Bohuslav Sobotka mluví o navýšení výdajů státního rozpočtu v oblastech obrany, vysokých škol, vědy a vzdělávání a o valorizaci penzí.

Výdaje pro ministerstvo obrany jsou na letošní rok plánovány na 52,5 miliardy. Na příští rok (.pdf, str. 6) pak vláda navrhuje navýšení výdajů a to konkrétně na 58,5 miliardy. Rovněž u vysokých škol dokládají fakta Sobotkovo vyjádření. V září, během toho, kdy vysoké školy hrozily stávkou, vláda přistoupila k navýšení jejich rozpočtů o 3 miliardy.

Stejně tak u dalších tří položek, které jsou jmenovány, dochází k jejich rozpočtovénu posílení. Věda a výzkum se má podle plánu vlády dočkat oproti letošnímu roku navýšení o zhruba miliardu a půl (.pdf, str. 32). Penzisté od příštího roku dostanou ke svým starobním důchodům navýšení v průměrné výši 475 korun.

Platy zaměstnanců v sociálních službách se od července zvýšily, a to od 9,4 % až do 23 % podle příslušného platového tarifu. Tato zvýšení se mají dotknout zhruba 165 tisíc lidí. Stejně tak se zvýší platy pracovníků ve zdravotnictví.

Jelikož tedy Sobotka popisuje korektně všechna navyšování, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.

Předně uveďme, že hodnotíme daný výrok týkající se loňského rozpočtu. V roce 2015 byl schválen rozpočet na rok 2016 s plánovaným deficitem 70 miliard korun, plánovanými příjmy ve výši 1 181 miliard korun a výdaji 1 251 miliard korun. Skutečný rozpočet za rok 2016 dosáhl přebytku 61,77 miliard s příjmy 1281,6 miliard korun a výdaji 1219,8 miliard korun. Rozdíl mezi roky 2015 a 2016 ukazuje tabulka státního rozpočtu.

Státní rozpočet

Zdroj: MFČR

Ministerstvo financí rozdíl mezi plánovaným rozpočtem a jeho reálnou skutečností našlo jednak v úspoře výdajů státního rozpočtu o cca 31 miliard korun, kde nejvýraznější položkou bylo ušetření 11,64 miliard za správu státního dluhu.

Významný byl ale nárůst na příjmové stránce, kde došlo k vyššímu inkasu daňových příjmů včetně pojistného na sociální zabezpečení ve výši 28,8 miliard korun. Důvodem bylo především efektivnější vybírání daní, pokračující ekonomický růst spojený s vysokou nezaměstnaností a rostoucími platy v obou hlavních sektorech, podnikatelském a státním. V neposlední řadě je třeba poznamenat, že na kladném výsledku se významnou měrou projevilo i zvýšené čerpání prostředků EU, které oproti plánovaným odhadům přineslo 64,2 miliard korun navíc.

Efektivnější hospodaření tedy těžilo z vynikající situace ekonomiky a vedlo spolu se zvýšením čerpání prostředků EU k navýšeným výnosům. Obecně se dá konstatovat, že výsledek rozpočtu ovlivňuje řada faktorů, v některých případech je vláda může jen těžko ovlivnit (např. rozpočet 2009). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Petr Fiala skutečně do předčasných voleb na podzim 2013 vedl kandidátku ODS v Jihomoravském kraji, aniž by byl členem občanských demokratů.

Stran držení zbraní schválili poslanci návrh (.pdf) ústavního zákona, který by umožňoval majitelům legálně držených zbraní zasáhnout, pokud by bylo potřeba zajistit bezpečnost ČR. Jednalo se o „protiopatření“ kvůli přijaté evropské směrnici, jež naopak držení a obchod se zbraněmi zpřísňuje. Rovněž tak je prokazatelná přílišná vyhraněnost vůči relokačním kvótám, za niž Evropská komise (nejen) Českou republiku zažalovala. Dodejme, že návrh odmítl Senát, jehož souhlas byl v daném případě nezbytný.

V druhé části naráží Vratislav Kulhánek na tzv. gold-plating – zabývali jsme se jím již v našich předchozích analýzách výroků Jana Farského či Pavla Teličky.

Stručně řečeno: Gold-plating (pozlacování) je výraz pro postup členského státu, implementujícího přijatou legislativu EU (zejména směrnice) do svého právního systému nad rámec minimálních požadavků nebo naopak při nevyužití plného rozsahu výjimek, které evropské právo umožňuje. Jinými slovy státní aparát zatíží adresáty přijaté evropské legislativy více, než z oné legislativy EU vyplývá. Více v Briefing Paper Asociace pro mezinárodní otázky z listopadu 2015.

Vratislav Kulhánek poukazuje na příklady gold-platingu týkajících se bezdotykových baterií v umyvadlech pro zaměstnance v českých stravovacích zařízeních nebo na výjimku v oblasti zákazu kouření v rakouských restauracích a kavárnách, kde se skutečně mohou jednotlivé podniky s rozlohou do 50 čtverečních metrů rozhodnout, zda umožní návštěvníkům kouřit, či nikoli. V České republice je od 31. května kouření ve vnitřních prostorách restaurací, kin či divadel zcela zakázáno.

Dalšími příklady gold-platingu v našich končinách je například transponování evropské směrnice o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě, přičemž dle směrnice EU bylo požadováno, aby podíl biopaliv v pohonných hmotách byl 2 % (roku 2005) a následně 5,75 % (rok 2010).

V rámci české legislativy se ovšem přijala mnohem přísnější opatření. Od roku 2009 měla biosložka tvořit 3,5% podíl u motorových benzinů a 4,5% podíl u motorové nafty. Od června roku 2010 dokonce 4,1% podíl u motorových benzinů a 6% podíl u motorové nafty. Ovšem předpis byl k 1. září 2012 zrušen.

Jiným notoricky známým příkladem budiž mýtus o zákazu volného prodeje pečiva ze strany Bruselu a jeho balení do mikrotenových sáčků. Tuto povinnost ovšem před vstupem ČR do Evropské unie zavedlo ministerstvo zdravotnictví, nikoli orgány EU.

„Evropská unie vydala v roce 2002 nařízení stanovující obecné zásady a požadavky pro bezpečnost potravin, které státům ukládaly povinnost prevence vzniku a rozšíření zdravotních rizik. Tato norma ovšem nestanovovala konkrétní nástroje, jakými potravinové bezpečnosti dosáhnout, a už vůbec nestanovovala požadavek balení koblih do sáčků.

Zmíněná ‚koblihová vyhláška‘ vznikla na českém Ministerstvu zdravotnictví, které se rozhodlo přijmout přísnější normu, než bylo pro sladění s právem EU nutné.“

Prezident může udělit milost podle Ústavy České republiky čl. 62 písm. g): „Prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“ a dále čl. 63 písm. j): „Prezident republiky dále nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.“ Udělení milosti prezidentem vyžaduje buď spolupodpis předsedy, nebo pověřeného člena vlády.

Mirek Topolánek se v politice pohyboval od roku 1990, kdy byl zvolen zastupitelem Ostravy-Poruby. Budeme-li nicméně brát v potaz celostátní politiku, datuje se jeho zvolení do roku 1996, kdy se stal senátorem (tehdy nejmladším). V této a mnohem významnějších funkcích se pohyboval do dubna 2010, kdy opustil pozici předsedy Občanské demokratické strany. Jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

V letech 1996 – 2004 byl Topolánek senátorem za ODS, z tohoto období byl v letech 2002–2004 místopředsedou Senátu. V roce 2006 byl Topolánek za ODS zvolen poslancem a jeho mandát trval do roku 2009 (kdy se jej sám vzdal), po většinu tohoto období vykonával funkci předsedy vlády.

V letech 2000–2002 byl Topolánek stínovým ministrem (str. 4) průmyslu a obchodu. V roce 2002 byl zvolen na kongresu ve Františkových Lázních předsedou ODS, kterou dovedl k řadě volebních vítězství. Tuto pozici vykonával do dubna 2010, kdy sám rezignoval.

V době, kdy Topolánek nepůsobil v politice, pracoval v soukromém sektoru – například ve společnostech, kde měl majetkovou účast, nebo také jako osoba samostatně výdělečně činná.

Poslanec Okamura reaguje na výrok svého bratra Hayato Okamury, který o něm napsal:„Ať už vědomě, nebo nevědomky – můj bratr jedná v zájmu Putinovy vlády v Moskvě.“
Poslanec Okamura vysvětluje, že Rusko navštívil cestou do Japonska za svým otcem. Z jeho oficiálního webu se dozvídáme, že Okamura odletěl z Československa po maturitě, v Tokiu poté pracoval jako popelář nebo prodavač popcornu. Podrobně tuto etapu života popisuje ve 13. komnatě z roku 2009.

Z veřejných zdrojů se nepodařilo zjistit, zda se poslanec Okamura někdy setkal s jakýmkoli ruským ministrem či prezidentem. Víme pouze, že za SPD byl v Moskvě místopředseda Radim Fiala, o čemž se zmiňuje oficiální web strany v sekci Zprávy SPD TV. O tomto výjezdu se píše: „Předsednictvo hnutí SPD přijalo zprávu místopředsedy hnutí Radima Fialy o jednání evropských parlamentních vlasteneckých stran sdružených v evropské frakci ENF, kterého se zúčastnil v Moskvě. Předmětem jednání byla spolupráce mezi evropskými státy a Ruskem v bojí proti terorismu a vzájemné vztahy mezi Ruskem a evropskými státy. Hnutí SPD považuje Ruskou federaci za jednoho ze zásadních spojenců v boji proti islámskému terorismu. Bez zásahu Ruska by nebyl možný příznivý obrat ve válce proti Islámskému státu.“ Je na místě podotknout, že nemáme-li důkazy, které tvrdí opak, fakticita výroku poslance Okamury je neověřitelná, jelikož není člověka kromě Okamury samotného, který by kontroloval každý jeho krok v posledních 25 letech.

Volební program KDU-ČSL pro sněmovní volby 2013 hovoří v tomto smyslu stejně jako předseda strany: „Prosadíme sociálně únosnou míru spoluúčasti pacientů – zavedeme limit pro placení poplatků za hospitalizaci na 30 dní ročně“ (.pdf, str. 6). ANO ve svém programu poplatky ve zdravotnictví neřešilo, sociální demokraté však slibovali (.pdf, str. 8) zachování poplatků za stravu v nemocnicích, poplatky v nemocnicích ale zrušil v roce 2013 Ústavní soud. Hospitalizační poplatek za pobyt v nemocnici byl prosazovaný ministrem zdravotnictví Tomášem Julínkem a činil 100 Kč za každý den hospitalizace.

Tehdejší vláda Jiřího Rusnoka v demisi se snažila o prosazení návratu poplatku za pobyt v nemocnici ve výši 60 Kč (oproti 100 Kč zrušeným Ústavním soudem), nicméně poslanci nově zvolené Poslanecké sněmovny za ČSSD, ANO a KSČM odmítli, aby se o vládním zákonu jednalo ve zrychleném řízení, takže nemohl do konce roku začít platit.

K diskuzi ve Sněmovně se věcně připojili dva lidovečtí poslanci: Ludvík Hovorka a Marian Jurečka. Ti shodně komentovali a kritizovali více než dvoumiliardový výpadek ve zdravotnictví, který vznikl po zrušení stokorunového poplatku Ústavním soudem. Marian Jurečka také vyjádřil stanovisko poslaneckého klubu lidovců: „Myslíme si, že kdyby ta kontinuita pokračovala a kdyby příští vláda přišla s komplexním řešením, s komplexními návrhy, bylo by to zodpovědné řešení.Bohužel vůle v tento okamžik, jak se ukazuje, asi není, takže je o tom zbytečné asi dál debatovat.“

V koaliční smlouvě následující vlády se pak ČSSD, ANO a KDU-ČSL zavázaly k tomu, že poplatky za pobyt v nemocnici nebudou znovu zavedeny (.pdf, str. 19). V programu lidovců, ani v koaliční smlouvě, se zmínka o možných problémech souvisejících s absencí poplatku za lůžko neobjevuje. Na jaře 2015 pak lidovci i zástupci hnutí ANO začali vracet téma poplatků za lůžko znovu do hry. Proti se postavil například šéf poslanců ČSSD Roman Sklenák, který dodal: „Při sestavování vlády to bylo hnutí ANO, kdo žádné poplatky nechtěl.“