V červnu 2013 bylo přijato usnesení vlády č. 449 (.pdf) k Dopravní politice České republiky pro období let 2014–2020 s výhledem do roku 2050. Tato studie má působit jako výchozí strategický dokument (.pdf) resortu dopravy a klade si za cíl mimo jiné (str. 52, kap. 4.4.2.2.) „zkvalitnění napojení všech krajských měst na páteřní kapacitní silniční síť“ nebo „výstavbu chybějících úseků na hlavní síti TEN-T do roku 2030“. Politika transevropské dopravní sítě se týká například probíhající modernizace dálnice D1 mezi Mirošovicemi a Kývalkou.

Z dokumentu vychází i opatření (str. 49, kap. 4.4.2.), které zadává ministerstvu dopravy vytvářet v pětiletých intervalech studii Dopravní sektorové strategie. Toto potvrdila svým usnesením č. 850 (.pdf) ze dne 13. listopadu 2013 i vláda Jiřího Rusnoka. V příloze (.pdf) studie lze pak nalézt jak tabulku s harmonogramem realizace Dopravní strategie pro oblast silniční infrastruktury (str. 2–3), tak i mapu se zakresleným návrhem Dopravní strategie (str. 8).

V případě Centra proti terorismu a hybridním hrozbám nejde o vytvoření nového úřadu, jak Mach uvádí, a náplní tohoto centra také není sedět v kanceláři a sledovat zprávy na různých webech. Monitorování dezinformací a manipulací na webech je jenom část jeho náplně (podle dostupných informací je 95 % práce neveřejné a patří mezi ni i tvorba bezpečnostní politiky a strategie).

Ministerstvo vnitra samo uvádí, že centrum vzniklo za využití svého již stanoveného rozpočtu. Centrum je ustanoveno jako odbor v rámci ministerstva, podle mediálních zpráv by mělo mít zhruba 30 odborníků. Jedná se o civilní zaměstnance působící v gesci ministerstva vnitra a v rámci jeho pravomocí, žádný nový zákon proto tuto činnost neupravuje.

Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) vzniklo na základě doporučení dokumentu Audit národní bezpečnosti 2016 (.pdf). Ministr Chovanec oznámil veřejnosti záměr zřídit na ministerstvu vnitra odbor nazvaný Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám v květnu 2016 s tím, že fungovat bude tento odbor od 1. 1. 2017.

Hodnotit, co přesně zaměstnanci Centra dělají, lze jen těžko, neboť značná část jeho výstupů (až 95 %) je neveřejná. Centrum se věnuje monitoringu a analýze hrozeb spojených přímo s vnitřní bezpečností státu, například „...potenciálních incidentů v oblasti terorismu, útoků na měkké cíle a bezpečnostních aspektů migrace, extremismu, hromadných akcí, narušování veřejného pořádku a různé trestné činnosti, ale právě i dezinformačních kampaní se vztahem k vnitřní bezpečnosti státu.“

Na základě svých zjištění má Centrum navrhovat způsoby věcných nebo legislativních řešení. Veřejnosti slouží zejména oficiální twitterový účet Centra, kde upozorňuje na závažné dezinformace a také dodává zdroje faktických informací, které tyto dezinformace vyvracejí, případně vydává bezpečnostní doporučení.

Investiční pobídky opravdu spočívají mj. v poskytnutí slevy na dani z příjmu, jejíž výše se však liší podle investora. Nárok na poskytnutí investiční pobídky se pak odvíjí podle druhu investiční akce, výše 100 milionů Kč se však vyžaduje u některých z nich. Mach tak ve výroku popisuje pouze jednu z možných situací, výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Investiční pobídky jsou upraveny zákonem o investičních pobídkách, podle kterého může být takovou pobídkou nejen sleva na dani z příjmu, ale i další plnění jako převod pozemků za zvýhodněné ceny či určité druhy hmotných podpor. Jakou výši slevy na dani či hmotných podpor investor obdrží, si lze vypočítat v kalkulačce CzechInvestu.

Nárok na investiční pobídku je pak podmíněn splněním všeobecných podmínek, ve kterých není výše investice obsažena. Objevuje se až u podmínek pro investiční akci ve výrobě a oblasti technologických center, kde činí 100, respektive 10 milionů Kč.

To, že nárok na investiční pobídku není vázán na investici nad 100 milionů Kč, dokládá i brožura (.pdf) CzechInvestu, která vztahuje výši investice pouze na určité oblasti. Povinnost investovat alespoň 100 milionů Kč se objevuje pouze (.pdf, str. 5) u výše zmíněné výroby a strategických investičních akcí. Při pohledu do seznamu (.xlxs) udělených pobídek však investice přesahující 100 milionů Kč dominují.

Dodejme, že nehodnotíme vhodnost nebo účelnost samotného systému poskytování investičních pobídek.

Ve švýcarské federální ústavě je v článku 126 stanoveno, že Konfederace udržuje v průběhu času příjmy a výdaje v rovnováze. Ústava také umožňuje operativní zvýšení výdajového stropu, musí být ovšem schváleno Federálním shromážděním (článek 126, odst. 3).

Ve švýcarské ústavě je také řečeno, že Konfederace může vybírat přímou daň v maximální výši 11,5 % z příjmu soukromých osob a v maximální výši 8,5 % čistého zisku právnických osob (článek 128). Otázce DPH se věnuje článek 130.

V německé ústavě (resp. Základním zákonu) je pak ve článku 115 řečeno, že příjmy a výdaje se v zásadě mají vzájemně kompenzovat, nesmí však překročit 0,35 % k HDP, definitivně pak pro všechny spolkové země bude zákaz vytváření nových dluhů platit od roku 2020. To upravuje článek 143 d) Základního zákona.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Evropský program Projekt snížení imisní zátěže z dopravy ozeleněním ulic pomocí izolační zeleně v Praze 5 jako nástroj ke zlepšení kvality ovzduší umožnil této městské části umístit do vybraných ulic betonové květináče, v nichž měly zasazené stromy a keře fungovat jako izolant sloužící k zachytávání emisí z dopravního provozu. Tento projekt schválila Rada městské části na svém zasedání dne 9. března 2010. Po stížnostech nejen občanů, ale i zastupitelů usilovala Praha 5 o prodej těchto truhlíků, větší část z nich (179 kusů) ale musí zůstat na svém místě až do roku 2018, jinak by městská část musela poskytnutou dotaci vrátit.

Radniční odbor také čelil kritice, že jsou betonové truhlíky nevhodné pro pěstování keřů a stromů, protože v letním období stromy usychaly. Betonová hmota sálala velké teplo a uvnitř truhlíků dosahovala teploty až 69 °C.

Evropské sdružení volného obchodu vzniklo v 60. letech a jeho členy jsou Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko a Island. Zakládajícími členy však byly Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie: část členů tedy později vystoupila a přidala se do Evropského hospodářského společenství, z něhož se později vyvinula Evropská unie. Mezi oběma spolky je úzká spolupráce, jsou mezi nimi uzavřené dohody a pohybují se na společném evropském trhu.

Jeho hlavním účelem je ekonomická spolupráce mezi členy. Jako hlavní měny jsou používány švýcarské franky a euro. Je pravda, že Evropské sdružení volného obchodu (dále jen ESVO) parlament nemá, nicméně nejvyšším orgánem je Rada, ve které zasedají buďto ministři zemí, nebo stálí vyslanci. Rozhodnutí se přijímají pouze konsenzuálně a týkají se většinou vztahů s třetími stranami, dohod atd. ESVO má i další orgány, každodenní činnost zajišťuje sekretariát organizace.

Je vidět, že ESVO a EU jsou spolky založené na odlišných principech a směřující k jinému cíli. Zatímco EU předpokládá větší integraci (také skrz společnou měnu) a jeho orgány přijímají i legislativu a například formulují společnou zahraniční politiku, Evropské sdružení volného obchodu se soustředí na čistě hospodářské záležitosti. Výrok Macha hodnotíme jako pravdivý.

Z hlediska výkonnosti daného odvětví je nutné sledovat jak hrubý domácí produkt (HDP), tak hrubou přidanou hodnotu (HPH). HDP je z hlediska strany nabídky určován hrubou přidanou hodnotou a saldem daní z produktů a dotací na produkty. Samotná hrubá přidaná hodnota reflektuje souhrnnou výkonnost odvětví a je čistým ukazatelem výkonnosti ekonomiky. HPH tvoří asi 90 % HDP.

Podle posledních dostupných dat Eurostatu (viz graf níže) za rok 2015 měla Česká republika podíl průmyslu na hrubé přidané hodnotě 32,1 %, a z tohoto pohledu tedy byla druhou nejprůmyslovější zemí v Evropské unii, hned za Irskem. V případě Irska ovšem dodejme, že Eurostat upozorňuje na specifičnosti případu, proto i výrok hodnotíme jako pravdivý.

U Německa byl podíl průmyslu na HPH 25,9 % a v žebříčku zemí EU skončilo na osmém místě.

Eurostat také provedl srovnání vývoje podílu průmyslu na HPH v čase. V tomto ohledu se ČR od roku 1995 téměř nikam neposunula – v roce 1995 byl tento podíl 31,4 %. I tak se ale ČR v tomto ohledu drží na vrcholu ve srovnání s ostatními zeměmi EU.

Průmysl se pak v roce 2016 podílel na HDP (.pdf, str. 6) z 32,3 %.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť vláda sice valorizovala platby za státní pojištěnce (a bude se tak dít dle schváleného zákona až do roku 2020), nicméně v rozporu se svým vlastním slibem (str. 19) nejde o pravidelné valorizace, které by byly vázány např. na růst platů ve zdravotnictví nebo inflaci.

Platba za státního pojištěnce znamená, že stát je prostřednictvím státního rozpočtu plátcem zdravotního pojištění za studenty, nezaměstnané a důchodce. Za tyto osoby platí stát měsíčně pojistné ve výši 13,5 % z částky rovnající se vyměřovacímu základu pro platbu pojistného státem.

Vyměřovací základ je přitom stanoven v zákoně o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Částku zde uvedenou může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, kterým vždy jednorázově zvyšuje platbu za státní pojištěnce. Pravidelná valorizace by však měla být zajištěna novelou tohoto zákona, která jasně stanoví ekonomické parametry, k nimž bude pravidelné navyšování vázáno.

Pravidelnou valorizaci prosazovalo ministerstvo zdravotnictví za bývalého ministra Němečka a jeho plán převzal i nynější ministr Ludvík. V lednu 2016 přišlo ministerstvo zdravotnictví s návrhem na pravidelnou valorizaci. Proti návrhu se postavilo ministerstvo financí (MF) pod vedením Andreje Babiše především kvůli jeho přílišné finanční nákladnosti pro státní rozpočet.

V návrhu zákona byla pravidelná valorizace platby navázána na všeobecný vyměřovací základ pro účely důchodového pojištění. Součástí návrhu zákona měl být anticyklický mechanismus, který by v době ekonomické krize zajistil kompenzaci výpadku prostředků pro systém zdravotního pojištění (viz zde).

Ministerstvo financí s anticyklickým mechanismem nesouhlasilo a v návrhu podle něj chyběla provázanost se zvýšením výběru pojistného na zdravotní pojištění při ekonomickém růstu a možností snížení plateb státu. Podle MF měla být valorizace plateb navázána na ekonomické parametry, jako jsou růst inflace či růst průměrné mzdy ve zdravotnictví.

Valorizace plateb byla ovšem předmětem sporu mezi ministry Němečkem a Babišem již dříve, neboť Andrej Babiš jakékoliv navyšování odmítal.

Sobotkova vláda navýšila platbu za státního pojištěnce několikrát, až na poslední případ vždy pomocí vládního nařízení, což dokazuje následující tabulka, která ukazuje vývoj výše této platby:

Navyšování plateb za státní pojištěnce bylo pro období mezi červencem 2014 a koncem roku 2018 realizováno vládou vždy formou vládního nařízení. Ve všech případech se jednalo o navýšení této platby po domluvě koaličních stran jednorázově, nikoliv na základě automatického mechanismu, podle něhož by docházelo k pravidelnému zvyšování podle stanovených parametrů.

V červnu 2017 schválili poslanci novelu zákona č. 592/1992 Sb., která byla výsledkem dohody ministrů Ludvíka a Babiše. Tato novela znamenala zvýšení vyměřovacího základu a měsíční částky za státního pojištěnce pro roky 2019 a 2020. Stát bude v těchto letech dávat do systému zdravotního pojištění za státní pojištěnce přibližně 3,5 mld. Kč ročně navíc. I když se jedná o novelu zákona zaručující valorizaci platby v obou zmíněných letech o přibližně stejnou částku, nejedná se o pravidelnou valorizaci platby vázanou na ekonomické parametry.

Eurostat vydává každým rokem statistiku, která se zabývá počtem lidí, kteří používají internet k interakci s veřejnými autoritami, tedy k eGovernmentu.

Podle této statistiky je na posledním místě Rumunsko, ale Česká republika je až sedmá od konce. Za ní se umisťuje ještě Chorvatsko, Polsko, Itálie, Bulharsko, Makedonie a již zmíněné Rumunsko.

Pokroku jednotlivých zemí v rámci eGovernmentu se týká také zpráva vypracovaná Evropskou komisí 3. října 2016. Ta srovnává data z let 2014–2015 a 2012–2013.

Česká republika se z tří výsledných kategorií: Accelators, Steady performers a Moderate performers umisťuje spolu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Řeckem, Tureckem, Kyprem, Chorvatskem, Slovinskem, Itálií, Švýcarskem, Velkou Británií a Irskem v poslední kategorii. Jasné pořadí mezi těmito zeměmi ale není jasné.

Stejně pak vychází Česká republika také v the Digital Economy and Society Index (DESI), který zpracovává taktéž Evropská komise. Index shrnuje relevantní ukazatele evropské digitální výkonnosti a sleduje vývoj členských států EU v oblasti digitální konkurenceschopnosti.

V profilu (.pdf, str. 1) České republiky pro letošní rok se uvádí, že jsme v tomto idexu na osmnáctém místě. V kategorii (.pdf, str. 4), která sleduje eGovernment, jsme na 22. místě, a i když jsme si oproti loňskému 26. místu polepšili, stále zůstáváme pod průměrem Evropské unie.

Za posledních 20 let (1996–2016) se narodilo 2 161 901 živých dětí. V předchozích 20 letech (1976–1996) to bylo 2 891 454 živých dětí. Za posledních 20 let je tedy úbytek pouze 729 553, ne milion, jak je vidět v následujícím grafu:

Podle dat českého statistického úřadu počet žáků na učňovských oborech opravdu každoročně klesá. V porovnání školního roku 2005/06 a posledních dat za rok 2015/2016 klesl o zhruba 46 tisíc:

Podívejme se ale na to, kolik procent z žáků na středním stupni vzdělávání tvoří studenti v oborech s výučním listem. Od roku 2005 do 2016 došlo k poklesu o 2 %: v roce 2005/2006 studovalo 24 % studentů obor s výučním listem, o deset let později 21 % ze všech studentů na středních školách. Na procentuální zastoupení se zaměřujeme proto, že na rozdíl od absolutního počtu není zkreslen celkovým poklesem studentů, ke kterému kvůli nižší porodnosti nepochybně dochází. Ve výroku Bělobrádka by proto mělo jít hlavně o proporcionální (tj. procentuální) zastoupení žáků na oborech s vyučením.

Nyní se vyjádříme ke Gaussově křivce, kterou Bělobrádek zmiňuje. Gaussovo rozdělení, nebo také normální, je rozdělení v populaci, v tomto případě myšleno inteligenční rozdělení. Opět platí, že zde jde o procenta lidí v populaci, kteří mají konkrétně vysokou inteligenci (měřenou testy IQ) – tato proporce se v čase nemění, největší procento populace se pohybuje okolo průměru (68 % populace) a menší dosahuje geniality nebo je naopak mentálně na nižší úrovni.

Pokud tedy Pavel Bělobrádek říká, že na Gaussově křivce kvůli menšímu počtu dětí něco „chybí“, není to úplně korektní argumentace: rozložení inteligence dětí se nemění, pouze se „kopec“ z grafu sníží, takže je ve všech částech populace méně lidí.

Změna ovšem může nastat například v tom, že gymnázia nebo školy zakončené maturitou nenaplní své kapacity dětmi s vyšším IQ, a proto mohou snižovat požadavky na studenty a nabírat více dětí s nižším IQ. To bude pravděpodobně případ propadu u škol s výučním listem: jak ukazuje výše publikovaná tabulka, skoro u všech typů vzdělání došlo k poklesu žáků, nárůst najdeme hlavně u všeobecných škol s maturitou (ze kterých poté žáci nejčastěji míří na vysokou školu).