Pro sestavení většinové koalice je potřeba nadpoloviční většina křesel v Poslanecké sněmovně. Do té se v roce 2017 dostalo devět stran a hnutí. Vyjdeme-li z přirozených limitů (obecně strany "Demokratického bloku" odmítají vstup do vlády s KSČM nebo SPD), je zřejmé, že v každé koalici musí být zastoupeno hnutí ANO. To získalo totiž 78 mandátů, přičemž zbytek sněmovny je výrazně fragmentovaný.

Alternativ pro vznik vlády je skutečně hodně. Řada stran před volbami deklarovala, že má problém jít do vlády s trestně stíhaným premiérem, což je limit skládání vlády s hnutím ANO. Pokud bychom ovšem sledovali primárně to, zda je vůbec možné postavit jinou než menšinovou vládu, lze Topolánkovi dát za pravdu.

Veřejně se probírala např. možnost o pokračování současné koalice ČSSD-ANO-KDU-ČSL (103 mandátů), nebo také koalice ANO-ODS (103 mandátů). Ale teoreticky jde namodelovat velkou řadu koalic. Např. s Piráty má hnutí ANO 100 mandátů, tudíž by mu chyběl jeden subjekt pro získání většiny. Je také možné sestavit vícero nadměrných koalic (to jsou koalice, v nichž je více členů, než kolik je potřeba pro zisk většiny).

Pokud bychom tedy k výroku přistoupili jako k teoretickému cvičení, ve kterém budeme ignorovat předvolební deklarace, lze modelovat skutečně velký počet koaličních půdorysů. Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je skutečně možné vytvořit celou řadu většinových uspořádání, i když s ohledem na veřejné deklarace a projevy se nezdá, že by byla tato možnost v tuto chvíli příliš pravděpodobná.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Daň z příjmu (str. 5) fyzických osob se ve Švédsku skládá ze dvou částí – státní daně (inkomstskatt), která je pevná a pro fyzické osoby je nejvyšší sazba 25 %, a místní daně (kommunalskatt), která je regionální a liší se dle místa výběru.

Například pro rok 2018 je průměrná hodnota daně pro pevninské Švédsko (riket) v průměru 32,16 % a pro oblast ostrova Gotland 33,60 %. Tedy celková daň je v průměru v rozmezí 57,16–58,60 %.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože skutečná sazba přijmu je velice blízká hodnotě ve výroku.

V průběhu státní návštěvy Vladimira Putina v Německu došlo při návštěvě průmyslové výstavy v Hannoveru 8. dubna 2013 k incidentu, kdy dvě polonahé členky hnutí FEMEN vběhly v rámci svého antiputinovského protestu s hesly namalovanými na svých tělech do přímé blízkosti obou státníku. Video z incidentu je dostupné na stránkách zpravodajského portálu Euronews. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Čeští občané v současné době nepotřebují vízum pro krátkodobý pobyt ve Spojených Arabských Emirátech. Pracovní vízum je zajišťováno ve spolupráci se zaměstnavatelem. Proces nabytí občanství je v SAE poměrně náročný. Je možné jej získat naturalizací, podmínky jsou ovšem omezující a ani po jejich splnění nemá takový občan zajištěna stejná práva jako běžní občané.

Podle ministerstva zahraničí mohou držitelé cestovních pasů ČR na základě Dohody mezi Evropskou unií a Spojenými arabskými emiráty o zrušení vízové povinnosti pro krátkodobé pobyty od 7. 5. 2015 pobývat na území SAE bez víza, a to po dobu nejvýše 90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů.

Z federálního zákona č. 17 (str. 3, anglicky) vyplývá, že je možné, aby občan jiného státu získal občanství Spojených Arabských Emirátů, pokud je pro SAE důvěryhodný, žije zde po dobu alespoň 30 let, má legální způsob obživy, neporušuje tamější zákony a umí plynule arabsky. SAE také neumožňují mít duální občanství (str. 4) a je tedy nutné vzdát se toho původního. Po splnění těchto podmínek takový občan ovšem nemá aktivní ani pasivní volební právo a nemůže zastávat funkce v úřadech.

Švýcarsko má zkušenosts přímou demokracií již od 19. století. Občané zde tak celostátně hlasují o legislativě, změnách ústavy nebo mezinárodních dohodách: „Referenda se konají i k novým zákonům a mezinárodním dohodám. Zapotřebí je souhlas osmi kantonů nebo sehnat během sto dnů 50 tisíc podpisů od občanů. Od roku 1874 proběhlo kolem 180 takových referend, ve skoro osmdesáti z nich nový zákon neprošel.”

V České republice však proběhlo pouze jedno celostátní referendum, a to o vstupu do Evropské unie.

Nehodnotíme, zda byl ústavní zákon jedinou cestou k obejití směrnice, hodnotíme pouze vztah unijního a vnitrostátního práva. Přičemž ani podle unijního, ani podle vnitrostátního výkladu, není ústavní zákon sám o sobě nadřazen evropské směrnici, naopak obecně platí přednost unijního práva. Podle názoru Ústavního soudu je však tato přednost omezena mezemi, které byly unijním orgánům členskými státy poskytnuty, mezi ně patří zejména základy státní svrchovanosti a materiální ohnisko ústavy. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Co se týče vztahu unijního a vnitrostáního práva, věc má 2 rozměry. První je pohled z hlediska unijního práva, a to zejména Soudního dvora EU, podle kterého (.pdf, str. 8, bod 3) před unijním právem “nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru…” To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní. Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka, profesora Kysely, “stupeň právní síly není pro EU rozhodující.”

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Ten zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Ústavní soud tak vlastně posuzuje, zda se činnost unijních orgánů a unijní právo obecně drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty (bod 216). Pokud se drží v mezích pravomocí, má unijní právo přednost před právem vnitrostátním.

Prezident Zeman ve výroku očividně naráží na prohlášení prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše z tiskové konference 1. prosince 2017, ve kterém akademik vyjádřil obavu z ovlivňování voleb v České republice zahraničními vlivy.

„Já jsem přesvědčen, že i v případě našich parlamentních voleb docházelo, a vlastně i dochází stále, k ovlivňování názorů naší veřejnosti ze strany médií a serverů, které jsou propojeny s ruskou tajnou službou. Já o tom osobně nemám pochyb.“

Drahoš očekává ovlivňování i nadcházejících prezidentských voleb. Bezpečnostní informační služba ústy svého ředitele Michala Koudelky však ještě téhož dne zareagovala tiskovou zprávou.

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým, byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova. BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat.“

Zeman tedy říká, že BIS prohlašuje, že k žádnému ovlivňování nedošlo. To ovšem BIS netvrdí, konstatuje pouze, že o nezákonné manipulaci nemá informace, což je obsahově značně jiné tvrzení. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Miloš Zeman hovoří v kontextu svého slibu, ve kterém tvrdil, že nebude vládu veřejně kritizovat. Tento slib ovšem porušil a kriticky se k vládě Bohuslava Sobotky vyjádřil hned několikrát, a to průřezově svým volebním obdobím.

V září 2017 Zeman označil Sobotkovu vládu jako vládu "promarněné příležitosti". Závěr výroku tedy souhlasí, při končícím volebním období vládu považoval za špatnou. Kritizoval především čekání na reformy. Pokus o spolupráci nebyl znatelný ani při řešení vládní krize v květnu 2017, kdy tehdejší premiér Sobotka přišel s prezidentem konzultovat situaci o odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí. Zeman tehdy počítal s tím, že Sobotkova vláda podá demisi, přestože to nebylo oficiálně vyhlášeno. Zeman také v této chvíli odešel ze sálu dříve, než Sobotka dokončil svoji řeč, což naznačuje trhlinu v otázce spolupráce.

Příkladem některých dalších kritik může být Zemanův rozhovor v Českém rozhlase (2014): "...nejsem člověk, který by vládu nekritizoval, pokud si nemyslí, že si to zaslouží. Vláda podle mého názoru dosud ve svém konání učinila jednu základní chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zku***la (sic!) služební zákon."

Následně Zeman kritizoval ještě například legislativní priority vlády nebo výběr eurokomisaře. Většina kritiky mířila na premiéra Sobotku, nešetřil ale ani ministra Dientsbiera v souvislosti se zamýšlenou změnou pravomocí hlavy státu. Celé odůvodnění tohoto slibu a další konkrétní příklady jsme již ověřili v našem výstupu Sliby Miloše Zemana (konkrétně slib veřejná kritika vlády).

Andrej Babiš se odvolává na Pavla France, jednoho ze zástupců sdružení Rekonstrukce státu. Ten se veřejně již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že hnutí ANO bylo důležitým aktérem při prosazení zákona o registru smluv. Pochopitelně nejsme schopni doložit, jak probíhala jednání na koaličních radách. Lze ovšem doložit, že bez hlasů hnutí ANO by nebyl zákon ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně schválen. Výrok nicméně hodnotíme jako neověřitelný, protože nejsme schopni nijak doložit, že na koaličních radách bylo hnutí ANO jediným subjektem, které registr smluv prosazovalo.

Nelze ověřit, jak probíhala koaliční jednání ohledně registru smluv, Pavel Franc však uznává klíčovou roli Andreje Babiše i Hnutí ANO v jeho schválení – stejně tak ale hodnotí ve výsledku i práci KDU-ČSL.

Pavel Franc opravdu uvádí, že prvním lídrem koaliční strany, který zákon podpořil, byl Andrej Babiš. Podle dostupných informací Franc v roce 2015 zveřejnil status na svém facebookovém profilu, kde kritizoval práci koaličních partnerů ohledně návrhu zákona, „že ČSSD a lidovci vyrábí problém na každé řešení‘“.To zástupci KDU-ČSL striktně odmítli.

Ve svém dalším článku (.pdf) v září 2017 pro IHNED.cz pak ale hodnotil celkové zásluhy za prosazení zákona. Přestože vše trvalo dlouho, především je podle něj podpora a schválení zákona zásluhou dvou koaličních stran – nejen Hnutí ANO, ale i KDU-ČSL. Konkrétně uvedl:

„Klíčovou roli v prosazení zákona o registru smluv mělo Hnutí ANO a KDU – ČSL. Andrej Babiš, ať už se to někomu bude líbit nebo ne, se zásadním způsobem o registr smluv zasazoval jak v rámci své strany, tak v rámci koalice.“