Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak např. své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Hilšer zcela pomíjí současnou hlavu státu. Zkušenosti dalších kandidátů popisujeme spíše z pozice jejich vlastních deklarací, faktem je, že žádný z nich nezastával mandát vzešlý z voleb.

Dodejme, že Hilšer odpovídá na otázku, zda si myslí, že má šanci stát se prezidentem člověk, který nemá politické zkušenosti. Nereaguje tedy na dotaz, který by předpokládal vyloučení Zemana z případné odpovědi.

V České republice byla 1. listopadu 1992 zřízena pod ministerstvem průmyslu a obchodu ČR příspěvková agentura, a to Česká agentura pro zahraniční investice CzechInvest, která se v dnešní době věnuje podpoře zahraničních a tuzemských investic.

Podle výroční zprávy za rok 2016 dojednala agentura CzechInvest s domácími a zahraničními investory celkem 100 investičních projektů v hodnotě 64,4 miliard Kč, které by v budoucnosti měly vytvořit přibližně 12 tisíc pracovních míst (.pdf).

Pokud se zaměříme pouze na zahraniční investice v roce 2016, bylo vytvořeno 78 projektů v hodnotě 53,3 milionů Kč a počet nově vzniklých pracovních míst v budoucnosti by měl být kolem 10 tisíc (.pdf).

V České republice zatím převažují zahraniční investice nad domácími, což je možné ilustrovat i tabulkou níže, která ukazuje vývoj investic od roku 2012.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

Zdeněk Ondráček je členem poslaneckého klubu KSČM. V Poslanecké sněmovně zasedal i minulé volební období – během něj byl členem Ústavně právního výboru a mimo jiné i Stálé komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostních informačních služeb. V současném volebním období je prozatím opět členem Ústavně právního výboru a Výboru pro bezpečnost.

Před rokem se proslavil návrhem zákona o hanobení prezidenta (.pdf) spolu s dalšími poslanci KSČM a s poslanci jiných politických stran. Návrh zákona vláda neschválila.

V roce 1989 vstoupil do KSČ, v únoru 1990 ze strany vystoupil. Byl členem sborů SNB a zasahoval proti demonstrantům během Palachova týdne. Z té doby ho provází z dnešního pohledu kontroverzní výroky o oněch zásazích. V nedávných rozhovorech se ke svým činům již odmítal vyjadřovat.

Podle ČTK by měl Stálou komisi pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních složek (GIBS) řídit právě Zdeněk Ondráček. Jeho zvolení do čela komise je podmíněno dalším vyjednáváním stran, dle vyjádření poslankyně Aulické Jírovcové KSČM na Ondráčkovi trvá, a to především kvůli jeho odbornosti. TOP 09, KDU-ČSL a ODS jeho kandidaturu nepodpoří.

Horáček minulý týden vyzval Andreje Babiše k zabránění volby Ondráčka do čela komise. ANO po výzvě Horáčka žádá KSČM o zvážení návrhu Ondráčkovy nominace.

První fáze elektronické evidence tržeb (týkající se ubytování, stravování a pohostinství) byla zavedena1. prosince 2016. Andrej Babiš předložil pozměňovací návrh zákona o evidenci tržeb v listopadu 2016. Tento návrh vyžadoval výjimky pro platby online a pro podnikatele, kteří mají roční příjem pod 250 tisíc Kč. Tato výjimka se tedy týkala druhé vlny evidence, jež byla spuštěna v březnu 2017. Pokud se podíváme na schvalování zákona, jehož součástí byl tento pozměňovací návrh, celý legislativní proces byl podpisem prezidenta ukončen až v dubnu 2014.

Je tedy zřejmé, že tento návrh padl skutečně až na poslední chvíli, resp. v platnost by podle tohoto harmonogramu vstoupil až po rozjetí další vlny, na kterou se měl vztahovat. Sobotkův výrok je tedy korektní. Dodejme, že Babišovy návrhyneprošly.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Michal Horáček naráží na rozhovor Jiřího Drahoše pro pořad Štrunc serveru Info.cz z 15. srpna 2017.

Pavel Štrunc: „Pan Horáček tady byl a trochu se rozčiloval nebo podivoval nad tím, že nemáte program. Máte program?“

Jiří Drahoš: „Já nevím, co je to program prezidentský. Já mám základní teze, které mám na webu. Myslím si, že je to bohatě dostačující, psát sáhodlouhé programy nemá z mého pohledu valný smysl. Prezident není politická strana, která nějaký program pro voliče mít musí. Je zajímavé, že mi spousta lidí říká, pane profesore, vy jste náš program.“

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože Drahoš sice použil tezi o tom, že pro lidi je programem on, nicméně ji řekl v tom kontextu, že mu přijde zajímavé, že mu to říkají lidé. Neřekl, že kvůli tomu žádný program nepotřebuje. Drahoš dále upřesnil, že nemá program v obvyklém slova smyslu, disponuje však tezemi, které jsou podle něj dostatečné. Hloubku či přiměřenost „programu“ (resp. těchto tezí) nijak nehodnotíme, je ovšem faktem, že Drahoš svou vizi zveřejnil. Na svém webu (v části Moje vize) ji řadí do čtyř částí – Moderní a bezpečný stát, Naše vlast, Lidské schopnosti a Rodina na prvním místě.

Poslanec Farský ve výroku popisuje problematiku gold-platingu, která se v České republice objevuje, a to nejen ve stravování či maloobchodě. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Problém, o kterém poslanec Farský hovoří, se nazývá gold-plating a nastává při transpozici směrnic, tj. při převzetí jejich obsahu do právního předpisu. Gold-plating spočívá v tom, že se kromě ustanovení směrnice do předpisu vloží i nadbytečná ustanovení navrch, případně že zákon obsahuje více povinností než samotná směrnice vyžaduje.

Podle článku Euractivu z roku 2012 činí počet předpisů obsahujících povinnosti navrch třetinu až čtvrtinu ze všech transpozičních předpisů, oficiální číslo od Komise či české vlády se nám však najít nepodařilo. Některé konkrétní příklady gold-platingu popisuje článek (.pdf, str. 4–6) Asociace pro mezinárodní vztahy.

Co se týče gold-platingu v oblasti stravování, příkladem budiž povinnost balit koblihy do sáčků, kterou zavedla česká vyhláška ministerstva zdravotnictví provádějící nařízení EU, to však tuto povinnost vůbec neobsahovalo. Dalším překročením povinností vyplývající ze směrnice, které souvisí i s maloobchodem, bylo zavedení povinnosti zřídit bezdotykové baterie v umyvadlech pro zaměstnance ve stravovacích zařízeních, což znovu unijní směrnice nepřikazovala.

Marek Hilšer figuroval 8. října 2014 v otevřeném protestu na Úřadu vlády, kde vystupoval proti nečinnosti vlády vůči situaci na Ukrajině a rozvinutím vlajek EU a NATO vyjádřil svou politickou orientaci. Hilšer byl i s druhým mužem v poklidu vyveden ochrankou.

Foto: ČT24. Hilšer vlevo.

Co se týče situace na Ukrajině v době protestu, ještě v srpnu 2014 NATO zveřejnilo snímky, které potvrzovaly ruskou přítomnost na Ukrajině. I přítomnost ruské těžké techniky, včetně tanků, byla zřejmá. Rusko však toto tvrzení vytrvale odmítalo, první potvrzení o přítomnosti armády přišlo od prezidenta Putina až na konci roku 2015.

Ruská armáda se poté v důsledku podpisu Minské dohody o příměří začala na počátku září 2014 stahovat. V době protestu Marka Hilšera však již bylo toto příměří porušeno a začalo se bojovat o doněcké letiště.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, Ruská federace byla skutečně zapojena do konfliktu na východě Ukrajiny, v době Hilšerova protestu se již znovu začalo bojovat o doněcké letiště.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5 a 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5 000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210)), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245)), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.