V roce 2015 KDU-ČSL navrhovala, aby byli do EET zařazeni jen podnikatelé, kteří jsou plátci DPH (jimiž se ve většině případů stávají po překročení určité výše obratu). Tento záměr potvrzuje i dopis Pavla Bělobrádka premiéru Sobotkovi (.pdf, str. 4).

Je faktem, že zákon o evidenci tržeb vstoupil v platnost bez těchto návrhů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Marek Hilšer ve svém projevu explicitně nejmenoval dva konkrétní protikandidáty, na které bylo toto tvrzení namířeno. Vzhledem ke struktuře debaty mohlo jít o tři osoby – Jiřího Drahoše, Mirka Topolánka a Vratislava Kulhánka. Tito tři odpověděli záporně na otázku, zda je Rusko pro ČR největší riziko.

Jiří Drahoš byl předsedou AV ČR, tedy žádné obchodní vztahy s Ruskem nevedl.

Mirek Topolánek v roce 2013 spoluzakládal a o dva roky později prodal svůj poloviční podíl ve společnosti European Capital Partners Investments (ECPI), která se soustředí na investiční aktivitu v oblastech střední a východní Evropy. Topolánek se v rámci své profesní nepolitické kariéry soustředí na oblast energetiky. Je manažerem slovenského přepravce plynu Eustream, který patří do Energetického průmyslového holdingu podnikatele Křetínského (ten sdružuje společnosti v Evropě, nikoli v Rusku). V oblasti energetiky a přepravy plynu jsou obchodní spojení s Ruskem nezbytná. Dále spoluvlastní výrobce řídicích systémů pro petrochemii VAE Controls, tato společnost je součástí VAE Groups, která působí mimo jiné i na ruském trhu.

Vratislav Kulhánek byl šéfem automobilky Škoda, která má v Rusku montážní závody a exportuje sem. Jiné podnikatelské činnosti spojené s Ruskem nemá.

Marek Hilšer ale své vyjádření opírá (ať už vědomě či nevědomě) o pouhou domněnku. Spojuje totiž dvě věci, které spolu nemusí nutně souviset. Celkově Hilšerovo tvrzení vyznívá tak, že Topolánek nebo Kulhánek nepovažují Rusko za hrozbu, protože v něm mají obchodní (či jiné) zájmy. Zda tomu tak ovšem skutečně je, není jasné, resp. jde o neověřitelnou skutečnost. Důvodů, proč se oba kandidáti takto vyjádřili, může být celá řada. V pořadu také oba kandidáti popsali, která místa a faktory podle nich ČR ohrožují. Je třeba podotknout, že oba jmenovali i Ruskou federaci, jen ji nejmenovali na prvním místě.

O výzvě na vysokorychlostní internet opravdu byly spory mezi ministry obchodu a vnitra, které přispěly k prodlužování jejího spuštění a následnému nezájmu firem. Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně podotýkáme, že ještě není zcela jisté, že se peníze budou vracet – mohou být vyčerpány v druhé výzvě nebo přesunuty na jiné projekty, pokud EU tento přesun schválí.

Výzva Vysokorychlostní internet v rámci dotačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OPPIK) byla otevřena 26. dubna 2017 a ukončena 26. září 2017. V rámci ní mělo být rozděleno až 11,5 miliardy, celkem však mohlo dojít k investicím ve výši až 14 miliard, což je číslo, které uvádí Farský. Peníze jsou určeny na modernizaci i výstavbu infrastruktury vysokorychlostního internetu do oblastí mimo Prahu. Cílem je zasíťovat i „bílá“ místa a pokrýt celou republiku.

Ministerstvu průmyslu a obchodu se však podle České televize přihlásili jenom tři zájemci – výzva je podle některých příliš byrokraticky složitá a organizace sdružující podnikatele v oboru vyjadřovaly v otevřeném dopise obavy, zda ve výzvě nejsou porušeny Pokyny EU a mohou si tak být jistí investicí.

Pokud jde o roli ministrů Mládka a Chovance, spor zde spočíval v kompetencích jejich úřadů. Rozvíjení infrastruktury totiž spadá pod ministerstvo vnitra (MV), služby na ní jsou však již záležitostí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Ministerstvo vnitra rozsáhle připomínkovalo dokument MPO Národní plán rozvoje sítí nové generace, který vyhlášení výzvy předcházel, a prosazovalo vznik koordinátora tohoto rozvoje – firmy se obávaly, že peníze nakonec půjdou do vytvoření nového státního podniku a dojde tak k dalšímu zpochybnění celé dotační výzvy. Ministerstvo vnitra argumentovalo, že chce zajistit pokrytí i těch částí republiky, které by se soukromým firmám pokrýt nevyplatilo. Část peněz proto měla být přesunuta z operačního programu OPPIK do IROP (Integrovaný regionální operační program).

Dodejme však, že prodloužení procesu žádaly v jedné fázi i firmy, a to v červnu 2016 při projednávání Národního plánu rozvoje sítí nové generace, kdy Hospodářská komora a Svaz průmyslu a obchodu žádaly Mládka, aby mohly přezkoumat analýzy Českého telekomunikačního úřadu.

Výzvu MPO nakonec vypsalo až po tom, co se vedení úřadu dočasně ujal premiér Sobotka. Ten už dříve požadoval, aby ministr Mládek celý proces zrychlil, považoval čerpání evropských peněz na vysokorychlostní internet za jednu z priorit ministerstva.

Jan Farský má tedy pravdu, že kompetenční spory MV a MPO odložily vypsání dotace, navíc pravděpodobně přispěly ke znejistění firem, které by se o peníze potenciálně mohly přihlásit. Tyto spory a pochybnosti ohledně správného nastavení výzvy mohly (spolu se složitostí výzvy) přispět k tomu, že se přihlásili jen tři zájemci.

Na druhou stranu však ještě není jisté, že se peníze budou vracet: MPO plánuje druhou, jednodušší výzvu a v případě i jejího neúspěchu by se pak pravděpodobně pokusilo přesunout peníze na jiné projekty. To by však muselo být povoleno z Bruselu, což není jisté.

Jiří Drahoš poskytl Parlamentním listům rozhovor 29. dubna tohoto roku. Parlamentní listy o Jiřím Drahošovi píší nebo ho citují často, především v souvislosti s jeho kandidaturou na prezidenta. Tyto články jsou však přebírány z rozhovorů, které Drahoš poskytl jiným médiím – často z Aktuálně.cz, Lidových novin, Info.cz a dalších. Žádný jiný rozhovor, který by Jiří Drahoš Parlamentním listům přímo poskytl, dohledatelný není.

V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Veřejný dopis pro Andreje Babiše umístil Michal Horáček na své stránky 4. prosince. Zmiňuje v něm například následující:

„Byl to právě pan Ondráček, který v roce 1989 coby člen pohotovostního pluku zasahoval brutálním způsobem proti občanům na Václavském náměstí během Palachova týdne. Stal se tak přímým aktérem represí, uplatňovaných v zájmu totalitní moci a okupantů naší vlasti.

Prosím Vás, abyste spolu se svými stranickými kolegy svůj vliv uplatnil a zvolení pana Ondráčka do uvedené funkce nedopustil. Znamenalo by popření ideálů, na nichž svůj dnes svobodný stát budujeme.“ Stránka zároveň obsahuje výzvu pro ostatní prezidentské kandidáty, aby se k Horáčkovi v této žádosti přidali. Záznam dokumentující přítomnost Ondráčka na Václavském náměstí během Palachova týdne natočila Česká televize a zhlédnout jej můžete zde.

Při vyjednávání o přistoupení k EU Česká republika po dlouhých jednáních nakonec souhlasila s přechodným obdobím na volný pohyb našich pracovníků do zemí EU. Čeští pracovníci tak neměli automaticky přístup na trhy členských států EU15 nejméně po dobu dvou let, pokud tyto státy přijaly vůči ČR ochranná opatření.

Za splnění určitých podmínek se tato doba mohla prodloužit o další tři roky nebo za zcela výjimečné situace o pět let. Po uplynutí nejdelšího časového období, tedy sedmi let, se veškerá přechodná opatření pro české pracovníky zrušila. Nejdelší lhůta uplynula rokem 2011. Maximální lhůtu vůči pracovníkům z nových členských zemí uplatnilo právě Německo a Rakousko, volný pracovní trh se tak pro české pracovníky otevřel až v květnu 2011.

Ochranná opatření mohly tehdejší členské státy EU přijímat i vůči ostatním zemím, které spolu s ČR v roce 2004 přistoupily. Konkrétně se jednalo o Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Polsko, Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Kypr a Malta z nich byly vyjmuty.

Vůči České republice nakonec ochranná opatření uplatňovalo Lichtenštějnsko, Německo, Rakousko a Švýcarsko. Právo na přechodné opatření zmiňuje Smlouva o přistoupení.