Je pravdou, že při příležitosti prezidentských návštěv je potřeba učinit řadu bezpečnostních opatření. Jedním z nich je i zabezpečení kanalizace, kterého se využilo kupříkladu při návštěvě prezidenta USA Baracka Obamy v roce 2009. Takovýto postup ovšem není nový, podobně se dělo už při návštěvě Obamova předchůdce George Bushe v roce 2007.

Ohledně poskytované pomoci se premiér Sobotka vyjádřil naposledy na dárcovské konferenci v Londýně 4. února 2016 s tím, že v případě uprchlíků ze Syrie je ČR velice aktivní a na jejich pomoc přislíbil 170 milion korun na letošní rok. Dle slov premiéra v uplynulých letech ČR např. poskytla prostředky na elektrifikaciuprchlického tábora v jordánském Zátarí, podporu škol přijímajících syrské uprchlíky v Libanonu či potravinovou pomoc v zemích regionu prostřednictvím Světového potravinového programu. Více o projevu a pomoci zde. V případě projektu MEDEVAC od roku 1993 poskytla ČR pomoc 219 pacientům, z toho do konce roku 2015 asi 14 Syřanům a 42 Iráčanům. Většinou se jednalo o dětské pacienty.

Fakt, že KDU-ČSL veřejně vyzývá některého z ministrů ANO ke zvážení odstoupení z funkce "co týden", je zveličování. Podobných momentů se za více než 2 roky existence koalice stalo velmi málo.

Nejpřesněji Stropnického popis sedí na výzvu předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka právě vůči Stropnickému. Vicepremiér uvedl, že ministr obrany by měl zvážit setrvání ve funkci, a to v souvislosti s tím, že Stropnický veřejně potvrdil výměnu 5 unesených Čechů v Libanonu za Fajáda. Tento apel přišel v únoru 2016.

Nověji pak Bělobrádek během cesty v USA uvedl ke kauze Čapí hnízdo, resp. k Babišově projevu před poslanci v této věci: " Domnívám se, že tu trestněprávní záležitost musí skutečně dořešit OLAF (Evropský úřad proti podvodům) a policie, nicméně vidím to jako etický problém, ale to si musí vyhodnotit pan Babiš, hnutí ANO a především voliči. "

V druhém případě KDU-ČSL přímo Babiše k rezignaci nevyzvala, navíc kromě těchto případů nejsou již další dohledatelné, výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Kvóty na mléko byly zrušeny k 1. dubnu 2015 a někteří čeští zemědělci mají z této skutečnosti obavy. " Je strach z toho, aby některé státy nevyužily zrušení kvót k navýšení produkce a k zásobování ostatních států Evropské unie, na což bychom jako mlékaři v ČR doplatili. Evropská komise také říká, že některé země budou snižovat svoji produkci. Mezi nimi je vyjmenovaná i Česká republika."

U hovězího můžeme rozlišovat obchod s hovězím masem a také s živým skotem. Podle dat České statistického úřadu jsme v posledních 3 letech byli celkově při tomto obchodu v přebytku. V roce 2013 šlo o cca 50 tisíc tun, v roce o 54 tisíc tun a loni 60 tisíc tun. Významných přebytků dosahujeme zejména při vývozu živého skotu, hovězí maso musíme naopak dovážet.

Podle údajů CZSO za rok 2015 převažoval v zahraničním obchodě s hovězím masem dovoz nad vývozem o 16 197 tun. V roce 2014 převažoval dovoz hovězího masa nad vývozem o 15 652 tun. V roce 2013 převažoval dovoz hovězího masa nad vývozem o 12 736 tun.

Oproti tomu vývoz živého skotu do zahraničí výrazně převažuje nad dovozem. V roce 2015 zahraniční obchod s živým skotem vykázal kladnou bilanci 75 902 tun. V roce 2014 se jednalo o kladnou bilanci 70 249 tun. V roce 2013 kladná bilance představovala 62 649 tun.

Výrok hodnotíme jako pravidivý s výhradou, protože je pravdou, že obecně v oblasti hovězího více vyvážíme, tato bilance je ovšem tvořena primárně vývozem živého skotu, naopak maso v menší míře dovážíme.

V Evropské unii platí jednotný vnitřní trh, který je zajištěn volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a osob. Nejde v žádném případě o mýtus, nýbrž o holý fakt doložený Aktem o jednotném trhu (.pdf). Ten byl v letech 2011 a 2012 revidován. Tvrzení, že členství v EU nemá s volným pohybem nic společného je tak zcela nepravdivé.

Tomio Okamura má sice pravdu v tom, že smlouvy o volném pohybu je možné uzavřít i mimo členství s Evropskou Unií. Je tomu tak právě v případě Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), jehož členy jsou Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko.

Když však porovnáme význam obou částí tohoto výroku, je třeba říct, že jeho druhá, pravdivá část je významově minoritní. Nelze však z faktického hlediska akceptovat výrok, který v úvodu označí legislativně podložený právní vztah za „mýtus“, proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Nespokojenost zdravotníků ve Velké Británii lze sledovat primárně v médiích. The Telegraph informoval o stávce doktorů za lepší platové, bezpečnostní a časové podmínky své práce, o problémech s platy doktorů však informoval již v roce 2012. O téže akci informoval i britský Independent. Stávce přecházely další protesty v říjnu 2015, motivovány stejnými pohnutkami, ani v listopadu pak téma nevyšumělo.

Co se týče financování britského zdravotnictví, lze jej vysledovat pomocí investic do tzv. National Health Service.

Ty se pro rok 2015/2016 opravdu navýšily v reálných číslech o 1,9 %. Výrok je tak pravdivý v obou svých částech.

Výrok hodnotíme na základě porovnání podobných smluv o spolupráci s Čínskou lidovou republikou, které podepsaly země jako Německo, Velká Británie či USA. Tyto dohody skutečně obsahují podobná ustanovení ohledně lidských práv jako ta česká.

Společné prohlášení o navázání strategického partnerství mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou, dokument, který byl podepsán při příležitosti návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v České republice, se lidským právům věnuje v následujících článcích:

"X. Obě strany potvrdily společný závazek ve věci podpory a ochrany lidských práv na základě rovnosti a vzájemné úcty."

"XV. Obě strany zastávají názor, že účely a zásady Charty Organizace spojených národů musejí být dodržovány, a jsou připraveny posilovat kontakty a spolupráci v OSN a jiných mezinárodních organizacích. Zavazují se společně prosazovat mezinárodní a regionální mír, bezpečnost, lidská práva a rozvoj a podporovat mezinárodní spolupráci a mírové urovnání mezinárodních sporů, jež by mohly ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost."

Podobné ustanovení najdeme například i v deklaraci, kterou s Čínou podepsalo Německo v roce 2014 (článek 4):

"Obě strany jsou ochotny posílit vzájemné porozumění v jejich vývoji a prohloubit politickou důvěru. Obě strany si uvědomují důležitost podpory a ochrany lidských práv a právního státu a jsou připraveny zintenzivnit dialog o lidských právech a právním státě, zvláště ve společně odsouhlasených prioritách, na základě rovnosti a vzájemného respektu."

Ve Společném prohlášení o budování strategického partnerství pro 21. století (UK-China Joint Statement on building a global comprehensive strategic partnership for the 21st Century), které podepsala Čína a Velká Británie v roce 2015, se o lidských právech píše následující:

"Obě strany posílí vzájemný respekt a porozumění a budou pokračovat ve spolupráci na dodržování lidských práv a právním státu."

Poněkud ostřeji formulovaný článek obsahuje Společné prohlášení USA a Číny z roku 2011 (článek 7):

"Spojené státy a Čína opakují svůj závazek k podpoře a ochraně lidských práv i přesto, že jejich pohledy na tyto věci vykazují značné odlišnosti. Spojené státy zdůraznily, že podpora lidských práv a demokracie jsou důležitou součástí jejich zahraniční politiky. Čína zdůraznila, že by se nikdo neměl vměšovat do vnitřních záležitostí žádného státu. Spojené státy a Čína podtrhují, že každá země a její lid má možnost vybrat si vlastní cestu a všechny ostatní země by měly respektovat tuto volbu rozvoje. V duchu rovnosti a vzájemného respektu, v zájmu podpory a ochrany lidských práv v souladu s mezinárodními dohodami se obě strany dohodly uspořádat další kolo Dialogu o lidských právech před třetím kolem Dialogu o strategii a ekonomice."

Čínský prezident Si Ťin-pching je v současnosti na návštěvě ve Spojených státech, je tedy možné, že během této návštěvy dojde k podpisu jiné dohody. Prozatím vycházíme z dokumentů, které jsou v tuto chvíli k dispozici.

Analýza (.pdf, eng) vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z poloviny roku 2015 na straně 4 ukazuje, že v době jejího vydání se totální počet uprchlíků vyšplhal na 15,1 milionu lidí, nejvyšší číslo za posledních 20 let. Mapa na straně 5 poté ukazuje, kde se momentálně největší množství uprchlíků nalézá – je patrné, že většina se momentálně nachází jinde než v Evropě, a nelze s jistotou říci, že mají do Evropy všichni namířeno.

Krom těchto patnácti milionů uprchlíků, kteří již opustili svou zemi, je podle OSN (eng) na světě dalších 27 milionů tzv. vnitřně vysídlených (internally displaced) lidí, tedy těch, kteří byli vyhnáni ze svého domova, ale nepřekročili hranice do jiného státu.

Celkový počet více jak 43 milionů uprchlíků tedy sice odpovídá množině 20 – 80 milionů, není však pravdou, že by cílem všech byla Evropa, nebo že by všichni byli „na cestě", neboť velká část z nich se pohybuje jen v rámci své rodné země. Ani finální předpověď UNHCR pro rok 2015 pak nehovoří o čísle 80 milionů - maximální odhadované množství migrantů zpráva z prosince 2015 odhaduje na 60 milionů, přičemž valnou většinu z nich opět tvoří vnitřně vysídlení lidé.

Ministryně v polovině ledna 2016 prohlásila (eng), že „služby na ochranu dětí odvádí dobrou práci, ale v některých případech není tato práce dostatečně kvalitní a ministerstvo se chce podívat na možnosti zlepšení“.

Nepodařilo se nám dohledat zdroj, který by potvrzoval, že norská ministryně hodlala prozkoumat určitý vzorek případů o rozhodnutí Barvernetu.

Metodika pro posuzování případů opravdu byla v polovině prosince vydána. Odkaz na ni byl sdílen na twitterovém profilu (nor) norského Ministerstva pro děti, rovnost a sociální inkluzi. V samotném textu (nor) je pak zdůrazňováno, že pokud má dítě vazby mimo Norsko, měly by se brát v úvahu. Počítat se tedy musí i s možností, že dítě bude v péči v jiné zemi než v Norsku.

Přímo se pak hovoří o nutnosti komunikovat se zahraničními autoritami, především pak s ambasádami.

V případě adopce se pak zdůrazňuje, že pro ni musí být opravdu silný důvod, jelikož trhá všechny vazby na původní rodinu.

Jelikož se nám nepodařilo dohledat prohlášení norské ministryně, o kterém předseda vlády mluví, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Služební zákon byl v souladu s požadavky Evropské unie přijat v dubnu 2002. Dle původního záměru měl účinnosti nabýt dne 1. ledna 2004 (s výjimkou některých okamžitě účinných ustanovení.) K tomu však nikdy nedošlo. Jeho účinnost byla několikrát posunuta:

zákonem č. 281/2003 Sb. na rok 2005, zákonem č. 626/2004 Sb. na rok 2007, zákonem č. 531/2006 Sb. na rok 2009, zákonem č. 381/2008 Sb. na rok 2012 a zákonem č. 445/2011 Sb. na rok 2015.

Dne 6. listopadu 2014 byl nakonec nahrazen novým zákonem o státní službě.

Ve dvanáctiletém mezidobí se pak služební zákon skloňoval hned několikrát.

Vláda Jiřího Paroubka v roce 2006 navrhla odložení účinnosti zákona jako své úplně poslední rozhodnutí. Stalo se tak z důvodů finanční nákladnosti takového kroku, s čímž se ztotožnil i nově nastupující kabinet slovy ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Z programového prohlášení Paroubkovy vlády ani jiných zdrojů však nevyplývá, že by se na toto téma vedla intenzivní politická diskuze.

Druhá vláda Mirka Topolánka k diskuzi o služebním zákonu vytvořila v roce 2007 analýzu, z níž vyplývá, že prioritou vlády není rušit již vytvořené dílčí zákony. Zaměstnanecké vztahy měl nadále řešit zákoník práce, nový zákon bude řešit jen potřebné veřejnoprávníprvky. Dále budou jednotlivé části zákona obsahovat oblasti společné a diferencované pro jednotlivé typy úředníků. Původní úmysl vytvořit nový zákon do r. 2009 se však nenaplnil a v roce 2008 byla znovu posunuta účinnost stávajícího služebního zákona.

Vláda Petra Nečase ve svém programovém prohlášení z roku 2010 deklaruje úmysl vytvořit návrh jednotné právní úpravy práv a povinností úředníků veřejné správy, ve které bude jednoznačně určena hranice mezi politickými a úřednickými místy a zajištěno odpolitizování, profesionalizace a stabilizace veřejné správy. Z usnesení č. 647 z 31. srpna 2011 pak plyne, že vláda schvaluje věcný záměr zákona o úřednících a zaměstnancích veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě. Zároveň zadává ministru vnitra vypracovat návrh zákona. O půl roku později schvaluje vláda teze zákona. Tento univerzální kodex byl však nakonec vyhodnocen jako nevyhovující. Účinnost zákona je naposledy odsunuta.

Výrok Jaroslava Faltýnka tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou. V letech bezprostředně následujících po vstupu dosavadního služebního zákona v platnost nebyla diskuze nad novým služebním zákonem nikterak intenzivní, což je ovšem pochopitelné, neboť zákon v tu dobu stále nevstoupil v účinnost. V dalších letech však byla účinnost dále odsouvána nejen z důvodů finanční náročnosti provedení zákona, ale právě i kvůli diskuzi nad změnou jeho obsahu, respektive jeho nahrazením novým, rozdílně koncipovaným zákonem.