Různé agentury přisuzují TOP 09 různá procenta voličů, přičemž používají trochu odlišné metodologie. Z veřejně dostupných výzkumů nevyplývá přímo voličské jádro na úrovni 7 %. Nicméně strany si často pro své účely zadávají průzkumy, které pak nejsou publikované, nemůžeme tedy vyloučit, že Miroslav Kalousek vychází právě z nich.

Volební jádro tvoří voliči, kteří jsou již pevně rozhodnuti jít k volbám a jsou si svojí volbou jistí. Naopak volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by mohla strana získat, pokud by ji volili všichni, kdo její volbu zvažují a nevylučují účast u voleb. Volební model pak odhaduje, jak by volby dopadly, kdyby se konaly v době sběru dat.

Miroslav Kalousek hovoří o volebním jádru. Volební jádro TOP 09 je podle nejnovějších dat MEDIANU 3,5 % (str. 15). To jsou tedy ti skalní příznivci strany.

Volební modely agentur pak ukazují odhad toho, jak by dopadly volby v aktuální moment, kdy jsou data sebrána. Metodologie výpočtu jednotlivých agentur se přitom liší. Podle CVVM ze září 2017 by TOP 09 dostala 4,4 %. Agentura Focus ve výzkumu publikovaném 13. 10. 2017 (.docx) uvádí, že by podle jejich volebního modelu pro TOP 09 hlasovalo 7 % voličů.

Volební model MEDIANU (.pdf) (sběr dat 26. 9.–14. 10. 2017) pak „zohledňuje odlišnou míru pravděpodobnosti účasti respondentů u voleb (dle deklarované ochoty k účasti). U rozhodnutých voličů model zahrnuje hlavní preferovanou stranu, u váhajících zahrnuje všechny zvažované strany s intenzitou, která zohledňuje sílu příklonu k jednotlivým stranám.“ Zde má TOP 09 podporu 6 % hlasů.

Tento průzkum MEDIANU se ovšem nezaměřuje pouze na volební preference, ale právě i na volební potenciál a volební jádro strany. TOP 09 zde má potenciál 12 %, tedy tento počet voličů zvažuje, že se pro stranu rozhodne.

Druhým tématem je nerozhodnost voličů před nastávajícími volbami. Podle již citovaného výzkumu MEDIANU si 49 % lidí není jisto účastí nebo tím, jakou stranu bude volit (str. 11). Mezi těmi, kteří jsou rozhodnutí jít k volbám, si 32 % není jisto výběrem strany. Pokud však data srovnáme s minulými volbami do PS v roce 2013, zjistíme, že se situace příliš nezměnila. Poslední výzkum MEDIANU před tehdejšími volbami ukazuje, že 53 % lidí si nebylo jisto, zda, popřípadě koho, půjde volit. Nad konkrétní stranou váhalo dokonce 42 % lidí (str. 7). I tento fakt poté pravděpodobně přispěl k překvapivému výsledku hnutí ANO. Trend velkého počtu nerozhodnutých voličů je tak dlouhodobější a vyskytuje se i v dalších západních zemích.

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Evropská federace chemického inženýrství (EFCE) byla založena v roce 1953. Československá společnost chemického inženýrství se k federaci připojila v roce 1966 jako první vědecká asociace z východní Evropy. Jiří Drahoš vykonával funkci ředitele EFCE od ledna 2006 do prosince 2007. Poté byl do této funkce zvolen znovu na další dva roky. Funkce prezidenta EFCE existuje až od roku 1993 a od tohoto roku pocházeli, až na profesora Drahoše, všichni prezidenti ze západní Evropy.

Pořadí prezidentů EFCE:

září 1993 – prosinec 1997, Prof. Hanns P.K. Hofmann, Německo (první prezident EFCE)

leden 1998 – prosinec 2001, Prof. Roel Westerterp, Nizozemsko

leden 2002 – prosinec 2005, Prof. Jean-Claude Charpentier, Francie

leden 2006 – prosinec 2009, Prof. Jiří Drahoš, Česká republika

leden 2010 – prosinec 2013, Prof. Richard Darton, Spojené království

leden 2014 – prosinec 2017, Prof. Rafiqul Gani, Dánsko

Česká republika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Na příznivém vývoji české ekonomiky se podílely hlavně export a spotřeba domácností. Export za posledních šest měsíců zaznamenal růst až o 4,7 %. Spotřeba domácností vzrostla v prvním čtvrtletí o 2,7 %.

V přiloženém grafu lze vidět, že v roce 2016 došlo k navýšení podílu domácí spotřeby na meziročním růstu HDP. Zároveň je vidět, že spotřeba domácností se v roce 2016 podílela na meziročním růstu HDP více než polovinou.

Zdroj: Statistika a my

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Podle údajů ministerstva financí dosáhly státní investice za leden až září 2012 (tedy v době, kdy byl ministrem financí právě Miroslav Kalousek) částky 72,98 miliard Kč. Za stejné období v roce 2017 stát investoval 41,35 miliard Kč. Tyto informace lze na výše uvedených odkazech najít pod heslem Kapitálové výdaje. Mezi tyto výdaje byly v roce 2017 zahrnuty: „investiční nákupy a související výdaje, investiční transfery podnikatelským subjektům, investiční transfery státním fondům, investiční transfery Státnímu fondu dopravní infrastruktury, investiční transfery veřejným rozpočtům územní úrovně, investiční transfery příspěvkovým a podobným organizacím“.

Rozdíl mezi vládními investicemi v roce 2012 a 2017 je 31,63 miliard Kč, odpovídá tedy relativně přesně výpočtu Miroslava Kalouska, a proto je výrok hodnocen jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Politické strany TOP 09 A STAN začaly spolupracovat na základě smlouvy již v roce 2009. Smlouva o dlouhodobé spolupráci (.pdf) obsahuje společné programové prohlášení obou stran. Zároveň stanovuje, že se týká společného postupu ve volbách do Parlamentu ČR a v komunálních i krajských volbách do roku 2012. Obě strany se shodly, že společně jmenovaní kandidáti budou vystupovat na kandidátní listině TOP 09.

Spolupráce TOP 09 a STAN po uplynutí smlouvy v roce 2012 pokračovala bez formálního ujednání až do 26. 9. 2013, kdy byla uzavřena nová smlouva (.pdf). Pro sněmovní úroveň se strany domluvily na spolupráci v celém tomto volebním období, na komunální a krajské úrovni platí do 31.12. 2017. Předsednictvo obou stran se následně dohodlo, že spolupracovat nadále nebudou.

V listopadu 2016 celou věc komentoval předseda STAN Petr Gazdík v Událostech, komentářích. Zde uvedl:

„Další důvod je a my jsme byli připraveni se o tom bavit, bohužel TOP 09 nechtěla. Ona se chtěla bavit pouze o bilaterální spolupráci. My chceme a dneska zrovna jsme měli zasedání s našimi partnerskými regionálními stranami, pak s SNK-ED a se soukromníky a ve valné většině oni vyjádřili vůči, že chtějí společně se Starosty a nezávislými jít do parlamentních voleb. O těch bližších podmínkách se budeme bavit, ta jednání budou dál probíhat, ale v takovémto případě my nejsme schopni uzavřít pokračování smlouvy jenom s TOP 09 na bázi toho, že vlastně my jsme byli na kandidátkách TOP 09 a pouze jsme tu stranu podporovali. Byli jsme jakýsi menší malý bratr. Ty volební výsledky, které starostové mají, tak, jak jsme úspěšní, nás opravňují k tomu mít vyšší cíle a být skutečnou změnou pro Českou republiku, která přichází odspoda. TOP 09 takovou změnou dnes bohužel není.“

Miroslav Kalousek pak celou věc komentoval následovně:

„Starostové nám přišli jednoznačně oznámit, že jakákoli naše společná bilaterální smlouva pro ně není přijatelná a chtějí ji ukončit. Nás to mrzí, myslíme, že pokračování by mělo smysl. Buď má někdo cíl volby vyhrát, nebo chce někdo být za každou cenu v jakékoli vládě.“

I přes jisté indicie nelze spolehlivě ověřit, co bylo interním obsahem vyjednávání mezi TOP 09 a STAN. Veřejná prohlášení jednotlivých aktérů nemohou v tomto výroku spolehlivě doložit, jak vyjednávání mezi oběma subjekty reálně probíhalo, výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila, a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvzuje také např. článek serveru Idnes z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Jiří Drahoš poskytl Parlamentním listům rozhovor 29. dubna tohoto roku. Parlamentní listy o Jiřím Drahošovi píší nebo ho citují často, především v souvislosti s jeho kandidaturou na prezidenta. Tyto články jsou však přebírány z rozhovorů, které Drahoš poskytl jiným médiím – často z Aktuálně.cz, Lidových novin, Info.cz a dalších. Žádný jiný rozhovor, který by Jiří Drahoš Parlamentním listům přímo poskytl, dohledatelný není.