V lednu 2013 se Michal Horáček vymezil svým prohlášením vůči reakcím jiných osobností na výsledky posledních prezidentských voleb. Iniciativa, v rámci které vzniklo prohlášení, jehož součástí jsou i slova „Miloši Zemane, nejste a nebudete mým prezidentem“, se dala dohromady záhy po ohlášení výsledků prezidentských voleb, a toto prohlášení podepsalo několikero umělců.

Horáček na otázku, zda si váží demokracie, reagoval takto:

„Věřím. Ale úplně uvěřím, až přijmete právě ten volební výsledek, který vám nevyhovuje.Udělal jsem všechno, co legitimně bylo v mých silách, aby v prezidentské volbě zvítězil jiný kandidát než ten, který posléze opanoval pole. Ve chvíli, kdy se tak stalo, však hra skončila. Je nutné ji za skončenou uznat (a proto nikdy neřeknu, že ‚Miloš Zeman není mým prezidentem‘, a budu-li ho kritizovat, tak jako prezidenta).Vlastnost, kterou se celý život nesnáším nad jiné, je neumět prohrát.Teprve pak můžeme začít hrát novou hru – a očekávat, že budeme-li úspěšní, poražení se zas smíří s naší výhrou.“

Horáček svému odhodlání nepopírat Miloše Zemana jako vlastního prezidenta dostál. Nepodařilo se nám dohledat, že by svá slova kdy změnil.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Podle údajů ministerstva financí dosáhly státní investice za leden až září 2012 (tedy v době, kdy byl ministrem financí právě Miroslav Kalousek) částky 72,98 miliard Kč. Za stejné období v roce 2017 stát investoval 41,35 miliard Kč. Tyto informace lze na výše uvedených odkazech najít pod heslem Kapitálové výdaje. Mezi tyto výdaje byly v roce 2017 zahrnuty: „investiční nákupy a související výdaje, investiční transfery podnikatelským subjektům, investiční transfery státním fondům, investiční transfery Státnímu fondu dopravní infrastruktury, investiční transfery veřejným rozpočtům územní úrovně, investiční transfery příspěvkovým a podobným organizacím“.

Rozdíl mezi vládními investicemi v roce 2012 a 2017 je 31,63 miliard Kč, odpovídá tedy relativně přesně výpočtu Miroslava Kalouska, a proto je výrok hodnocen jako pravdivý.

Celá otázka je poměrně emotivní a stojí jen na tvrzení jednotlivých aktérů. Spory mezi tehdejším primátorem Prahy Tomášem Hudečkem a jeho prvním náměstkem a předsedou krajské organizace TOP 09 Jiřím Vávrou začaly kulminovat v době příprav kandidátek na komunální volby roku 2014. Předmětem sporu bylo nezařazení Jiřího Vávry na kandidátku TOP 09 ze strany Tomáše Hudečka, který se stal krajským volebním lídrem.

Spor pokračoval Vávrovým obviňením Hudečka z volebního neúspěchu. Hudeček následně kritizoval Vávrovu účast na oslavě narozenin podnikatele Tomáše Hrdličky. Vrcholem pak bylo podání rezignací na členství v TOP 09 ze strany obou zúčastněných a přijmutí těchto rezignací předsednictvem strany TOP 09 15. října 2014.

Pokud jde o otázku rezignace a jejího průběhu, je možné tvrdit, že den před podaním rezignace hovořil primátor Hudeček s předsedou Schwarzenbergem o své situaci. Karel Schwarzenberg se vyjádřil v tomto smyslu:

„Já jsem mu řekl, že být na jeho místě, tak bych teď odstoupil. Poněvadž tím polemika uhasne, on si zachová svou čest, neboť byl po pravdě řečeno dobrý primátor.“ Což podporují i slova Tomáše Hudečka v rozhovoru pro LN:

„Večer jsem se potkal s předsedou strany, který mne ale požádal, zda bych druhý den na předsednictvu nenabídl já svoji rezignaci. Jsem přesvědčen o tom, že Miroslav Kalousek dal Karlu Schwarzenbergovi v noci na výběr: buď Hudečka donutíš k odstoupení, nebo končím. TOP 09 ale evidentně nehodlá měnit směr, který ji vzdaluje od původního cíle.“ Pokud jde o spory mezi Tomášem Hudečkem a Miroslavem Kalouskem, můžeme pouze potvrdit, že Tomáš Hudeček vyčítal předsednictvu jeho neochotu výrazněji se postavit proti kontaktům vrcholných představitelů s tzv kmotry, jak ukazuje toto jeho prohlášení k rezignaci:

„Osobně se nemůžu smířit s tím, že se vedení pražské organizace schází s kmotry. Jsem přesvědčen, že politická strana, která se odkazuje na konzervativní tradice a vymezuje se proti starým praktikám propojování politiky se zákulisními hráči, a pak mlčky tyto praktiky trpí u svých významných funkcionářů, zrazuje svoje základní hodnoty.“ Samotný Miroslav Kalousek ve svých prohlášeních nejeví lítost, ale upřímnou úlevu nad tím, že strana se rezignací obou opět sjednotila a zbavila rozporů. Což potvrzuje i předseda Karel Schwarzenberg, který odmítá nějaký tlak ze strany Miroslava Kalouska nad rámce hrozby pro stranu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, i přes některé neověřitelné dílčí emocionální detaily. Je totiž pravdou, že minimálně od jara 2014 byly uvnitř pražské organizace TOP 09 spory mezi jejím pražským krajským předsedou Vávrou a volebním lídrem primátorem Hudečkem, což mohlo a dle slov vrcholných představitelů i mělo vliv na obraz strany navenek. V neposlední ředě, i přes možné důvody k rezignaci oba zmiňovaní ji opravdu vedení strany nabídli a to je přijalo.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť na transparentním účtu Jiřího Hynka jsou viditelné přijaté dary pouze od fyzických osob, a to ke dni 4. 12. 2017, kdy proběhla doposud poslední transakce.

Současně je pravdivý také výrok o nutnosti mít zřízený transparentní účet v případě kandidatury na prezidenta. Tuto povinnost uděluje zákon č. 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky, kde § 24 říká, že „každý kandidát na funkci prezidenta republiky je povinen si pro financování volební kampaně nejpozději do 5 dnů ode dne vyhlášení volby zřídit účet umožňující bezplatný a nepřetržitý přístup třetích osob k zobrazování přehledu platebních transakcí na tomto účtu“.

Jan Šrámek byl předsedou Československé strany lidové (ČSL) od jejího vzniku v roce 1918 až do komunistického puče v únoru 1948 (s výjimkou let válečného exilu, kdy v Londýně zastával post předsedy exilové vlády Československa).

Josef Lux se stal předsedou Československé strany lidové v září 1990. O dva roky později došlo ke spojení Křesťanské a demokratické unie s ČSL a byla vytvořena strana KDU-ČSL, tak jak ji známe dnes. Lux byl předsedou strany až do září 1998, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil z čela strany a jeho místo zaujal Jan Kasal.

Dle stanov strany se každé dva roky v rámci sjezdu strany volí předseda a jeho místopředsedové. Poslední sjezd strany se uskutečnil letos v květnu, kde byl Pavel Bělobrádek znovu zvolen předsedou.

Poprvé byl Bělobrádek zvolen předsedou v roce 2010 a pokud naplní svůj mandát a zůstane předsedou strany až do roku 2019, stane se nejdéle působícím mužem v čele lidovců v jejich novodobé historii.

Česká republika je v souladu s Horáčkovým tvrzením vázána Ženevskou konvencí o právním postavení uprchlíků z r. 1951 i navazujícím protokolem z r. 1967, a to od vyhlášení ve Sbírce zákonů pod č. 208/1993 (.pdf). Jde také o lidskoprávní smlouvu ve smyslu čl. 49 Ústavy, když upravuje práva a povinnosti osob.

Podle Člověka v tísni požádalo o azyl v ČR mezi lety 1998 a 2000 přes 4 000 osob z Afghánistánu a azyl získalo během těchto tří let celkem 57 žadatelů. Prakticky to stejné uvádí Michal Horáček i ve svém programu.

Pro srovnání: Během uprchlické krize (2015–2016) bylo žadatelů o azyl v členských státech EU v roce 2015 178,3 tisíc z Afghanistánu (.xlsx, Figure 2). V roce 2016 se pak jednalo o 183 tisíc afghánských žadatelů.

V roce 2015 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (565), Sýrie (130), Kuby (125), Vietnamu (55) a Číny (35), zbylých 325 pak z ostatních zemí (mimo EU). V roce 2016 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (355), Iráku (140), Kuby (80), Sýrie (65) a Číny (54), zbylých 495 pak z ostatních zemí (mimo EU).

Není zcela jednoznačné, o kterém časovém úseku Pavel Fischer mluví. Z úřední desky Ministerstva spravedlnosti ČR (konkrétně z jednoho z dotazů v rámci informací dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), plynou počty podaných žádostí o milost během působení Miloše Zemana coby prezidenta.

Milosti v roce 2017 jsou spočítány ke 13. červnu, aktuálnější informace nejsou bohužel z veřejných zdrojů k dispozici.