Evropská komise opravdu zažalovala Českou republiku za nedodržování jednorázového programu přerozdělování žadatelů o azyl v EU.

Evropská komise na začátku ledna 2018 zažalovala Českou republiku, Polsko a Maďarsko u Soudního dvora Evropské unie z důvodu odmítnutí programu přerozdělování žadatelů o azyl z přetížených států v rámci EU. Konkrétně za nerespektování dohody, která byla na úrovni Rady přijata. Na každý stát je podána samostatná žaloba a budou řešeny ve zvláštním řízení.

První slyšení však neproběhne dříve než v září 2018 a žaloba do té doby může být stažena, pokud se záležitost mezi státy a Evropskou komisí vyřeší jiným způsobem.

Tato žaloba následuje prosincové vyjádření Evropské komise, kdy zhodnotila plnění programu tří států jako nedostatečný. Česká republika například nepřijala žádného žadatele o azyl od srpna 2016, a to i přes rozhodnutí Soudního dvora EU ze září 2017, kdy Soud potvrdil platnost programu přerozdělování a zamítl tak žalobu Maďarska a Slovenska, jež se ho snažili zvrátit.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož dle jednacího řádu Sněmovny (paragraf 75) jsou hlasování o volbě předsedů parlamentních komisí tajná. Nelze tedy objektivně doložit, jak poslanci hlasovali.

Volba předsedy stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů vzbuzuje mezi poslanci silné emoce. Poslanec Ondráček (KSČM) byl zvolen 2. března až ve druhém kole tajné volby. Ondráček získal 79 hlasů, zatímco jeho soupeřka Zuzana Majerová Zahradníková (ODS) získala 57 hlasů z celkových 155 hlasů. Minimum nutné pro zvolení bylo přitom 78 hlasů.

Sám Ondráček připustil, že byl na předsedu komise nominován na základě politických dohod. Nicméně nic konkrétnějšího k samotné volbě neřekl. Veřejně nominaci Ondráčka kritizovali zástupci řady stran (ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09, STAN), nicméně kdo reálně hlasy pro tuto volbu odevzdal, není možné vzhledem k tajnosti volby určit.

Výrok Jiřího Drahoše, kandidáta na post prezidenta republiky, jsme označili za pravdivý, protože z patnácti aktérů jednání, jak za ODS, tak ČSSD, se pouze Miloš Zeman v roce 2013 vrátil po desetileté pauze zpět do české politiky.

Opoziční smlouva, oficiálně Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi ČSSD a ODS, byla uzavřena v červenci 1998 s platností na následující čtyři roky. Pakt mezi nejsilnějšími politickými stranami 90. let byl uzavřen po předčasných volbách v roce 1998, kdy měl umožnit menšinové vládě Miloše Zemana ustát celé funkční období bez ohrožení opozicí.

Opoziční smlouva byla uzavřena 9. července 1998 a je pod ní podepsáno (.pdf, str. 2–3) patnáct zástupců, osm z ČSSD a sedm z ODS. Z řad signatářů za sociální demokracii zůstal politicky aktivní do dnešní doby pouze Miloš Zeman, který se v nejbližších dnech pokusí obhájit post prezidenta republiky. Avšak do roku 2016 zastával pozici místopředsedy Senátu Zdeněk Škromach, který ve volbách neobhájil post a z vrcholné politiky se stáhl, a Vladimír Špidla do roku 2010 působil jako eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti v Bruselu. Smlouvu dále podepsala Petra Buzková a Vladislav Schrom, kteří působí v soukromé sféře. Další tři – Zdeněk Vojíř, Stanislav Gross a Ivo Svoboda – již zemřeli. Na straně ODS jsou všichni majitelé podpisů již z politické hry venku. Václav Klaus odešel v roce 2013 po skončenídruhého prezidentského období, Miroslav Beneš byl členem Poslanecké sněmovny pouze do roku 2006, Libuše Benešová odešla z hradní kanceláře Odboru spisové a archivní služby do důchodu v roce 2015, Milan Kondr držel senátorský mandát za ODS pouze mezi lety 1996–1998, Ivan Langer se dnes angažuje ve Správní radě soukromé VŠ CEVRO Institut, Miroslav Macek se věnuje soukromému podnikání a Vlastimil Tlustý z ODS odešel v roce 2009 poté, co svým hlasem přispěl k pádu Topolánkovy druhé vlády.

Při srovnání s přehledem členů vlády v mezidobí 1998–2002 zastává volenou funkci aktuálně pouze Karel Březina, tehdejší vedoucí Úřadu vlády ČR a nejmladší ministr Zemanovy vlády. Ten nyní ovšem působí jako pražský zastupitel, nefunguje tak v rámci celostátní politiky.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, avšak s přihlédnutím k případu Karla Březiny.

Oficiálně se k věci vyjádřil samostatně jen ředitel BIS Michal Koudelka dne 1. prosince 2017:

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.

Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova.

BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat.”

Vzhledem k neexistenci oficiálního vyjádření k dané věci - ovlivňování voleb ze strany zahraničních zpravodajských služeb - ze strany Hradu či zmíněných ředitelů, je výrok hodnocen jako neověřitelný. Dodejme, že prezident je podle zákona tajnými službami pravidelně informován a může rovněž tyto služby úkolovat. Zda a v jakém rozsahu se tak stalo v této věci, není ovšem zřejmé.

Miloš Zeman během výkonu funkce prezidenta směřoval své zahraniční cesty spíše do zemí Visegrádské čtyřky, Evropské unie a NATO. Nejčastěji navštěvovanou zemí bylo Polsko, hlavně kvůli zde se konajícím summitům Visegrádské čtyřky a NATO. Dále několikrát navštívil Asii, kam většinou cestoval za účelem státních návštěv. Latinskou Ameriku navštívil jen jednou, a to při příležitosti konání Letních olympijských her v Riu de Janeiru (OH 2016), kde se zúčastnil slavnostního zahájení.

Miloš Zeman naráží na výrok pronesený při loňské návštěvě Královéhradeckého kraje.

Při obhajování hospitalizačních poplatků celou situaci demonstroval na případu starobního důchodce s průměrným důchodem, tedy nelze říci, že by se o důchodcích nebavil. Doslova řekl: „Stovka denně za hospitalizační poplatek přece nikoho nezabije. Bude vás to stát tři tisíce měsíčně. Průměrný starobní důchod je 11 tisíc, pořád nebudete o žebrácké holi.” Dodal, že poplatek pokrývá stravu, topení a svícení.

Výrok označujeme za pravdivý, protože Miloš Zeman během svého pětiletého funkčního období nepodnikl (článek udává údaje do března 2017) žádnou zahraniční cestu do Skandinávie. Ke konci svého funkčního období plánoval uskutečnit ještě dvě zahraniční cesty, což se stalo - v listopadu navštívil Rusko a jeho poslední návštěva byla na Slovensku.

Odvolání poslance Okamury bylo projednáváno v souvislosti s jeho výroky na vrub pracovního tábora v Letech u Písku. Podle kritiků relativizoval utrpění lidi, kteří táborem prošli, a tím sklouzl do roviny popírání holokaustu.

Předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Jan Bartošek na základě těchto výroků začal sbírat podpisy poslanců k hlasování o odvolání Tomia Okamury. Na hlasovaní o zařazení nového bodu do programu schůze Sněmovny s názvem Odvolání Tomia Okamury z funkce místopředsedy Poslanecké sněmovny bylo nutno sesbírat 80 podpisů poslanců.

27. února 2018 na 7. schůzi Sněmovny Jan Bartošek pronesl, že „... sesbíral podpisy 86 poslanců. Za KDU-ČSL 10, za TOP 09 7, za STAN šest, za ODS 25, za sociální demokracii 14, za hnutí ANO 2 a za Piráty 22“. Hlasování o zařazení tohoto bodu do programu tak bylo skutečně umožněno i díky podpisům poslanců ze strany Pirátů.

Pirátská strana zachovala svůj původní postoj i během samotného hlasování. Pro zařazení bodu o odvolání Tomia Okamury se vyjádřilo 20 poslanců Pirátů, zatímco František Kopřiva a Tomáš Vymazal byli z hlasování omluveni.

Německá vláda vyjádřila svou snahu o dočasné ukončení diskuse o rovnoměrnějším přerozdělování uprchlíků. Toto prohlášení měl učinit německý ministr vnitra Thomas de Maiziére v rámci neformálního jednání unijních ministrů vnitra v Sofii. Za hlavní témata, na která je nutno se soustředit, považuje společná pravidla azylového řízení a podmínky pro další přijímaní uprchlíků. Diskusi o povinných kvótách se rozhodl dočasně odložit, aby se uvolnil prostor pro posun ve zmíněných otázkách.

Předseda německého spolkového sněmu Schäuble rovněž uvedl, že „prioritou je spíš přijít na to, jak kontrolovat vnější hranice (EU) a jak podporovat ty, které to zatěžuje“. Podle Wolfganga Schäubla je tak v současnosti skutečně důležitější otázka společné migrační a integrační politiky než kvóty samotné.

Co se týče Drahošova konzistentního přístupu, podobný výrok pronesl např. v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018 - ten jsme ověřilijako pravdivý. Stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle vlastních vyjádření kvóty nepodporuje, apelujena důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňujepotřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.

Je pravdou, že se Michal Horáček naučil anglicky. Bohužel jeho korespondenční aktivity pro jezdecké časopisy ve Velké Británii (The British Racehorse, Bloodstock Breeders’ Annual Review) či USA (The Thoroughbred Record) jsou veřejně nedohledatelné.

Za článek v posledně jmenovaném periodiku dostal v roce 1982 novinářskou cenu Excellence in Journalism. Ocenění je opět nedohledatelné – důkaz o jeho existenci můžeme najít jen opisem na počátku článku Miloše Čermáka Causa Michal Horáček, který byl vydán v Reflexu v roce 1995. V tomto článku je uvedeno, že cenu z roku 1982 dostal Horáček za článek o amerických žokejích a trenérech působících v carském Rusku.

„Mimo jiné objevil, že koncem minulého století působila v Rusku velká kolonie amerických žokejů a trenérů. Napsal o tom článek do amerických novin a dostal za něj prestižní novinářskou cenu.“

V pozdějším rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2007 uvádí, že cenu dostal za článek o historii Velké Pardubické. Na otázku, za co konkrétně bylo to ocenění, odpověděl takto:

„No, byl to článek o historii Velké Pardubické, byla to taková obrovská věc asi na dvacet stránek, kde jsem našel v muzeu ve Slatiňanech starý ještě archiv z doby Oktaviána Kinského. To byl hrabě, kterej vlastně tu Velkou Pardubickou založil, takovej blázen, zajímavej člověk. A to bylo něco úplně novýho a Američani prostě na to valili oči.“

Pravdou ale zůstává, že v roce 1984 Michal Horáček ukončil úspěšně studia na americkém World Press Institute, a tedy že musel zvládnout minimálně základy novinářské angličtiny.