si ČR tuto příčku udržela.

Euro Health Consumer Index neboli EHCI hodnotí stav zdravotních systémů ve 35 evropských zemích podle 48 indikátorů v šesti kategoriích. Hodnotí se například čekací doba na plánovanou operaci, přímý přístup ke specializovanému lékaři, zda se pacient dostane k praktickému lékaři týž den, přístup k novým lékům, dostupnost zdravotní péče atd. Hodnocení probíhá v bodech, kde 1 000 bodů představuje nejvyšší možný počet.

Česká republika se umístila nejlépe ze zemí postkomunistického bloku. Za pozornost stojí i fakt, že ČR je dle EHCI dokonce hodnocena lépe než například Velká Británie, Itálie či Španělsko.

Z výše uvedených dat vyplývá, že v dostupnosti a celkovém stavu zdravotnictví je Česká republika nad evropským průměrem. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.