Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Andrej Babiš má pravdu, že levicové strany zastoupené ve Sněmovně – ČSSD a KSČM – ve svých předvolebních programech měly body vyjadřující se ke zdanění a obecně úpravě církevních restitucí. Faktem však také je, že šlo o sliby, které v podstatě nejde splnit – a tyto strany sice po volbách podnikly nějaké kroky vzhledem k úpravě podmínek restitucí, ale ani nemohly žádnou zásadnější změnu prosadit, protože většina majetku již je navrácena a restituce jsou vázány dohodou s církvemi.

Vydávání majetku je skoro dokončeno, ačkoliv ještě běží mnohé soudní spory. Samotná sociální demokracie prostřednictvím volebního lídra Zaorálka připustila, že šlo o nesplnitelné sliby. Podmínky restitucí jsou totiž zakotveny ve smlouvách, které církve podepsaly s Českou republikou (respektive s tehdejším premiérem Petrem Nečasem), a jsou zakotveny v Zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Pokud by mělo dojít ke změně, muselo by se tak stát prostřednictvím úpravy těchto smluv. Kardinál Duka vyjádřil neochotu vracet se k tomuto tématu: „Je to zákon, který uspěl i u Ústavního soudu. Jsou zde také smlouvy mezi vládou a církvemi. Revidovat zákon by znamenalo otevřít jednání, které by mohlo být velice nepříjemné pro všechny strany.“

Ve volebním programu (.pdf, str. 30) pro parlamentní volby v roce 2013 ČSSD uvádí: „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily.“

Vítězná ČSSD po zmíněných volbách sestavila v lednu 2014 koaliční vládu a předsedou této vlády se stal lídr ČSSD Bohusla Sobotka. V koaliční smlouvě (.pdf) vlády však problematika církevních restitucí není zmíněna. ANO absenci tématu v koaliční smlouvě vysvětlovalo postojem KDU-ČSL, která odmítala zpochybňování restitucí. Samotné ANO se s ČSSD dohodlo na vytvoření speciálního týmu, který by se věnoval redukci finančních náhrad. Pro úplnost je třeba dodat, že ANO z dohody s ČSSD odstoupilo již v dubnu 2014 s tím, že k sestavování zmíněného týmu nevidí důvod. ČSSD proto zůstala s tímto záměrem osamocená.

V roce 2016 vláda nepřijala (bod B, č. 3) žádné stanovisko k návrhu zákona poslanců z KSČM, který obsahoval zdanění církevních restitucí (sněmovní tisk č. 738). Lídr hnutí ANO Andrej Babiš komunistický návrh podpořil, následně se však nedostal ani do prvního čtení v Poslanecké sněmovně.

Téma církevních restitucí se objevuje také v programu KSČM. Nejvýznamnějším krokem strany na poli řešení církevních restitucí bylo právě vytvoření návrhu zákona, jímž plánovala církevní restituce zdanit. Ve volebním programu (str. 3) pro parlamentní volby v roce 2013 KSČM uvedla, že se soustředí na „prosazení referenda o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích a urychlené zrušení příspěvku státu na činnost církví.“

Vláda Petra Nečase, v níž byly zastoupeny ODS i TOP 09, v květnu 2012 představila daňové změny, které měly vstoupit v účinnost od roku 2013. Mezi schválená opatření patřilo například: omezení výdajových paušálů u daně z příjmů fyzických osob; zvýšení daně z převodu nemovitosti (ze 3 na 4 %); zrušení základní slevy na dani z příjmů fyzických osob pro důchodce; zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty (z 20 na 21 %); zvýšení nižší sazby DPH (nejdříve z 10 na 14 a následně na 15 %) nebo solidární zvýšení daně z příjmů fyzických osob ve výši 7 % z tzv. nadlimitního příjmu.

V programech vidíme, že tato daňová politika příliš nekorespondovala s tím, co strany slibovaly v programech. Předseda tehdejší vlády tyto kroky ospravedlňoval snahou zabránit růstu schodku státního rozpočtu v době ekonomické krize.

Ve volebním programu ODS pro volby do Poslanecké sněmovny pro rok 2010 je hned na začátku uveden seznam 15 hlavních priorit. Mezi ně patří mimo jiné bod pojmenovaný Jednoduché a nízké daně. Konkrétně se u něj píše: „Výrazně zjednodušíme a zpřehledníme daňové zákony. To povede k transparentnosti výběru daní a sníží míru daňových podvodů. Zároveň udržíme daně na současné úrovni. Nezvýšíme ani odvody na sociální pojištění.“(.pdf, str. 18)

Volební program TOP 09 pro volby do Poslanecké sněmovny pro rok 2010 obsahuje kapitolu s názvem Hospodářská politika. Jedna z podkapitol je pojmenována „DANĚ JEDNODUŠŠÍ, SROZUMITELNĚJŠÍ, BEZ VÝJIMEK“. V prvním odstavci se lze dočíst následující: „Současný stav tuzemských veřejných rozpočtů neumožňuje v příštích několika letech snižování daní. Vláda nechce daně zvyšovat, proto musí velmi rozhodně snižovat rozpočtové výdaje.“Jednou ze snah TOP 09 bylo podle volebního programu také„zrušení transakčních daní (daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí)“ (.pdf, str. 10).

Názory na přijetí eura v České republice se liší napříč politickými stranami. Z vládních stran podporuje přijetí eura kromě KDU-ČSL (.pdf, str. 4) také ČSSD (.pdf, str. 28), z opozičních stran TOP 09 (.pdf, str. 16), nebo také STAN, kteří kandidují v letošních volbách do Poslanecké sněmovny.

Z vládních stran euro odmítá ANO 2011, což je bod, který najdeme také ve volebním programu tohoto hnutí (.pdf, str. 10). Ze stran zastoupených v Poslanecké sněmovně přijetí eura dále odmítá KSČM a ODS (.pdf, bod 11). SPD přijetí eura taktéž odmítá – ačkoliv se ve svém programu k této problematice explicitně nevyjadřuje, požaduje vystoupení České republiky z EU, tudíž nepodporuje přijetí eura.

Pro přijetí eura musí být splněna tzv. Maastrichtská kritéria dle Smlouvy o fungování Evropské unie (čl. 140). Ve zprávě (.pdf, str. 1) ministerstva financí a České národní banky o zhodnocení jednotlivých kritérií k roku 2016 je uvedeno, že ČR plní všechna nutná kritéria vyjma účasti v mechanismu směnných kurzů. Tento požadavek bude splněn, až ČR vstoupí do ERM II (Evropský mechanismus směnných kurzů) a bude tím stanovena centrální parita koruny k euru, tedy ideální kurz.

Co se týče postojů veřejnosti k přijetí eura, Centrum pro výzkum veřejného mínění zveřejnilo v květnu tohoto roku průzkum, který uvádí, že 72 % dotazovaných nesouhlasí, nebo spíše nesouhlasí s přijetím eura.

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu, tisk 114, byl předložen skupinou poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) v lednu 2014. Tento návrh zákona (.pdf) byl 25. března 2014 v prvním čtení napříč politickými kluby kromě Úsvitu a Komunistické strany zamítnut.

Co se týče parametrů referenda, všechny čtyři body poslancem Okamurou popsané jeho návrh zákona má. Petiční výbor (dle čl. 3) musí shromáždit podpisy minimálně 100 000 oprávněných občanů během dvou let a následně návrh na vyhlášení referenda předloží prezidentovi. Totéž může udělat (čl. 4) samostatně i skupina 50 poslanců nebo 33 senátorů, případně vláda.

Dle článku 141 švýcarské ústavy je k vyvolání referenda potřeba sesbírat podpisy 50 000 občanů. Ústava říká, že od podání žádosti má svolavatel na sesbírání podpisů 100 dní. Světová banka uvádí, že Švýcarská populace čítala v loňském roce 8,4 mil. obyvatel.

Otázky referenda se (dle čl. 1) mohou týkat všech věcí vnitřní nebo zahraniční politiky státu, návrhu ústavního zákona či ratifikace nebo vypovězení mezinárodní smlouvy. Kvorum referenda není v návrhu zákona omezeno, referendum platí, pouze je-li přijato nadpoloviční většinou hlasujících (čl. 8).

Poslední podmínkou je závaznost, kterou upravuje čl. 10. Ten tvrdí, že „rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“ a „zákon schválený v referendu smí být změněn nebo zrušen pouze zákonem schváleným v referendu.“
Je na místě připojit nesouhlasné stanovisko vlády (.pdf) k návrhu zákona. Vláda se domnívá, že „návrh ústavního zákona je v rozporu s principem zastupitelské demokracie,“ dále by „o zásadních věcech výkonu státní moci mohla rozhodnout výrazná menšina oprávněných osob“ a „otázky týkající se státního rozpočtu, daní a poplatků nemohou být předmětem referenda z povahy věci, neboť patří mezi základní politické nástroje vlády a vládní většiny při prosazování jejího programu.“

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť z veřejně dostupných zdrojů nelze potvrdit ani vyvrátit, zda platby od hnutí Úsvit jeho tehdejšímu předsedovi skutečně probíhaly.

Smlouva o poskytování mediálního poradenství byla podepsána v září 2013 mezi Tomiem Okamurou a hnutím Úsvit. Cena za mediální služby se měla odvíjet od výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Tato smlouva byla ukončena dohodou a mediální služby měly zajišťovat jiné subjekty.

Celé znění smlouvy přinesl v minulých dnech web Manipulátoři.cz.

V roce 2014 byl v týdeníku Reflex zveřejněn článek o fakturách, které Okamura vystavoval hnutí Úsvit za marketingové a mediální služby. Tyto služby měly být vykonávány například i během Štědrého dne. Tomio Okamura tvrdil, že měl na práci najaty jiné lidi a během svátků pracovali kvůli předčasným senátním volbám na Zlínsku. Hospodaření hnutí bylo odsouhlaseno auditorem.

Problémy se zabezpečením mediálních služeb přetrvávaly i nadále. Hnutí Úsvit se dostalo do finančních problémů. Podíl na tom měly mít i dvě PR agentury, které měl doporučit Okamura. S nimi uzavřené smlouvy neobsahovaly pevně stanovené ceny za poskytované služby. Jedna z PR firem měla oficiálně sídlo na místě polorozpadlé chaty, druhá měla mít na svém oficiálním sídle jen cedulku se jménem a poštovní schránku (odvysíláno v Reportérech ČT dne 23. března 2015).

V tomto období byl Tomio Okamura rozhádaný už s většinou straníků. Po zveřejnění zprávy o hospodaření hnutí vyzvalo předsednictvo k vyvození zodpovědnosti Okamury. Zároveň navrhlo vypovědět smlouvy s PR agenturami. Spory nakonec vedly k odchodu Okamury a založení hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD).

S financováním PR měl Úsvit problémy. Není však možné dohledat, zda Úsvit platil, nebo neplatil Tomia Okamuru na základě smlouvy o poskytování služeb mediálního poradenství.

Podle životopisu na jeho webových stránkách byl Michal Horáček skutečně vyloučen z univerzity, a to poté, co byl zatčen StB za zfalšování výjezdní doložky do USA. Poté pracoval v mnohých dělnických profesích, zároveň se zabýval dostihy a chovem koní (o kterých psal studie a kterými se zabývala také jeho první kniha), ale také například pracoval jako bookmaker. Podle Databáze knih je autorem 11 knih, dvě z toho jsou sbírky básní. Alb s Petrem Hapkou vydal podle svých stránek pouze sedm (plus DVD a kolekce best of), dohromady jich však vydal 17 (plus DVD a alba best of).

Co se týká filantropie, podle svých stránek věnoval honoráře z knihy Dopisy z lásky a nenávisti na dobročinné účely nebo například daroval různým dobročinným nadacím nejméně 400 milionů Kč jako CEO Fortuny. Jako soukromník se filantropií také zabývá, pomohl například dívce s mozkovou obrnou nebo pořádá benefiční koncerty. Podle svých slov nechce svou podporu stavět na odiv, není proto vždy lehké najít údaje o jeho podpoře.

Tomio Okamura neříká pravdu, když tvrdí, že pro vznik státu Izrael hlasovala také Velká Británie. Část výroku o území, kde začaly židovské dějiny a odkud Židé skutečně pochází, pravdivá je; výrok je ale přesto hodnocen jako nepravdivý, a to z důvodu nepravdivosti první části.

Na úvod tedy začneme částí výroku zabývající se územím, z něhož židovský národ pochází.

K tomuto účelu nám dobře poslouží kniha Paula Johnsona Dějiny židovského národa. Budeme-li struční a podíváme-li se hned do první kapitoly (str. 6), zjistíme, že dějiny Židů skutečně začínají ve městě Hebron ležícím v Judském pohoří přibližně 32 km jižně od Jeruzaléma. V tomto místě začala historie židovského národa a zároveň se jedná o místo nejstarší komunity Židů na světě (Johnson, 2007).

Přikládáme také mapu území:

Zdroj: Mapy Google

Druhá – primární část výroku se váže k hlasování o vzniku státu Izrael.

V roce 1917 byla vydána takzvaná Belfourova deklarace, která znamenala souhlas tehdejší britské vlády se vznikem židovského území v Palestině; tuto deklaraci podpořily také Spojené státy.

Na konci druhé světové války ovšem tehdejší americký prezident F. D. Roosevelt ubezpečil Araby žijící na území Palestiny, že Spojené státy nebudou nikterak intervenovat ve prospěch vytvoření židovského státu.

Velká Británie (tehdy ještě vůči Palestině koloniální velmoc – do května 1948) byla proti vytvoření státu Izrael, neboť si chtěla udržet dobré ekonomické i politické vztahy s Araby.

V roce 1947 ovšem Britové předali mandát OSN, která později ustanovila Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), ve kterém bylo zastoupeno 11 států, včetně Československa. Z důvodů neutrality výboru v něm chyběly velmoci. Tento výbor navrhl dvě řešení, z nichž jedno doporučovalo vznik federativního státu a druhé vznik dvou samostatných států. Druhé řešení bylo přijato 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN jako rezoluce 181.

O rezoluci hlasovalo celkem 56 států:

33 států hlasovalo PRO přijetí rezoluce (mezi těmito státy bylo i Československo);

13 států hlasovalo PROTI rezoluci (především muslimské země, ale také Kuba nebo Řecko);

10 států se zdrželo hlasování – jedním z nich byla právě i Velká Británie.

Jak vyplývá se soupisky všech kandidátů umístěné na webu STAN, na kandidátkách této strany jsou kandidáti ze 14 dalších politických stran, převážně regionálního charakteru.

Jedná se o tato politická uskupení:

Hnutí Praha Kunratice – nemá webové stránky, jedná se o kandidátku č. 26 na pražské kandidátce.

SNK ED – předsedkyně této strany je lídryní vysočinské kandidátky STAN. Tato strana se charakterizuje jako proevropská strana pravého středu.

T2020 – za lokální politické hnutí zabývající se primárně rozvojem města Tábor (Tábor2020) kandiduje na jihočeské kandidátce STAN starosta města Tábor Jiří Fišer.

Karlovarská občanská alternativa – za tuto stranu zabývající se komunální politikou na Karlovarsku vede karlovarskou kandidátku STAN primátor města Karlovy Vary, Petr Kulhánek.

Toryové – za tuto, dle vlastní charakteristiky konzervativní, stranu kandiduje na kandidátce STAN v Ústeckém kraji Roman Dalecký.

HNHRM – za Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj měst a obcí kandidují na kandidátce STAN v Ústeckém kraji dva členové toho hnutí – Pavel Kundrát a bývalý senátor Josef Zoser.

JsmePRO!kraj – za hnutí zabývající se komunální politikou Ústeckého kraje kandiduje na kandidátce STAN v Ústeckém kraji Filip Ušák, starosta obce Benešov nad Ploučnicí.

Starostové pro Liberecký kraj – za tuto regionálně orientovanou stranu kandiduje na liberecké kandidátce STAN celkem sedm osob, vede ji člen strany Starostové pro Liberecký kraj Marek Pieter.

Východočeši – za tuto stranu, která se orientuje regionálně na Královéhradecký kraj, kandiduje na královéhradecké kandidátce STAN její předseda Milan Maček a několik dalších členů zmíněné strany.

Nestraníci – za klatovské lokální politické hnutí Nestraníci kandiduje na pardubické kandidátce STAN člen Nestraníků a starosta Vysokého Mýta František Jiraský.

Pro TŘEBÍČ – za toto regionální politické hnutí kandiduje na kandidátce STAN pro kraj Vysočina Pavel Pacan, který je náměstkem hejtmana kraje Vysočina.

Starostové pro občany – za regionální stranu složenou ze starostů kraje Vysočina kandiduje na kandidátce STAN v témže kraji Karel Janoušek, předseda Starostů pro občany a starosta obce Police.

ProOlomouc – za komunální politické hnutí ProOlomouc kandidují na olomoucké kandidátce STAN tři jeho členové: Pavel Grasse, Martin Lubič a Petr Daněk.

Nezávislí – za politickou stranu spolupracující zejména s osobnostmi na regionální a lokální úrovni kandiduje na zlínské kandidátce STAN Svatava Ságnerová.

Co se týká síly těchto subjektů, jde téměř výhradně o menší lokální a regionální strany a hnutí. Nejúspěšnější stranou jsou Starostové pro Liberecký kraj, kteří již ve druhém volebním období mají v tomto kraji svého hejtmana.

Lidovci se Starosty začali jednat o možné spolupráci již v prosinci minulého roku. Společné rozhovory začaly probíhat v době, kdy se vedení STAN a TOP 09 domluvila na ukončení spolupráce k začátku roku 2017.

18. března 2017 proběhla celostátní konference lidovců, na které se vedení obou stran dohodla na vytvoření koalice, která společně půjde do říjnových sněmovních voleb. Dohodu podpořili rovněž delegáti KDU-ČSL v tajné volbě, byť výsledek nebyl nijak přesvědčivý. Pro koalici se vyslovilo 39 delegátů, proti 31.

O týden později proběhl celostátní sněm Starostů, na kterém delegáti také podpořili vytvoření koalice s lidovci. Pro bylo 101 ze 116 hlasujících delegátů.

Na základě společné dohody podepsaly obě strany 12. dubna 2017 koaliční smlouvu o spolupráci pro volby do Poslanecké sněmovny. V dikci české volební legislativy koalice dvou stran znamená, že aby se podílely tyto subjekty na distribuci mandátů, musí získat alespoň 10 % hlasů ve volbách.

Nicméně již v létě 2017 se začalo spekulovat o možném krachu koalice. Tyto spekulace následně naplnil 18. července 2017 Pavel Bělobrádek, který po jednání výboru strany oznámil ukončení koalice se Starosty. Bělobrádek argumentoval nepříznivými volebními průzkumy, které koalici nepřisuzovaly potřebných deset procent hlasů na vstup do Sněmovny.

Usnesení KDU-ČSL k této věci (přinesl jej Idnes.cz) znělo:

„Celostátní výbor KDU-ČSL potvrzuje zájem o pokračování dlouhodobé spolupráce se STAN ve všech typech voleb. Celostátní výbor KDU-ČSL vyzývá Starosty a nezávislé ke změně formy spolupráce ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na kandidaturu STAN na kandidátních listinách KDU-ČSL. Program, pozice a počty kandidátů na kandidátních listinách, finanční prostředky a další parametry spolupráce by zůstaly nezměněny.“

Vedení lidovců nabídlo Starostům zachování všech parametrů spolupráce s tím rozdílem, že místo koalice by Lidovci vystupovali s podporou Starostů. Tedy model, který hnutí znalo ze spolupráce s TOP 09. Starostové tak měli opět vystupovat na kandidátkách silnější strany. Úprava by odstranila požadavek na 10% hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny, čímž by se razantně zvýšily lidovecké šance. Tuto alternativu však Starostové odmítli.

Je tedy pravdou, že dohodnutou koalici dvou rovnocenných partnerů vypověděla KDU-ČSL, která nabídla Starostům možnost pokračující spolupráce za podmínek, že STAN navrhne své lidi na kandidátní listiny lidovců. Farský má fakticky pravdu v tom, že Starostové by se z rovnocenné pozice dostali spíše do role „juniorního “ partnera. Alespoň ze svého vlastního pohledu. Je ovšem otázkou, zda by tomu tak reálně bylo, kdyby si oba subjekty zachovaly původní rozdělení na kandidátkách, popř. jak by si praktické fungování spolupráce mezi nimi nastavily.