Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Od roku 2008 se novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů Nejvyšší správní soud stalkárným soudem ve věcech soudců a státních zástupců. Po změně exekučního pořádku v roce 2009 se stal kárným soudem i ve věcech exekutorů. V řízeních ve věcech

exekutorů rozhodovaly stejné senáty, které rozhodovaly ve věcech soudců. Ještě v tom samém roce byly Nejvyšším správním soudem vytvořeny kárné senáty rozhodující ve věcech exekutorů.

Kárný soud jedná v senátech ve věcech soudců podle zákona č. 7/2002 Sb. § 4 odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce, soudce a 3 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu, jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu a další člen senátu z řad soudců je soudcem vrchního, krajského nebo okresního soudu. Jde-li o řízení ve věcech soudců rozhodujících ve správním soudnictví, je předsedou senátu soudce Nejvyššího soudu a jeho zástupcem soudce Nejvyššího správního soudu. Mezi přísedícími musí být vždy nejméně jeden státní zástupce, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Řízení kárného soudu ve věcech státních zástupců je upravené ve stejném zákoně v § 4 písm. a odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech státních zástupců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou státní zástupci, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí. Mezi přísedícími, kteří nejsou státními zástupci, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Stejně tak i řízení kárného soudu ve věcech exekutorů je upravené tímto zákonem v § 4 písm. b odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudních exekutorů, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou soudní exekutoři, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí a čtvrté. Mezi přísedícími, kteří nejsou soudními exekutory, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba navržená Veřejným ochráncem práv.“

Ivan Bartoš má pravdu v tom, že členové kárných senátů na Nejvyšším správním soudu nejsou vybíraní náhodně z ulice. Ve složení senátu ze soudců a nesoudců se shoduje jen s kárným soudem ve věcech soudců. Při senátech kárných soudů státních zástupců a exekutorů je počet soudců nižší.

Předně uveďme, že hodnotíme v rámci výroku jednotlivá navyšování, o nichž premiér mluví. Neřešíme, nakolik vedou k tlaku na platy. Ty ovlivňuje řada různých faktorů (včetně těch, na které kabinet nemá zásadní vliv) jako třeba růst ekonomiky, situace na trhu práce apod. Pokud však sledujeme vyjádření o různých navyšováních, jak o nich Sobotka mluví, tak ta jsou popisována korektně.

ODS za první a druhé vlády Mirka Topolánka od 4. září 2006 do 8. května 2009 a rovněž za vlády Petra Nečase od 13. července 2010 do 10. července 2013 minimální mzdu skutečně prakticky nezvýšila (o 50 korun v roce 2007), což vyplývá z oficiálních statistik ministerstva práce a sociálních věcí. Minimální mzdu následně pozvedla úřednická vláda Jiřího Rusnoka z 8 000 Kč na 8 500 Kč. Vláda Bohuslava Sobotky prozatím navýšila minimální mzdu třikrát – v letech 2015, 2016 a 2017.

K prvnímu nárůstu minimální mzdy vládou Bohuslava Sobotky došlo v lednu 2015, kdy byla zvýšena z původních 8 500 Kč na 9 200 Kč. Podíl minimální mzdy na průměrné se posunul z 33 % na 34,8 %. K dalšímu zvednutí došlo v lednu 2016, kdy byla minimální mzda navýšena na 9 900 Kč. Podíl na průměrné mzdě činil 35,9 %.

Třetí zvýšení proběhlo v lednu 2017, kdy se minimální mzda zvýšila na 11 000 Kč. Čtvrté navýšení minimální mzdy pocházející od Sobotkovy vlády proběhne začátkem roku 2018 a nejnižší zaručená mzda naroste na 12 200 Kč.

Co se týče průměrné mzdy, za rok 2014 činila tato suma 25 686 Kč. Ve druhém čtvrtletí roku 2017 narostla průměrná mzda na 29 346 Kč, což znamená navýšení o 3 660 Kč.

Od 1. listopadu 2017 pak dojde k nárůstu tarifních platu učitelů o 15 %, na čemž se dohodla vláda 11. září. Je vhodné také dodat, že nehodnotíme vliv růstu mezd ve veřejném sektoru na mzdy v soukromé sféře.

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Marek Hilšer ve svém projevu explicitně nejmenoval dva konkrétní protikandidáty, na které bylo toto tvrzení namířeno. Vzhledem ke struktuře debaty mohlo jít o tři osoby – Jiřího Drahoše, Mirka Topolánka a Vratislava Kulhánka. Tito tři odpověděli záporně na otázku, zda je Rusko pro ČR největší riziko.

Jiří Drahoš byl předsedou AV ČR, tedy žádné obchodní vztahy s Ruskem nevedl.

Mirek Topolánek v roce 2013 spoluzakládal a o dva roky později prodal svůj poloviční podíl ve společnosti European Capital Partners Investments (ECPI), která se soustředí na investiční aktivitu v oblastech střední a východní Evropy. Topolánek se v rámci své profesní nepolitické kariéry soustředí na oblast energetiky. Je manažerem slovenského přepravce plynu Eustream, který patří do Energetického průmyslového holdingu podnikatele Křetínského (ten sdružuje společnosti v Evropě, nikoli v Rusku). V oblasti energetiky a přepravy plynu jsou obchodní spojení s Ruskem nezbytná. Dále spoluvlastní výrobce řídicích systémů pro petrochemii VAE Controls, tato společnost je součástí VAE Groups, která působí mimo jiné i na ruském trhu.

Vratislav Kulhánek byl šéfem automobilky Škoda, která má v Rusku montážní závody a exportuje sem. Jiné podnikatelské činnosti spojené s Ruskem nemá.

Marek Hilšer ale své vyjádření opírá (ať už vědomě či nevědomě) o pouhou domněnku. Spojuje totiž dvě věci, které spolu nemusí nutně souviset. Celkově Hilšerovo tvrzení vyznívá tak, že Topolánek nebo Kulhánek nepovažují Rusko za hrozbu, protože v něm mají obchodní (či jiné) zájmy. Zda tomu tak ovšem skutečně je, není jasné, resp. jde o neověřitelnou skutečnost. Důvodů, proč se oba kandidáti takto vyjádřili, může být celá řada. V pořadu také oba kandidáti popsali, která místa a faktory podle nich ČR ohrožují. Je třeba podotknout, že oba jmenovali i Ruskou federaci, jen ji nejmenovali na prvním místě.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože informace o čerpání úvěru stranou nebo o osobním ručení nejsou veřejně zjistitelné. Není však od věci zmínit, že Tomio Okamura uváděl v roce 2013 jako zdroj financí pro svou předešlou stranu úvěr od Fio banky, ačkoliv dnes tvrdí, že v roce 2013 jeho strana úvěr nedostala.

Strana Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura byla na ministerstvu vnitra zaregistrována v červnu 2015. Úsvit přímé demokracie, dnes fungující pod názvem Úsvit – Národní koalice, vznikl v červnu 2013, čtyři měsíce před sněmovními volbami na podzim 2013.

Okamura tvrdí, že Úsvit na úvěr nedosáhl, protože neměl historii, o to zajímavější je jeho tvrzení z 2. října 2013, tedy z doby tři týdny před volbami, kdy jeho Úsvit Transparency International označila za stranu s nejméně transparentním financováním. Tehdy na svém facebookovém profilu uvedl: „Je to prokazatelná účelová lež. Financování kampaně hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia okamury nemůže být transparetnější - vzali jsme si u Fio banky úvěr a otevřeli jsme si jako jedni z prvních transparentní účet.“

Více informací by mohla poskytnout výroční zpráva Úsvitu za rok 2013, ta je nicméně na internetu nedostupná, dokument je možné vidět v Poslanecké sněmovně, kam jsou podle zákona č. 424/1991 Sb. výroční zprávy ukládány a pro veřejnost dostupné v Kanceláři Poslanecké sněmovny.

Informace o úvěru pro SPD a jeho detailech jsou z veřejně dostupných zdrojů nedohledatelné. Při pátrání po financování strany Tomia Okamury nebyly úspěšné ani Lidové noviny. Tajemník hnutí Jaroslav Staník na otázku Martina Shabu ohledně financování kampaně odpověděl: „Proč to potřebujete vědět? Chcete nás pošpinit? Kdybyste nás sledoval a neházel na nás špínu, věděl byste, že jsme si u Fio banky vzali úvěr 18 milionů korun.“

Celistvé informace o úvěru transparentní účet strany neuvádí. Strana však v letošním roce již třikrát z účtu odeslala Fio bance peníze jako splátku úvěru, poprvé 1. června částku 2,414 mil. Kč, podruhé 14. června částku 1,125 mil. Kč a 26. září znovu 1,125 mil. Kč.

V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.