Výrok je hodnocen i přes drobné nepřesnosti jako pravdivý. Hnutí ANO ve svém volebním programu skutečně částečně navrhuje podobná opatření, která veřejně prezentovali v minulých dvou letech lidovci. Zejména jde o osoby s nízkým obratem a paušální daní. Dodejme, že nehodnotíme, nakolik se ANO v dané věci inspirovalo od své konkurence, daná věc je neověřitelná.

Hnutí ANO ve svém volebním programu k návrhům u EET uvádí:

„Úspěšně fungující projekt EET jsme podrobili důkladnému vyhodnocení a navrhnemeněkteré úpravy, které neohrozí fungování tohoto nástroje. Z povinnosti evidovat tržby

vyjmeme:

• fyzické osoby s paušální daní a obratem do 500 tisíc korun ročně,
• veřejně prospěšné poplatníky s obratem do 1 milionu korun ročně, kteří v rámci pořádanýcha dopředu nahlášených akcí evidují své tržby mimo prostory stálé provozovny vybavenéEET,
• bufety a obdobná zařízení ve školách a v provozovnách dětských táborů nebo dětskýchzájmových kroužků,
• online platby,
• prodeje vánočních kaprů při řádném nahlášení předem.“

Lidovci v roce 2015 navrhovali koalici, aby se EET vztahovala na plátce DPH. Učinil tak Pavel Bělobrádek ve svém dopise premiéru Sobotkovi v září 2015. V něm shrnuje vicepremiér postoj KDU-ČSL k připravovanému návrhu zákona o EET. Explicitně uvádí, že „za vůbec nejlepší považuje stanovení povinných subjektů na základě platby DPH, kde je okruh plátců zcela jasně definován, což vylučuje možnost daňové optimalizace ve snaze vyhnout se EET.“ (.pdf, str. 4) Tento původní návrh byl koaličními partnery odmítnut.

Na konci roku 2016 pak KDU-ČSL přišla s dalšími návrhy:

„1. EET se bude vztahovat jen na poplatníky s obratem nad 414 000 Kč
2. Z EET budou vyloučeny farmářské trhy a lidé, kteří si podnikáním přivydělávají
3. Z povinnosti vést EET budou vyloučeni všichni plátci paušální daně, ne pouze ti, kteří mají obrat do 250 000 Kč“

Jedním z hlavních bodů programu hnutí Svoboda a přímá demokracie, jehož předsedou je Tomio Okramura, je „Konec diktátu EU“. Hnutí SPD je tak pro referendum a následné vystoupení z Evropské unie, Miloš Zeman pak tvrdí, že by byl pro referendum o vystoupení z EU, avšak sám by podpořil setrvání v evropském společenství. V tomto bodě je tak programový přesah jen částečný.

Dalším programovým přesahem má být dle Tomia Okamury stanovisko proti islámu. V programu SPD je cílem zakázat islámské náboženství jako takové. Ač Miloš Zeman v roce 2011 označil islám za nepřítele, tak podle prohlášení jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka nikdy nebyl pro jeho zákaz na území České republiky.

Co se týče problematiky tzv. nelegálních imigrantů, tak hnutí Tomia Okamury hlásá ve svém programu „nulovou toleranci nezákonné migraci“. Miloš Zeman pak uvedl, že nelegální migrace je největší zkouškou pro EU a byl by pro uzavření vnějších hranic EU. Problém s ekonomickými migranty by pak prezident Zeman řešil jejich přemístěním na neobydlené řecké ostrovy nebo do prázdných míst v severní Africe.

SPD v tomto ovšem není osamoceno. O hlasy voličů se ucházejí strany, které akcentují striktní odmítání migrantů. Z menších stran jsou pro zamezení příchodu uprchlíků z „islámských zemí“BPI (stejně tak chtějí zákaz islámu), podobné kroky akcentují i např. Rozumní. Pokud diktátem Bruselu Okamura míní kvóty na uprchlíky, tak ty odmítají všechny politické strany včetně stran vládních (koneckonců česká vláda proti nim hlasovala). Diktát Bruselu lze chápat v praktickém ohledu také jako snahu o vystoupení z EU, což kromě Okamurovy strany podporují např. Svobodní (str. 7), hnutí Referendum o Evropské unii a další menší subjekty.

Názory jednotlivých stran na postavení České republiky v Evropské unii lze porovnat také na webu České televize.

Ač hnutí SPD ve svém programu nemá vyloženě bod, který by byl proti přijetí eura, Tomio Okamura deklaroval, že odmítají přechod k evropské měně. Miloš Zeman prohlásil, že přijetí eura by neuškodilo české suverenitě a že by se pouze změnil způsob, jakým se popisují ekonomické jevy. Zeman také opakovaně vyjádřil názor, že Česká republika by mohla společnou evropskou měnu přijmout, pokud by eurozónu opustilo Řecko.

Dalším bodem hnutí SPD v jejich programu pro nadcházející volby je „osmitýdenní základní výcvik pro mladé na obranu naší země“. Z dalších vyjádření vyplývá, že výcvik by měl být povinný. Miloš Zeman pak považuje povinný vojenský výcvik za vyhozené peníze. Prezident Zeman by byl spíše pro formu dobrovolnické domobrany s tříměsíčním výcvikem, která by nebyla součástí profesionální armády.

Jiří Drahoš poskytl Parlamentním listům rozhovor 29. dubna tohoto roku. Parlamentní listy o Jiřím Drahošovi píší nebo ho citují často, především v souvislosti s jeho kandidaturou na prezidenta. Tyto články jsou však přebírány z rozhovorů, které Drahoš poskytl jiným médiím – často z Aktuálně.cz, Lidových novin, Info.cz a dalších. Žádný jiný rozhovor, který by Jiří Drahoš Parlamentním listům přímo poskytl, dohledatelný není.

Kauza trestního stíhání Andreje Babiše (a Jaroslava Faltýnka) se vztahuje k údajnému zneužití dotací EU na stavbu Farmy Čapí hnízdo. Podle serveru Aktuálně.cz začalo vyšetřování okolností získání dotací na konci prosince 2015. Letos pak případ pokročil a policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání Babiše a Faltýnka. V případu pak figurují i další členové Babišovy rodiny, přesný počet obviněných však není znám. V Poslanecké sněmovně pak došlo k hlasování o vydání Babiše 6. 9. 2017, kde ze 134 přítomných poslanců hlasovalo pro jeho vydání 123. Na začátku října 2017 pak policie Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka obvinila pro podezření z dotačního podvodu a z poškození finančních zájmů Evropské unie a bylo zahájeno trestní stíhání, jak uvedly Lidovky.cz. Výrok je tedy pravdivý.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

V čl. 56 odst. 5 Ústavy České republiky je uvedeno, že kandidát na prezidenta může být navržen buď na základě petice podepsané nejméně 50 000 občany, nebo ho může navrhnout nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů.

Jiří Drahoš zmiňuje, že o rozvoji venkova mluví Pavel Fischer ve svém programu jen velmi obecně. Konkrétně by očekával, že se bude zmiňovat například o změně rozpočtového určení daní, více financích do regionů, udržení výroby v malých rodinných farmách, kombinaci veřejného a soukromého sektoru nebo dopravní dostupnosti.

Program Pavla Fischera má tři pilíře: Rodina, Bezpečí a Rozvoj regionů.

Je pravdou, že ani v jednom z nich není možné najít konkrétnější informace, o kterých mluví Jiří Drahoš. Pokud jde o téma dopravní dostupnosti a financí v regionech, ve Fischerově programu se pouze obecně hovoří o zajištění služeb, vybudování klíčové infrastruktury a o pořádání školení o dotacích z EU.

Kromě bodů, které zmínil Jiří Drahoš, se v programu Pavla Fischera na téma regionálního rozvoje hovoří o tom, že je potřeba podpořit malé a střední podnikatele.

V rozhovoru Pavel Fischer na Drahošův dotaz odpověděl tak, že jeho zájmem je „vytvořit platformu, kde by se debatovalo.“ Navrhuje, aby se sdílely „ty zkušenosti nejenom s těmi, kterým to nejde podobně jako nám, ale možná že i hledat ty úspěšné, a s nimi pracovat.“ Podrobněji se o tématech zmíněných Jiřím Drahošem nevyjádřil.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože program Pavla Fischera i jeho vyjádření v rozhovoru jsou v tomto ohledu skutečně velmi obecná.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavily kromě tehdejší opozice i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného zámeru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Vzhledem k tomu, že oba jmenovaní se z politiky stáhli poté, co je „potopila“ vlastní strana (Zemana nevolila část poslanců v prezidentské volbě, Topolánka před volbami odvolalo širší vedení ODS), a také k faktu, že i uvedený časový rozestup zhruba odpovídá, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Miloš Zeman coby předseda ČSSD v letech 1993–2001 zastával od roku 1998 do roku 2002 pozici předsedy vlády. Jednalo se o menšinovou vládu, jejíž existence byla ze strany tehdejší opoziční ODS umožněna na základě tzv. opoziční smlouvy.

Svůj odchod z politiky ohlásil Miloš Zeman po neúspěšné druhé volbě prezidenta České republiky konané dne 24. ledna 2003. Tehdy jej nevolila část poslanců ČSSD. Konkrétní jména není možné uvést, protože šlo o volbu tajnou. K dané věci se vrátil ve svém textu tehdejší předseda ČSSD Špidla.

Z politického prostoru se Zeman vytratil na sedm let a vrátil se v roce 2010 jako předseda politické strany SPO (Strana práv občanů) vzniklé v předcházejícím roce. V listopadu roku 2010 byl zvolen jejím čestným předsedou poté, co z funkce řádného předsedy rezignoval po neúspěchu strany (zisk 4,33 %, 0 mandátů) v parlamentních volbách v roce 2010. Dne 26. června 2012 pak Miloš Zeman oficiálně oznámil svou kandidaturu na prezidenta republiky, když překročil potřebnou hranici zisku 50 tisíc podpisů od občanů. Od té doby je aktivním politikem na pozici hlavy státu a v současné době usiluje o znovuzvolení v prezidentské volbě v roce 2018.

Mirek Topolánek byl v letech 2002–2010 předsedou ODS. Stejně jako Miloš Zeman i Topolánek vykonával funkci předsedy vlády – od roku 2006, kdy důvěru získal až na druhý pokus díky opuštění hlasovacího sálu dvěma poslanci z ČSSD, do roku 2009, kdy byla vládě vyslovena nedůvěra.

Topolánek dále jako předseda vedl ODS, vyhrál s ní evropské volby a chystal ji na volby do Poslanecké sněmovny. Nicméně jej několik měsíců před jejich konáním ODS odvolala ze svého čela. Okolnostmi konce Topolánkovy kariéry jsme se zabývali v samostatném výroku.

Až pár dní před nutností podat oficiální prezidentskou kandidaturu na ministerstvo vnitra Topolánek oznámil, že vyjednává svou podporu u senátorů.