V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.

Minulou finanční perspektivou rozumíme sedmiletý cyklus, v němž se rozdělují evropské dotace. V současné době jsme v cyklu 2014–2020, přičemž čerpání dotací z minulého cyklu (finanční perspektivy) bylo dle pravidla N+2 možné do konce roku 2015.

Prezident NKÚ v hodnotící zprávě za rok 2014 (.pdf, str. 5) uvádí, že na počátku roku 2013 (tedy na konci předchozího sedmiletého cyklu 2007–2013) byla Česká republika čtvrtou nejhorší zemí v čerpání evropských dotací.

Na konci období Nečasovy vlády (červenec 2010 – červen 2013) bylo vyčerpáno (tab. 1) 32,6 % z celkových 784,2 mld. Kč. Za Rusnokovy vlády, která skončila v lednu 2014, se hodnota vyčerpaných prostředků zvýšila (tab. 1) na 72,4 %. Jen za rok 2013 přitom ČR nevyužila dotace ve výši 11 mld. Kč a za rok 2014 bylo nedočerpáno 9 mld. Kč (tamtéž).

Po nástupu Sobotkovy vlády se odhady na nedočerpání pro rok 2015 pohybovaly až kolem 85 mld. Kč (str. 3).

Čerpání z fondů monitoruje ministerstvo pro místní rozvoj. „V uplynulém programovém období 2007–2013 se nakonec díky mimořádnému úsilí posledních let podařilo vyčerpat maximum možného, a to přes to, že šlo o zhruba 70 tisíc projektů,“ uvedla Olga Letáčková, náměstkyně Sekce pro koordinaci evropských fondů.

Celková alokace byla v roce 2015 snížena (str. 4) o nedočerpané dotace z předchozího období a nevyužité dotace za předchozí období budou činit přibližně 26 mld. Kč (z očekávaných až 85 mld. Kč), neboť konečné částky nedočerpání budou známy při uzavření operačních programů, které proběhne nejdříve v roce 2018 (tamtéž).

Co se týče čerpání evropských dotací na výstavbu dopravní infrastruktury, uvádí se ve výroční zprávě za rok 2016 (.pdf, str. 5), že bylo vyčerpáno více než 98 % upraveného rozpočtu (tzn. již navýšeného oproti předchozímu období), což je více než 78 mld. Kč. Ředitel státního fondu dopravní infrastruktury v této práci uvádí, že se jedná o historicky nejlepší čerpání upraveného rozpočtu. V současné době je na Operační program Doprava alokováno nejvíce finančních dotací. To, zda bude operační program nejúspěšnější, budeme moci posoudit na konci finančního období.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť na transparentním účtu Jiřího Hynka jsou viditelné přijaté dary pouze od fyzických osob, a to ke dni 4. 12. 2017, kdy proběhla doposud poslední transakce.

Současně je pravdivý také výrok o nutnosti mít zřízený transparentní účet v případě kandidatury na prezidenta. Tuto povinnost uděluje zákon č. 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky, kde § 24 říká, že „každý kandidát na funkci prezidenta republiky je povinen si pro financování volební kampaně nejpozději do 5 dnů ode dne vyhlášení volby zřídit účet umožňující bezplatný a nepřetržitý přístup třetích osob k zobrazování přehledu platebních transakcí na tomto účtu“.

Jan Šrámek byl předsedou Československé strany lidové (ČSL) od jejího vzniku v roce 1918 až do komunistického puče v únoru 1948 (s výjimkou let válečného exilu, kdy v Londýně zastával post předsedy exilové vlády Československa).

Josef Lux se stal předsedou Československé strany lidové v září 1990. O dva roky později došlo ke spojení Křesťanské a demokratické unie s ČSL a byla vytvořena strana KDU-ČSL, tak jak ji známe dnes. Lux byl předsedou strany až do září 1998, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil z čela strany a jeho místo zaujal Jan Kasal.

Dle stanov strany se každé dva roky v rámci sjezdu strany volí předseda a jeho místopředsedové. Poslední sjezd strany se uskutečnil letos v květnu, kde byl Pavel Bělobrádek znovu zvolen předsedou.

Poprvé byl Bělobrádek zvolen předsedou v roce 2010 a pokud naplní svůj mandát a zůstane předsedou strany až do roku 2019, stane se nejdéle působícím mužem v čele lidovců v jejich novodobé historii.

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

Není zcela jednoznačné, o kterém časovém úseku Pavel Fischer mluví. Z úřední desky Ministerstva spravedlnosti ČR (konkrétně z jednoho z dotazů v rámci informací dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), plynou počty podaných žádostí o milost během působení Miloše Zemana coby prezidenta.

Milosti v roce 2017 jsou spočítány ke 13. červnu, aktuálnější informace nejsou bohužel z veřejných zdrojů k dispozici.

V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.