Česká republika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Na příznivém vývoji české ekonomiky se podílely hlavně export a spotřeba domácností. Export za posledních šest měsíců zaznamenal růst až o 4,7 %. Spotřeba domácností vzrostla v prvním čtvrtletí o 2,7 %.

V přiloženém grafu lze vidět, že v roce 2016 došlo k navýšení podílu domácí spotřeby na meziročním růstu HDP. Zároveň je vidět, že spotřeba domácností se v roce 2016 podílela na meziročním růstu HDP více než polovinou.

Zdroj: Statistika a my

Horáček přišel 14. září 2017 s návrhem na odpuštění penále z dluhů fyzických osob vůči státu. Návrh se tedy netýká dluhů samotných, ale pouze penále za nezaplacené dlužné částky a pojistného.

Odpuštění by se mělo týkat těch, kteří „jsou rozhodnuti svůj dluh uhradit“, a probíhalo by tak, že by lidé v konkrétním termínu „mohli uhradit svůj dluh bez pokuty“.

Toto se tedy netýká dluhů mezi soukromými osobami.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, a to i přes spíše negativní hodnocení Mirka Topolánka ve zmíněné knize. Petr Fiala popisuje své legitimní postoje, jde tedy o jeho názor na danou osobu. Je ovšem faktem, že ve svém zamyšlení uvádí u expředsedy a expremiéra i pozitivní prvky - např. jeho velký politický talent či schopnost získávat lidi na svou stranu.

Poslanec Fiala se ve své knize o období vlády Mirka Topolánka zmiňuje. Hodnotí jej však převážně negativně, a to zejména druhou část jeho vlády od voleb v roce 2006 do odvolání Topolánka v roce 2010. ODS se podle něj stala nesrozumitelnou a byla spojována s korupčními aférami.

Petr Fiala se v knize Profesor na frontové linii (sestávající z rozhovorů předsedy ODS na určitá témata) vyjádřil mj. i k bývalému předsedovi Mirku Topolánkovi a podobě ODS za jeho vedení. Věnuje se mu zejména v kapitole Politolog politikem, dále se o něm zmiňuje ještě v části Kauzy Nagyová a přelom 1 epochy a Listopad 1989: zlom a kontinuita.

Poslanec Fiala v knize Mirka Topolánka popisuje jako „spontánního, neprofesorského, neintelektuálního a jaksi lidově robustního...“ a dále se vyjadřuje k některým událostem, jejichž hlavním účastníkem byl právě Topolánek. Zmiňuje volbu předsedy ODS v roce 2002, volby v roce 2006 či propad preferencí v roce 2008.

Co se týče pozitiv Mirka Topolánka, Fiala v knize ocenil „jeho velký politický talent, neústupnost a schopnost získat lidi na svou stranu“. Zejména z těchto důvodů podle něj porazil v roce 2002 v souboji o post předsedy ODS Petra Nečase a v dalších volbách v roce 2006 získal pro ODS rekordní výsledek v podobě 35 % hlasů. Úspěch ve volbách v roce 2006 však dílem připisuje i dalším osobnostem ODS, jako např. krajským hejtmanům.

Mezi negativní jevy období vlády Mirka Topolánka zařadil Fiala „vpuštění ekonomických zájmů do politiky“, které se projevovalo postupným objevováním „kmotrů“ (za užívání tohoto termínu Fiala Topolánka také kritizuje) a které se za jeho předchůdce Václava Klause neobjevovalo.

Mediálně vděčným tématem se stal výrok Petra Fialy o podobě Topolánkovy ODS jako „buranské strany,která se točí kolem bohatství a starosti lidí ji nezajímají“, což podle Fialy vyústilo i ve ztrátu podpory intelektuálů.

Topolánka v knize viní dále za propad v krajských volbách v roce 2008 - podle současného předsedy se totiž stala ODS nesrozumitelnou. Další výtka směruje na rezignaci Topolánka na poslanecký mandát v roce 2009 v reakci na hlasování ČSSD proti rozpuštění sněmovny.

Konec Topolánkova předsednictví pak Fiala označil jako „takovou agónii“, kdy začaly vyplouvat na povrch korupční aféry související s Alešem Řebíčkem a Markem Dalíkem. Podle Fialy nebylo pokračování Topolánka v čele ODS do dalších voleb možné. Rozhovor Mirka Topolánka pro časopis Lui pak označuje pouze jako záminku pro jeho zbavení. ODS před nástupem Petra Nečase v roce 2010 Fiala označil jako stranu, která nebyla v kondici.

Vzhledem k tomu, že oba jmenovaní se z politiky stáhli poté, co je „potopila“ vlastní strana (Zemana nevolila část poslanců v prezidentské volbě, Topolánka před volbami odvolalo širší vedení ODS), a také k faktu, že i uvedený časový rozestup zhruba odpovídá, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Miloš Zeman coby předseda ČSSD v letech 1993–2001 zastával od roku 1998 do roku 2002 pozici předsedy vlády. Jednalo se o menšinovou vládu, jejíž existence byla ze strany tehdejší opoziční ODS umožněna na základě tzv. opoziční smlouvy.

Svůj odchod z politiky ohlásil Miloš Zeman po neúspěšné druhé volbě prezidenta České republiky konané dne 24. ledna 2003. Tehdy jej nevolila část poslanců ČSSD. Konkrétní jména není možné uvést, protože šlo o volbu tajnou. K dané věci se vrátil ve svém textu tehdejší předseda ČSSD Špidla.

Z politického prostoru se Zeman vytratil na sedm let a vrátil se v roce 2010 jako předseda politické strany SPO (Strana práv občanů) vzniklé v předcházejícím roce. V listopadu roku 2010 byl zvolen jejím čestným předsedou poté, co z funkce řádného předsedy rezignoval po neúspěchu strany (zisk 4,33 %, 0 mandátů) v parlamentních volbách v roce 2010. Dne 26. června 2012 pak Miloš Zeman oficiálně oznámil svou kandidaturu na prezidenta republiky, když překročil potřebnou hranici zisku 50 tisíc podpisů od občanů. Od té doby je aktivním politikem na pozici hlavy státu a v současné době usiluje o znovuzvolení v prezidentské volbě v roce 2018.

Mirek Topolánek byl v letech 2002–2010 předsedou ODS. Stejně jako Miloš Zeman i Topolánek vykonával funkci předsedy vlády – od roku 2006, kdy důvěru získal až na druhý pokus díky opuštění hlasovacího sálu dvěma poslanci z ČSSD, do roku 2009, kdy byla vládě vyslovena nedůvěra.

Topolánek dále jako předseda vedl ODS, vyhrál s ní evropské volby a chystal ji na volby do Poslanecké sněmovny. Nicméně jej několik měsíců před jejich konáním ODS odvolala ze svého čela. Okolnostmi konce Topolánkovy kariéry jsme se zabývali v samostatném výroku.

Až pár dní před nutností podat oficiální prezidentskou kandidaturu na ministerstvo vnitra Topolánek oznámil, že vyjednává svou podporu u senátorů.

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Prezidentským kandidátům ukládá zákon povinnost vést si transparentní účet, z kterého mají hradit všechny výdaje spojené s prezidentskou kandidaturou.

Podle pohybů na transparentním účtu vedeném prezidentským kandidátem Jiřím Hynkem mu nebyla darovaná částka, která by přesahovala 50 tisíc Kč. Zároveň je možné si všimnout, že zatím od svých podporovatelů mnoho finančních příspěvků neobdržel. Příjmy na účtu činily dohromady něco přes 325 tisíc Kč a výdaje se přiblížily k 154 tisícům Kč. Výrok tedy označujeme jako pravdivý.