V prohlášení Tomia Okamury je hned několik nepřesností: změna, ke které dochází, se netýká oficiálního názvu země, ale pouze o doplnění databází OSN o jednoslovný ekvivalent Czechia namísto doposud užívaného Czech Republic. Tato změna navíc nemá vliv na probíhající kampaň Czech Tourismu. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

"Nesouhlasím s názvem "Czechia". Nechci, aby si naši zemi pletli s Čečenskem. Máme za miliardu koupeno logo Czech Republic.To hodlám prosadit," napsala ministryně na svém twitterovém účtu v reakci na oznámení ministra Zaorálka, že hodlá prosadit používání jednoslovného názvu Czechia.

"To, že CzechTourism při oficiálním označení destinace (grafický symbol) komunikuje výhradně logo Czech Republic: Land of Stories a že tato komunikace v řádu tří let dosáhla 1,1 miliardy korun, beze změny platí,"řekla k tomu mluvčí agentury Czech Tourism Martina Fišerová.

Ministryně pak upřesnila, že se jedná o dotaci, kterou Česká republika v minulosti získala od EU na propagaci a kterou při změně možná Česká republika bude muset vrátit. To však odmítá například i premiér Sobotka, který říká, že pro takovou obavu není důvod.

To nakonec potvrdila i sama Šlechtová v rozhovoru pro aktuálně.cz.

"Pokud by se oficiálně měnil název z Czech Republic na Czechia, byly by tyto peníze skutečně ohrožené. Ale vzhledem k tomu, že jsem se na vládě dozvěděla, že zůstává název Czech Republic, tak nehrozí. (...) CzechTourism má pět let na to, aby dodržel podmínky získání peněz, takže budeme pokračovat v propagaci země s označením Czech Republic. Nic měnit nebudeme, jedeme dál," řekla Šlechtová v rozhovoru.

Co se skutečných vynaložených nákladů týká, v oficiálním materiálu Czech Tourismu, kde vyhodnocují dopad této kampaně, se píše o nákladech ve výši 208,6 milionu korun. Za logo ke kampani (původní Czech Republike a jeho následné přepracování na Czech Republic - Land of Stories) zaplatila agentura 2,5 milionu korun. Šlechtová však ve výše zmíněném rozhovoru odkazuje i na další aktivity, které Czech Tourism zajišťuje, včetně sportovní propagace, o které ve zprávě není řeč.

Rakousko podepsalo Schengenskou dohodu v dubnu 1995 (pdf. str. 14) a od kontrol na hranicích s dřívějšími signatáři, Německem a Itálií, se upustilo v prosinci 1997. S postupným rozšiřováním Schengenského prostoru přestaly hraniční kontroly na rakouských hranicích existovat úplně.

V souvislosti s migrační vlnou se rakouská vláda rozhodla, že od 17. ledna 2016 dočasně kontroly na svých hranicích obnoví. Toto jednání je v souladu se Schengenskou úmluvou (pdf, str. 201), která dočasné znovuzavedení hraničních kontrol v případě potřeby umožňuje. Nejde tedy o vystoupení ze Schengenu, jak tvrdí Vít Jedlička.

V minulosti došlo ke krátkodobému znovuobnovení hraničních kontrol mnohokrát. Francie začala kontrolovat hranice po teroristických útocích v letech 2005 a 2015. Německo pak třeba z důvodu konání summitu G7 na přelomu loňského jara a léta.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v minulých obdobích se skutečně podnikaly kroky, které směřovaly k zapojení většího počtu žáků do hlavního vzdělávacího proudu. Tyto snahy se konaly prostřednictvím legislativních předloh i přijímání strategií nelegislativní povahy.

Během fungování Topolánkovy vlády byla přijata novela školského zákona, který předmětný § 16 obsahuje. V důvodové zprávě návrhu (.pdf - str. 19), který byl přijat za ministra Lišky, se uvádí, že zákon především reagoval na absenci zvláštních pravidel pro vzdělávání žáků se středním stupněm mentálního postižení.

Na jaře 2010 (za ministryně Miroslavy Kopicové, vláda Jana Fishera) vznikal Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, na němž pracovala skupina odborníků pod MŠMT. Plán (.pdf) měl být realizován mezi lety 2010 – 2013. Plán byl rovněž zohledněn v Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2011 - 2015 (.pdf - str. 57). Pracovní skupina okolo tohoto plánu se nicméně za ministra Dobeše rozpadla.

Po nástupu ministra Petra Fialy se však daná problematika opět dostala na pořad dne. V lednu 2013 představilo ministerstvo materiálHlavní směry strategie vzdělávací politiky do roku 2020. Ta se odkazuje především na tzv. Bílou knihu z roku 2001, která na str. 58 s potřebou inkluze v českém vzdělávacím systému přímo pracuje. Danou strategii ovšem nestihl Fiala dokončit, neboť v létě 2013 padla Nečasova vláda a nastoupil kabinet Jiřího Rusnoka s ministrem školství Štysem.

Aktuální novela §16 zákona 82/2015 Sb., s platností od 1. 9. 2016, byla poslanci schválena v únoru 2015, ještě za ministra Chládka. V souvislosti s touto novelou se předpokládá realizace Akčního plánu inkluzivního vzdělávání na období 2016 – 2018 (.pdf, s. 9), ve kterém jsou specifikovaná opatření na rovný přístup ke kvalitnímu vzdělávání a který má uvádět novou legislativu do praxe.

K případu šibenic na pražské demonstraci dne 1. července 2015 existuje oficiální vyjádření ministra Chovance. To je však v právním hodnocení velmi zdrženlivé, o přestupcích nebo trestném činu nepadlo slovo.

Jiné bylo ale vyjádření v listopadu 2015, kdy se ministr vyslovil, že pokud doprovázely šibenice nenávistné projevy nebo hesla, šlo by de facto o trestný čin.

Vzhledem k zákonnému vymezení kompetencí je však výrok Milana Chovance přinejmenším problematický. Vliv ministra vnitra na práci policie je totiž značně omezený. Prvotní práce policie spadá pod fázi prověřování (§ 158an trestního řádu.) Tato fáze v případě, že situace nesvědčí o spáchání trestného činu, může být skončena odevzdáním věci orgánu příslušnému k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu (dle § 159a odst. 1 písm. a).

Ministerstvo vnitra se však z vlastní iniciativy obrátilo na Prahu 1 s podezřením ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a pro podezření z porušení shromažďovacího zákona.Úřad městské části Praha 1 ale makety šibenic za přestupek nepovažuje. Ministr Chovanec toto rozhodnutí neakceptoval a okamžitě reagoval v tom smyslu, že po prostudování materiálu se odvolá, bude-li to na místě. Později své odhodlání odvolat se potvrdil. Toto však nelze kvalifikovat jako snahu přispět policii k posouzení případu jako přestupek či trestný čin.

Ministr vnitra totiž ani fakticky nemá nástroj, který by mu toto umožňoval. Pokud by policisté nesprávně situaci nepředali k řešení jako přestupek, nezahájili trestní stíhání za trestný čin, případně by situaci neřešili vůbec, šlo by o porušení jejich zákonných povinností, což by však řešila Generální inspekce bezpečnostních sborů. Je možné, že ministr vnitra apeloval na policii k řádnému prošetření. Jelikož vedení fáze prověřování je však ve výlučné gesci policie a státního zastupitelství, jak objasňuje § 158 trestního řádu, není přímé vedení těchto orgánů možné. Bylo by nezákonným zásahem do jejich činnosti, kdyby se řídili pokyny ministra vnitra a nikoli zákonem.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť ministr se sice v tomto směru vyjádřil, nemohlo to však mít vliv na posouzení a právním hodnocení případu.

Zeman má patrně na mysli rozhovor profesora Jana Rataje, zveřejněný na serveru Parlamentní listy. Vybrali jsme několik ukázek, na kterých lze demonstrovat příklady příkonu k nacismu (či spíše okupační moci), na které profesor Rataj a zprostředkovaně nyní i prezident poukazují.

(Dynamický život), v tom článku je Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Hitler prý přinesl německému národu „pronikavé úspěchy“ a proto není větší hrdina v německé síni slávy než Hitler. Německý diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939

Zajímavá je další Peroutkova argumentace, proč nemůžeme převzít nacistické národní hodnoty a hrdiny. Nikoli protože jsme demokraté a odmítáme nacistický totalitarismus, ale protože jsme slabí jako národ a postrádáme německou sílu. Na důkaz svého tvrzení použil Peroutka krásný literární obrat: „Jest pravděpodobno, že meč, jímž by jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“ My podle něj na německou nacistickou velikost prostě nemáme.

Po celou dobu se u Peroutky projevuje větší empatie k Němcům a někdy mi to připadá, že nepreferuje německé demokraty před vládnoucí nacistickou mocí v Německu. Neměl ani zábrany navštěvovat německého nacistického vyslance Ernsta Eisenlohra, prostřednictvím kterého Hitler úkoloval Konráda Heinleina, a to docela přátelsky v soukromí.A po vzniku protektorátu Peroutka posvětil svou autoritou totalitní politický systém protektorátu v rámci Velkoněmecké říše. V Lidových novinách 23. 7. 1939 píše aktivisticky, že chceme-li vycházet s Německem, které je svým systémem totalitní, my také musíme být totalitní.Když třeba ve svých článcích říká, že nacisté nám zachovají národní bytí a prostor pro národní rozvoj a dokonce v článku Lidových novin z 30. 7. 1939 nabádá protektorátní vládu k aktivismu a tvrdí, že nesmí být rozporu mezi Německem a námi a vláda sama musí předem iniciativně vystupovat v rámci říšské politiky, být aktivní a budovat dobré vztahy

Beranova vláda se chtěla podsunout do přízně nacistického Německa a vnášela cíleně do české veřejnosti kladný obraz říšského Němce-nacisty, který prý bude vůči zbytkovému Česko-Slovensku korektní. (...) Na tuto pochybnou tóninu jsou skutečně naladěny i Peroutkovy politické komentáře z druhé republiky i z prvních měsíců protektorátu. Na závěr však prof. Rataj také dodává: „Peroutka měl své chyby, slabosti a občas špatný odhad. Je to lepší memento, než z něj dělat někoho, kým vůbec nebyl. Choval se jako někdo, kdo se chtěl udržet ve své profesi a postavení a nedokázal říci dost.“ Profesor Rataj ale napsal také hned několik knih zabývajících se daným obdobím a není v našich silách v tuto chvíli přečíst a vyhodnotit všechny tyto zdroje. Nebudeme se tedy dopouštět hodnocení Peroutkovy činnosti či údajné inklinaci k nacismu z dnešního pohledu a výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Na základě studie Parlamentního institutu, na kterou se Jaroslav Faltýnek odkazuje, hodnotíme výrok jako nepravdivý. Ve studii se dočteme, že omezení podnikání politiků platí mimo zmíněné Rakousko i v Itálii.

Parlamentní institut v únoru 2016 zveřejnil studii (.pdf) ohledně úprav majetkového prohlášení a zákazů podnikatelské činnosti v šestnácti evropských zemích. Už shrnutí zprávy uvádí, že zákazy se mohou týkat členství v orgánech obchodních společností, nebo vlastnictví podílů v obchodních či jiných společnostech - přičemž jsou tyto zákazy upraveny jen v některých státech (str. 3).

Následující výčet se týká firemního podílového vlastnictví, na které Jaroslav Faltýnek odkazuje:

Ve Velké Británii možný střet zájmů u ministrů upravuje kodex se sedmi principy, tzv. Code of Conduct. De facto je dle tohoto kodexu na osobní odpovědnosti každého z ministrů, aby se vyvaroval činnostem, které by mohly mít povahu střetu zájmů (str. 20-21).

Ve Francii pro ministry existuje povinnost zveřejnit své obchodní podíly a jiný důležitý majetek a to i ve spoluvlastnictví. Zákaz podnikatelské činnosti se ovšem týká jen volených funkcí ve veřejném sektoru a výkonu zaměstnání (str. 9-10).

V Německu nesmí členové vlády zastávat žádné placené funkce, ani podnikatelské, profesní, nebo obchodní aktivity. Výjimka může být učiněna v případě zákazu členství v dozorčí či správní radě společností sledujících zisk (str. 23-24).

V Itálii nesmí být předseda vlády, ministři a náměstci ministrů mimo jiné zapojeni do činnosti obchodních společností nebo jiných ziskových společností (str. 10).

V Rakousku jsou členové spolkové vlády povinni neprodleně po nástupu do funkce vlastnictví podniku nebo majetkového podílu v podniku nahlásit Národní radě pro střet zájmů, a to i za svého manžela či manželku. Omezení uvedené Jaroslavem Faltýnkem skutečně existuje - pokud součet podílů člena vlády a jeho manžela či manželky činí více jak 25 %, nesmí být společnosti udělena od Spolku ani od země, do které spadají, přímo ani nepřímo zakázka (str. 17-18).

Ve Švédsku mají členové vlády povinnost zveřejňovat příjmy a dary za období výkonu ministerské funkce. Zákonné omezení dalších činností v zemi neexistuje (str. 25).

Údaje ohledně Belgie, Nizozemska a Švýcarska zpráva Parlamentního institutu neobsahuje. Některým z těchto zemí se věnuje další report (.pdf) institutu, který se ale oproti tomu předchozímu věnuje spíše povinnosti podávat prohlášení o činnosti. V Belgii souhrnný právní předpis neexistuje, zákon z 2. května 1995 ovšem mluví o povinnosti podat seznam vykonávaných funkcí a majetkové prohlášení, což se týká i ministrů (str. 4). V Nizozemí taková povinnost podávání informací neexistuje vůbec (str. 22). Konečně ve Švýcarsku pro poslance existuje povinnost písemného nahlášení svých profesních aktivit a funkcí, není ovšem stanovena případná sankce za nepodání tohoto prohlášení (str. 28-29).

Prohlášení Ministerstva vnitra skutečně uvádí, že zmíněný materiál byl upravován a došlo i k zamlžování časových údajů. Prohlášení uvádí fakt, že měl premiér mít v e-mailu utajovaný dokument za „hrubou manipulac“i.

Celé vyjádření Ministerstva vnitra z 10. ledna k dané věci zní: „Ministerstvo vnitra považuje zveřejněné materiály za pokus o hrubou manipulaci, jež má vzbudit dojem, že premiér obdržel na soukromou e-mailovou adresu utajovaný materiál. Tato manipulace je postavena na kombinaci několika kroků.
Vedle zjevných technických úprav jde o zamlžování časových údajů, záměnu přiložených dokumentů a s tím související cílené vytváření neexistujícího kontextu. Ministerstvo vnitra disponuje v této věci dostatkem jednoznačných důkazů a již je předalo policii, jež v této věci vede intenzivní vyšetřování. Ministerstvo vnitra považuje zveřejněné výhrůžky za útok na demokratický systém našeho státu a podle toho k nim bude přistupovat.“

Je přinejmenším zavádějící říct, že časopis Přítomnost vycházel (tedy opakovaně) ve dvou vydáních. Nedělo se tak totiž pravidelně. To, jak prvorepubliková cenzura fungovala, popisuje Petr Píša, literární historik z Akademie věd ČR, v Lidových novinách z 27. února 2016.

"Od roku 1924 do poloviny září 1938 bylo zkonfiskováno jen 11 čísel týdeníku - což představuje zlomek například oproti komunistickému časopisu pro ženy Rozsevačka, u které za 13 let vydávání registrujeme na dvě stovky cenzurních zákazů," píše Píša a dodává, že důvody těchto zásahů u Přítomnosti byly poměrně rozmanité, ať už kvůli karikaturám, které byly údajně rouháním se vůči bohu či kvůli článku kritizujícímu ostrý postup vlády vůči slovenským autonomistům.

Kvůli Peroutkovým článkům zasahovala podle Píši prvorepubliková cenzura třikrát - na podzim roku 1933, kdy Peroutka kritizoval zostřený cenzurní kurs úřadů, a 16. března 1938 kvůli Peroutkově článku "Anschluss - ce n'est pas la guerre", ve kterém podle cenzury hanobí národ. Třetí zásah cenzruy se týkal článku "Československo není Rakousko" z května 1938.

Pokud se zaměříme přímo na zmíněnou citaci, Ústav pro českou literaturu AV se vyjádřil i k tomuto. Vyhledal verzi vydanou před cenzurou, ve které je podobně znějící pasáž obsažena. Pro srovnání tuto stránku předkládáme, jde o zmíněné vydání z 16. března 1938 a autorem článku je Ferdinand Peroutka.

Ani v této necenzurované verzi však nenajdeme větu: „Hitler má geniální politické schopnosti.“ Relevantní pasáž zní takto: „I když Hitlerovo nadání jest pro nás zlověstné, varujme se toho, abychom je neuznali. Dívejme se na věci tak, jak jsou: máme odpůrce, v jehož charakteru je několik zřejmých rysů politické geniality. Ani toho se ovšem ještě nelekejme: žádnému ani úplnému ani částečnému geniovi se nepodařilo vyvrátit svět z jeho přirozené základny, kterou je v našem případě touha národů a lidí po svobodě a důstojnosti.“

Zásah cenzury byl přiznána časopisem Přítomnost tak, že vydání vyšlo znovu, tentokrát v následující podobě. Jde o stejnou stranu stejného vydání ze stejného data, obsaženou mj. v internetovém archivu časopisu přítomnost (str. 162.)

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Jednak není pravdou, že časopis by cíleně vycházel ve dvou vydáních, ač se to během 14 let několikrát stalo. Stěžejním ovšem je, že neřekl, že „Hitler má geniální politické schopnosti.“ Prezident ve svém vyjádření používá citaci, která je ve skutečnosti ovšem dezinterpretací Peroutkových slov a samostatně ani v kontextu článku není pravdivá.

V srpnu 2015 vstoupila v účinnost vyhláška 101/2015 Sb., ve které se resort spravedlnosti snažil zabránit rostoucímu počtu fiktivních provozoven povinností fyzické přítomnosti insolvenčních správců během úředních hodin. Na vyhlášku si kromě Asociace insolvečních správců stěžovala také skupina senátorů, která vyhlášku napadla u Ústavního soudu, který pasáž o fyzické přítomnosti insolvenčních správců zrušil.

Nicméně podle ministerstva se v mezidobí, kdy vyhláška platila, snížil počet provozoven zhruba o polovinu.Jedna z největších insolvenčních společností, Administrace insolvencí City Tower byla nucena zredukovat počet svých provozoven ze 75 na 14.

V současné době je v připomínkovém řízení návrh novely zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) z dílny ministerstva Roberta Pelikána. Návrh zákona už nepočítá s nutnou fyzickou přítomností insolvenčních správců (doc. str. 22), nicméně jeden z hlavních cílů předkládaného návrhu zákona je, aby insolvenční správce ve vymezených dnech a úředních hodinách ve svém sídle a ve své provozovně skutečně vykonával svoji činnost, a to svědomitě a s odbornou péčí.

Druhým stěžejním bodem je změna algoritmu ustanovování insolvenčních správců pro insolvenční řízení tak, aby docházelo k přidělování insolvenčních věcí jednotlivým insolvenčním správcům v návaznosti na okamžik zápisu jejich sídla do seznamu insolvenčních správců (doc. str. 22). Tímto by se dle názoru ministerstva insolvenčním správcům nevyplatilo mít desítky poboček napříč republikou.

O účincích nálezů Ústavního soudu hovoří § 71 zákona o Ústavním soudu. V samotném rozhodnutí se Ústavní soud této skutečnosti nijak nedotýká, v této souvislosti nevydal ani doplňující sdělení, jak to udělal například v případě advokátního tarifu. Neplyne tedy žádná povinnost kompenzovat insolvenčním správcům škodu či ušlý zisk, které by jim v době platnosti vyhlášky snad vznikly.

Výrok jako celek proto hodnotíme jako pravdivý.

Novelu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, tzv. insolvenčního zákona, která způsobila nárůst počtu provozoven, předložil ministr za ODS. Nicméně to nebyl Jiří Pospíšil, ale ve studiu přítomný Pavel Blažek. Sněmovně byla předložena v březnu 2013, prošla sněmovnou a nabyla účinnosti 1. ledna 2014. Tato skutečnost však není hlavní částí výroku, hodnotíme jej proto jako pravdivý s výhradou.

Stěžejní změny doznal zákon ve třetím článku druhé části (pdf, str. 120), ve kterém zákon říká, že insolvenční správce může mít kromě sídla také provozovnu, činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může však mít insolvenční správce více provozoven.

Jak uvádí důvodová zpráva vyhlášky (.doc) ministerstva spravedlnosti, od doby, kdy novela vstoupila v platnost (1. ledna 2014), narostl počet provozoven na 3000, zatímco insolvenčních správců je pouze zhruba 500 (dle článku Hospodářských novin.) Jak vysvětluje důvodová zpráva: „... dochází k masivnímu nárůstu počtu provozoven za účelem maximalizace nápadu insolvenčních věcí, ovšem za současného snížení kvality výkonu činnosti insolvenčních správců.“ (str. 2)

Právě nárůst počtu provozoven a fakt, že na některé insolvenční správce připadá až 60 provozen byl hlavním argument, kterým ministerstvo spravedlnosti vedené Robertem Pelikánem (ANO) odůvodňovalo nutnost své vyhlášky. Podle její důvodové zprávy: „Velmi často byl za provozovnu označen veřejně nepřístupný průmyslový objekt, restaurace, herna či rodinný dům, jehož obyvatelé o existenci provozovny na dané adrese neměli žádné informace.“ (str. 2)

Pelikánova vyhláška začala platit 1. srpna 2015 a okamžitě se proti ní ozvala Asociace insolvenčních správců.

Vyhlášku však napadla skupina 21 senátorů u Ústavního soudu, který svým rozhodnutím 17. února 2016 zrušil ustanovení vyhlášky ukládající povinnost fyzické přítomnosti insolvenčních správců na provozovnách.